Jdi na obsah Jdi na menu
 


Stanislav Zindulka - Jakub Zindulka

Stanislav Zindulka,*5.5.1932 herec

 

K herectví ho přivedli nejen jeho rodiče, kteří byli zapálenými ochotníky, ale hlavně jeho nos. Divadlo a divadelní šatny mu totiž natolik zavoněly, že se z toho stala láska na celý život. Přitom na divadelních prknech stál poprvé už ve svých pěti letech. S trochou nadsázky bychom mohli říci, že od této chvíle jde až do dneška z role do role.

Po absolutoriu na pražské DAMU hrál dvanáct sezon v divadle v Hradci Králové, poté byl dvacet dva let ve stálém angažmá v brněnském Divadle bratří Mrštíků a současně dlouhá léta spolupracoval i s loutkovým divadlem Radost. Vedle herectví se v Brně věnoval také pedagogické činnosti. Na zdejší konzervatoři učil od roku 1968 do roku 1975, kdy musel z politických důvodů ze školy odejít. Kvůli špatnému kádrovému profilu nemohl dlouhou dobu vystupovat ani na pražských divadelních scénách. To se změnilo v roce 1989.

Ve svých sedmapadesáti letech se rozhodl začít nanovo a z Brna odešel do Městských divadel pražských, na jejichž scénách odehrál pět sezon. Od roku 1994 je členem pražského Činoherního klubu (v poslední době například představení Impresário ze Smyrny či Vodní družstvo). Tím si vlastně splnil i jedno ze svých tajných přání z mládí, kdy do „Činoheráku" často jezdíval obdivovat herecké výkony svých kolegů.
Vedle stálého angažmá také často hostuje. Vidět jej můžeme například v Ungeltu po boky Aleny Vránové v Řidiči slečny Daisy nebo v Divadle Bez zábradlí v roli otce Zobara v muzikálu Cikáni jdou do nebe.

Filmový či televizní diváci si ho vybaví především jako velkého herce malých rolí. V polovině osmdesátých let jej proslavila role „srágorky" Josefa Pumplně v seriálu Vlak dětství a naděje. V roce 2001 získal dokonce Českého lva za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli za ztvárnění své zatím druhé životní role - Edy v Babím létě. Často hraje v pohádkách (například Anděl Páně, Kouzelný měšec, Policejní pohádky strážmistra Zahrádky, O zakletém hadovi aj.), ale objevil se mimo jiné také ve snímcích Hanele, Báječná léta pod psa, Bumerang, Stůj, nebo se netrefím, Pasáž, Učitel tance, Andělské oči, Tichá bolest či Smrt krásných srnců i v dalších seriálech. Popularitu hlavně mezi nejmenšími diváky mu přinesla i role kouzelného dědy neposedy v Kouzelné školce.

S oblibou říkává, že v kondici ho udržuje časté chození do schodů (bydlí v pátém patře) i po Praze (pokud je to jen trochu možné, všude chodí pěšky) a neutuchající chuť do práce i radost z toho, když se vydaří.

zdroj Osobnosti,cz

Stanislav Zindulka
* 5. května 1932 v Jilemnici

Po studiích na DAMU v ročníku Vlasty Fabianové (absolvoval 1955) byl členem KOD Hradec Králové, v sezóně 1959/1960 hrál ve Státním divadle v Brně, 1960 – 1967 byl členem DVÚ v Hradci Králové. V letech 1967 – 1989 byl hercem Divadla Bratří Mrštíků v Brně, kde do roku 1975 působil také jako pedagog herectví na Konzervatoři. V roce 1989 nastoupil do Městských divadel pražských a v roce 1994 se stal členem uměleckého souboru Činoherního klubu.
Za postavu Zacha ve hře Felixe Mitterera Moje strašidlo (režie Martin Čičvák) byl jmenován do širších nominací na Cenu Thálie 2010. K oceněním Stanislava Zindulky patří i Český lev za herecký výkon ve vedlejší roli ve filmu Babí léto (režie Vladimír Michálek, 2001).
V roce 2013 mu Mostecký festival mladých divadel pro mladé diváky udělil CENU FOREVER YOUNG.
Stanislav Zindulka vydal v nakladatelství XYZ knihu pamětí Moje cesta vlakem dětství a naděje (2011).



V Činoherním klubu hrál v inscenacích:
Frank Wedekind: Lulu (režie Vladimír Strnisko, 1994 / Dr. Goll, Mr. Hopkins)
Josef Štolba: Vodní družstvo (režie Ladislav Smoček, 1994 / Václav Zelenka, statkář)
Nikolaj Vasiljevič Gogol: Ženitba (režie Vladimír Strnisko, 1995 / Žvanikin, bývalý námořní poručík)
Ladislav Smoček: Kosmické jaro (režie Ladislav Smoček, 1995 / Pan Mareš)
William Shakespeare: Zkrocení zlé ženy (režie Michal Lang, 1997 / Baptista Minola, pán z Padovy)
Václav Štech: Třetí zvonění (režie Ladislav Smoček, 1997 / Kaštyl)
Carlo Goldoni: Letní byt (režie Ladislav Smoček, 1999 / Fulgenzio)
Georg Büchner: Vojcek (režie Martin Čičvák, 2000 / Doktor)
Anton Pavlovič Čechov: Lesoduch (režie Ivo Krobot, 2000 / Ilja Ďjadin)
Alexandr Vasiljevič Suchovo-Kobylin: Proces (režie Martin Čičvák, 2001 / Muromskij)
Joe Orton: Jak se bavil pan Sloane (režie Ladislav Smoček, 2001 / Kemp - alternaci s Jiřím Zahajským)
Fjodor Sologub: Ďáblova houpačka (režie Roman Polák, 2003 / Tiškov)
Thomas Vinterberg, Mogens Rukov: Rodinná slavnost (režie Martin Čičvák, 2006 / Dědeček – v alternaci s Jiřím Zahajským, Boříkem Procházkou a Vlastimilem Čaňkem)
Marina Carr: U Kočičí bažiny (režie Martin Čičvák, 2009 / Otec Willow)



Milý pane Zindulko, od dubna hrajete ve hře Moje strašidlo. Napsal ji rakouský dramatik Felix Mitterer asi před deseti lety jen pro dva herce. Za zvláštních okolností se v ní navzájem zpovídají manželé, kteří spolu prožili šedesát let. Jejich soužití poznamenaly sobecké zájmy a zasahovaly do něj nešetrné evropské dějiny 20. století. Čím na vás Mittererova hra zapůsobila, když jste si ji poprvé přečetl?
Zapůsobila na mne tak silně, jako když dostanu ránu kladivem. První dojem byl doslova otřesný, nedovedl jsem si vůbec představit, že bych to mohl hrát… a jak? Vyděsila mě jistou syrovostí až surovostí téměř k depresi. Skoro jsem se té hry bál. Ale pak jsem ji trpělivě začal pročítat znovu a znovu a postupně se tam vloudilo trochu světla, světla přibývalo a pak se to všechno objevilo jakoby v zrcadle, které je možno člověku nastavit: jaká je to hrůza žít promarněné životy, kolik může být v člověku skryto zloby, jak moc umí ubližovat, kolik křivd může napáchat a jak těžké je dojít odpuštění.

Jsou v té hře konkrétní momenty, které se do hloubky dotkly vaší duše a třeba i probudily některé vzpomínky? Napadá mě, že vás s postavami spojuje i horská krajina, místo vašeho dětství.
To víte, že jo, třeba ta hrůza protrpěného, krutého a ukradeného dětství, z něhož tak často ta zloba později vyrůstá, a my se pak marně ptáme po příčině. A vzpomínky? Třeba kolik surovosti se objevilo v našich „spoluobčanech“ po konci války ve vztahu k řadovým Němcům a jak těžká byla cesta k odpuštění. Nebo kolik hrůz dokáže způsobit alkohol a vůbec závislost. A pokud jde o tu krajinu, moje krajina je líbezná a laskavá, krajina ve hře je ponurá, baladická a plná viny.

Mittererova hra vám přinesla možnost setkat se na divadle s Blankou Bohdanovou. Přesto, že jste věkem spřízněni, neměli jste dosud příležitost spolu hrát. Teď jen na vašich dvojích bedrech leží celovečerní představení. Jaké to je pro vás setkání a jakou vám je paní Bohdanová hereckou partnerkou?
To je ten největší dar, který mi toto představení přineslo. Jsou to takové mé tajné splněné touhy setkat se jako partner v práci s někým, koho už léta ctíte a obdivujete jako divák. To se mi povedlo před lety v Brně s Vlastou Fialovou, a pak v Praze v Řidiči slečny Daisy s Alenou Vránovou. A teď s Blankou Bohdanovou, jejímž „ctitelem“ jsem se stal už před padesáti pěti lety. Tehdy jsem nastoupil do prvního angažmá v Hradci Králové a v sousedním Východočeském divadle v Pardubicích herecky kralovala začínající hvězda Blanka Bohdanová. Její Manon přitahovala jako magnet nejen diváky, ale i divadelníky z celé republiky. Přes padesát let jsem ji sledoval jen jako zamilovaný divák a teď mě potkalo takové štěstí, že jsem se stal jejím hereckým partnerem. A v takových rolích! Jaká je to nádherná spolupráce. Mohu se na ni ve všem plně spolehnout a přináší mi impulzy, které moji postavu vyloženě obohacují.

Jak jste si společně rozuměli s režisérem inscenace Martinem Čičvákem, divadelníkem o víc než dvě generace mladším?
Martin Čičvák je režisér bohaté invence a veliké fantazie. Jeho optika je pochopitelně poněkud odlišná, což je samozřejmě dáno generačním viděním světa a mírou zkušeností. Ne vždy jsme měli na určité věci stejný názor, vedli jsme i vášnivé spory, ale to svým způsobem tvůrčí práci jen obohacovalo. Za mnoho mu vděčíme, nejen za jeho toleranci.

Když se člověk ohlédne za vaší hereckou dráhou, nemůže přehlédnout řadu postav z české dramatické klasiky: v královehradeckém divadle jste hrál Soběbora v Klicperově Hadriánovi z Římsů, Tylova Vocilku, Šrámkova Skalníka, v Brně pak také Kohoutova Augusta (za něj jste dostal Cenu Československého literárního fondu) a v Liberci nedávno Lízala v Maryše a vodníka Ivana v Lucerně. V Činoherním klubu jste spojen s postavou statkáře Václava Zelenky ve Štolbově Vodním družstvu. Co všechno vám za necelých šestnáct let, co je hra na repertoáru, odkryl z české povahy tento skromný hrdina občanského veřejného života?
Odkryl mi hlavně to, že všechno už tady bylo, že chyby a nešvary, nad nimiž se dnes pozastavujeme, jsou vlastně zděděné, že „peníze jsou pány světa, dukát to je pravý rek, a co někdy stotka umí, to by člověk sotva řek“ (J. K. Tyl), a že za dobrotu na žebrotu. A že lidstvo je nepoučitelné, ale že humor je koření života, a že jsme vždycky dovedli leccos odbývat vtipem. A že jsme mívali dobré a vtipné autory.

V jednom z vašich rozhovorů se vyznáváte ze sympatie k smutným klaunům, k hořkosměšným malým hrdinům. Řadu takových postav jste hrál na divadle, ve filmu a televizi. Které z nich vám jsou blízké a mohl jste si do nich promítnout své představy o životě?
Tak třeba jedna za všechny: hlavní „hrdina“ Kachyňova seriálu Vlak dětství a naděje Josef Pumplně neboli Srágorka. Ani v divadle jich za ta léta opravdu nebylo málo!

Společně s Josefem Somrem a Ladislavem Mrkvičkou jste v loňském roce načetli na CD Čapkovy Povídky z jedné a z druhé kapsy. Před lety jste v Divadle bratří Mrštíků v Brně hrál tuláka ve hře Ze života hmyzu a Bondyho ve Válce s mloky. Co vás na příbězích a postavách Karla Čapka přitahuje?
Genialita autora, jeho poetika, jeho čeština, jeho fantazie, člověčina a myšlenková hloubka. Miluji Čapka!

Napsal jste o sobě v hradeckých novinách, že jedním z okamžiků, který vás popostrčil k herecké práci, byl večer v Tylově divadle, kde jste viděl hrát Ladislava Peška v Molièrových Scapinových šibalstvích. Čím Vás tehdy pan Pešek okouzlil?
Víte, to bylo první představení v takovém divadle v Praze, které jsem viděl. Národní divadlo, Staváček! Připadal jsem si tenkrát, že jsem dostal vstupenku do ráje, byl jsem doslova okouzlen. A nejen Ladislavem Peškem, ale i Bohušem Záhorským, Stanislavem Neumannem, Jaroslavem Vojtou i ostatními. Byl to strhující herecký koncert velikých osobností českého divadla. Měl jsem pocit, že jsem přítomen zázraku. Bylo mi necelých osmnáct let.

Ráda bych se vás zeptala ještě na jedno herecké setkání: studoval jste na AMU v první polovině 50. let. Mohl jste později při své pedagogické práci na brněnské Konzervatoři využít něco ze zkušeností, které jste získal u své profesorky – paní Vlasty Fabianové?
Na Vlastu Fabianovou, na tuto nádhernou ženu a herečku nemohu zapomenout, na její divadelní vášeň, které se promítala v pedagogickém přístupu. Byla strhujícím příkladem veliké a pokorné lásky k divadlu. A uměla to předat. Když jsem na Konzervatoři vyučoval já, měl jsem ten nádherný vzor stále před očima.
Stanislav Zindulka v Činoherním čtení na červen 2010



K DIVADLU JSEM SE DOSTAL PO ČICHU
Do angažmá v Činoherním klubu jsem nastoupil ve věku, kdy jiní už dávno mají podepsanou přihlášku do Spolku přátel žehu. Činil jsem tak v pevném přesvědčení, že nikdy není pozdě a vždycky lépe pozdě než nikdy. Ale hlavně, abych v praxi činorodě demonstroval své životní krédo, že „je lepší se utahat než zrezivět“. A jak se ukázalo, i v tomhle punktu jsem se trefil, protože zrezivět mě tady opravdu nenechali. Zatím. Pravda pravdoucí je ovšem taková, že jsem po tomhle divadle Ve Smečkách už léta šilhal. Vlastně od chvíle, kdy jsem tu viděl první a potom další a další spektákly a kolegy, kteří v tom bohatém a neotřelém dramaturgicko-režisérském jídelníčku připravili divákům vždycky takové herecké pochutnání, které se ještě dlouho a dlouho potom rozplývá na jazyku. A řekněte mi, kdo by nechtěl, patří-li k této komediantské profesi, zúčastnit se toho hereckého gurmánství spolu s nimi...? A vidíte, mně se to po mnoha a mnoha letech podařilo. Jenomže mezitím jsem prožil skoro celý herecký život. Jak jsem se vlastně dostal k divadlu? Je to zvláštní, ale po čichu.
Ve staré šatně jilemnického ochotnického spolku, kam mě táta s sebou brával, tak neodolatelně voněly tělky. Chodíval jsem tam často – táta i máma pilně ochotničili. Já jsem začal už v pěti letech. Věřte, nevěřte, ale už v té chvíli bylo rozhodnuto. Definitivně. Vydal jsem se prostě za tou vůní, za pachem divadla. Jak se později při tom mém divadelním harcování ukázalo, mělo to po mnoha stránkách něco do sebe, fungovalo to jako spolehlivý divadelní kompas: má rozhodnutí se řídila podle toho, co a jak mi vonělo nebo nevonělo, prostě „po čichu“. Po čichu jsem se vlastně dostal i sem, do Činoherního klubu. Jenomže to nějakou tu dobu trvalo. Od chvíle, kdy jsem opustil škamna pražské divadelní fakulty, uplynulo rovných devětatřicet let.
A z toho celých čtyřiatřicet jsem hrál v mimopražských divadlech, jak se to říkalo tenkrát, byl jsem venkovský herec. Ale vůbec mi to nevadilo a jsem na to svým způsobem pyšný. První město, které mi po ukončení studia otevřelo svou divadelní náruč, byl Hradec Králové. Viděl jsem tam pár představení a čich mi napověděl: jdi tam! A nemusel jsem litovat. Prožil jsem tu dvanáct nádherných sezón s řetězem záviděníhodných rolí. Potom jsem společně s uměleckým ředitelem Milanem Páskem odešel do Divadla bratří Mrštíků v Brně. Tady mi, hlavně v začátcích, divadlo vonělo přímo omamně, ale voněly mi i vinice a celá Morava. Prožil jsem tu plných a umělecky naplněných dva a dvacet sezón. Ale na Prahu jsem nezapomínal, po té se mi stýskat nepřestalo, každý se přece rád vrací tam, kde prožil svá nejkrásnější, voňavá studentská léta. Ale nejen to, lákalo mě pražské divadlo. Však jsem často jezdíval po celých těch čtyřiatřicet let do Prahy na představení. Začalo mě pálit dobré bydlo a magnet Prahy začínal mít čím dál větší sílu. A tak jsem zvedl kotvy. Odcházel jsem do Prahy v období, kdy jiní už odcházejí na odpočinek. Měl jsem kam. Nastoupil jsem angažmá v Městských divadlech pražských a hezky si tu zahrál. Ale pak přišla po reorganizaci jakási unáhlená změna šéfa v Komedii a většina souboru na protest odchází. Já mezi nimi. O další možnosti nebyla nouze. A ozval se i Činoherní klub. A já jsem se rozhodl okamžitě – po čichu: ANO!
A tak jsem tady. Ještě pořád. A rád! Není to už ten Činoherák, za kterým jsem kdysi jezdíval, je poněkud jiný, jako je koneckonců za ta uplynulá desetiletí jiné všechno kolem nás. Celé divadlo i já! Někteří tu chybějí, ale mnohé matadory jsem tu ještě našel – v čele s režisérem Ladislavem Smočkem. Pořád to tu voní divadlem a dokonce to v té staré známé kuchyni začíná mít i novou, svěží chuť. Poznám to „po čichu“. Asi proto, že přicházejí noví a mladí „kuchaříci“ z jiných divadel. Ansámbl se okysličuje. A to je prima. Když jsem tu nastoupil, neměl jsem to ani při svých bohatých zkušenostech nejjednodušší; najednou zcela jiná prkna, jiný prostor, jiný systém zkoušení, jiný kontakt, jiná poetika. Ale „šprajcovalo“ mě to, i když, hlavně v těch prvních zkouškách Štolbova Vodního družstva s režisérem L. Smočkem jsem se pořádně zapotil. Ale možná i proto, že kumštýřská poctivost a potivost jsou spojené nádoby. Teď už jsem tu sedmou sezónu, v ansámblu jsem bohatě nejstarší. Doyen souboru. Budu si muset kromě jiných umění připomenout i umění odejít. Těm novým, co přicházejí, to začíná v tom našem Činoheráčku slušet. A jsou i příjemně činorodí. A tak mě napadá, půjde-li to tak dál, že by vlastně Činoherák mohl nést i slušivý a hrdý podtitul „Činoroďák“. A třeba to tak bude. Poznám to „po čichu“. A držím palce!
Stanislav Zindulka v Činoherním čtení na květen 2001

zdroj Činoherní klub,cz

Nar. 17.2. 1966 v Hradci Králové, vyrostl v Brně, kde vystudoval gymnázium. Po absolutoriu Divadelní fakulty AMU v Praze v roce 1988 nastoupil do angažmá v DJKT v Plzni.

Výčet některých rolí:

Billy Bibbit (Přelet nad kukaččním hnízdem), Syn (Velice tiché ave), Dorant (Hra lásky a náhody), Lupen (Sbohem, Sokrate), Ženich (Krvavá svatba), Beppo (Poprask na laguně), Hvězdínský (Třetí zvonění), Jules (Maraton), Samko (Gazdina roba), Ansel (Zabiják Joe), Tybalt (Romeo a Julie), Spina (Maska a tvář), v současnosti např. Pickering (Pygmalion), Pat (Kráska z Leenane), Flóra (Je třeba zabít Sekala) a Goldberg (Vražedný pátek – Divadlo v Řeznické).

Spolupracuje s filmem, rozhlasem i televizí, je autorem knihy veršů pro děti Moje malá ZOO.

Věnuje se také režii, především v plzeňském Divadle Dialog, ale pracoval jako režisér také v Divadle v Celetné a v Divadle v Řeznické v Praze.

Výčet některých režií:

R. Jeffers – Pastýřka putující k dubnu, P. H. Cami – Minikomedie, I. Bauersima – norway.today a TATOO, P. Marber – Na dotek, N. V. Gogol – Ženitba, V. Sigarev – Detektor lži, A. P. Čechov – Tři sestry, K. Čapek – Věc Makropulos, B. Kuras – Vražedný pátek

zdroj DJKT Plzeň,cz

15. prosince 2014 • 05:00

Záhadná chvíle smrti Brodského (†81): Zindulka uslyšel výstřel a pak...

 

„V momentě, kdy mi řekl, že nebude na mých narozeninách, věděl jsem, kolik uhodilo. Skutečně – necelých čtrnáct dní před mými narozeninami třeskl ten výstřel,“ zavzpomínal na nejděsivější den svého života Brodského kamarád Zindulka.

„Hnal jsem se po telefonu a volal jsem Slunečnou. Dlouho to nikdo nebral, až se konečně ozval Kvaki. Zeptal jsem se: Kvaki, co je s Bróďou? Nedostal ze sebe slovo, plakal: Bróďa už není… Naše duševní propojení bylo tak silné, že jsem ten výstřel prostě cítil. Kdy? On odpověděl: Teď. A já jsem tu ránu prostě slyšel,“ svěřil Zindulka své děsivé vzpomínky na moment, kdy Brodský umíral, ve své knize Moje cesta vlakem dětství a naděje. Teprve až odpoledne se Zindulka dozvěděl podrobnosti o hercově sebevraždě. „Ani jsem to pomalu nezaslechl. Nejdřív jsem myslel, že zakopl a že tam leží. Pak jsem zjistil, co se stalo. Ještě jsem volal doktoru Čermákovi, který bydlí o dvě vesnice vedle, ten zavolal sanitku, přijeli. Ještě chvíli žil. Chudák, umřel mi v náručí,“ popsal v dokumentu Neobyčejné životy poslední vteřiny hercova života Miroslav Chochola zvaný Kvaki, který se o Brodského na chalupě staral.
 
 

Je mu třiaosmdesát, ale pořád hraje: Tenhle český herec si umí i ve stáří užívat života

6. března 2015 9:45

S hercem Stanislavem Zindulkou se pravidelně potkáváme na výstavách obrazů jeho jevištní partnerky herečky Blanky Bohdanové. "Já bych tohle nikdy nedokázal, obdivuji ji, jak je pilná," skládal kolegyni poklony herec, jenž už oslavil 83. narozeniny, pořád ale hraje a natáčí.

"Zrovna předevčírem jsme si spolu zase zahráli. Představení Moje strašidlo hrajeme v Činoherním klubu tak jednou do měsíce. Zrovna jsme si pochvalovali, jak se na to vždycky těšíme," svěřil Zindulka. "V natáčení jsem teď měl pauzu, ale aspoň jsem byl hostem Marka Ebena (57) v jeho pořadu Na plovárně," dodal.

Žádné pikantnosti ale prý čekat nemáme. "Byl decentní, na takové věci se neptal. Vlastně ani nevím, na co by se v tomto ohledu ptát měl," smál se. Nás ovšem zajímalo hlavně to, jak se udržuje v tak požehnaném věku ve formě.

"Chodím na procházky, pokouším se vždycky pořádně vyspat. A hlavně to, co dělám, mne baví, což je to nejdůležitější," shrnul Zindulka. Skleničku vína, které míval rád, už si nedá. "Ale dobré kafe a dobrý čaj, to je moje. A nějaké ty pikantní dobrůtky, sladké moc nemusím," prozradil, co jej vždy potěší jako dárek.

Zdraví mu prý slouží. "Je to střídavě oblačno. Ve třiaosmdesáti už něco mít musíte, to by ani nijak nešlo. A tlak mám v pořádku, jen když se rozčílím, tak vylítne. Nesmím se moc dívat na televizi a číst noviny," uzavřel herec. 

Saša Šeflová, Super.cz

 

 

 

 

 


 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář