Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zdeněk Podskalský - Jiřina Jirásková

Zděnek Podskalský,*18.2.1923 - 29.10.1993 - herec, zpěvák, režisér

 

Zdeněk Podskalský se narodil v Malenicích na Šumavě. Toužil se stát ochotnickým hercem, ale trpěl velkou trémou. Začal studovat na reálném gymnáziu ve Strakonicích, které ukončil maturitou v roce 1942. Následně absolvoval ještě abiturientský kurz. Po válce pokračoval v letech 1945-1949 studiem sociologie, psychologie a divadelní vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Současně studoval v letech 1947-1950 na FAMU.

V lednu 1951 přešel na Vysokou filmovou školu v Moskvě (VGIK), kterou absolvoval v roce 1954 jako kandidát estetických věd. Po návratu domů pracoval v televizním studiu jako režisér televizních pásem a her. V průběhu své pracovní kariéry ostatně věnoval televizním projektům přinejmenším stejnou pozornost jako klasickému filmu.

Na výrobě filmu se podílel sice už ve 40. letech jako posluchač FAMU spoluprací na scénáři krátkého filmu o přípravách XI. všesokolského sletu JEDEN, TISÍC, MILIÓN, ale jako samostatný režisér debutoval v oblasti hraného filmu až v roce 1957, kdy natočil středometrážní snímek ze života současné rodiny V PÁTEK RÁNO. Poté spolu s hercem Vlastimilem Brodským napsal scénář satirické komedie namířené proti byrokracii MEZI NEBEM A ZEMÍ. U diváků a kritiky prorazil ale až komedií KAM ČERT NEMŮŽE, kde oprášil starý faustovský motiv a využil herectví mladé Jany Hlaváčové.

Méně úspěšný byl experimentálně pojatý snímek podle námětu Jaroslava Dietla EINSTEIN KONTRA BABINSKÝ. Příběh dvou věrných přátel - pilného vědce a lehkomyslného kariéristy, kteří spolu vyrůstali od dětských let, se odehrával ve čtyřech časových úsecích a každý byl natáčen v jiném žánru. To bylo pro soudobého diváka poněkud nestravitelné sousto. Nepoměrně lépe byla přijata BÍLÁ PANÍ, satirická komedie natočená podle povídky Karla Michala Jak Pupenec ke štěstí přišel. V titulní roli tehdy zazářila Irena Kačírková. Podle námětu Jaroslava Dietla natočil komedii ŽENU ANI KVĚTINOU NEUHODÍŠ o muži ztvárněném V. Brodským, který má tak pokorný obdiv k ženám, až mu to komplikuje život.

Velkou láskou Zdeňka Podskalského byl hudební film. Natočil TU NAŠI PÍSNIČKU ČESKOU - sentimentální příběh o panně Stázi zahrané Pavlínou Filipovskou, kde režisér využil písniček Karla Hašlera a celé řady populárních zpěváků, mezi které patřil např. Matuška, Gott, Neckář, Pilarová či Hegerová. Další muzikál NOC NA KARLŠTEJNĚ natočil volně podle stejnojmenné divadelní komedie Jaroslava Vrchlického a obsadil jej svými oblíbenými herci - Janou Brejchovou a Vlastimilem Brodským. Ti se objevili i v hlavních rolích crazy komedie ĎÁBELSKÉ LÍBÁNKY, ke které si konec konců napsali i scénář.

Patrně nejúspěšnějším režisérovým snímkem se stala skvěle obsazená komedie SVĚTÁCI o třech nevzdělaných venkovských fasádnících, kteří touží prožít aspoň jednu noc po boku krásných žen. Ve druhé polovině 70. let natočil Podskalský crazy komedii s kriminální zápletkou DRAHÉ TETY A JÁ, kde využil komediálního talentu stárnoucí Natašy Gollové a mladého Jiřího Hrzána. Koncem 70. let navázal spolupráci s "cimrmanology" Smoljakema Svěrákem a jejím výsledkem byla komedie o 12-násobné směně bytů pod názvem KULOVÝ BLESK. Na režii se spolupodílel Ladislav Smoljak. Následovala průměrná hudební komedie TRHÁK, kde se po boku Josefa Abrháma objevila zpěvačka Hana Zagorová.

Od počátku 60. let se stále častěji uplatňoval v Československé televizi jako režisér televizních filmů, inscenací, hudebně zábavných pořadů, přímých přenosů a revuí jako byly např. BABIČČINA KRABIČKA, v zahraničí oceněné pořady ZTRACENÁ REVUE nebo PŮJČOVNA TALENTŮ, PLECHOVÉ DOSTAVENÍČKO, SETKÁNÍ S ORLOJEM, SEDM ŽEN ALFONSE KARÁSKA, BLÁZINEC V PRVNÍM POSCHODÍ nebo KABARET U DOBRÉ POHODY. Je autorem a režisérem řady silvestrovských večerů Československé televize, včetně těch nejproslulejších.

