„Využívám svalů a váhy celého těla, kůň mě vnímá, ale má i chvíli, kdy mu rupne a chce se proběhnout, tak přitvrdím. Ale pokud chci s koňmi žít, musím přemýšlet jako kůň,“ svěřil se Vydra štábu Barrandovské Sedmičky.

Koně Vydra miloval od mládí, ale po seznámení s Janou Bouškovou (60) se jich zřekl, věnoval se jí, divadlu a natáčení a na koně neměl čas.

„V roce 1993 jsem znova sedl na koně po sedmileté pauze a začal jsem zase jezdit. Ale dostal jsem se do situace, že jsem neměl na čem jezdit. Nebyl volný připuštěný kůň na půjčení, vlastního jsem neměl. Jeden veterinář mi doporučil známého, který prodával koně. Druhý den jsem se na něj jel podívat, třetí den jsem si ho přivezl,“ prozradil Vydra.

 

 

 

 

 

 
Autor: kot, lbp
zdroj Blesk,cz
 
16. prosince 2012 • 05:00

VIDEO: Proč Vydra s Bouškovou nemají děti? Promluvili!

 

Vydra nás »přivítal« zpoza koně, kterému ošetřoval kopyta, zatímco zvíře si spokojeně pochutnávalo na seně.

„Jé, já jsem na vás úplně zapomněl!“

Alespoň vidíme, jak tu nefalšovaně vypadá váš běžný den.

„V zásadě takhle. Buď se šťourám v kopytech a ležím pod koněm, nebo s nimi jdu ven.“

Vypadáte hrozně šťastně.

„To jo, ale chodím tu jako prase imrvére, protože tady nemá cenu se převlíkat.“ (smích)

Jezdí sem s vámi i vaše žena?

„Jana sem jezdí administrativně. Já tu dělám rukama a ona hlavou.“

Přijdete za koňmi i na Štědrý den?

„Přijdu určitě, jako obvykle. Přinesu jim jablka a mrkev, tvrdý chleba. Oni to mají rádi. Poslední dobou se snažím tyhle pamlsky omezit, protože ono to není dobré chodit vždycky s něčím. Mělo by to pro ně být zpestření, ne pravidlo.“

Jak tedy bude váš Štědrý den vypadat?

„Pospím si trošku déle, třeba až do devíti. Pak bych asi jel za koňmi. Uvidím, jestli třeba Jana přijede za mnou. Pak bychom šli na oběd, pokud Jana nebude mít nějakou touhu něco uvařit, a pak domů. A večer pojedeme za synem, za Honzou. Tomu je třiatřicet a má dva syny, dva vnuky tam máme - Jášu, tedy Jáchyma, a Honzu. A u nich budeme mít ty pravé Vánoce. A až si děti lehnou, tak pojedeme zpátky.“

Takže už si užíváte i dědečkovství.

„No já moc ne. Mně na to nezbývá čas. Nejen kvůli koním, ale mám i moc práce.“

 

„Prostřeno namlouváme většinou v noci, jezdíme s Janou do studia zpravidla po představení.“

Kolik času vám to zabere?

„Teď, co se točí i to VIP Prostřeno, tak je to dvakrát třikrát týdně po dvou a půl hodinách.“

Alespoň se ale přiučíte nějakým novým receptům...

„To u mě nehrozí! (smích) Já nemám touhu učit se receptům.“

A jaké jsou vaše touhy?

„V tuhle chvíli se zabývám hodně koňmi, tak toužím se naučit ještě víc o nich. Konkrétně o těch kopytech.“

Máte tu kopytní kliniku, jaký nejzvláštnější případ jste tu měli?

„Měli jsme tu schváceného koně a teď tu máme kobylku, která měla odbouranou kopytní kost u zadní nohy. Mohla stát jen na špičce.“

Doroste to? Nebo jak to léčíte? A jak dlouho?

„Kopyta dorůstají, ale v tomto stavu poškození těžko, spíš ne. Musíme to její kopyto dostat do fyziologické polohy, aby ta kost už dál neubývala, a ona s ním mohla fungovat. Minimální doba strávená na klinice by měla být tak tři čtyři měsíce a spíš půl roku. A následně rehabilitace a správná úprava kopyt.“

Jak probíhá rehabilitace u koní? Já mám jen tu představu u lidí, jak jim různě natahují nohy a cvičí.

„To je v podstatě podobné, rehabilituje se pohybem. Musí hodně chodit na správném povrchu a ve správném terénu. Musí správně zapojit celý pohybový aparát a nachodit tak hodinu a půl denně na tom speciálním povrchu. Vzhledem ke svému časově náročnému povolání stačím obhospodařit jen své koně a pomoct maximálně pár lidem. Nicméně tu vychováváme lidi, kteří se tím chtějí živit.“

 

„Ano, dva roky jsem studoval, před třemi lety jsem dodělal školu a získal jsem certifikát ošetřovatele kopyt u německé veterinářky, doktorky Strasserové. Ta má za sebou třicet let výzkumu koní, kopyt a jejich úpravy. Potýkáme se teď ale s nepříjemným problémem.“

S jakým?

„Vyšel nový zákon o týrání zvířat, do kterého se na nátlak určitých skupin dostalo to, že koním může kopyta upravovat jen akreditovaný podkovář. To je ale kapacitně nedostačující, těch lidí je hrozně málo. Vedou se okolo toho bouřlivé debaty, ale bohužel nejsou konstruktivní. Jsou o to víc emotivní, což je škoda. Ta novela nemůže dlouho fungovat. V Německu bylo něco obdobného a zrušil ji až ústavní soud.“

Vy sám byste také podal žalobu?

„Určitě, pokud by jiná možnost nebyla, uchýlil bych se k této legislativní cestě. Já se přece nenechám popotahovat za týrání koní.“ (smích)

Já naopak vidím, že se tu mají jako v ráji. Jak to tu funguje?

„Oni tady mohou volně žít, nejsou nikdy zavření. Mají svůj režim, který si sami určí. Mají tu krmný automat. Ty jejich obojky jsou čipy, každému navolím množství denní dávky ovsa nebo jiného krmiva, kterou ten kůň má dostat, a on si tam může během dne kdykoliv jít a dostane poměrnou část té dávky. A kdykoliv jdou do krmného automatu, mají jen jednu cestu, jak se k němu zas dostat. Musí obejít celou farmu různými koridory po různém reliéfu na pevném terénu a mají díky tomu spoustu pohybu a nenudí se.“

Máte tu i nádrž s vodou, koupou se v ní?

„Když je horko, tak rádi plavou. Ale to s nimi chodíme plavat na přehradu.“

Jak to probíhá? Kolik koní najednou zvládnete vzít?

„Můžeme jich vzít, kolik chceme. Většinou tak šest sedm. A po jednom tam s nimi jdeme do hloubky plavat.“

 

 
 
 
 

sCo mezitím dělají ti ostatní?

„Čekají, stojí ve vodě, mají namočené nohy a lelkujou.“

Jen tak bez dozoru? Tak moc poslouchají?

„Ano.“

Žijete s nimi jak s vychovanými pejsky!

„Oni jsou takoví pejsci, ale to je u nich normální. Jsou hrozně kontaktní. Já patřím k nim do stáda. Musím si pohlídat svou hierarchii a své postavení šéfa.“

 

„Proč by žárlila. Může být ráda, že to jsou koně a ne jiné ženy. Koně jsou bohulibá stvoření, takže tam by neměl být problém.“

V čem tedy je?

„Myslím, že v tom, že máme oba poměrně málo času a já z toho mála času, kterej mám, ještě věnuju těm koním. Takže tam trošku třeba je to na úkor manželky.“

Jak si to u ní pak žehlíte?

„Projížďkou na koních rozhodně ne. Tím se bohužel nezavděčím. My spolu jezdíme na zájezdy, jsme spolu třeba večer po představení. Nebo v zimě jezdíme na hory a v létě na loď.“

Oba máte kapitánské zkoušky, ale kapitán jste prý jen vy.

„Jana námořnické povinnosti na lodi vykonává ale, že by se hrnula do řízení nebo do navigace to ne. Ale tahá klidně i plachty. Naposledy jsme byli v Řecku.“

Před osmadvaceti lety jste k Janě přišel na Vánoce a už jste neodešel. Jaký je váš recept na šťastnou lásku?

„Teď to bude devětadvacet.“

Slavíte Vánoce rovnou jako výročí?

„Ne, my to takhle nebereme. My vůbec málo slavíme.“

Jakto?

„Proč, na co? Není čas. Někdo na to prostě není.“

Tak se vraťme k tomu receptu na šťastné partnerství.

„Ten neexistuje.“ (smích)

Čím tedy to, že jste spolu tak dlouho šťastní?

„Hodně se známe, dlouho se známe. I když to není záruka. Podstatná je, stejně jako v životě s koňmi, vzájemná důvěra, tolerance a láska.“

Před pěti lety jste se vzali, jaký jste manžel?

„To se musíte zeptat Jany. To by vám třeba řekla něco, co bych nechtěl slyšet. Samozřejmě jsem člověk do nepohody a když je problém, tak se ho snažím vyřešit a ne lamentovat. Vždycky optimisticky! Ale jaký jsem manžel, to nevím.“

Tak jaké máte zlozvyky?

„Já nemám žádné zlozvyky.“

Ale vaše žena říkala něco o hrozném bordelu na vašem stole...

„Jo, to jo. To mám. Vím, kde co je a problém je, když se to pak uklidí, to nic nenajdu.“

 

 

 

Co na své ženě už od konzervatoře tak milujete?

„To právě nevím. Já ji miluju takovou, jaká je a možná proto jsme tak šťastní. Já tyhle věci neumím popisovat. Nepřemýšlím o tom, cítím to. Prostě se nám to povedlo.“

Ale bohužel se vám nepovedlo mít společné dítě, nemrzí vás to?

„My jsme vychovali dvě děti spolu. Jejího syna Honzíka a Terezku. Ta je Janiny sestry. Takže mi to stačilo. Tam jsem naopak přišel do těch nejlepších let, když Honzíkovi byly čtyři roky. To už je komunikativní tvoreček, takže jsem přišel o ta rybí léta. A byl jsem ušetřen toho vstávání v noci. Musím říct, že mi to nijak výrazně neschází.“

 

Jak vznikal rozhovor

Když jsme na farmu Vaška Vydry ve vesničce Čím u Slapské přehrady dorazili, našli jsme tohoto vždy galantního a upraveného herce, jak špinavý a zablácený klečí, obrušuje kopyta svého koně a je šťastnější než kdy jindy. I přesto, že byl zmrzlý a podle svých slov »jako prase«, byl to ten »starý dobrý« pan Vydra. Takže ačkoliv jsme se klepali zimou, u srdce jsme měli krásně teplo. A to nejen proto, že se k nám při povídání neustále tulili všudypřítomní koně. Do té doby jsem měla z koní strach a podle toho na mě i reagovali, takže jsem sem přijela s rozpaky. Ale tam se koně mají tak skvěle, že se chovají naprosto jinak než ostatní. Jsou šťastní, vyrovnaní, velice kontaktní a já se konečně přestala bát, patřila jsem mezi ně. Musím ale přiznat, že za to vděčím částečně i jablečným sušenkám, které tito ušlechtilí mazlíčci »našli« v mojí kabelce.

Autor:  Nikol KLEVCOVOVÁ

zdroj Aha,cz

   6. června 2015 • 12:00

Jana Boušková 33 let po tragickém odchodu manžela Petra Svojtky (†35)! O smrti se dozvěděla ze vzkazu na dveřích

Jana Boušková otevřeně promluvila o bolestném období svého života.
Jana Boušková otevřeně promluvila o bolestném období svého života. (Foto Aha!: Marek Pátek, ČT, archiv J. Bouškové, ara)
 

 
 
 

Osud se s ní nemazlil. Než Jana Boušková (61), představitelka bezprostřední pošťačky v seriálu Policie Modrava, našla životní lásku Václava Vydru (59), prošla nejtěžší zkouškou. O tom, že ve svých 28 letech ovdověla, nemluví. Na bývalého manžela, herce Petra Svojtku (†35), který v roce 1982 zahynul pod koly tramvaje, ale dodnes myslí a po 33 letech v rozhovoru pro deník Aha! o tragédii exkluzivně promluvila.

reklama

Kolik vám bylo, když se stala ta tragédie?
„Mně osmadvacet a synovi dva a půl roku. Když se ptal, kde je tatínek, tak jsem mu říkala, že mu večer ukážu hvězdičku.“

Jak jste se o smrti manžela dozvěděla?
„Řekla mi to ráno sestra. Stalo se to na mé narozeniny. Sestra našla lístek, který policie vylepila na dveře. Bylo na něm, ať si přijdu pro jeho tašku. Oni prý zvonili, ale já jsem byla v zadním pokoji a neslyšela jsem to. Sestra měla klíče, přišla tam později, zjistila to a přinesla mi zbylé věci po Petrovi.“

Po tom všem vám ale do života přišel Václav Vydra i s koňmi. Jezdíte s ním?
„Jezdila jsem hodně, protože jsem chtěla být s Vaškem. Ale nikdy jsem tomu tak nepropadla jako on. Začala jsem jezdit dokonce i bez sedla. A udělala jsem velkou chybu, protože jsem chtěla začít cválat a Navarra se zaradovala, udělala takových
těch pár kočičích hřbetů, no a já jsem se držela jenom hřívy, šla jsem doprava a ona doleva. Spadla jsem. A kdyby tam byl kámen, bylo to asi horší.“

Co se vám stalo?
„Měla jsem pocit, jako by se mi na boku rozepínal zip – a ona to byla moje žebra! Bylo to i slyšet. Zjistila jsem, že nemůžu dýchat, a měla jsem zlomená čtyři žebra. Stalo se to sedmého května a den nato jsem měla narozeniny.“

To už je druhá smutná věc, která se vám kolem nich přihodila.
„Ono se taky říká, že okolo narozenin je člověk nejvíc oslabený. A to se mi taky už
párkrát potvrdilo.“

Celý rozhovor najdete v sobotním vydání deníku Aha!

zdroj Aha,cz

autor hana zejdová

7. června 2015 • 05:00

Jana Boušková z Modravy: Panika kvůli rozvodu s Vydrou!

Václav Vydra a Jana Boušková
Václav Vydra a Jana Boušková (TV Prima)
 
 
 

Herečka Jana Boušková (61) v současné době září v seriálu Policie Modrava, kde hraje pošťačku Válkovou. Šumava jí díky natáčení tak přirostla k srdci, že tam po natáčení dokonce strávila i dovolenou. Sympatická herečka, která už dvaatřicet let žije s hercem Václavem Vydrou (59) a čtyřicet let je v Národním divadle, prozradila zajímavosti z natáčení.

reklama

Paní Jano, v seriálu žijete v roubené chaloupce. Uměla byste si představit takový život?
„Přiznám se, že ne. Jsem společenský člověk. Stačí mi, že žijeme na Slapech. (smích) Žít takhle úplně na samotě, to by pro mě opravdu nebylo. Takový dobrodruh ne-
jsem. Asi bych měla splín a bylo by mi smutno. Možná tak týden bych to vydržela, víc asi ne.“

Přitom domácnost v roubence vedete tak, jako byste v ní žila celý život...
„To byla chalupa přesně pro mě. Vchodové dveře byly strašně nízké, takže nebyl den, kdy by si někdo ze štábu nenatloukl hlavu, kdežto já mohla normálně procházet, jen mi to lízlo kudrliny (smích). A v té kuchyni jsem se cítila jako doma. Ráda vařím, takže jsem si to hned osahala. Žádný problém.“


Poznala jste se s pravou majitelkou?
„Ano. Paní Zelinová byla úžasná. Strašně nás všechny mrzelo, když pár týdnů před natáčením druhé série zemřela. Rády jsme si spolu povídaly. Vždycky uvařila kafíčko, zapálila si, pejsek jí běhal u nohou. Vyprávěla mi třeba, jak jsou někdy zimy na Šumavě kruté. Několikrát se stalo, že na několik dní její roubenka byla zapadaná sněhem a ona byla úplně odříznutá od světa.“

Pošťačku už jste hrála podruhé. Poprvé v seriálu Šípková Růženka. Čím to podle vás je, že si vás režiséři vybírají právě pro tuto roli?
„To by mě také zajímalo! Asi jsem dobrá pošťačka. A před natáčením na poště jsem se setkala s opravdovou místní pošťačkou, která mi všechno vysvětlila a pak už jsme mohli točit.“

Jak na vás teď reagují na poště? Máte protekci, když jdete platit složenky?
„Mají z toho legraci... A myslím, že je to potěšilo. Že hraju jednu z nich. Odezva lidí je fantastická. Už dlouho jsem u seriálu něco takového nezažila. Lidé za mnou chodí po představení, zastavují mě na ulici a chválí. Je to moc příjemné.“

V roubence s vámi bydlela vaše neteř, kapitánka Jana Vinická, tedy herečka Soňa Norisová. Jak jste si spolu sedly? Znaly jste se předtím?
„Neznaly. Tam jsme se viděly poprvé. Ale musím říct, že jsme si okamžitě padly do oka. Je to stejná krevní skupina. Připadaly jsme si, jako kdybychom se znaly dlouho. A vůbec všichni lidi kolem byli úžasní. Myslím, že je to z toho seriálu cítit. I proto je možná tak úspěšný a oblíbený.“

Na Šumavě jste točila dvě léta. Jak jste trávila volný čas?
„Celé prázdniny jsem tam nebyla. Každé léto na mě vycházelo třináct čtrnáct natáčecích dní. Ale je pravda, že jsem si tam pobyt prodloužila. Vzala jsem tam vnoučata, přijela kamarádka, jezdily jsme na výlety, chodily do lesa. Tolik hub, co tam rostlo, jsem v životě neviděla. A všechny byly naprosto zdravé! Až jsem si říkala, jestli to nejsou atrapy. V Srní byla zrovna pouť, byly jsme i v kostele Nejsvětější Trojice, kde měl koncert »šumavomil« Toník (Yetti) Jelínek, který hrál na kytaru a foukací harmoniku. Je z Prahy, a protože neuznává dopravní prostředky, chodí tam pěšky, což mu zabere asi tři týdny. Maximálně jsme si to užívaly.“

Zažila jste i nějaké nepříjemné chvíle?
„Když jsme začali natáčet 2. června, tak napadlo asi deset čísel sněhu, takže scény, které jsme měli točit před roubenkou, se musely vyměnit za ty, které se natáčely uvnitř.“
V jednom díle se objevil i váš manžel Václav Vydra. Setkali jste se tam spolu? Provedla jste ho Šumavou?
„Bohužel jsme se tam nepotkali. To jsem asi zrovna někde nosila dopisy. (smích) Ale i jemu se Šumava líbí. Ale na dovolené tam s námi nebyl. Vašek by potřeboval s sebou vzít ty svoje čtyři koně, a to je trochu problém.“ (smích)

Neuvažovali jste po vzoru Josefa Abrháma a Libuše Šafránkové, že byste stejně jako oni brali nabídky společně?
„Já nejsem Libuška a Vašek není pan Abrhám. Ne, o tom jsme nikdy nepřemýšleli. Máme spolu šest zájezdových představení, už pátým rokem spolu moderujeme pořad Prostřeno. A každý den se vidíme doma. I když je pravda, že častokrát až večer po představení.“

V dnešním posledním díle vás čeká svatba... Prý po Šumavě kolovalo, že jste se s vaším manželem Václavem Vydrou rozvedla a vzala si někoho jiného, co je na tom pravdy?
„Místní lidé natáčení bedlivě sledovali, a když se točila scéna, kde si beru pana hajného, tak jedna paní zrovna chyběla. Druhý den ke mně přiběhla a spustila: Vy jste se včera prý vdávala? Koho jste si brala? Tak jsem jí odpověděla: No hajného! Ona na to: Já myslela, že máte Vydru! Pak se otočila, rozhodila ruce, na nic nečekala a uháněla pryč se slovy: Holky, ona si vzala hajnýho!“