Jdi na obsah Jdi na menu
 


Lída Plachá - Zdeněk Šavrda - Zuzana Šavrdová

Lída Plachá,*24.11.1921 - 14.10.1993 - herečka

 provdaná Šavrdová

Mládí – dívka z Fučíkovy Reportáže

Od mládí se zajímala o herectví a složila úspěšně zkoušky na dramatické oddělení Státní konzervatoře. Jako devatenáctiletá se v rodině svých příbuzných seznámila s novinářem Juliem Fučíkem a později se stala jeho spojkou v ilegální odbojové činnosti. V únoru 1942 byla přijata za členku KSČ přímo tehdejším ilegálním ústředním výborem. Později v roce 1942 byla zatčena a v květnu 1943 spolu s dalšími členy skupiny obviněna. Fučík byl spolu s jejím tehdejším přítelem Mirkem (vl. jménem Jaroslav Klecan) odsouzen k smrti a oba byli popraveni 8. září 1943 v Plötzensee u Berlína, Plachá byla pro své mládí soudem osvobozena[ Zbytek války však strávila v koncentračním táboře Ravensbrück. Její spoluvězeňkyní byla např. Nina Jirsíková, se kterou spolupracovala na příležitostných kulturních vystoupeních organizovaných v táboře Fučík spolupráci s ní věnoval ve své Reportáži psané na oprátce tři stránky.

Činnost po válce

Po osvobození v roce 1945 prošla soukromě hereckou průpravou u Boženy Půlpánové a Evy Šmeralové. V sezóně 1945/1946 vystupovala pohostinsky v divadle Větrník Josefa Šmídy, v roce 1946 se stala spolu s Františkem Kováříkem, Otomarem Korbelářem, Jiřím Holým, Zdeňkem Řehořem členkou zájezdové skupiny Divadla pod Plachtou[4], kterou vytvořil herec Jindřich Plachta a od února 1946 vystupovala skupina pod hlavičkou Vesnického divadla. V tu dobu byla Plachá angažována v Divadle 5. května a v roce 1948 se po spojení tohoto divadla s ND stala členkou činohry pražského Národního divadla, kde působila až do roku 1988.

Angažovala se ve společenských organizacích, byla činná mj. ve Svazu českých dramatických umělců. Za svoji politickou angažovanost obdržela řadu ocenění. V období normalizace vystupovala rovněž v drobných rolích ve filmu a v televizi a působila i v rozhlase. Mnoho divadelních rolí, ve kterých vystupovala, byla rovněž v politicky angažovaných hrách. Ve hře o J. Fučíkovi Lidé bděte hrála samu sebe.

Jejím manželem byl herec ND Zdeněk Šavrda (1907–1982).

Citát

...Teď jede s námi k soudu do Reichu. Je jediná z celé naší velké skupiny, která má důvodnou naději, že se dožije svobody. Je mladá... Osvědčila se v nejtěžších chvílích. Prošla ohněm. A ukázalo se, že je z dobrého kovu...
— Julius Fučík[5]

Ocenění

Divadelní role, výběr

Filmografie, výběr

  • 1948 Dravci, úřednice Fialová, režie Jiří Weiss
  • 1974 Sokolovo, uklízečka Rašnerová, režie Otakar Vávra
  • 1975 Tobě hrana zvonit nebude, zapisovatelka Karešová, režie Vojtěch Trapl
  • 1977 Vítězný lid, ministryně Jankovcová, režie Vojtěch Trapl
  • 1979 Smrt stopařek, matka Bendová, režie Jindřich Polák
  • 1992 Městem chodí Mikuláš, stará žena, režie Karel Kachyňa

zdroj Wikipedie,cz

Zdeněk Šavrda,*22.9.1907 - 7.4.1982 - herec

 

 

 

Zdeněk Šavrda se narodil 22. září 1907 ve Voticích u Benešova. První divadelní zkušenosti získal v nuselském souboru Svazu dělnických divadelních ochotníků československých (SDDOČ, 1927 – 1928) Antonína Kurše a F. Špitzera. Roku 1934 absolvoval dramatické oddělení pražské Státní konzervatoře a jako profesionál prošel pražským Novým divadlem (1934 – 1935), Osvobozeným divadlem W + V (1935 až 1936), Národním divadlem moravskoslezským v Ostravě (1936 – 1941), Uranií v Holešovicích (1941 až 1944), Divadlem 5. května (1945 – 1948), Divadlem státního filmu (1948 – 1951) a kariéru ukončil v činohře pražského Národního divadla (1951 – 1978), kde účinkoval až do svého penzionování.

Roku 1946 pomáhal spoluzakládat Činohru 5. května. Zdeněk Šavrda byl jako herec zpočátku ovlivněn surealismem a s pomocí režisérů Jindřicha Honzla a Jana Škody se stal během svého angažmá v Uranii a Ostravě výrazným charakterním hercem tamních činoherních souborů. Přesto na něho v Národním divadle zbyly menší postavy ve stínu hlavních hvězd divadla.

Svým kreacím z českého a světového repertoáru vtiskl spádnost sdělení, pevnost, jednoznačně zkratovitý výraz a zvláštní jemný hlas: Harry Peabody („Tabáková cesta“), Ževakin („Ženitba“), Kroužilka („Lucerna“), Javůrek („Tvrdohlavá žena a zamilovaný školní mládenec“), Vojta a Pavel Kožený („Naši furianti“), Stařešina („Obrněný vlak 14 – 69“) či Čang („Vzdorokrál“). V Národním divadle si několikrát vyzkoušel i post inspicienta a asistenta režiséra.

Do českého filmu se poprvé dostal ve dvaceti osmi letech jako sochař a soused ve Slavínského komedii VDAVKY NANYNKY KULICHOVY (1935). Ale do filmových ateliérů se vrátil až po sedmi letech v době protektorátu. Byl obchodvedoucím panem Cibulkou v komedii s Vlastou Burianem ZLATÉ DNO (1942) Vladimíra Slavínského, hercem ve Vávrově OKOUZLENÉ (1942), hráčem v herně v dalším dramatu Otakara Vávry ŠŤASTNOU CESTU (1943) a průvodčím ve vlaku v JARNÍ PÍSNI (1944) herce a režiséra Rudolfa Hrušínského. Všechny tyto filmové práce byly pouze ojedinělými epizodkami (které ale hrál i celé další období), nejvíce příležitostí dostal až za svého angažování u státního filmu.

Během deseti let (1946 – 1956) se objevil např. ve snímcích SVÁTEK MATEK 1945 (člen SS), NIKOLA ŠUHAJ (voják), AŽ SE VRÁTÍŠ… (domovník), NEVÍTE O BYTĚ? (hostinský), NIKDO NIC NEVÍ (pan Bumba), ČERVENÁ JEŠTĚRKA (lékárník Karas), VELIKÁ PŘÍLEŽITOST (soudce), REVOLUČNÍ ROK 1848 (domovník), nedokončený VÝLET PANA BROUČKA DO ZLATÝCH ČASŮ (tajný), PYTLÁKOVA SCHOVANKA ANEB ŠLECHETNÝ MILIONÁŘ (průvodčí), PAN NOVÁK a DVA OHNĚ (lékař), DS – 70 NEVYJÍŽDÍ (host), DNES O PŮL JEDENÁCTÉ (montér), ZOCELENÍ (četník), PŘIZNÁNÍ (uniformovaný soudní zřízenec), ZVONY Z RÁKOSU (hostinský Mrvička), POSEL ÚSVITU a KARHANOVA PARTA (dělník), BOTOSTROJ (četník) a také NEVĚRA (pracovník nákupu).

V 60. letech se na filmovém plátně Zdeněk Šavrda zcela odmlčel a vrátil se na ně až začátkem 70. let, během normalizace v malých, až zanedbatelných miniaturních kreacích: lokaj císaře (SVATBY PANA VOKA), jeden člen správní rady (SLEČNA GOLEM), starý tiskař zastřelený na nádraží (OSVOBOZENÍ PRAHY), přísedící u soudu (TOBĚ HRANA ZVONIT NEBUDE), biletář v kině (MŮJ BRÁCHA MÁ PRIMA BRÁCHU), komorník (ČAS LÁSKY A NADĚJE a VÍTĚZNÝ LID), číšník (RADOST AŽ DO RÁNA) a též zřízenec (POPRASK NA SILNICI E 4).

Vydatně spolupracoval též s rozhlasem („Lidé, bděte!“, „Srpnová neděle“ atd.) a televizními inscenacemi (ROMEO A JULIE NA KONCI LISTOPADU, STRÁNKY Z DENÍKU) a seriály (př. NEJMLADŠÍ Z RODU HAMRŮ). Angažoval se také politicky a organizačně: byl přesvědčeným komunistou, od roku 1934 působil ve výboru Svazu českých herců, za okupace pracoval v ilegální KSČ (1938 – 1945) a po válce se stal členem různých odborů a organizací.

Získal titul Zasloužilého člena Národního divadla (1965). Šavrda byl dvakrát ženatý, s loutkoherečkou Janou Mikulovou (1924 – 1997), s níž měl dceru, pozdější herečku Národního divadla Zuzanu Šavrdovou (*1945), a herečkou (kolegyní z Národního divadla) Lídou Plachou (1921 – 1993). Zdeněk Šavrda zemřel 7. dubna 1982 v Praze ve věku nedožitých pětasedmdesáti let.

Jarda "krib" Lopour

zdroj ČSF,cz

Zuzana Šavrdová,* 6.6.1945 - 31.3.2011 - herečka


Zuzana Šavrdová byla česká herečka, družka herce Josefa Somra.

Pocházela z divadelnické rodiny, její otec Zdeněk Šavrda byl dlouholetý člen činohry Národního divadla a její maminka byla loutkoherečka Jana Mikulová.

Ona sama se původně chtěla stát tanečnicí, proto docházela na baletní přípravku do Národního divadla. V roce 1954 si zde ještě jako malé děvčátko poprvé i zahrála v dramatizaci známé české pohádky Sůl nad zlato.

Po maturitě na gymnáziu v roce 1962 pak začala studovat tanec na hudebně–dramatickém oddělení Pražské konzervatoře, toto studium však nedokončila.

Po krátkém angažmá v činoherní skupině Uměleckého souboru Ministerstva vnitra (1964 – 1966) vystupovala jako sólistka v Hudebním divadle v Karlíně, kde působila až do roku 1972. Hostovala i v Národním divadle v představeních Naši furianti nebo Hadrián z Římsů.

Od srpna roku 1972 se stala členkou činohry Národního divadla, kde pak působila prakticky až do své smrti.

Ve filmu debutovala ještě jako studentka Pražské konzervatoře ve známém českém filmovém muzikálu Starci na chmelu, kde si zahrála jednu ze studentek. Poté přišly další menší filmové role.

Svoji vůbec největší filmovou roli pak ztvárnila v roce 1969 ve snímku režiséra Ladislava Rychmana Šest černých dívek aneb Proč zmizel Zajíc?. Od roku 1969 až do roku 2006, tedy více jak 25 let, se v československém či českém filmu neobjevila.

V Československé televizi se zprvu objevovala jen velmi zřídka, pokud ano, tak se jednalo spíše o menší role nebo o televizní záznamy vybraných divadelních her Národního divadla. Výraznější roli ztvárnila ve známém televizním filmu Nezralé maliny z roku 1980.

Po Sametové revoluci se v závěru svého života například objevila v komedi Ro(c)k podvarťáků nebo Sněženky a machři po 25 letech z roku 2008. V roce 2006 si zahrála i v českém filmovém dramatu Hlídač č. 47. Úplně poslední roli ztvárnila v Hřebejkově snímku Kawasakiho růže z roku 2009.

zdroj Osobnosti,cz

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář