Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ladislav Pešek - Ema Pechová

3. 5. 2014

Ladislav Pešek,*4.10.1906 - 13.7.1986 - herec

 

Ladislav Pešek, herec po meči i po přeslici, se narodil Emě a Ladislavu Pechovým 4. října 1906 v Brně. Po studiu herectví na konzervatoři byl roku 1926 angažován do Národního divadla v Brně. Tehdy přijal jako pseudonym matčino dívčí jméno.

Životní osudy jeho předků jsou kusem historie českého divadla. Babička Marie Pešková, jež hrála od roku 1860 u Zöllnerovy divadelní společnosti, se za svobodna jmenovala Thámová a v rodině se tradovalo, že zakladatelem jejich herecké dynastie byl pololegendární »vlastenec z Boudy« Václav Thám. Ladislava Peška angažoval do činohry Národního divadla v Praze Karel Hugo Hilar na doporučení dramaturga Františka Götze. Jeho generačními druhy zde byli například Jiřina Štěpničková, Jiřina Šejbalová, Josef Gruss, Jan Pivec, Stanislav Neumann, či režisér Jiří Frejka.

V Národním divadle působil Ladislav Pešek čtyřicet osm let a vytvořil na tři sta dvacet jevištních postav. Začínal v inscenacích Hilarových, Dostalových a Frejkových, pokračoval ve spolupráci s Jindřichem Honzlem a Alfrédem Radokem a končil s režiséry o generaci mladšími, Miroslavem Macháčkem nebo Jaromírem Pleskotem.

Herectví Ladislava Peška vyrůstalo z rodinné tradice, v níž dominovaly postupy psychologického realismu. Pešek je obohatil groteskním viděním světa, jež je charakteristické pro moderní umění 20. století a patří též k základním rysům jevištního expresionismu, jenž poznamenal počátky jeho tvorby. Ostře stylizovaný projev a dokonalé ovládnutí herecké techniky ho sbližovalo s tvůrci meziválečné divadelní avantgardy, z nichž zvláště Jiří Frejka měl určující vliv na jeho vývoj ve třicátých a čtyřicátých letech.

Roy Lane, postava, již Pešek vytvořil v bulvární komedii Broadway ještě v Brně, zaujala diváky především radostí ze hry a temperamentem, který se projevil v perfektně vypracované pohybové složce role. Puk ze Shakespearova Snu noci svatojánské, jehož hrál už v pražském Národním divadle v Hilarově režii, se rovněž opíral o stylizovaný pohyb, jenž byl základem polozvířecího charakteru této postavy. Chlestakov v Gogolově Revizorovi a Dauphin Karel v Shawově Svaté Janě patřili do Peškovy galerie pitoreskních charakterů, jejichž vrcholem byl Plautův Pseudolus, kterého vytvořil ve Frejkově režii za nacistické okupace. Pseudolus byl fyzicky odpudivý, ale na rozdíl od předcházejících podvodníků nebo degenerovaných slabochů ho Pešek obdařil velikou dávkou soucitu. Soucit s trpícím překryl v Peškově pozdější tvorbě groteskní škleb charakteristický pro jeho herecké mládí.

Po druhé světové válce prohloubil Pešek své mistrovství na velkých charakterních rolích, na prvním místě jmenujme jeho Lízala z Maryši bratří Mrštíků z roku 1948 v režii Jindřicha Honzla. O Peškově zralém herectví napsal Jan Grossman v říjnu 1959 v Divadelních novinách ve studii Mládí a moudrost komedie: „Také herci - stejně jako básníci - mívají svoje ústřední téma, svého příznačného hrdinu. U Ladislava Peška je tímto hrdinou člověk pěší a obyčejný, člověk, který to má těžké a bývá často bit. Někde se dovede bránit, ale jindy se mu k obraně nedostává sil. Bylo mu dáno málo do vínku, a má tedy co dělat, aby uhájil existenci.“ Dokonalá syntéza kabaretiérské virtuozity a pronikavé analýzy psychologie malého člověka rozloženého prostředím a vlastní neúspěšností, se Ladislavu Peškovi podařila v postavě Archieho Rice v Osbornově Komikovi, v inscenaci Alfréda Radoka z roku 1957.

Ladislav Pešek rovněž významně zasáhl do vývoje našeho filmu. Ke stále živým postavám, jichž vytvořil na osmdesát, určitě patří student Čuřil z filmů Martina Friče Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše nebo titulní postava v Cikánově filmu O ševci Matoušovi.

S československou televizí spolupracoval prakticky od zahájení jejího vysílání v roce 1953. S diváky se rozloučil rolí v televizní inscenaci Václava Kašpara den pátý vysílané poprvé v únoru 1986, necelých pět měsíců před jeho smrtí, 13. července téhož roku.

Autor: kice4

zdroj Osobnost,cz

Ema Pechová,*1.1.1869 - 2.12.1965 - herečka

 

 


Ema Pechová, rozená Ema Pešková, se narodila první den roku 1869 v Jičíně. Pocházela z herecké rozvětvené rodiny. Už její rodiče Marie a Josef Peškovi působili jako herci u společnosti Elišky Zöllnerové. Emu od dětství však vychovávali prarodiče v Jičíně, kde rovněž navštěvovala měšťanskou školu. Se svým manželem Ladislavem Pechem (1866 – 1942), se kterým se seznámila na svém první angažmá u společnosti Františka Pokorného, měla dceru, herečku Marii Pechovou – Waltrovou (1897 až 1978) a syna Ladislava Pecha (1906 – 1989), kterýžto se pod pseudonymem matčina dívčího jména zapsal do srdcí generací divadelních a filmových diváků pod jménem Ladislav Pešek. Divadelnictví se věnoval rovněž Emin zeť Rudolf Walter (1894 – 1966), jež byl známým brněnským divadelním režisérem a vnučka Olga Walterová – Zezulová (1922 – 2001).

Již odmalička Ema Pechová tíhla k divadlu. Nejenže lásku k tomuto oboru zdědila po rodičích, ale zejména od návštěv představení společnosti Františka Pokorného, u které v květnu 1885 získala své první angažmá (jak již bylo řečeno, zde se seznámila se svým budoucím manželem). S manželem přešla v září 1885 do divadla v Brně. Krátce působila v kočovné divadelní spolčenosti Františka Trnky. Později hrála v Plzni (1893 – 1900), kam ji přijal samotný Vendelín Budil.

Na neuvěřitelných třicet pět let se její štací stal činoherní soubor Národního divadla v Brně (1900 až 1935), kde vystupovala se svým mužem a dalšími příbuznými. 16. května 1935 z divadla odešla na odpočinek. Dále se však na brněnskou scénu vracela v pohostinských vystoupeních (například v letech 1939, 1943 a 1947). Při slavnostních oslavách padesátého výročí založení Národního divadla v Praze dokonce 25. listopadu 1933 vystoupila na této scéně v roli Horačky v premiérovém představení „Maryši“ bratří Mrštíků. Její brněnská domovská scéna jí v pozdějším věku také prokázala úctu, když získala příležitost zahájit sedmdesátou sezónu tohoto divadla v roli babičky v Jiráskově „Lucerně“. Mnohokrát pohostinsky vystupovala i v novém Svobodném divadle. Své pohostinské vystupování musela však omezit, nejdříve kvůli zdravotním problémům, a poté kvůli vysokému věku.

Na začátku své herecké kariéry vytvářela postavy mladých a temperamentních dívek. Po příchodu k Budilovi do Plzně se vypracovala k charakterním postavám a výrazně obohatila svůj herecký rejstřík. V této době hrála například Kristýnu v „Našich furiantech“, Perditu v Shakespearově „Pohádce zimního večera“ a Nerissiu v „Kupci benátském“. Po příchodu do brněnského Národního divadla se z ní stala skvělá a vynikající dramatická herečka. Vystupovala v rolích mladých hrdinek a zralých žen v dramatech a konverzačních komediích Shakespeara, Ibsena, Wilda, Zeyera, Moliéra a dalších domácích a světových dramatiků.

V období 1. světové války se přehrála z rolí dívek a žen do postav babiček, milujících matek a chův (Hlubinová ve Šrámkově „Měsíci nad řekou“, Kohoutová v Šaldově „Posledním muži“, babička v „Lucerně“, laskává a moudrá babička v „Babičce“ a další). K těmto rolím ji předurčovala laskavá, malá a kulatá postava. Hrála skoro ve všech dramatech Jiřího Mahena. Mahen jí složil hold, když pro ni v roce 1933 napsal divadelní hru „O maminku“. Ve svém hereckém projevu vycházela z realizmu. V gestu a v mimice byla střídmá a vyhýbala se zbytečnému přehánění. Zejména kladla důraz na mluvené slovo (které často využívala v rozhlase a v při recitacích).

Ema Pechová se zapsala i do dějin československé kinematografie krásnou rolí maminky hlavního hrdiny Dr. Aloise Pecha (Hugo Haas) v komedii Martina Friče MAZLÍČEK (1934). Vytvořila zde roli milé a laskavé maminky, která se stále s láskou a obětavostí stará o svého osmadvacetiletého syna, který ji rovněž velmi miluje. Tento film je jediným filmovým dokladem herectví této herečky, která zde udivuje a dojímá realistickým a věrohodným spodobněním dobré, moudré a laskavé ženy. Bohužel špatný a slabý zrak ji znemožnil další působení ve filmu, ve kterém mohla vytvořit i jiné role milujících matinek a tetiček.

Byla rovněž známou pedagožkou na brněnské Státní konzervatoři, kde učila v letech 1920 – 1936 (vychovala zde několik našich nejpřednějších herců: Vlastu Matulovou, Jarmilu Lázničkovou, Karla Högera i vlastního syna Ladislava Peška). U studentů byla oblíbená zejména svým mateřským přístupem. Významná byla také Emina práce pro brněnské studio Československého rozhlasu, ve kterém působila od jeho začátků a také po odchodu do penze (př. hra „Pod Mléčným lesem“). Její herecké monology z inscenací byly také hojně vydávány na gramofonových deskách („Babička“ či „Peer Gynt“ od Henrika Ibsena).

O skvělém herectví Emy Pechové vypovídá také řada ocenění a titulů, které získala. Jako první mimopražská herečka získala Státní cenu za herectví (1925), při odchodu na odpočinek se stala první čestnou členkou Zemského divadla v Brně (1935), stala se dokonce čestnou členkou Národního divadla v Praze (1949). Od komunistického režimu byla poctěna Řádem práce (1954) a titulem Zasloužilé umělkyně (1959).

Velmi jí ranila smrt milovaného manžela, kterého přežila o celých dvacet tři let. Legendární a významná herečka brněnského divadla zemřela 2. prosince 1965 v Brně v neuvěřitelných devadesáti šesti letech. Je pohřbena po boku svého manžela, blízko čestného pohřebiště brněnského Ústředního hřbitova. Na náhrobku má tato velká žena napsáno pouze: „Ema Pechová – česká herečka“.

Jarda "krib" Lopour

zdroj ČSFD.cz

   30. listopadu 2013 • 05:00

Smutné manželství Ladislava Peška (†79): Miloval Štěpničkovou, ale vzal si choromyslnou vyděračku!

Ladislav Pešek si svou lásku Jiřinu Štěpničkovou nevzal. Osud si s ním nepěkně zahrál.
Ladislav Pešek si svou lásku Jiřinu Štěpničkovou nevzal. Osud si s ním nepěkně zahrál. (Foto: ara, koláž Ahaonline.cz)
 
 
 
 

Divadelní a později i filmová hvězda Ladislav Pešek si na nezájem žen nemohl stěžovat. Po každém představení na něj před divadlem čekaly davy žen, které herce zbožňovaly. Mezi nimi byla i jedna, která mu psala básničky podepsané pseudonymem Divá Bára. Jenže obdiv této dámy hraničil spíše s psychickou obsesí. Po drsném vydírání ze strany její rodiny ji nakonec herec pojal za manželku!

 

Štěpničkovou nahradila šílená fanynka

Peškův osobní život nikdy příliš na přetřes nepřišel, protože sám herec o klid v soukromí velmi dbal. Jeho velkou láskou byla kolegyně z divadla Jiřina Štěpničková (†73), se kterou dokonce nějaký čas žil. Osud jim však nepřál. Začátkem 30. let začala Ladislava kontaktovat dívka, která se do slavného herce bezhlavě zamilovala. I to, že si říkala Divá Bára mělo zlověstnou spojitost s rolí Štěpničkové, která si v Babičce zahrála Viktorku. Pešek city dívky nemohl opětovat, a tak začalo peklo.


Kvůli Peškovi spolykala tubu barbiturátů

Vyhrožovala, že se zabije a začala svou posedlostí ztrpčovat hercův život. Situaci popisuje tento citát pamětníka: "Dívka z velmi bohaté židovské rodiny se do tehdy velmi populárního Peška zamilovala. On její lásku ale neopětoval. Peškova ctitelka se ale nechtěla vzdát a začala vyhrožovat, že pokud si ji nevezme, něco si udělá. Dokonce jednou, když Pešek nereagoval na její dopisy a básně, spolykala tubu barbiturátu Veronal. Tak byla Peškem posedlá!"
Nedokázal vydírání ustát

Aby trapnou epizodu nějak urovnal, rozhodl se dívku navštívit. Ladislav Pešek byl velmi citlivý, dokonce až přecitlivělý a takový nátlak mu nedělal dobře. Jenže to byl teprve začátek! Režii dalšího vývoje převzal do svých rukou otec pomatené dívky. Prý si jí buď vezme, nebo jí má na svědomí! Ačkoli s tím z hloubi duše nesouhlasil, uzavřel s "Divou Bárou" formální sňatek, aby nedošlo na nejhorší. I nadále ho pak zběsile pronásledovala, až nakonec odmítl snášet takovou šikanu a s dívkou se rozvedl. Pešek mohl skončit v transportu

Přesto ho manželství s ní málem stálo krk. Protože manželka byla židovského původu, mělo na něj spadeno gestapo. Jen popularita herce nakonec zachránila od transportu do koncentračního tábora. Následky by to pro něj i celý český film mělo fatální.

Autor:  moc

zdroj Aha,cz

 
 

 

 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář