Jdi na obsah Jdi na menu
 


Terezie Brzková - Otýlie Beníšková - Hana Vojtová - Karel Beníško - Marie Spurná

Terezie Brzková,*1.1.1875 - 19.11.1966 - herečka

 babicka.jpg

Terezie Brzková pocházela ze široce rozvětvené herecké rodiny.

Její otec byl ředitel kočovné společnosti Vilém Jelínek. Její sestry patřily mezi známé herečky (Otýlie Beníšková, Marie Spurná, Hana Vojtová). Byla tetou herce Jaroslava Vojty a jeho sestry herečky Hermíny Vojtové. Od mala se pohybovala na jevišti otcovy kočovné společnosti.

Na svých štacích vystřídala několik polečností - v roce 1906 už hrála v kamenném divadle a to ve Východočeském divadle v Pardubicích. V letech 1907-1914 hrála v Plzni a v letech 1914-1919 zakotvila na čas v Národním divadle, aby odtud odešla za svým druhým manželem Václavem Zeifertem k jeho kočovné společnosti.

Od roku 1927 hrála opět v Plzni až do odchodu do důchodu v roce 1939. Ještě v letech 1943 a 1947 vystoupila dvakrát na scéně Národního divadla jako host.

Podle svých velkých vzorů (jejích sester a herečce Marie Ryšavé) uplatňovala Brzková ve svém raném období divadelní realismus.

Postupně vyrůstala v představitelku velkých ženských hrdinek, u nichž upoutávala kritiku i diváky promyšleností a lyričností projevu a obrovskou kultivovaností řeči. Mezi její velké divadelní role, které vytvořila na scéně Národního divadla patří královna Runa (Zeyer - Radúz a Mahulena, chlalupnice Černá (Svoboda - Směry života) nebo babka (Jirásek - Lucerna).

Film o Brzkové dlouho nevěděl.
Objevil ji až ve chvíli, kdy odcházela do důchodu, tedy v roce 1939. Režisér Otakar Vávra hledal tři starší herečky pro hlavní role do svého dramatu Kouzelný dům. První dvě našel na scéně Národního divadla (Leopolda Dostalová, Růžena Nasková) a jako třetí mu doporučil herec Eduard Kohout Terezii Brzkovou. A tak zatímco se kariéra Brzkové jako divadelní herečky uzavřela, otevřela se v tom samém čase kariéra jiná - filmová.

Senilní a nahluchlá stařenka Anna Balvínová v podání Brzkové vyšla nakonec ze všech tří sester nejlidštější a nejpřirozenější. Když chystal režisér František Čáp zfilmování románu Boženy Němcové Babička, nabídnul roli Růženě Naskové. Ta mu však doporučila Brzkovou. Ta vytvořila babičku dobrou, laskavou, moudrou a hlavně neskonale lidskou. V jejím realistickém hereckém projevu se projevilo mistrovské odpozorování života, umocněné hlubokým citem a niterným prožitkem. Další velkou ženskou postavu vytvořila Brzková v dramatu Barbora Hlavsová. Hlavní představitelka se musí nejen vyrovnat se sebevraždou svého syna, ale i s jeho dluhy, které po něm zůstaly. Sobecká snacha se synem nechávají stařenku samotnou a ta je nucená tvrdou dřinou nést úděl sama.

Další role Terezie Brzkové se nesly v podobném duchu.
Téměř vždy to byla dobrosrdečná žena - např. hospodyně Háta v dramatu Tanečnice, zbudovská babička v Mlhách na Blatech, paní Magdaléna v komedii Kluci na řece.
Protikladem byla role hrabivé, panovačné, protivné a senilní staré hraběnky v kostymní komedii Počestné paní pardubické.
Kritikou, ale i diváky byla ceněná její role Kolmistrové v dramatu Vstanou noví bojovnící po boku nezapomenutelného Františka Smolíka.

Potom už následovaly jen menší role moudrých a dobrých stařenek, které si však diváci dobře pamatují.
Např. mlynářka v pohádce Pyšná princezna kořenářka v pohádkové komedii Byl jednou jeden král, stařena v dramatech Jan Žižka a Proti všem, nebo babička - pacientka ve Snech na neděli.

Svou první roli vytvořila v neuvěřitelných 64 letech a tu poslední v 84 letech.
Byla to stařenka v pohádce Princezna se zlatou hvězdou na čele.

Za svoje herecké umění získala Terezie Brzková titul zasloužilá umělkyně (1955).

Autor: dino, paxik

Zdroj Osobnosti,cz

Otýlie Beníšková,* 25.10.1882 - 22.8.1967 herečka

Otýlie Beníšková se narodila 25.10.1882 a byla to známá herečka.
Byla dcera divadelního ředitele Viléma Karla Jelínka, sestra hereček M.Spurné, H.Vojtové a T.Brzkové, manželka operního pěvce Karla Beníška a matka herce K.Beníška.

Pochází z rodiny s bohatou div. tradicí a sama nastoupila hereckou dráhu již na sklonku 19. století v otcově div.společnosti. Pak vystřídala angažmá v Pištěkově Arén, Českém národním divadle v Brně a v činohře Národního divadla v Bratislavě...

Za okupace hrála v pražském rozhlase a v Uranii, po osvobození byla členkou Divadla 5.května a Burianova Armádního uměleckého divadla, respektive D 34 a Divadla E:F.Buriana.
Na jevišti prošla všemu div. obory a žánry, od dětských rolí přes naivky a milovnice až po velké tragické postavy.


Filmaři však nedovedli dostatečně využít jejího umění. Před kamerou debutovala ve filmu Ohnivé léto. Po několika malých rolích Srdce v celofánu, Jan Cimbura, Pražský flamendr, jí poskytl velkou příležitost V. Krška v psychologickém dramatu Až se vrátíš. Sugestivní výkn podala v roli kuplířské bytné ve filmu Chceme žít. Galerii svých film.postav rozmnožila v 50. letechuže jen menšími úlohami starých žen Anna proletářka, Dalibor, Labakan, Legenda o lásce, Padělek, Dům na Ořechovce. Naposledy se objevila na plátně jako venkovská stařena v kmedii Procesí k panence.

zdroj Osobnosti,cz

Karel Beníško,*14.12.1908 - 15.6.1975 - herec

Karel Beníško se narodil 14. prosince 1908 v Praze herečce Otýlii Beníškové (1882 – 1967) a opernímu pěvci Karlu Beníškovi st. (1874 – 1943). Také jeho děd – divadelní ředitel Vilém Karel Jelínek, tety Marie Spurná, Hana Jelínková – Vojtová (1871 – 1933), Terezie Brzková (1875 – 1966), sestřenice Hermína Vojtová (1890 – 1976) a Vlasta Jelínková (1904 – 1988) i bratranci Jaroslav Vojta (1888 – 1970) a Adolf Vojta – Jurný (1893 – 1957) byli herci. Od mládí tíhl k malířství a začal studovat malbu na pražské AVU (1930 – 1932). Po vzoru rodičů a jejich příbuzných raději přešel na činoherní herectví.

Poprvé se objevil na divadelních prknech při Národním divadle v Bratislavě (1932 – 1936), pracoval v pražském Československém rozhlase (1936 – 1937), poté v Divadle na Vinohradech (1937 – 1942) a za války v Městském divadle v Plzni (1942 – 1944).

Za okupace pracoval v odboji a za svou ilegální činnost byl Němci vezněn na Pankráci, v Norimberku, Drážďanech a Lipsku. Vrátil se s podlomeným zdravím a stal se na více jak deset let invalidním důchodcem a působil jen v rozhlase jako spíkr filmových dokumentů. Od roku 1957 hrál v Městských divadlech pražských.

Beníškův projev byl velmi střídmý a vyvážený. Gesty ani mimikou neplýtval a vždy vystupoval vyváženě a rozvážně. Největší důraz klad na mluvené slovo a kultivovaný výraz. Vytvářel postavy v různých konverzačních komediích i dramatech světových i domácích dramatiků, např. Vychovatel v Jeffersově hře „Médea“.

Pod pseudonymem Karel Tomášek stvořil několik divadelních a rozhlasových her (třeba „Operace“, „Arabská devítka“, „Přihodilo se ve městě Sionu“, „Taková je cesta“, „Slovo života“ a nebo „Milión Danielů“). Tyto aktivity však byly poněkud vedlejší a málo známé.

Film však Beníškovi dal velmi malé množství rolí. Do konce okupace sehrál větší i menší party Marka ve Wassermanově dramatu TRHANI (1936), titulní postavu konstruktéra Viktora v Kubáskově a Vančurově dramatu LÁSKA A LIDÉ (1937), Matěje v dalším dramatu BOŽÍ MLÝNY (1938) Václava Wassermana, leteckého instruktora v nikdy nedokončeném snímku NEPORAŽENÁ ARMÁDA (1938) Jana Bora, hosta v „Pohádce“ v Kmínkově melodramatu JEJÍ HŘÍCH (1939), četníka v DRUHÉ SMĚNĚ (1940) režiséra Martina Friče, falešného právního zástupce JUDr. Hrůzu ve Fričově TETIČCE (1941), flamendra ve Špelinově PRAŽSKÉM FLAMENDRU (1941), střelmistrova pomocníka ve SKALNÍM PLEMENU (1943) Ladislava Broma a šafáře ve Fričově historické komedii POČESTNÉ PANÍ PARDUBICKÉ (1944).

Po válce se již s filmem setkal až na rozhraní 60. a 70. let v postavě biskupa Jana z Dražic ve Steklého komedii SLASTI OTCE VLASTI (1969), pana Bíci v Tomanově dramatu CESTY MUŽŮ (1972) a v poslední roli Bosche, člena správní rady ve Sci – Fi SLEČNA GOLEM (1972) Jaroslava Balíka.

Kultivovaný hlas Karla Beníška doprovází řadu dokumentárních krátkometrážních filmů. Poprvé ke konci třicátých let u snímků dokumentaristy Jiřího Lehovce DIVOTVORNÉ OKO (1939), ZAJATÝ HLAS (1939) a dalších. Podruhé v padesátých letech u různých angažovaných dokumentů, např. JSME PŘIPRAVENI (1953). ROZLOUČENÍ S KLEMENTEM GOTTWALDEM (1953), ZÁBĚRY ZE SPARTAKIÁDY I. část (1955), SPARTAKIÁDA (1955), POZDRAV VELIKÉ ZEMĚ (1955), MALÉ PŘÍČINY (1955) aj.

Ke konci života se rovněž ojediněle objevoval v televizi (PŮLPENNY či POSLEDNÍ KRÁLOVNA). Díky svému hlasu a projevu byl u něj doménou dabing (například ANGELIKA A SULTÁN, FANTOMAS SE ZLOBÍ, „MAYOVKY“) a zejména rozhlas, který byl jeho největším i nejčastějším hereckým působištěm a v němž působil jako herec (mj. „Smrt matky Jugovičů“, „Bílá nemoc“, „O čem zpívaly labutě“, „Šťastný princ“, „Země mnoha jmen“, „Přelíčení“, „Úklady a láska“, „Proměna“ či „Bouře“), hlasatel a autor her.

Již od mládí byl levicově smýšlející a v pozdějších letech se činně angažoval v nejvyšším politickém dění komunistického Československa. Stal se nositelem titulu Zasloužilého umělce (1971). Jeho manželkou byla neblaze proslulá herečka a komunistická činitelka Světla Amortová (1911 – 1985), kterou poznal a vzal si ji během svého angažmá v Bratislavě. Karel Beníško zemřel 15. června 1975 v Praze ve věku nedožitých šedesáti sedmi let. Svoji matku Otýlii Beníškovou přežil jen o osm let.

Jaroslav "krib" Lopour

 

Světla Amortová,*7.1.1911 - 14.3.1985 - herečka, politička, pedagožka

 

Světla Amortová, Beníšková byla česká herečka, funkcionářka KSČ a politička, divadelní pedagožka; dcera českého sochaře Vlastimila Amorta (1880-1950), manželka herce Karla Beníška (1908-1975).

Herectví studovala pouze soukromě, koncem 20. let XX. století působila jako elévka činohry Národního divadla v Praze, své první angažmá získala v holešovickém Divadle Uranie. Za velmi významnou etapu jejího života je považováno angažmá ve Slovenském národním divadle v Bratislavě v letech 1932 až 1935. Po svém návratu do Prahy v roce 1935 se věnovala především rozhlasové práci.

Za II. světové války se, coby komunistka, zúčastnila odbojové činnosti a byla jeden a půl roku nacisty vězněna. Po roce 1945 byla společensky značně aktivní; stala se komunistickou funkcionářkou a poslankyní, funkcionářkou Svazu československo-sovětského přátelství, zakladatelkou Svazu dramatických umělců. Za svoji společenskou angažovanost byla také často odměňována totalitními řády, tituly a vyznamenáními.

Po II. světové válce hrála mj. v Divadle 5. května, v Městských divadlech pražských a nakonec vystupovala na prknech Vinohradského divadla (1951-1980).

Českými filmaři nebyla příliš vyhledávána; ke konci svého života si zahrála několik zajímavých televizních rolí v českých totalitně- propagandistických seriálech.

Dlouhá léta byla profesorkou herecké tvorby před mikrofonem na pražské DAMU. Amortová se velmi politicky a nešťastně uplatňovala v nejvyšších postech komunistické strany (v roce 1945 vstoupila do KSČ, byla v předsednictvu ÚVOS, členkou ÚV KSČ, funkcionářkou SČSP, poslankyní Národního výboru hl.m. Prahy, spoluzakladatelkou a členkou normalizačního Svazu českých dramatických umělců atd.), což rovněž neblaze ovlivňovalo její herecké umění. Paradoxně byla její politická činnost známější, než herecká.

V době normalizace (po roce 1970) byla nechvalně proslulá svojí aktivní účastí v tzv. rekvalifikačních komisích, které měly za úkol vyřadit z veřejného života režimu nepohodlné umělce prostřednictvím různých zákazů a restrikcí.

Za svou angažovanost byla odměněna Zasloužilou umělkyní (1967), vyznamenáním Za vynikající práci (1970), Řádem práce (1976), Řádem Vítězného února (1981), medailí J. K. Tyla (1983).
Za roli v rozhlasové hře „Legenda o Janovi“ získala Cenu Grand Prix Bohemia (1976).

Neblaze proslulá Světla Amortová zemřela ve věku sedmdesáti čtyř let.

Autor: paxik

Zdroj: Osobnosti,cz

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

pani Svetla

(josef druhy, 27. 10. 2017 19:04)

Amortova byla za okupace brutalne znasilnena nacistickymi okupanty a nemohla kvuli tomu mit deti.Byla tim poznamenana na cely zivot.Stale je v soucasnosti poukazovano na znasilneni herecky Kvety Fialove vojaky Rude armady.Valka je hrozna vec a nemuze se z ni vytahnout jen to,co se hodi v soucasnosti...