V menší míře se uplatnil jako divadelní režisér, mj. je i autorem hry Návštěva staré dámy, kterou v roce 1969 režíroval jako zájezdovou inscenaci Miloše Kopeckého a Ivy Janžurové. Nebyl jen režisérem, ale i úspěšným scénáristou, několikrát si zahrál také drobné role ve filmech, jako byla např. postava faráře v POSTŘIŽINÁCH. Aktivně pracoval do konce 80. let. Žil dlouhá léta v Praze na velmi hezké adrese - ve věži na rohu Mostecké ulice s výhledem na chrám sv. Mikuláše. Rád se vracel do kraje svého dětství, na Šumavu. Životní partnerkou mu 27 let byla Jiřina Jirásková. Zdeněk Podskalský byl rozporuplný tvůrce. Na jedné straně nesmírně vzdělaný, bytostný intelektuál s hlubokou analytickou schopností, na druhé straně tvůrce, který celý život inklinoval k lehčím, ryze zábavným žánrům, což mu odborná kritika také vyčítala.

Autor: dg

zdroj Osobnosti,cz

Jiřina Jirásková,*17.2.1931 - 7.1.2013 - herečka

 

Jiřina Jirásková je česká herečka, manželka českého filmového a televizního režiséra Zdeňka Podskalského.

Vystudovala pražskou konzervatoř, kam přešla z řádového gymnázia. Po absolvování konzervatoře hrála nejprve rok v Hradci Králové. V roce 1951 se stala členkou pražského Divadla na Vinohradech, kde působí dodnes. Od 30. května 1990 do 30. června 2000 zde také zastávala post ředitelky.

Před kamerou dostala první velkou příležitost ve špionážním dramatu Smyk, který v roce 1960 natočil režisér Zdeněk Brynych. Potom hrála ve filmech Každá koruna dobrá a Pohled do očí. V 60. letech objevil její komediální talent režisér Zdeněk Podskalský. V 70. letech ale nastala pro Jiřinu Jiráskovou nucená přestávka na jevišti i před kamerou. Na filmové plátno se vrátila v roce 1983 rolí zdravotní sestry na venkovském obvodě ve filmu Karla Kachyni Sestřičky.

Autor: ArthurBot, Mercy,

zdroj Osobnosti,cz

 

Jiřina Jirásková už rok není mezi námi

 
Šarm, elegance, životní nadhled a proslulý ironický humor ve vztahu k sobě i druhým - to vše až do posledních chvil nedomyslitelně patřilo k Jiřině Jiráskové. Jedna z nejpopulárnějších českých hereček, která zemřela loni 7. ledna ve věku 81 let, měla na kontě stovky rolí v divadle a před kamerou ztvárnila další desítky postav. Umělkyně, jež kariéru spojila s Divadlem na Vinohradech, hrála dámy i lehké děvy, svérázné komické postavy i vznešené královny. 

Jiřina Jirásková, zdroj: Profimedia.cz

V oblíbenosti se mohla Jiřině Jiráskové měřit jen málokterá česká herečka, neublížilo jí ani to, že se v 70. letech ocitla v nemilosti mocných. I na milované pražské měšťanské scéně mohla tehdy jen "přihrávat" ostatním. Právě vinohradské divadlo, které Jirásková deset let vedla jako ředitelka, se před rokem stalo místem, kde se lidé mohli s Jiráskovou rozloučit. Po zádušní mši, sloužené v Týnském chrámu pražským arcibiskupem Dominik Duka, pak byla Jirásková pohřbena v jihočeských Malenicích. 

Podle svého přání spočinula na místním hřbitově v rodinném hrobě svého životního partnera Zdeňka Podskalského, se kterým do Malenic jezdila od 60. let. Právě po boku známého režiséra totiž strávila Jiřina Jirásková téměř tři desítky let. Předtím chodila s řadou mužů a dokonce byla několik let vdaná za herce Jiřího Pleskota, až v Podskalském ale našla toho pravého partnera, přestože žili - až do režisérovy smrti v říjnu 1993 - každý ve svém bytě. 

 

Právě Podskalský stál za jedním z nejslavnějších filmů Jiřiny Jiráskové, Světáky z roku 1969. Poprvé na sebe na plátně výrazně upozornila o pět let dříve v proskribovaném filmu Evalda Schorma Každý den odvahu, když už měla úspěšně rozjetou divadelní kariéru. Původně přitom pražská rodačka, která přišla na svět 17. února 1931 v rodině poštovního úředníka a také ochotníka, o herecké dráze moc neuvažovala. Chtěla prý být jeptiškou, její temperament se ale s řádem klášterní školy brzy rozešel. 

Uspěla pak na hereckém oddělení konzervatoře, které se během jejího studia přeměnilo na DAMU. Mezi její učitele patřili mistři jako Karel Höger nebo Ladislav Pešek. Herecky začínala Jirásková v roce 1950 se skupinou spolužáků v královéhradeckém Klicperově divadle. Už po roce ji však pozvali do Prahy - a rovnou na vinohradskou scénu, tehdy ovšem Divadlo československé armády. Drobná herečka se na jevišti skoro ztrácela a zpočátku ani nevěděla, jak se pohybovat a hrát. 

Ani typově moc nevyhovovala tehdejšímu repertoáru, často ji proto obsazovali i do chlapeckých rolí. Tvrdé začátky ale Jirásková zvládla a časem se stala jednou z nejznámějších členek souboru. Zazářila v titulní roli Deníku Anny Frankové, jako Strindbergova Královna Kristýna, egyptská královna v Shawově hře Caesar a Kleopatra či Pilar v Komu zvoní hrana od Hemingwaye. Vinohradům zůstala věrná i poté, co musela kvůli protestu proti okupaci Československa odejít z výsluní. 

Rok 1968 znamenal pro herečku v nejlepších letech stop nejenom v divadle, ale také filmu a v televizi (před kamerou se prvně objevila ve dvaadvaceti). Při svém návratu k natáčení v 80. letech ale Jirásková znovu dokázala zazářit, například jako svérázná "babi" ve filmu Sestřičky. Objevila se mimo jiné v trilogii Slunce, seno... režiséra Zdeňka Trošky. Diváky upoutala i další stránkou svého rejstříku v roli primářky Venclovské v Kachyňově filmu Fany. 

Řadu příležitostí dostala i v televizi, vedle komedií či hudebních revuí si získala diváky v seriálech jako Sňatky z rozumu, Život na zámku či Pojišťovna štěstí. Nezapomenutelný výkon předvedla jako stará hraběnka v Zámku v Čechách (1993). Počátkem 90. let odmítla Jiřina Jirásková prestižní nabídku angažmá v Národním divadle. V červnu 1990 se stala ředitelkou "své" vinohradské scény, z ředitelny se po deseti letech znovu dokázala vrátit mezi řadové členy souboru. 

Herečka, která hrála i po osmdesátce a poslední roli před kamerou měla Donšajnech Jiřího Menzela, získal řadu ocenění. V roce 1998 například cenu Thálie za celoživotní dílo a o deset let později byla uvedena do Dvorany slávy televizní ankety TýTý. V říjnu 2006 jí prezident Václav Klaus udělil Medaili Za zásluhy. Bývalá členka KSČ (vystoupila v roce 1968), která nezatajovala svou mladickou zaslepenost v 50. letech, v roce 1999 neúspěšně kandidovala do Senátu za ODS. 

Jiřina Jirásková (Hana Váchová, později druhá Bornova žena) vzpomíná
„Herec se zase tak často nesetká s takovou výbornou látkou, s výborným scénářem. I když jsem v tom málem nehrála, protože Jan Pivec mé účinkování v seriálu velmi rozmlouval mé matce. Kdybyste slyšeli ten jeho charakteristický hlas, když říkal... „Milostpaní, představte si, ona tam bude hrát jednu z dcer starého soudního rady Váchy a on jim bude říkat sprostě „přeslice“! Dovedete si to představit? To přece nejde...“

No, Jan Pivec tu roli nakonec nevzal, a já a Iva Janžurová jsme byly dcerami Miloše Nedbala. S ním, s Ivou a s naší seriálovou matkou paní Šejbalovou jsem byla na place snad nejvíc. Taky pochopitelně s Vladimírem Rážem, když jsem se stala paní Bornovou. Ale největší a nejzajímavější zážitek mám při natáčení scény, kdy mladý Antonín Dvořák v podání Vladimíra Brabce hraje u Bornů v salónu na klavír své slavné Slovanské dvojzpěvy a Iva Janžurová a já je zpíváme. Dřely jsme to snad měsíc a byly dokonalé, a taky jsme to při natáčení perfektně vystřihly. O to hlubší bylo naše zklamání, když jsme při televizní premiéře zaregistrovaly, že naše senzační výkony nahradily ve zvuku nějaké operní divy. Tak jsem ten náš výkon využila alespoň v mém pořadu Jizvy, jiskry, jistoty. Na poslední chvíli, protože v devětašedesátém ten pořad zakázali a mne vlastně taky...

Ale ještě k té roli. Postava Hany Bornové mě udělala tak slavnou, že ještě dlouho mě lidi na ulici poznávali a o tom seriálu si se mnou povídali.“

Text: Jiří Moc, archiv redakce
Převzato z časopisu ČT+

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář