Jdi na obsah Jdi na menu
 


Marie Glázrová - Eduard Haken

4. 5. 2014

Marie Glázrová,*12.7.1911 - 19.2.2000 - herečka

 

Dcera venkovského lékaře a nadšeného ochotníka vystudovala herectví nejdříve soukromě u herečky Izy Grégrové, následně pak na dramatickém oddělení konzervatoře Praha. Po absolutoriu v roce 1931 a po nepřijetí v Divadle Vlasty Buriana získala angažmá v Plzni a v letech 1932 - 1937 hrála v Divadle na Vinohradech. Od roku 1939 byla členkou činohry Národního divadla.

Na scénách obou pražských divadel hrála především lyrické postavy tragických hrdinek jako např. Taťjana (Gorkij - Nepřátelé), Máša (Čechov - Tři sestry) nebo Mahulena (Zeyer - Radúz a Mahulena). Legendárním se stalo její ztvárnění Maryši bratří Mrštíků. Důkazem toho je, že tuto roli jí Národní divadlo nabídlo celkem třikrát (1943, 1945, 1956). Glázrová dávala svým divadelním postavám rysy hrdé výjimečnosti a prudké vášnivosti. Její herectví bylo charakterizováno především výjimečnou kultivovaností řeči a zřetelným přednesem s promyšlenými pauzami a kadencemi. Snad právě proto tak úspěšně ztvárnila např. Hippodamii (Vrchlický - Fibich) na scéně ND.

Pro film objevil Marii Glázrovou Martin Frič, když ji obsadil do role Zdenky, dcery pedantského profesora Kohouta v komedii POSLEDNÍ MUŽ (1934). O rok později se objevila v roli služky Rozáry v Rovenského filmovém přepisu MARYŠI. Od té doby začala Glázrová vytvářet ve filmu větší a hlavní role, např. Anna Hošková v dramatu Václava Kubáska a spisovatele Vladislava Vančury LÁSKA A LIDÉ, Anna Doušová v dramatu HLÍDAČ Č. 47 (1937), Markytka v NAŠICH FURIANTECH (1937), nebo schovanka Zorka Náhlíková v komedii SVĚT, KDE SE ŽEBRÁ (1938). Výraznou rolí byla její schovanka JENUFA ve filmové adaptaci klasického románu JEJÍ PASTORKYNĚ z roku 1938.

Během okupace byla Glázrová opravdovou českou filmovou hvězdou a v diváckých anketách se umisťovala na předních místech vedle Mandlové, Baarové a Gollové. Do svého filmu si ji obsadil i samotný Vlasta Burian (ULICE ZPÍVÁ - 1939), který jí osm let předtím odmítl angažmá ve svém divadle. Ale ty pravé velké dramatické role čekaly na Glázrovou v první polovině 40. let. První takovou byla paní kněžna v BABIČCE (1940). Zatímco Květa Fialová o mnoho let později vytvořila kněžnu laskavou a dobrou, Glázrová se pokusila o realističtější ztvárnění této postavy. Její kněžna byla sice laskavá, ale stále si udržovala povýšenecký odstup od prostého lidu. Další výraznou rolí byla rozmazlená a povýšenecká herečka Helena v NOČNÍM MOTÝLOVI (1941) a té byla podobná i Jitka Zykanová v OKOUZLENÉ (1942). Protipólem těchto rolí byla např. dělnice Žofka Pečulíková v TURBINĚ nebo titulní postava dramatu GABRIELA (oba 1941). V hvězdně obsazeném filmu MĚSTEČKO NA DLANI (1942) se objevila Glázrová po boku Ladislava Boháče v roli Ančky Karasové. V dramatu Františka Čápa TANEČNICE (1943) vytvořila roli primabaleriny Clo Satranové, která si odmítá nechat své nemanželské dítě, aby si nezkazila slibnou kariéru a tak "hanbu" a opovržení okolí na sebe bere její sestra. Když se však kariéra primabaleríny uzavírá, začíná svého činu litovat a navštíví sestru, aby si vzala zpět své dítě. Odchází však sama. Ve filmu se objevila po boku Růženy Naskové, Jiřiny Štěpničkové a Karla Högera. Poslední dokončenou rolí před koncem války byla její životná Terezka Cagalová v dramatu DĚVČICA Z BESKYD (1944).

Během posledních let války a především na jejím konci se natáčely filmy, které se dokončení z různých důvodů nedočkaly. Glázrová hrála hned ve třech z nich. Nejdříve to byla kněžna Drahomíra v KNÍŽETI VÁCLAVOVI (1942) a těsně před osvobozením tanečnice Nina v BLUDNÉ POUTI a Kristýnka v melodramatu Z RUŽE KVÍTEK. Úplně prvním dokončeným českým filmem po osvobození byla ROZINA SEBRANEC, kde Marie Glázrová vytvořila s úspěchem titulní roli. Byla to ale její titulní role poslední. Přestože si narozdíl od jejich vrstevnic nezadala za války účinkováním v německém filmu, moc jí to v její budoucí filmové kariéře nepomohlo. Do konce života se objevila už jen v 10 filmech. Asi nejznámější rolí zůstane její temperamentní a hubatá vdova Kubátová v komedii BYL JEDNOU JEDEN KRÁL (1954). Dále to byla např. Irena Malíková v dramatu LAVINA (1946), hraběnka Clam - Martinic v životopisném filmu POSEL ÚSVITU (1950), matka Skálová ve VYŠŠÍM PRINCIPU (1960), Lenora Roselliová v JARNÍCH VODÁCH (1968), Olga v dramatu HVĚZDA (1969), nebo Honzova máma ve filmové pohádce HONZA MÁLEM KRÁLEM (1976). To byla její poslední filmová role. Ještě v roce 1986 se mihla ve filmu VELKÁ FILMOVÁ LOUPEŽ, kde hrála sama sebe.

Glázrová byla vynikající recitátorkou a tak byla častým hostem v rozhlase. Naopak Československá televize tuto herečku obsazovala jen velmi málo (ZLOČIN LORDA SAVILA - 1967, nebo NEBOŽTÍK SI NEPŘÁL KVĚTY - 1985). Sama herečka si v rozhovoru pro jeden časopis v roce 1959 postěžovala na nedostatek filmových rolí. Žádný s režisérů se však nedal příliš inspirovat. A přestože Glázrová zemřela nedávno, nikdo už ji téměř neznal. Podobně na tom byla i v divadle. Přestože ji Národní divadlo poctilo v roce 1960 čestným titulem, dostala od té doby už jen čtyři divadelní role. Štěstí v neštěstí bylo, že její poslední divadelní rolí byla Adelaida Molnárová v KOČIČÍ HŘE (nastudováno v roce 1974). Po celou dobu hrála tuto roli bez alternace, takže díky úspěchu této hry se objevovala na prknech divadla pravidelně až do smrti Dany Medřické v roce 1983. Od té doby už na prkna Národního divadla nevstoupila, přestože byla jeho členkou až do roku 1987.

Marie Glázrová byla manželkou operního pěvce a taktéž člena Národního divadla Eduarda Hakena. V roce 1942 získala Národní cenu, v roce 1958 titul Nositelka vyznamenání Za vynikající práci, 1960 Zasloužilá členka Národního divadla a 1963 Zasloužilá umělkyně.

Petr "Bart" Bartoš

Zdroj ČSF,cz

Eduard Haken,*22.3.1910 - 12.1.1996 - operní zpěvák

 

Eduard Haken se narodil 22. března 1910 ve Šklíně na Volyňsku. Nejdříve odmaturoval v roce 1928 na ukrajinském gymnáziu v Lucku a pak v letech 1929 – 1932 navštěvoval medicínu na pražské Univerzitě Karlově. Už během studií se věnoval zpěvu při školních představeních a večírcích, ve sborech v Praze a při hudebních vložkách v biografech. Své pěvecké umění zdokonaloval soukromě u D. Levytského (1930 – 1937) a role u Bedřicha Plaškeho, později u A. Granforteho čtyři měsíce v Itálii (1957) a poté v Praze. Díky Václavu Talichovi se stal sustentantem opery Národního divadla v Praze (1936 – 1938).

Po krátkém angažmá v olomoucké opeře (1938 – 1941) se po zbytek své aktivní pěvecká dráhy stal předním členem operního souboru Národního divadla v Praze (1. srpen 1941 – 31. červenec 1991), kde už hostoval 23. února 1941. Po celou svoji kariéru pořádal četné koncerty a zájezdy po různých koutech Československa a v zahraničí (Polsko, Východní Německo, Maďarsko, Sovětský svaz či Jugoslávie).

Eduard Haken byl operním zpěvákem s výrazným černým kovovým basem. Dokázal se přes hluboký hlas dostat až do naříkavého groteskního tónu, který mu zpočátku zaručoval převážně komické úlohy. Devízou byla jeho vysoká štíhlá postava, úzký usměvavý obličej, asketický zjev, strnulý a nepohnutý jevištní projev, psychologické herectví a zejména mohutný i barevný hlas mu záhy zajistil titulní úlohy, popularitu u posluchačů i diváků a na dlouhá léta postavení prvního basisty opery Národního divadla.

S fyzickými a hereckými vlastnostmi pečlivě obohacoval jak epizodky, tak titulní a hlavní operní party. Z těch si uveďme hlavně: dohazovače Kecala („Prodaná nevěsta“), vodníka („Rusalka“), Mefistofela („Faust a Markétka“), Mumlala („Dvě vdovy“), Filipa („Jakobín“), Janka („V studni“), Basilia („Lazebník sevillský“), Dalanda („Bludný Holanďan“), Abula Hassana („Bagdadský lazebník“), otce Palouckého („Hubička“), Kmeta („Braniboři v Čechách“), Pimena („Boris Godunov“), Beneše („Dalibor“), Ivana („Ivan Susanin“), Hilseho („Tkalci“), krále Svätopluka („Svätopluk“), Vávru („Maryša“), Končaka („Kníže Igor“), Gremina („Evžen Oněgin“), Rocca („Fidelio“), Dona Quichotta („Don Quichotte“), hraběte ze Šternberka Václava („Psohlavci“), rychtáře („Její pastorkyňa“), Bonifáce („Tajemství“), otce („Romeo, Julie a tma“) aj.

Bohužel, film využíval herectví a zpěv Eduarda Hakena pouze minimálně a ještě až v pokročilém věku. Pod režijním vedením Karla Steklého se představil jako opat, kterého šlechtic Petr Vok z Rožmberka (Martin Růžek) uspí speciálním práškem v komedii PAN VOK ODCHÁZÍ (1979), která je pokračováním komedie SVATBY PANA VOKA (1970) s Milošem Kopeckým v titulní úloze. A o rok později byl operním pěvcem v hudebním filmu Vladimíra Síse BLUES PRO EFB (1980), připomínající hudebního skladatele a režiséra Emila Františka Buriana. Více hereckých možností už od filmových činovníků a pracovníků Eduard Haken nikdy nezískal.

Výrazně jako zpěvák spolupracoval s rozhlasem („V Třeboni na hrázi…“ 1954, „Don Giovanni“ 1956, „Prodaná nevěsta“ 1959, „Jak jsem prošvih premiéru“ 1969 apod.) a s televizí (RUSALKA z roku 1960, ANTIGONA, FIDELIO, RUSALKA z 1975 nebo PSOHLAVCI). Objevil se i jako dobrý pěvec v Mozartově (Eduard Cupák) opeře „Don Giovanni“ ve Filipově seriálu F. L. VĚK (1971). Nahrál řadu gramofonových desek (např. „To bylo poslední představení“, „Rusalka“, „Prodaná nevěsta“, „Car a tesař“). A režisérka Věra Chytilová o něm připravila portrét do TV cyklu GENUS (1995). Jeho věrnou a obětavou manželkou byla herečka a kolegyně z Národního divadla Marie Glázrová (1911 – 2000), s níž měl dceru Marii.

Za své umění získal Státní cenu (1953), titul Zasloužilého (1958) a také Národního (1964) umělce, Zasloužilého člena Národního divadla (1975), Cenu Senior Prix (1993), čestné občanství města Česká Třebová (1995) i dalších a Cenu Thálie jako Zvláštní cenu Kolegia (1995) in memoriam Za své morální zásady a politické názory byl během normalizace omezován v tvůrčí činnosti. Až do smrti si udržoval životní elán a aktivně se účastnil hudebního a veřejného života. Eduard Haken zemřel náhle 12. ledna 1996 v Praze v nedožitém věku osmdesáti šesti let. Je se svojí ženou (která ho už v zapomenutí přežila o čtyři roky) pochován na Vyšehradském hřbitově.

Jarda "krib" Lopour

zdroj Čsf,CZ

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář