Jdi na obsah Jdi na menu
 


Milan Stehlík - Miloslav Stehlík - Věra Budilová

Milan Stehlík,*13.4.1944 - herec

Když dokončil v roce 1966 svá studia herectví na DAMU, stala se jeho prvním působištěm Městská divadla pražská (Meťolkin v Purpurovém ostrově, Teofil v Hrátkách s čertem, Popiva v Lišáku Pometovi, Grumio ve Zkrocení zlé ženy a další).

Členem Činohry Národního divadla se stal v roce 1970. Vytvořil zde dosud více než stovku různorodých rolí, z nichž připomínáme jen malý výběr: Mozgjakov v dramatizaci Dostojevského Strýčkova snu, Lepohlav v Klicperově Hadriánovi z Římsů, Prokop v Tylově Paličově dceři, Dude v Caldwelově a Kirklandově Tabákové cestě, Jan Pěnkava v Tylově Tvrdohlavé ženě, byl Tonym v Langerově Periferii, Vodníkem Michalem v Jiráskově Lucerně, Martinem ve Stroupežnického Našich furiantech, Ferdyščenkem v dramatizaci Dostojevského Idiota, Kropilkinem v Gorkého Letních hostech, zahrál si Oswalda v Shakespearově Králi Learovi a Druhého komika v Hamletovi téhož autora, Jepichodova v Čechovově Višňovém sadu, Anděla i Sarka-Farku v Drdových Hrátkách s čertem, Desmoulinse v Büchnerově Dantonově smrti, Cvrčka ve hře bratří Čapků Ze života hmyzu, Chalupu v Krobotově dramatizaci Roku na vsi bratří Mrštíků, v posledních letech jsme ho viděli mimo jiné jako Pana Steinera v dramatizaci Greenova Doktora Fischera ze Ženevy, představoval Terinina otce v adaptaci Hrubínovy Romance pro křídlovku, Želdybina v dramatizaci Bulgakovova Mistra a Markétky, Dona Blasia v Hofmannsthalově Kristinčině návratu, Bumbala v Molierově Lakomci, Petra v Shakespearově Romeovi a Julii, Dr. Meyera v Schnitzlerově hře Duše – krajina širá, Číšníka v Goldoniho Sluhovi dvou pánů, Flye ve Williamsově Sladkém ptáčeti mládí, Manouška ve Štechově Davidovi a Goliášovi, Kroužilku v Jiráskově Lucerně, Smitha v Brechtově / Weillově Žebrácké opeře, Sganarela v Molierově Donu Juanovi, Předsedu v Konci masopustu, Dightona v Shakespearově Richardovi III., Motouze v Čaji u pana senátora, Antonia v Beaumarchaisově Figarově svatbě atd.

V současném repertoáru ho mohou naši diváci vidět na jevišti Národního divadla v roli Kašpara Šmejkala ve Stroupežnického Našich furiantech, hraje Přibinu a Starce v Zeyerově Radúzovi a Mahuleně, Baptistu ve Zkrocení zlé ženy. Ve Stavovském divadle působí jako Hauk-Šendorf v Čapkově Věci Makropulos a dvě postavy tu hraje i v Moliérově Pánovi z Prasečkova.

Občas spolupracuje s televizí a hostuje i na jiných scénách – v poslední době např. v Divadle v Celetné nebo ve Strašnickém divadle.

FILM A TELEVIZE

Má na svém kontě také slušnou řádku různých filmů, televizních inscenací a seriálů (Princ a chuďas, Loupežnická pohádka, Zatmění všech sluncí, Laskavý divák promine, Anglické jahody).
zdroj ND Praha,cz

Miloslav Stehlík,*2.4.1916 - 15.7.1994 - dramatik


Miloslav Stehlík byl český dramatik. Podílel se na založení Realistického divadla v Praze. V letech 1949–1951 působil ve funkci ředitele Divadla Jiřího Wolkra. V divadelní sezóně 1952/53 byl hercem a režisérem Divadla J. K. Tyla v Plzni. V následující sezóně (1953/54) byl dramaturgem činohry Národního divadla v Praze, do této funkce se vrátil ještě v letech 1970–1976. Za svoji činnost pro divadlo obdržel státní cenu
 

Dílo Miloslava Stehlíka
Byl typickým představitelem hornické tématiky. Přesto byl v této oblasti výjimečným, protože "úspěch" svých her nestavěl pouze na konfrontaci s kapitalismem a na "úspěších" socialismu, ale pokoušel se i zde dodržovat alespoň některé zásady dramatu. V některých hrách se mu podařilo spojit všechny "nepřátele socialismu" do jedné postavy – fašistický sedlák atp.

- Vesnice mladá, 1947 realistická hra z vesnického prostředí
- Lodi naděje, 1948
- Mordová rokle, 1949
- Jezerní hromobití, 1952 Opět se jedná o hru z vesnice, ale zde již zemědělci radostně budují socialismus.
- Nositelé řádu, 1953
- Vysoké letní nebe, 1955
- Selská láska, 1956
- Vesnická kronika, 1959
- Procesí k Panence, 1961

Pro mládež
- Perníková chaloupka, 1951
- Černí rytíři, o hornicích

Mimo vlastní tvorby dramatizoval řadu sovětských děl: Jak se kalila ocel (Nikolaj Alexejevič Ostrovskij, Začínáme žít (Anton Semjonovič Makarenko)

Zfilmováno
Procesí k panence (1961)- Hrají: V. Lohniský, J. Kemr, F. Filipovský, V. Menšík, S. Zázvorková, J. Bohdalová, P. Filipovská a další. Scénář M. Stehlík. Kamera J. Kučera. Režie Vojtěch Jasný

Autor: JAnDbot, Dinybot,

zdroj Osobnosti,cz

Věra Budilová,*9.9.1930 - 20.10.1999 - herečka


  2014/IX KVĚTEN DIVADELNÍ MĚSÍČNÍK
vydává Divadlo na Vinohradech
 

 

PORTRÉT
Věra BudilováVěra Budilová – civilní portrét

Jolana Součková

Věra Budilová se narodila 9. září 1930 v Praze. První divadelní zkušenosti získávala v letech 1945–47 ve Studiu Činohry 5. května, mezi lety 1947 a 1955 prošla řadou menších scén v Praze, Ostravě a Plzni. Nakonec se definitivně vrátila do Prahy, do Divadla československé armády, respektive Divadla na Vinohradech (1955–1999), kterému zůstala věrná až do smrti. Jak se přiznala, byla to pro ni láska na celý život. „Jsem fanatik Vinohradského divadla. Nejkrásnější, ale i nejsmutnější vzpomínky mého života patří právě sem. Celý život jsem ctila grunt Vinohradského divadla…“

Od mládí byla charakterní herečkou, předurčoval ji k tomu výrazný zjev a hluboký hlas. Přesto prošla všemi druhy herecké práce, od naivek a milovnic, přes chůvy, služky, dámy, ošetřovatelky, až po matky, staré ženy a babičky. Většinu života byla převážně herečkou malých rolí, které ovšem dokázala poctivě přetvořit tak, aby byly významné i přes svůj malý rozsah. Žádná inscenace se bez ní neobešla, hrála téměř v každé, někdy až pět rolí do sezony. A to nepočítám počet představení do měsíce! Připomeňme si Dalskabáty, hříšná ves (Dorotka), Letní hosté (Kalerie), Válka s mloky (Milena), Josef Švejk (Paní Palivcová), Naši furianti (Marie Šumbalová), Alžběta Anglická (Isabella), Pygmalion (Paní Ensford-Hillová), Život a dílo skladatele Foltýna (Judita), Brouk v hlavě (Evženie), Hamlet (Herečka), Revizor (Žena školního inspektora), Médea (Chůva), Švejk (Pejzlarka), Richard III. (Vévodkyně z Yorku), Mistr a Markétka (Sestra), Jakobowski a plukovník (Stará dáma). A také samozřejmě hry jejího manžela, dramatika a režiséra Miloslava Stehlíka – Konečně marná sobota (Vlasta, 1964), Grandlehárna (Lucy, 1966).

Žádná inscenace se bez ní neobešla,
hrála někdy až pět rolí do sezony.

Věra Budilová (Babička) a Jiří Langmajer (Alfréd), Ödön von Horváth: Povídky z vídeňského lesa,r. L. Smoček, 1998Když se v roce 1995 otevíral nově zrekonstruovaný prostor zkušebny Divadla na Vinohradech, ve kterém se začalo také hrát a divadlo tak mělo poprvé v historii svoji komorní scénu, přišla dramaturgie s nápadem otevřít ji hrou mladé britské autorky Charlotty Keatlyové Máma říkala, že bych neměla v režii Jakuba Korčáka. Hra pro čtyři generace hereček měla být českou premiérou. V obsazení, o kterém režisér uvažoval na začátku, figurovaly Lucie Juřičková jako dcera, Daniela Kolářová jako maminka a Gabriela Vránová jako babička. A hledala se vhodná představitelka pro roli vnučky. Byla jsem v té době ve Vinohradském krátce, a tedy svým způsobem bez předsudků. Možná proto mě napadlo, že by bylo ideální posunout obsazení o generaci dolů a roli jízlivé, ale empatické babičky svěřit Věře Budilové. Znala jsem ji tehdy jen z malé role v Örkényho Kočičí hře, kde excelovaly především Jiřina Bohdalová a Jana Štěpánková, ale hlavně jsem si všimla, jak výrazně dokázala na malé ploše zahrát postavu Tetky v Gazdině robě. Jakub Korčák s posunem obsazení souhlasil a dodnes jsem přesvědčená, že „sedlo“ všem herečkám lépe. Věra Budilová měla z prostoru zkušebny veliké obavy, byla zvyklá hrát čtyřicet let menší role na velkém jevišti. A najednou šlo o velký part na malém jevišti, na dosah divákovi, s velkým množstvím textu a bez nápovědy. Jak mi později řekla, nakonec se z obávaného úkolu stala po tolika letech u divadla nejmilovanější role. Dokonalá souhra mezi herečkami přinášela divákům nevšední zážitek a Věře Budilové na sklonku její herecké kariéry, a vlastně i na sklonku života, nečekané potěšení. Stejně jako o dva roky později další Babička, tentokrát z Povídek z vídeňského lesa rakouského dramatika Ödöna von Horvátha. S jakou chutí hrála tvrdou a zásadovou ženu, která se škodolibostí položí svého nemanželského pravnuka Poldíčka do průvanu, aby se nastydl, zemřel a ona tak jednou provždy zbavila celou rodinu hanby, kterou jí způsobila vnučka…

 Poslední rolí Věry Budilové byla opět jedna z těch mnoha „služebných“, bez kterých se ovšem žádné divadlo neobejde – hospodyně Hilda v Podzimní zahradě Lillian Hellmanové na jaře roku 1999. O půl roku později, 20. října, Věra Budilová po krátké nemoci zemřela. Letos v září by jí bylo 84 let.

Autorka pracovala jako dramaturgyně DnV v letech 1993–2006.

zdroj Divadlo na Vinohradech,cz

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

informace

(I.S., 24. 6. 2015 0:00)

Milan Stehlík není synem Věry Budilové. Ledaže by ho měla ve 13 letech.Proboha kde si ovéřujete informace. Je to nevlastní syn.

Re: informace

(zdena, 24. 6. 2015 22:12)

Nikde jsem se nedočetla, že by byl Milan Stehlík synem Věry Budilové, ale byl synem Miroslava Stehlíka.

Re: informace

(josefina, 20. 9. 2016 20:51)

Ano,mate pravdu,ze pani Vera Budilova nemuze byt matkou pana herce M.Stehlika,-ovsem na vsech strankach o hercich je to tak podano-o prvni manzelce pana dramaturga Stehlika nikde nic neni napsano.

informace

(I.S., 19. 4. 2016 12:23)

Nedočetla, neb já jsem také nereagovala na tento příspěvek, a nereagovala jsem na něj už vůbec ne v loňském roce, ale daleko dříve. Někdo tuto stránku evidentně přepsal a mylné informace opravil.