Jdi na obsah Jdi na menu
 


Milena Zahrynowská - Filip Sychra

Milena Zahrynowská,*10.11.1941 - 5.12.1986 - herečka, zpěvačka

 

Milena Zahrynowská byla česká zpěvačka a herečka.

Po studiu na pražské konzervatoři, kde studovala tanec, dirigování a komponování, působila od roku 1963 až do roku 1986 jako herečka a zpěvačka v Hudebním divadle v Karlíně a v Nuselském divadle Na Fidlovačce. V 60. letech 20. století také pravidelně pohostinsky vystupovala v šesti hrách Divadla Semafor.

zdroj Osobnosti,cz

 

Půvabná, éterická, talentovaná a neprávem zapomínaná zpěvačka Milena Zahrynowská se narodila 10. listopadu roku 1941 v Praze. Umělecké nadání se v rodině dědilo z generace na generaci, vždyť maminka Mileny – Zdena Barvitiová – pocházela z významného pražského rodu, v němž se Karel Barvitius (Milenin pradědeček) a Karel Barvitius (Milenin dědeček) věnovali vydávání hudebnin. Rodina Barvitiů do roku 1949 vlastnila v Myslíkově ulici obchod s klavíry a piány. Maminka Zdena zpívala ve sboru Národního divadla a dokonce uměla výborně hrát na housle. Když se však narodila malá Milena, vzdala se maminka veškeré umělecké kariéry. Tatínek Milenin byl profesí architekt a jeho rodina pocházela ze Zakarpatské Ukrajiny. Rodina Zahrynowských žila v Plavecké ulici v pražském Podskalí.

Malá Milena již od útlého dětství jevila hudební talent. Rodiče měli pro nadání své dcerky velké pochopení, umožnili Milence navštěvovat hodiny klavíru a také baletu. Podpořili ji i v nelehkém období dospívání, kdy Milena nastoupila na konzervatoř. Ve třetím ročníku přestoupila studentka hudby Milena do oddělení skladby a není bez zajímavosti, že sama uměla skládat nádherné melodie, které později přehrávala i svým dětem.

Ve svých dvaceti letech se mladičká Milena provdala za profesora Antonína Sychru, který byl o plných 23 let starší než začínající umělkyně. V manželství se narodil syn Michal. Milenini rodiče hodně pomáhali s výchovou svého vnuka, zatímco mladá maminka dostala své první angažmá v Hudebním divadle v Karlíně v roce 1963 jako tanečnice. Vystupovala také na scéně divadla v Nuslích. Milena Zahrynowská oplývala neuvěřitelnou pílí a disciplinovaností. Díky svému obrovskému úsilí se vypracovala na sólistku karlínského divadla, začala být žádaná v televizi, objevovala se v operetách, televizních písničkách, vystupovala po boku Jiřího Suchého v divadle Semafor, dokonce v roce 1967 alternovala s Evou Pilarovou roli Dámy v prvním československém muzikálu „Gentlemani“. Z dalších velkých muzikálových rolí Mileny Zahrynowské stojí zcela jistě za to připomenout Anitu ve „West Side Story“ a dále pak Dulcineu v muzikálu „Muž jménem La Mancha“.

Souběžně s divadelní činností se Milena Zahrynowská objevovala také před filmovou kamerou. Ztvárnila vedlejší role např. ve snímcích „Zločin v dívčí škole“ či „Slasti otce vlasti“. Původně s ní bylo počítáno i pro titulní úlohu v připravovaném snímku o legendární špiónce Matě Hari, avšak z realizace filmu bohužel nakonec sešlo.

V osudovém srpnu 1968 absolvovala zrovna Milena Zahrynowská vystoupení ve Švýcarsku. Na emigraci však neměla mladá žena ani pomyšlení. V okupovaném Československu žila přece její rodina, navíc manžel Milenin byl vážně nemocen – v plné míře u něho propukla roztroušená skleróza. Milena se navzdory nepříjemným politickým vyhlídkám do budoucna do své vlasti vrátila, starala se o manžela, který zemřel o rok později. Po milovaném muži však mladé vdově zbyly dluhy, které musela splácet. O to více se ponořila do své práce. Již nikdy se znovu neprovdala, nelze však odsuzovat mladou a krásnou ženu, že toužila po lásce a v 70. letech se stala maminkou dvou dalších synů – v roce 1972 se narodil Filip a v roce 1977 Dominik. Oba synové nesou příjmení, které jejich maminka nabyla po svém sňatku – Sychrové.

Byl to právě Filip Sychra, který na maminku vzpomínal v roce 2010 v rozhovoru pro časopis Vlasta. Ze slov syna krásné Mileny je cítit láska, kterou ke své matce cítil, a úcta k její náročné práci:

„V sedmdesátých letech ji odmítli přijmout do nově ustaveného Svazu dramatických umělců, to její situaci ještě víc komplikovalo. Čím jsem byl starší, tím míň se objevovala v divadle a měla čím dál menší role. Když jsme ale šli na procházku, lidi ji zastavovali a chtěli po ní autogram…“ Mileně Zahrynowské vzali její milované divadlo, práci, které byla oddaná celou svou duší. S tímto bezprávím se talentovaná zpěvačka nesmířila do své předčasné smrti. V pouhých pětačtyřiceti letech se její život uzavřel 5. prosince roku 1986 v Praze. Umělecký odkaz své maminky hýčká Filip Sychra, který se rozhodl jít ve stopách nejen talentované Mileny Zahrynowské, ale také jejího manžela, profesora Sychry, jehož jméno Filip nosí. Vystudoval na konzervatoři divadelní vědu a stejně jako nevlastní tatínek, jehož bohužel nikdy nepoznal, se věnuje výuce jevištní řeči. Věnuje se mj. také zpěvu i moderování. V talentovaném Filipovi odkaz a umění jeho maminky Mileny žije dál…

Zpracováno s využitím článku: „Talent v zajetí vášní“, str. 78 – 80, časopis Vlasta, 2/2010, autor: Blanka Kovaříková – z tohoto článku použita i výše uvedená citace v textu

Autor: Hortensie
zdroj FDb,cz


  Filip Sychra,*16.10. 1972 - herec, zpěvák

Filip Sychra chtěl být pilotem

foto
Mnohostranný umělec Filip Sychra. Foto archív Filipa Sychry

Málokterý umělec má tak pestrou činnost jako Filip Sychra, kterého můžeme potkat na řadě pódií, kde zpívá, moderuje – ba i tančí. Jeho jméno je spojeno s úspěšným pořadem „Šanson – věc veřejná“ a rovněž stál u kolébky zajímavé vokální skupiny „Happy Day Quintet“.

Zdá se, že vybrat tu pravou parketu Filipa Sychry bude oříšek.

Znám Vás jako zpěváka, herce, moderátora, recitátora, tanečníka, režiséra a dokonce i pedagoga. Která z těchto disciplín je Vám nejbližší a Vašemu srdci nejmilejší?

V poslední době je to zejména moderování. Jsem rád, že postupem času jsem se k tomuto oboru přiblížil a mám možnost uplatnit jej při nejrůznějších příležitostech. Je zajímavé, jak si každá z příležitostí moderovat žádá trochu jiný přístup. Televizní zpravodajství na Metropol TV má jiná specifika, než třeba provázení kulturními akcemi, nebo moderování koncertů od operetních árií až po staropražské písničky se skupinou Hašlerka, nebo vícehlasý zpěv skupiny Happy Day Quintet, kde všude mám možnost si i zazpívat. V televizi mne na moderování baví zvláštní napětí a nutnost držet mimiku obličeje na uzdě, ale s tím, že člověk zas na druhou stranu nemůže vypadat, jak mumie. A k tomu patří i jakási neviditelná konverzace s divákem, kterého ale vůbec nevidím. U živých vystoupení je to jiné. Tam mne fascinuje proměna energie, která zafunguje, když se divák i ti na pódiu spojí v jeden celek. Tato zvláštní atmosféra mne dokáže inspirovat k nejrůznějším nápadům, jak obohatit svůj mluvený vstup a těšit se tak s publikem z jedinečnosti chvíle a dobít si s ním „baterky“ při všemožných kulturních akcích.

Čím jste chtěl být jako malý kluk?

Toužil jsem se stát pilotem. A v prvních chvílích bylo jedno, jakého stroje. Později jsem už rozpoznával podle siluety vojenská i dopravní letadla a nakonec padlo rozhodnutí stát se pilotem civilních strojů. I když vojenské nadzvukové letouny byly stále velkým lákadlem. Rozhodnutí a touha byla jedna věc a zdraví druhá. Bohužel, ze zdravotního pohledu jsem nesplňoval velmi přísná kritéria, a tak jsem zůstal na zemi a těším se z létání jen jako cestující.

Kdy jste zjistil, že máte umělecké sklony a kdy se rozhodl pro uměleckou dráhu?

Fantazie dětství je bezbřehá, a tak jsem si myslel, že to moje pobrukování si a všelijaké napodobování různých hrdinů ze seriálů je jasný znak, že to všechno umím a jednoznačně jsem umělecky nadán. Zvlášť když okolí bavilo na mne koukat. Byla to pochopitelně naivita největšího kalibru. Když mi ale nevyšla letadla, řekl jsem si, že zkusím zkoušky na konzervatoř. Povedly se a pak už jsem měl nasměrováno jen na herectví. V té chvíli to vypadalo jako jediný správný a možný směr.

Který umělecký žánr preferujete?

Preferuji ten, v němž se cítím dobře, a to do jisté míry ovlivňují příležitosti k účinkování. Když by se dařilo ve všech žánrech stejně, těžko bych nějaký preferoval. Ale únava, nasycení, nebo naopak zajímavá příležitost tyto mé preference stále ovlivňují. Proto jednou je to ten a za čas to může být druhý.

Máte nebo měl jste nějaké umělecké vzory?

Ano, měl jsem a občas mne ještě nyní někdo inspiruje. Časy se ale mění a např. jeden z herců, jehož výkony mne oslovovaly v době studií na konzervatoři, mne dnes už nic moc neříká. Proměňuje se pohled na vše a mění se i člověk a doba.

Svého času jste se uplatnil i v muzikálu. Uspokojovala Vás tato jevištní forma?

Byl jsem muzikálem učarován. Od dětství jsem díky mámě, která byla vynikající muzikálovou herečkou, nasával lásku k tomuto žánru. Když už jsem vstoupil do uměleckého života, hned jsem se do muzikálu vrhl. Bylo to období velkého nadšení. Bohužel, nastala jiná doba a muzikály se začaly dělat jinak, než byla má představa. Zůstal jsem u nich dlouho, ale nakonec jsem se nasytil a dnes už mne jako žánr nelákají. Lákal by mne titul nebo zajímavá role.

Dost dlouho vystupujete se skupinou přátel v pořadu „Šanson - věc veřejná“. Jak jste se do této zajímavé umělecké party dostal, resp. kdo ji dal dohromady?

Byl jsem tehdy studentem konzervatoře a obor šanson byl jedním z vyučovacích předmětů. Líbil se mi a možná i to přispělo, že se mé vyučující - což byla skvělá šansoniérka Alena Havlíčková - má interpretace líbila. Vzala mne proto z kraje devadesátých let mezi partu, která si dodnes říká Šanson - věc veřejná“. Od té doby s ní zpívám. Tito lidé, kterým nebyla lhostejná okupace Československa v roce 1968, se dali dohromady, aby sobě i okolí ukázali, že s ní nesouhlasí. Každý tím, co uměl, se snažil nejdřív protestovat proti tehdejším událostem a pak následně dodávat lidem, kteří naslouchali, sílu a víru ve slušnost, lidskost a zdravý rozum. Přes všechny perzekuce, které zažívali společně i samostatně, vydrželi a s pořadem šansonů, který je pokaždé jiný, vystupují dodnes.

Skupina Šanson je složena ze zajímavých osobností. Se kterými nejraději spolupracujete?

Pochopitelně to byla nejdříve Alena Havlíčková, kterou jsem znal nejlépe. Její kolegové mne ale bezvadně přijali mezi sebe, takže se těším z každého setkání se všemi. Každý svým dílem je pro mne lidsky i umělecky inspirací. Jsou to Libuše Švormová, Marta Balejová, Dana Matějková, Rudolf Pellar, Milan Jíra, Jan Petránek, Ilja Racek a Jana Richterová. A i další umělci, kteří se s námi občas na jevišti objeví.

S Vaším jménem je spojena i vokální skupina Happy Day Quintet...

Vznikli jsme už v r. 2002 a od té doby se sezpíváváme a snažíme si najít svůj osobitý styl. Jsem rád, že naši posluchači nám dávají najevo, že jsme na dobré cestě. Repertoár máme široký, od lidovek až po ty nejnovější populární melodie. Snažíme se ale všem písním dát nezvyklou, nebo působivější formu, která už jen z toho, že písně interpretujeme jen svými hlasy bez doprovodu hudebních nástrojů, takovou úpravu vyžaduje. Nedávno jsme už vydali i své první CD.

Víte, skloubit všechny aktivity je někdy velmi těžké, a tak jsem rád, že u mnohých mám také skvělou alternaci. V současné době hraji v zájezdových inscenacích, např. Čistá kořist, Příběh Coco Chanel, Mamzelle Nitouche, zpívám s kapelou Hašlerka a zmíněnou vokální skupinou Happy Day Quintet a také v programu operetních, muzikálových a šansonových melodií. V televizi Metropol TV a při různých akcích, kterých se účastním jako moderátor. Také jsem tento rok nahrál společně s Gabrielou Filippi a Ernestem Čekanem melodram Zdeňka Zahradíka Máj na báseň K.H.Máchy.

Jaké máte plány pro nejbližší budoucnost?

Snažím se dát do pořádku svůj profesní i osobní život. Rozjel jsem se v něm do mnoha různých směrů. Některé cesty se ukázaly jako slepé, jiné nečekaně vedou dál. Myslím, že je nyní nejvyšší čas situaci zhodnotit a dát šanci takovému směřování, které je nejvíce v souladu s tím, jak se uvnitř sebe cítím, jaký jsem.

Vladimír Rogl
01. 09. 2009, 11:30

zdroj Slánské noviny,cz

 

Nádor v hlavě: Mohl jsem přijít o sluch

Filip Sychra

Herce, zpěváka a moderátora Filipa Sychru znají hlavně návštěvníci pražských divadel a lidé, pohybující se okolo seskupení Šanson, věc veřejná. Sám jsem se s ním poznal díky práci a po čase jsme se i spřátelili. Filip pracuje pro televizi Prima, se kterou jako novinář přijdu často do kontaktu. Na jedné tiskovce jsem byl z Filipova vzezření vyloženě v šoku - hlavu měl ovázanou fáčem. Tak jsem se začal vyptávat...

Filipe, co se ti přesně stalo?
Pokud jsem tomu dobře rozuměl, tak se to jmenuje cholesteatom. Je to nádor, nebo spíš výrůstek, který musel pryč.

Jak jsi na něj přišel?
Ucho mi zaléhalo. Ale na dost dlouhou dobu, ne jako když člověk vyleze z bazénu. Bylo to zvláštní. Nejdřív jsem tomu nevěnoval pozornost. Ale začalo se to zhoršovat, to zaléhání se prodlužovalo. Na jedné dovolené mi zalehlo natolik, že jsem se bál, že jde o nějaký zánět - už prostě nechtělo odlehnout.

Vadilo ti to při práci?
Občas jsem na jevišti neslyšel některé drobné repliky kolegů a reagoval buď příliš brzo, nebo naopak pozdě... narušovalo to tempo a rytmus představení. Naštěstí hraju se skvělými profesionály, takže spíš takovou chvilku využili k nějaké improvizaci a obohacení hry. I když z toho ve výsledku vyšel i dobrý vtip, mně z toho dobře nebylo.
Ale zánět to nebyl...
Když jsem se vrátil z dovolené, dostal jsem antibiotika, protože i lékaři si mysleli, že jde o zánět středního ucha. Jenže nezabraly jedny, nezabraly druhé. Tak jsem za doktorem šel zase a nenechal se odbýt. Jak ucho podrobně zkoumal mikroskopem a nějakými štětičkami, objevil právě ten výrůstek. Tak mě poslal na CT vyšetření, kde mu potvrdili, že je to podezření na cholesteatom.

Filip Sychra

Jaký to byl pro tebe pocit?
Nevěděl jsem, že to není zhoubné, docela jsem se vyděsil. Kamarád lékař mi zjišťoval, jak to s tím je, a uklidnil mě, že to zhoubné není. Ale bohužel jde o nádor, což je špatné. Nádory rostou, rostou, rostou a, i když nejsou zhoubné, mohou způsobit paseku.

Kam by to mohlo dojít, kdybys celou věc zanedbal?
No, obávám se, že bych mohl přestat slyšet. Pak by ta operace asi musela být větší, a kdo ví, jak by to celé dopadlo. Vzhledem k tomu, že na druhé ucho slyším hůř už dlouho, kvůli zánětům, tak jsem se toho hodně bál - naštěstí mě doktor na ORL oddělení, kam docházím, uklidnil, že po operaci pravděpodobně nedojde k velké ztrátě sluchu.

Moment, moment, to by mě moc neuklidnilo. Takže hrozilo, že přestaneš slyšet úplně?
Lékaři pochopitelně nemůžou vědět úplně přesně, jak se operace podaří, nebo nepodaří. Musel jsem podepsat formuláře s informacemi, ve kterých byly vyjmenované možné následky operace. Mezi nimi bylo i zhoršení nebo ztráta sluchu.
Bál jsem se, nicméně doktor, který mi operoval záněty v druhém uchu, mi už několikrát sluch naopak zlepšil. Kdybych ale tuhle zkušenost neměl, byl bych asi na dně. Ani takhle mi nebylo do zpěvu.

Jak operace probíhala?
Operoval mě doktor Jaroslav Valvoda v Praze ve fakultní nemocnici na Karlově náměstí. Dříve nebyly techniky tak dokonalé jako teď, takže, jak jsem slyšel, museli odkrýt velkou část boltce. Mně ale jen vpředu, velmi citlivě ucho u zvukovodu nařízli, odkryli bubínek a nádor odstranili. Potom napravili poškozené kůstky, aby zase převáděly zvuk, a všechno pěkně zašili. Zůstala mi jen malá jizvička vpředu, která vlastně není ani vidět.

Filip Sychra

Počkej, počkej, popisuješ to tak idylicky... vždyť to je hrozně blízko mozku - nehrozilo tam nějaké nebezpečí?
Je to blízko mozku a je to náročný zákrok, ale můj operatér byl zručný a důvěřoval jsem mu. Podobných operací už udělal hodně...

A co po operaci?
Pro mě bylo hodně nemilé překvapení, že jsem zprvu na ucho moc neslyšel. Ve své profesi pracuju s hlasem a potřebuju u toho slyšet. Hodně jsem se obával, že se mi zhorší sluch natolik, že už nebudu moct zpívat nebo poslouchat na jevišti repliky kolegů, že neuslyším emoce z publika, které jsou pro herce hrozně důležitým vodítkem. Pan doktor mě ale uklidnil, že je to normální a že se sluch navrací postupně a pomalu.

Takže Happy End?
Navrátilo se to zatím na původní úroveň, takže se zdá, že je všechno v pořádku.

02.04.2010 - Nemoci - autor: Jakub D. Kočí

zdroj ŽENA IN,CZ

   
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář