Jdi na obsah Jdi na menu
 


Václav Lohniský - Zora Jiráková - Michaela Lohniská

Václav Lohniský,*5.11.1920 - 18.2.1980 - herec, režisér

 

Narodil se v roce 1920 v Holicích u Pardubic. V roce 1946 absolvoval pražskou konzervatoř. Chtěl být režisérem, na což se ze začátku připravoval hereckou prací v avantgardním divadle Větrník (1944-1946) a v divadle Mladých pionýrů (1946-1948). Poté již začal pracovat jako režisér v Ostravě a Plzni. Režíroval i opery Bedřicha Smetany. Od roku 1956 až do své smrti v roce 1980 pracoval jako šéfrežisér divadla S. K. Neumanna (dnes Divadlo pod Palmovkou) v Praze-Libni. V roce 1958 se stal ředitelem divadla. Hry, které režíroval měly vysokou uměleckou kvalitu.

Spolu s Jaroslavem Dudkem usiloval o žánrovou i tématickou pestrost repertoáru. Za jehov vedení se divadlo orientovalo na veselohry (na scéně divadla působil i dramatik J. Dietl). Nejznámější inscenace her, které režíroval byly: Pohled z mostu, Aristokraté, muzikál Jesse B. Semple se žení s písničkami J. Suchého a J. Šlitra, Tři mušketýři, Kdopak by se Kafky bál ad. V roce 1959 pohostinsky režíroval první hru divadla Semafor Člověk z půdy. Koncem šedesátých let vytvořil slavnou inscenaci Sofoklovy tragédie Oidipús vladař. Celkem řežířoval 105 divadelních her.

Působil také jako herec ve filmu. Poprvé si zahrál v roce 1949 ve snímku I andělé ztrácejí trpělivost.

Ač jeho jméno většině lidí nic neříká, každý si vybaví jeho obličej v souvislosti se známými postavami z filmů, komedií či pohádek. K nejznámějším patří postava Smrťáka z pohádky Dařbuján a Pandrhola, doktora Chocholouška z komedie Jáchyme hoď ho do stroje!, Hujera z komedie Marečku podejte mi pero!, dále pak postava mnicha z filmu Otakara Vávry Kladivo na čarodějnice. Dále hrál ve filmech Vyšší princip, Všichni dobří rodáci, Holka na zabití, Dým bramborové natě, Krakonoš a Lyžníci ad.

I když až na jedinou vyjímku (zahrál si hlavní charakterní roli ve slovenském filmu 322, postavu muže který se ocitá v nemocnici s podezřením na vážnou chorobu a přehodnocuje svůj dosavadní život, v tomto psychologickém dramatu předvedl Lohniský své herecké umění), hrál menší role, přesto se svým hereckým projevem dokázal nesmazatelně vrýt do paměti diváků.
Byl vysoký, pohublý, měl vysoké čelo, pronikavý pohled. Byl obdařen démonickým úsměvem, byl mistrem mimiky, gest, výborně hrál úskočné, podlézavé postavy, stejně tak ale dokázal do svých postav vnést humor. Hrál ve 129 filmech.

Jeho manželkou byla Zora Jiráková, též herečka. Jejich dcera Michaela Lohniská je také herečkou a v současné době působí v libereckém divadle F. X. Šaldy, kde je i ředitelkou.

Václav Lohniský byl velmi zapálen do své práce. I po třech infarktech neustále hrál ve filmech a režíroval hry. Bohužel se mu to stalo osudným. Zemřel v roce 1980 při natáčení filmu Krakonoš a Lyžníci, když vystoupal na vysoký kopec, odkud měl na lyžích sjet dolů dostal již čtvrtý infarkt a jeho srdce selhalo. Zemřel v 59 letech.

Autor: ttttttttttttt

zdroj Osobnosti,cz

Václav Lohniský zářil jako šplhoun Hujer nebo docent Chocholoušek. Zemřel uprostřed natáčení

Jiří Štefek18. února 2017 • 11:00
Václav Lohniský zářil jako šplhoun Hujer nebo docent Chocholoušek. Zemřel uprostřed natáčení
foto: archiv Blesku

Stačí vyjmenovat tři role. Snaživý šplhoun Hujer z filmu „Marečku, podejte mi pero!“, svérázný docent Chocholoušek z neméně populárního snímku „Jáchyme, hoď ho do stroje!“ či démonický mnich z Vávrova kultovního opusu „Kladivo na čarodějnice“. A většina lidí hned tuší, že řeč je o Václavu Lohniském. Od smrti známého herce dnes uplynulo 37 let. Zubatá si pro něj přišla uprostřed natáčení idylického dětského filmu „Krakonoš a lyžníci“, který mapuje začátky lyžování v českých zemích.

 
 
 

„Počkáme chvilku. Vaškovi se udělalo zle!“ hlásil onoho osudného 18. února 1980  režisérce Věře Plívové-Šimkové produkční filmu. Lohniský v něm hrál vedlejší roli finance, který honí „pašíře“ ztělesněného Karlem Heřmánkem na tajemných ski. Přitom režisérka mu několikrát nabízela, že jej při natáčení záběru nahradí dubléři z horské služby.

Lohniský (který v tu dobu za sebou měl již několik infarktů) však o tom nechtěl ani slyšet a stoupal s dalšími ke kapličce na okraji Rokytnice nad Jizerou. Když dorazil na místo, bezvládně klesl k zemi a konec chvilky, na kterou byl natáčení přerušeno, už nenastal. Nic na tom nezměnil rychlý příjezd záchranné služby, hercovi už nebylo pomoci. Do nedaleké Jilemnice už sanitka vezla mrtvé tělo. Lohniský zemřel ve věku nedožitých 60 let. Jeho smrt zasáhla celý štáb i všechny herce, jednu chvíli to dokonce vypadalo, že se tento film ani nedotočí.


Zběhl od bohoslovectví k herectví

Václav Lohniský se narodil 5. listopadu 1920 ve východočeských Holicích. Část svého dětství prožil také v Úpici, kde maturoval na místním gymnáziu. Pak začal studovat bohoslovecký seminář v Hradci Králové, kterého po dvou letech studia zanechal a směřoval svou kariéru k herectví.

 

Od roku 1958 byl uměleckým šéfem a ředitelem divadla S. K. Neumanna v Praze (dnes Divadlo pod Palmovkou). Byl to právě on, kdo režíroval roku 1959 úplně první představení „Člověk z půdy“ z dílky právě vzniklého divadla Semafor. Jeho kvalit si všímali i v zahraničí, jako režisér byl často zván do Polska, kde uváděl především české hry. Během svého působení v libeňském divadle mu Lohniský vtiskl tvář, kterou se tato kulturní scéna zcela odlišovala od jiných pražských divadel. Během režisérské kariéry uvedl 105 her, které svým provedením dosahovaly mimořádně vysoké kvality.

Nepřehlédnutelný herec

Do povědomí široké divácké obce však pronikl především jako herec. Nejen jeho vyhublá postava s vysokým čelem a démonickým obličejem, ale i pronikavý pohled a ještě pronikavější hlas jej jakoby předurčily pro role padouchů, šplhounů, zlodějíčků a dalších záporných rolí. Přesto i je zahrál takovým způsobem, až ho řada diváků za zápornou postavu téměř vůbec nepovažovala. Možná i proto, že se v jím mistrovsky a humorně zvládnutých rolí sama poznala.


Vedle Svěrákových filmů či Vávrova Kladiva na čarodějnice zanechal výraznou stopu i ve filmech Vyšší princip, Všichni dobří rodáci, Lásky mezi kapkami deště, Holka na zabití, Dařbuján a Pandrhola nebo v pohádkovém seriálu Arabela.

 

Václav Lohniský byl pověstný dříč a ze svého pracovního tempa neubíral, ačkoliv prodělal několik infarktů. Svou stopu na jeho zdraví zanechávala i konzumace alkoholu, v němž hledal oporu před vysilujícím politickým a společenským tlakem tehdejší doby. Je ironií osudu, že si pro něj smrt přišla při natáčení jednoho z nejkrásnějších filmů pro děti, bez kterého si nelze představit televizní program během vánočních svátků.


Je v tom vlastně i taková symbolika, že mrtvé tělo Lohniského z natáčení vezla záchranka do Jilemnice. To je malé malebné městečko v Podkrkonoší, jenž je kolébkou lyžování českých zemích a jemuž film Krakonoš a lyžníci skládal téměř až dojemně patetický hold.

 

 

Zora Jiráková,*9.7.1923 - 23.3.2008 - herečka

 

 

Zora Jiráková se narodila 9. července 1923 v Praze do rodiny známého hudebního skladatele, dirigenta a pedagoga Karla Boleslava Jiráka (1891 – 1972). Už od dětství měla vztah k umění a proto se rozhodla pro studium herectví, které absolvovala roku 1946 na dramatickém oddělení pražské Státní konzervatoře a v roce 1948 na DAMU u profesorů Ladislava Peška, Anny Iblové, Jiřího Plachého a Marie Burešové.

Se skupinou spolužáků ExDISK krátce hrála v Alhambře v Praze (1948) a na popud ředitele Antonína Kurše odešla do ostravského Státního divadla (1948 – 1951) a za ředitelem Zdeňkem Hofbauerem do Divadla J. K. Tyla v Plzni (1951 – 1966), kde hrála i v četných zájezdových a recitačních představení. Nakonec až do svého odchodu na odpočinek zakotvila v Divadle Jiřího Wolkera v Praze (1966 – 1981).

Jiráková hostovala též v Krejčově Divadle za branou (1967) a v Lyře Pragensis (1992) recitovala „Kšaft“ J. A. Komenského. Byla i spoluautorkou několika her pro děti („Dřevěný zámeček“ 1958 neb „Nebojácná zvířátka“ 1982), které uvedla i některá divadla v Chebu, v Olomouci, v Příbrami a v Brně.

Jejím bývalým manželem byl divadelní a filmový herec a režisér Václav Lohniský (1920 – 1980) a dcerou herečka a ředitelka Michaela Lohniská (*1946). Zora Jiráková brzy vyzrála k charakterní herečku, která využívala všechny své výrazové prostředky. Ztvárňovala s úspěchem velké a titulní psychologicky náročné úlohy.

Objevovala se na divadelních prknech v různorodém repertoáru: „Strakonický dudák“ (Dorotka, Bělena a Mihulice), „Dívka s bílými vlasy“ (Si – ä), „Kariéra“ (Sofja), „Macbeth“ (Lady Macbeth), „Optimistická tragédie“ (Komisařka), „Veselé paničky windsorské“ (Flaštička), „Jegor Bulyčov“ (Tajisja), „Jak se vám líbí“ (Rosalinda), „Jan Hus“ (Královna Žofie), „Ljubov Jarová“ (Ljubov Jarová), „Duchcovský viadukt“ (Emilie), „Mír“ (Thalia), „Vysoké letní nebe“ (Marta), „Legenda o lásce“ (Mechmene Banu), „Zlý jelen“ (Ivana), „Taková láska“ (Lída), „Strýček Váňa“ (Sofja), „Dalskabáty, hříšná ves“ (Dorotka), „Ze života hmyzu“ (Chrobačka), „Naše městečko“ (Gibbsová), „Alchymista“ (Anna), „Gazdina roba“ (Eva) apod.

V pokročilém věku se zjevovala v postavách Chůvy („Romeo a Julie“), Mámy („Hloupý Honza“), Elišky („Zlatý klíček“), Juii Giuli („Stín“), Roubínkové („Filozofská historie“), Jeleny („Mladá garda“), Titanie („Sen noci svatojánské“), Petronelly („Deník Anny Frankové“) ad.

K filmu se poprvé Jiráková dostala začátkem 60. let (a i přes své pozdější pražské angažmá jí film nikdy plně nevyužil). A Zora Jiráková se postupně v 60. letech objevovala jako matka Lenky (Jorga Kotrbová) drůbežářka v Kachyňově TRÁPENÍ (1961), manželka ředitele Josefa Kudrny (Vlado Müller) v Kadárově a Klosově OBŽALOVANÉM (1964) a žena bývalého holiče a brigádníka Kudly (Ferdinand Krůta) v Menzelově SKŘIVÁNCÍCH NA NITI (1969).

V 70. a 80. letech byla př. matkou Renátky (Naďa Konvalinková) v komedii TŘI CHLAPI NA CESTÁCH (1973) Oldřicha Lipského, úřednicí na VB v Brynychově příběhu JAKOU BARVU MÁ LÁSKA (1973), ženou ve vile při atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha (Hannjo Hasse) ve Vávrově SOKOLOVU (1974), Trudou v krátké osvětové KONFRONTACI (1975) Vlastimila Fialy, ženou Kvasničky (Zdeněk Kryzánek) a matkou Blanky (Lucie Žulová) ve Vorlíčkově BOUŘLIVÉM VÍNU (1976), manželkou Kováře (Josef Mixa) v PÍSNI O STROMU A RŮŽI (1978) Ladislava Rychmana, starší matkou servírky Ireny Lapkové (Taťjana Medvecká) v Rychmanově komedii ZLATÁ SLEPICE (1980) a nakonec Beníkovou, která propůjčí své kolo na lov divočáka v Menzelově filmu SLAVNOSTI SNĚŽENEK (1983).

Hrála též v televizních filmech (SNĚHURKA, BYLY NOCI MÁJOVÉ aj.) a seriálech (např. PLECHOVÁ KAVALÉRIE či VLAK DĚTSTVÍ A NEDĚJE). Často díky svým hlasovým dispozicím Jiráková pracovala v rozhlase („Rudolf bydlí se mnou“, „Arbitráž od dvou“, „Velká ruda“, „Peníze“, „Tři mušketýři“, „Rozmarné léto“ atd.), kde se v Plzni uplatnila i jako vedoucí dětského rozhlasového souboru (od roku 1952) a jako rozhlasová režisérka her, pásem veršů a literárních pořadů.

Získala za role z her „Dívka s bílými vlasy“ a „Strakonický dudák“ Stříbrný odznak na Divadelní Žatvě (1952) a i z inscenací „Optimistická tragédie“ a „Macbeth“ Cenu Fučíkovy Plzně (1963). Stala se nositelkou titulu Zasloužilé umělkyně (1965) a Ceny Senior Prix (1994). Zora Jiráková zemřela po delší nemoci 23. března 2008 v Praze v nedožitých 85 letech.

Jarda "krib" Lopour

zdroj ČSFD,cz

 

Michaela Lohniská,*13.4.1946 - herečka

 

 
 
Michaela Lohniská, dcera herecké dvojice Zory Jirákové a Václava Lohniského, se narodila v Praze dne 13.4.1946. Vyrůstala sice v hereckém prostředí, ale neměla dlouho k hereckému řemeslu žádné sklony.

Vystudovala zdárně střední sklářskou školu v Železném Brodě, se zaměřením na bižuterii a tavenou plastiku . K rozhodnutí stát se herečkou dospěla až pod vlivem nečekané náhody, když v roce 1963 byla obsazena do role odvážné husitské dívky Katruše, zamilované do pohledného zemana, kterého hrál Petr Kostka, režisérem Oldřichem Daňkem, který natáčel film z husitských časů Spanilá jízda /1963/, podle svého námětu i scénáře.

Ve stejném roce vytváří postavu Jany Čermákové v dobovém dramatu režiséra Zdeňka Sirového Handlíři /1963/. Michaela si nečekaně oblíbila herecké prostředí a po dvouletém studiu herectví na DAMU a několika menších rolích v té době natáčených filmů - např. ve filmu Kdyby tisíc klarinetů /1964/ byla i z ní herečka. Poměrně krátce po ukončení studia na DAMU byla v angažmá u oblastních divadel v Mladé Boleslavi a Šumperku. Ještě v době studia spolupracovala se zájezdovým souborem Maringotka /1966-1967/.

V roce 1970 si zahrála menší roli v komediálním filmu režiséra Vladimíra Čecha Svatá hříšnice /1970/ podle divadelní hry Františka Langra Obrácení Ferdyše Pištory. Podle románu Zdeňka Pluhaře režisér Jaroslav Balík natočil film Konečná stanice /1981/, ve kterém dostala Michaela Lohniská příležitost prokázat své herecké umění.

Od roku 1970 byla v hereckém angažmá u Východočeského divadla v Pardubicích. Byla obsazována nejen do činoherních představení, ale též do představení hudebního charakteru. Od roku 1996 je až do současné doby členkou divadelního souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci, kde v blíže neurčené době, byla i jeho ředitelkou. Podle repertoáru divadla v divadelní sezóně 2010/2011 je stále obsazována do nejrůznějších rolí.



Erkul

Autor: Erkul
zdroj FDb,cz

 

 

 

Rozhovor s herečkou M. Lohniskou

 

Co Vám vždy a bezpečně nažene husí kůži?

Husí kůži mi vždycky nažene blbec ve vysokém postavení. To, že se nemůžete bránit. Taky závist, agresivita, lež… Špatně snáším, když mi někdo zasahuje do života. Když o mně rozhoduje, když si myslí, že ví lépe než já, co je pro mě dobré. Konfliktům se sice snažím vyhýbat, ale když se setkám s nespravedlností, lží a podvodem, tak to nedokážu přejít. To se vždycky pustím do nějaké vášnivé vzpoury. Sem tam to i k něčemu je, sice ne příliš často, ale dobré je už vědomí, že jsem nemlčela.

 

Čeho jste v životě kdy nejvíce dosáhla?

Řekla bych určité vyrovnanosti. Velmi si cením toho, že mám v rovnováze pracovní a osobní život. Že jsem v rovnováze sama se sebou. Čím dál tím víc si uvědomuju, že jsem šťastná.  Že se mi v životě povedlo to důležité, žila jsem po svém a nic nešidila, rodinu, ani divadlo, že mám žebříček hodnot, který je podle mě rozumný a který mě nevykolejí. Mám, po čem jsem toužila, a netoužím po tom, co není, co nemůžu mít. Ale opravdu netoužím, nejsou to „kyselé hrozny“. Svůj život držím pevně v ruce a to mě strašně baví. A taky mě baví, když se ohlédnu zpátky, že si můžu říct - dobrý to bylo.

 

A je něco, co byste si ráda splnila?

To samozřejmě. Já bych se ráda vypravila do Paříže s dcerou. V Paříži jsem byla několikrát, je to nádherné město. Když jsem tam byla, vždycky mě napadlo "Ano, tady bych dokázala žít." Což málo kde. Člověk pořád jaksi tíhne k domovu. I když Praha je mé rodné město a skoro v ní žít nedokážu. A co bych si hodně přála, kdyby se mi podařilo, jak už tak pomalu cítím, že končím, aby ten konec byl takový povlovný. Že bych měla ještě nějakou hezkou střední roli, pak hezkou malou. Aby mě to pořád ještě bavilo a při tom, abych to pořád fyzicky vydržela. I když já si myslím, že vydržím stále ještě hodně. Ale to člověk neví, co se může stát. Nechci odejít z divadla ze dne na den. Divadlo by mi hodně chybělo. Tak bych se s ním chtěla loučit takovým pozvolným, smířeným způsobem.

  

Kdybyste si měla vybrat mezi městem a venkovem?

Střední město.

 

Jako například?

Liberec. Jsem člověk středních měst. Velká města mě moc nebaví a úplný venkov pro mě taky není napořád. Jsem rodilý Pražák, ale potřebuju občas odjet někam blíž k přírodě. Proto jsem si teď, na stará kolena, pořídila chatu. Ani to není chalupa, je to opravdu chata. I když se vším možným komfortem, jako je teplá voda, splachovací záchod, elektrika. Za mlada jsme jezdili na chatu, kde byla jenom petrolejka, a bavilo mě to, ale to už by pro mě dneska moc nebylo, jistý základní komfort to chce. Když o tom přemýšlím, to, po čem jsem toužila, je tma a ticho. Taková tma, abych se mohla dívat na hvězdy a takové ticho, co je slyšet, hmatatelné ticho. Nedávno v jednu hodinu v noci zpíval slavík. No, zpíval… řval! Asi hodinu a neuvěřitelně nahlas. Krása! Ano, jezdím na chatu poslouchat ticho a ty kouzelné ptáky.

 

Dokázala byste na té chatě bydlet?

Asi bych tam dokázala bydlet a přitom dojíždět na zkoušky i představení, protože to je kousíček. A dokázala bych tam bydlet i sama. To už ovšem alespoň s internetem. Ale ta chata na trvalé bydlení není, ideální je od jara do podzimu. A to jsem vlastně vždycky chtěla. A pak se přestěhovat na zimu do  civilizace, která má taky něco do sebe.

  

Co plánujete? Pojedete jako tradičně do Řecka?

Já nevím. Kamarádka, se kterou obvykle jezdím, letos nemůže, tak to zatím řeším a ještě jsem se nerozhodla. Ale ráda bych. Protože si myslím, že ty dva týdny u moře jsou něco, co každý rok potřebuju. A Řecko, zejména ostrovy, miluju. Ale kdyby to nešlo, tak se obejdu bez moře, máme chaloupku. Chaloupka je nová, takže určitě bude co dělat.

 

Nebo s dcerou do Paříže?

Nebo s dcerou do Paříže. Ale to jen jako výlet na tři dny. Paříž mi Prahu dost připomíná.

Paříž je architektonicky mnohem mladší, velkorysejší a barevnější. Praha je nádherná při pohledu shora z Hradčan, ty červené prejzové střechy a Paříž z Eiffelovky, nebo z Notre Dame, to je holubičí šeď, tam jsou zase břidlicové střechy, takže Paříž má šedomodrý opar. To město má úžasnou atmosféru. Když jsem tam byla poprvé, okouzlil mě ten její multikulturní šmrnc. Když člověk v létě přijíždí do Paříže, tak si říká: "Jak to, Francouzi jsou černoši?" Protože většina jich bydlí v okrajových čtvrtích A pro mě, jako pro cizince, bylo úžasný, jak to bylo všechno barevné, směsice všech etnik s bizarními pokrývkami hlav, v pestrých hábitech... Latinská čtvrť kypící životem celou noc… Poprvé jsem tam byla nedlouho po tom, co se u nás otevřely hranice, tedy v době, kdy Praha byla úplně šedivá, špinavá, všude padala omítka a bylo to divné bezčasí a smutek, to byl nádherný zážitek.

 

Co vy a francouzština?

 

Ó, nic. Nic, jako kterýkoliv jiný z jazyků. Já mám mírné základy z latiny, tak jsem schopná se o elementárních věcech domluvit. Přečtu si, kudy se vleze do metra a jídelní lístek. S mluvením je to horší. Bohužel, neumím ani anglicky, ani německy a to všechno jsem se učila. A to všechno někde mám, ty trosky. Na takové to nenáročné cestování to stačí. Ale že bych si někdy pokecala v cizím jazyce, to ne.

 

Máte Paříž spojenou také s francouzským šansonem?

 

To víte, že jo, Francie je vlast šansonu a já vlastně vždycky chtěla zpívat… No, nevyšlo to. Kdysi jsem dělala takové večery různých zpěvů a poesie, když jsem našla pár lidí, kteří byli ochotní do toho jít. Já mám takový prazvláštně posazený hlas, jsem tenor. No teď už spíš baryton. Leccos jsem zazpívala, ale chtělo to mít dva tři kamarády, kteří by mě doprovázeli a hlavně to celé zorganizovali. To já moc nezvládám, jsem typický beran, mám nápady, nastíním a navrhnu, ale nedodělám. Ale třeba se mi něco ještě podaří dát dohromady… na závěr. Ne?

 

 

 

Vy jste velká patchworkářka. Co Vás k téhle ruční práci přitáhlo?

 

Vlastně jsem původně chtěla být návrhářka interiérů, ale určitými nedorozuměními a omyly jsem se dostala na sklářskou školu, obor bižuterie, a i když mě to bavilo, nebylo to to pravé. Divadlo vyhrálo. Pořád jsem dělala obrázky, ale to nejde jen tak občas. To musíte sedět a kreslit a kreslit, jinak je to takové… no… amatérské. A pak jsem jednoho dne potkala patchwork. Mám ráda barvy a myslím si, že mám pro ně cit. Občas udělám šílenou kombinaci a ono to vypadá dobře. Taky miluju hadříky, už jako malá holka jsem si z kapesného kupovala třeba deset centimetrů látky, jen tak, že byla pěkná, takže kdo ví, třeba už tenkrát bylo někde psáno, že budu šít. Půvab šití patchworku je v tom, že se stávám součástí dávné historie, od Egypta, přes středověk v Evropě až po osídlování Ameriky se vzory předávají z generace na generaci, něco se přidá, něco vylepší… a vždycky je v nich zašitá touha po kráse, po životě…

Ale abych nebyla tak patetická - těší mě, že dělám svými ubrusy, dekami a různými maličkostmi lidem radost. A moc mě těší, že všechno, co ušiju, hned nachází „svého“ člověka a já skoro nestíhám.

 

Takže doma nic patchworkového nemáte?

 

Mám, ale čirou náhodou. Přehoz přes postel. Dělala jsem ho pro kamarádku. A než jsem ho stačila došít, kamarádka se přestěhovala a pak už se jí nehodil a zůstal mně. Já jsem si tou dobou také zařizovala byt, tak jsem si ho k tomu přehozu dozařídila do barvy. A pár věcí mi ještě zůstalo z doby, kdy jsem začínala a učila se.

 

A to je jak dlouho?

 

To vím dokonce docela přesně, na Vánoce 2000 jsem v Praktické ženě objevila návod na prostírání, které mě nadchlo. A protože jsem tehdy šla na oslavu narozenin Jany Filipové, naší divadelní tajemnice, ušila jsem těch ubrousků hned několik. Byla to velká oslava a dámy z kanceláří mi málem utrhaly ruce… Ale to byly nesmělé pokusy, dneska už mám všechny pomůcky, nový, výkonnější stroj, spoustu knih, předloh a látek tolik, že už mě vystěhovávají z bytu…

A vidíte, baví mě to čím dál víc.

 

ptala se Barbora Mottlová,
zdroj Divadlo FXŠalda,cz

  Dcera Václava Lohniského vzpomíná
14.08.2010 16:58

Dcera Václava Lohniského vzpomíná

Dcera Václava Lohniského vzpomíná

Michaela Lohniská, dcera Václava Lohniského a Zory Jirákové, na své rodiče vzpomíná s láskou, i když to s nimi jako dítě neměla jednoduché. Václav Lohniský byl příliš talentovaný a příliš zaměstnaný, Zora Jiráková to samé. Michaela se s ní sblížila v podstatě až v posledních letech jejího života (obě jsou na snímku z jednoho hereckého Silvestra). Zora Jiráková byla krásná žena a výborná herečka, svou slavnou éru zažila v plzeňském divadle v 50. a 60. letech. Jejím prvním manželem byl Václav Lohniský, s nimž měla jedinou dceru, druhým pak herec Josef Větrovec. Když Zora Jiráková v roce 2008 zemřela, nesla to Michaela velmi těžce a léčila se usilovnou prací. Dosud hraje v libereckém divadle a ve volném čase se stará o činžovní dům v Praze na Vinohradech, který rodina získala zpátky v restituci.

zdroj Balady a romance Blanky Kovaříkové,cz
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář