Jdi na obsah Jdi na menu
 


Klára Jerneková - Karel Jernek - Jiřina Stránská

Klára Jerneková,*14.1.1945 - 31.7.2003 - herečka

Klára Jerneková se narodila 14. ledna 1945 v Praze, byla česká herečka, od roku 1966 úspěšná členka souboru činohry Národního divadla. Talentovaná herečka, jenž se proslavila, mimo jiné, svou rolí Princezny Pampelišky ve stejnojmenném filmu. V závěru života propadla depresím a alkoholu, což pravděpodobně velmi uspíšilo její předčasný odchod ze života.

V době vrcholné kariéry byl prý její herecký projev některými pamětníky přirovnáván k legendární české herečce Haně Kvapilové, kterou údajně dost připomínala. Společně s Jiřím Sovákem a Miroslavem Horníčkem si zahrála ve známém televizním seriálu Byli jednou dva písaři.

zdroj Osobnosti,cz

Karel Jernek,*31.3.1910 -22.6.1992 - režisér

Karel Jernek byl jednou z nejvýraznějších režisérských osobností českého operního divadla druhé poloviny 20. století. Narodil se 31. 3. 1910 v Praze. Již během studia dějin literatury a hudby a také estetiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy režíroval v pražském Švandově divadle na Smíchově. Od roku 1935 začal spolupracovat s činohrou pražského Národního divadla. V roce 1939 přijal angažmá v Brně jako činoherní režisér, nicméně jeho první režií zde byla Smetanova Prodaná nevěsta s dirigentem Rafaelem Kubelíkem. Od té doby se Karel Jernek věnoval především operní režii. V letech 1946 a 1947 režíroval ve Velké opeře 5. května Pucciniho Bohému a Toscu. Po řadě angažmá (Slovenské národní divadlo v Bratislavě, Liberec, pražské Divadlo na Vinohradech, Olomouc, Plzeň, Pardubice) působil od prosince 1960 trvale v Národním divadle v Praze, kde se zapsal nejen jako režisér širokého dramatického repertoáru, ale rovněž jako překladatel a upravovatel operních libret. I po svém odchodu ze svazku s Národním divadlem v roce 1985 s operním souborem ND dál spolupracoval. V roce 1985 režíroval ve Smetanově divadle Pucciniho Madama Butterfly a v roce 1988 Verdiho Rigoletta (obě inscenace převzala posléze nově vzniklá samostatná Státní opera Praha, na repertoáru dosud). Pro Smetanovo divadlo vytvořil 27 operních režií, mnohé z nich dosáhly více než 200 repríz (Verdiho La traviata z roku 1959 s Máriou Tauberovou, Verdiho Don Carlos z roku 1960, dnes už legendární Verdiho Nabucco z roku 1965, Čajkovského Eugen Oněgin z roku 1969). Památné je i Jernekovo režijní zpracování Straussovy Elektry (1961), Cikkerova Vzkříšení (1962), Šostakovičovy Kateřiny Izmajlovové (1965) či Janáčkovy opery Z mrtvého domu (1966), s níž opera Národního divadla opakovaně úspěšně hostovala v zahraničí. Karel Jernek dosáhl významných úspěchů také v zahraničí, mj. ve Vídeňské státní opeře (1965, Šostakovič: Kateřina Izmajlova), milánské La Scale (1966, Janáček: Z mrtvého domu), Buenos Aires (1968, Janáček: Káťa Kabanová – první uvedení na jihoamerickém kontinentě) a v Antverpách (1973, Janáček: Věc Makropulos). Na většině inscenací spolupracoval se svou druhou ženou, uznávanou kostýmní výtvarnicí Olgou Filipi. Karel Jernek zemřel 22. 6. 1992 v Praze. 

Byl manželem herečky Jiřiny Stránské, později kostýmní výtvarnice Olgy Filipi (nar. 1923) a otcem herečky Kláry Jernekové (nar. 1945).

Je pochován na Vinohradském hřbitově v Praze.

 zdroj Národní divadlo,cz

 

 Jiřina Stránská,*6.11.1912 - 8.3.1999 - herečka

 

Rod Jiřiny Stránské pocházel z Jižních Čech, ale měl po meči i cizí krev: praděd byl Ital a dědeček Němec. Matka Jiřiny Stránské Marie, rozená Kühnelová, se provdala za krejčího Josefa Stránského a bydleli na Václavském náměstí. Zde se jim 6. 11. 1912 narodila jediná dcera Jiřina. Otec za první světové války narukoval a matka pracovala v blízkém Grandhotelu Šroubek (dnes Grandhotel Evropa) jako účetní. Nevelký příjem jí manželka hoteliéra vynahradila aprovizací. Jiřina měla cit a fantazii, které se projevovaly v dětských hrách a ve škole ráda recitovala i zpívala. Strýc ji občas brával do Národního divadla, kde obdivovala kvapilovské a později hilarovské herce v čele s legendární Marií Hübnerovou a Annou Sedláčkovou. Po válce se otec vrátil, založil si krejčovský salón a bydleli v Nekázance 13, Praha 1.

Jednou navštívil školu inspektor a zaujala ho Jiřinina oduševnělá recitace. Když se mu svěřila, že by chtěla k divadlu, přemluvil inspektor rodiče, aby dceři dovolili studovat na dramatickém oddělení Státní konzervatoře, která tehdy sídlila v areálu Emauzského kláštera. Zde ji vychovávali kvapilovští herci. Bezpečné základy hlasové techniky jí dala Marie Laudová-Hořicová. Noblesní Rudolf Deyl st. je učil recitaci i herectví. Anna Suchánková-Mlynářová, žačka Hany Kvapilové, uhodla, že by se pro Stránskou hodila titulní role Kvapilovy pohádkové hry Princezna Pampeliška a tak ji s ní nastudovala.

Spolužačkou a celoživotní kamarádkou Stránské byla Vlasta Fabianová. Cennou zkušeností pro konzervatoristky byla možnost hostovat v Městském divadle na Vinohradech v Dvořákově Nové Oresteii nebo ukázat školní představení Shakespearova Večera tříkrálového (Stránská hrála rozvernou služku Marii) na scéně Stavovského divadla a Goethova Clavija (Stránská hrála souchotinářku Marii Beaumarchaisovou) v Komorním divadle. Po absolutoriu byla Stránská angažována za 1000 Kč měsíčně v Jiráskově divadle v Praze Vršovicích (dnes Husův dům, Moskevská 34), kde v sezóně 1932/3 hrála mj. Marii v sentimentální „dušičkové“ Raupachově hře Mlynář a jeho dítě. Sestra E. F. Buriana Lída, která ji učila hrát na klavír, ji seznámila s tímto avantgardním režisérem.

Stránská hrála menší roli číšnice ve filmu Zlaté ptáče (1932), kde Burian hrál a zpíval. V roce 1933 k němu přešla do jeho nového divadla D 34, kde setrvala do roku 1941 a stala se s Marií Burešovou a Vladimírem Šmeralem přední členkou souboru. Plat tu měla zprvu jen 400 Kč. Déčko sídlilo původně v Mozarteu, bývalém malém koncertním sále v Jungmannově ulici 26. Vešlo se tam jen malé jeviště 6x4,5 metrů a maximálně 484 diváků. Burian proto se svým scénografem Miroslavem Kouřilem vymysleli tzv. theatergraph, který kombinoval hru herců na scéně s diaprojekcí a filmem, promítanými na dvě různá plátna. První z nich bylo průhledné a napnuté na portálový rám, druhé vzadu na horizontu. Na první se promítalo z hlediště, na druhé z kulis. Herci se učili zpívat a tančit a výbornou intonační průpravou jim byla hudebně stylizovaná sborová recitace, tzv. voiceband (objev E. F. Buriana).

Pracovní den členů divadla vypadal následovně: herci se sešli už v 9 hodin a hodinu měli pohybový trénink, který vedli Jožka Šaršeová nebo Saša Machov a od roku 1935 sólistka Jenčíkových girls z Osvobozeného divadla Nina Jirsíková (tu zachytil film Voskovce a Wericha Pudr a benzín,1931 a Lehovcův krátký film Rytmus , 1941). Tanečníci se zase museli naučit recitovat a hrát. Od 10.00 do 14.00 se zkoušela hra. Ve 14.00 se Burian posadil ke klavíru a učil herce ještě zpívat a recitovat do hudby. Stránská se sice učila zpívat už na konzervatoři, ale teprve tady se naučila pronikat do podtextu šansonu či songu a do umění místy text jen mluvit do hudby, jak si to přál třeba dramatik Brecht. Burian je povzbuzoval: „Žádný herec v Praze nedokáže to co vy!“ Večer bývalo obvykle představení.

V Burianově adaptaci Shakespearova Kupce benátského, Stránská ztělesnila Portii, pojatou jako blaseovaná erotomanka, což jí nesedělo, jak vytkl Burianovi významný kritik Jindřich Vodák. V inscenaci hrála poprvé Marie Burešová (role Jessiky), dotud působící ve sboru elévů činohry Národního divadla. Obě pak spolu často hrály – křehká blondýnka Stránská (soprán) a osudová tmavovláska Burešová (alt), ve zpěvu místy připomínaly šansóny německé herečky Marleny Dietrich. Kolikrát na jevišti soupeřily o lásku kolegy Vladimíra Šmerala! Partnery Stránské však byli i Ladislav Liška a sám E. F. Burian, Karel Vajnar, Rudolf Hrušínský (Benešová-Burian: Věra Lukášová , Büchner: Leonce a Lena) aj. V dramatizaci Máchova Máje (princip theatergraphu) působila Stránská ve voicebandovém kvartetu. Z inscenace se dochovaly dva scénické filmy, ale kvartet na nich bohužel zachycen není. Je ale na fotografiích. Zato Stránskou v roli dospívající Vendly Bergmanové (Wedekind: Procitnutí jara) scénický film zaznamenal, mj. v na svou dobu odvážné erotické scéně, dopovězené metaforou otvírajícího se květu.

V Burianově adaptaci Beaumarchaisova Lazebníka sevillského alternovaly Stránská s Burešovou hlavní roli Rosiny. V úpravě Laforguova Hamleta III. hrála Stránská Ofélii (nezapomenutelná scéna utopení za pomoci sítě a projekce ryb z akvária), kdežto Burešová byla herečkou Kate, kterou Hamlet (Vaňátko) miluje po Oféliině smrti. V dramatizaci Puškinova Evžena Oněgina hrála Burešová Taťánu a Stránská její sestru Olgu. Obě zachytil scénický film, s Burešovou je i nahrávka na desce. V První lidové suitě vytvořila Stránská poetickou hrdinku Hry o sv. Dorotě (úryvek z provedení ve Valdštejnské zahradě v rámci výstavy Pražské baroko 1938 je ve filmovém týdeníku) i rozvernou a roztančenou titulní postavu masopustní frašky Salička. Nejvýznamnější byla pro Stránskou titulní role Věry Lukášové (1938), kterou sám Burian roku 1939 převedl do filmové podoby. Šestadvacetiletá herečka se díky své subtilnosti a senzitivitě dokázala proměnit v jedenáctileté děvčátko-sirotka, utíkající před konzervativní výchovou babičky (Lola Skrbková) a nástrahami pedofilního pana Lába (Zdeněk Podlipný) do svého snového světa. (V divadle ho dotvářela pantomima.)

Roku 1939 se Déčko přestěhovalo do Divadla na Poříčí (dnešní Archa). Zajímavá byla inscenace Maeterlinckovy Alladiny a Palomida, hraná i na chodbách a ve foyeru jako umělecký přednes. Stránská ztělesnila titulní hrdinku a Burešová moudrou Astolenu, přenechavší jí prince Palomida (Šmeral). Ve slavné Nezvalově Manon Lescaut , která byla „rozsvícenou pochodní krásy naší mateřštiny uprostřed protektorátní hrůzy“ ( 128 repriz!) v titulní roli vynikla Burešová, Stránská byla její komornou Marcelou. V Zeyerově Staré historii popustila uzdu své komice jako harlekýnská služka Zanina, osnující ústřední intriku hry. V Nezvalově staropražské Loretce byla titulní postavou švadlenky Lojzičky, která přes svou zbožnost zahyne z nešťastné lásky sebevraždou, kdežto Burešová hrála její démonickou soupeřku, kabaretní zpěvačku Martu. Déčko zaniklo zásahem gestapa 12. 3. 1941. E. F. Burian, Nina Jirsíková a Karel Reiner byli posláni do koncentračních táborů. (Naštěstí přežili.)

Stránská a Burešová se podílely na angažování souboru do Městských divadel pražských, která převzala i scénu Na poříčí. Desky dochovaly z rolí Stránské na této scéně Aničku v dramatizaci Šrámkova Stříbrného větru s Rudolfem Hrušínským jako Janem Ratkinem (na jejich melodické řeči je dosud znát E. F. Burianův vliv) a dvanáctileté Hedviky Ekdalové v Ibsenově Divoké kachně, v níž ji namaloval malíř Josef Multrus. Režii této hry měl mladý Karel Jernek, za kterého se Stránská roku 1944 provdala a 14. 1. 1945 se jim narodila dcera, pozdější herečka Klára Jerneková. Důležitou pro Stránskou byla i titulní role v Gozziho Turandot (režie F. Salzer) a hra Christy Winsloe Děvčata v uniformě (1942 , režie Karel Konstantin), kde Stránská hrála žákyni Manuelu, zamilovanou do své učitelky (Burešová v alternaci s Brožovou). Komediální vlohy uplatnila Stránská např. v chlapecké roli Petříka (Stroupežnický: Zvíkovský rarášek ) nebo ve Svobodových veselohrách Čekanky a Poslední muž.

Po válce vedl Městská divadla pražská (Vinohradské a Komorní) Jiří Frejka. Stránská zaujala v Čechovovi jako Aňa ve Višňovém sadu či Irina ve Třech sestrách (Mášou byla J. Štěpničková) . Dosud stále mohla přesvědčit v dívčích rolích – třeba jako patnáctiletá Elizabeth Collinsová v soudničce Kdo je vinen? Elsy Shelleyovénebo dospívající Fanny v Pleskotově inscenaci Pagnolova Malajského šípu (1946). V roce 1947 se však Jernek musel bránit u soudu kvůli kolaboraci (našel se jeho snaživý dopis ministru Moravcovi z doby protektorátu) a roku 1948 musel odejít z Městských divadel i Prahy. Stránskou politické tlaky a intriky vyštvaly ze souboru roku 1949. V 50. letech se s Jernekem rozvedla (našel si novou partnerku, kostýmní výtvarnici a tanečnici Olgu Filipi) a věnovala se zcela výchově dcery.

Klára Jerneková se rozhodla v letech 1960-62 za studia na Nerudově gymnáziu v Hellichově ulici, kde též hrála poprvé v dramatickém kroužku, že půjde k divadlu. V letech 1960-74 učila Stránská dramatickou výchovu a recitaci na Lidové škole umění ve Voršilské a v Holešovicích. Užívala též etud. Učila pak ještě soukromě a připravila nadané ke studiu na DAMU. Později pomáhala Kláře při její vlastní herecké výuce na Pražské konzervatoři ( 1980-92) a na VOŠ herecké v Michli (1995-7 ).

Stránská se znovu provdala za JUDr. Jaromíra Kučeru, který jí poskytl bezpečné zázemí a našel si téměř otcovský vztah s Klárou. Ta se stala po éře v Divadle E. F. Buriana (1965-6) a hostování v Semaforu (1965) členkou činohry Národního divadla (1966-2000), kde vynikla mj. v režiích svého otce, Karla Jerneka, počínaje Divokou kachnou. V letech 1968-9 se Stránská podílela na pořadech J. Hrašeho a M. Semrádové o voicebandech a roku 1970 na zdařilé rozhlasové rekonstrukci voicebandu Havlíčkova Křtu sv. Vladimíra pod vedením Loly Skrbkové.

Mezi herecké žáky Stránské patřili například Jaromír Hanzlík, Jan Hartl, Taťjana Medvecká, Jana Paulová, Jaroslava Šiktancová, Vladislav Beneš, David Vejražka, Jiří Schwarz, Petr a Martin Štěpánek, Hanuš Bor či Michal Pešek. Když se Klára Jerneková, roku 1970 provdala za svého kolegu Josefa Čápa, převzala Stránská s manželem výchovu vnuka Filipa Čápa (narozen 9. 2. 1971) do jeho šesti let. Když se i on později rozhodl pro nesnadné herecké povolání, připravila ho úspěšně k přijímačkám na Pražské konzervatoři. Byl přijat, ale musel se do čtrnácti dnů odnaučit ráčkovat, což vzápětí také dokázal.

V listopadu 1992 uspořádala Klára Jerneková své matce několikadenní oslavy osmdesátin, kterých se zúčastnili mnozí bývalí žáci a přátelé Stránské. Uznávaná a milovaná paní profesorka, která svým odchovancům zprostředkovala tvůrčí odkaz E. F. Buriana (Máj, Věra Lukášová aj.) zemřela v Praze 8. 3. 1999. Být žákem Jiřiny Stránské bylo tím nejlepším doporučením.

Autor: PhDr. Jaromír Kazda, teatrolog

zdroj Osobnosti,cz

Klára Jerneková prožila hodně hořký životní konec.

Klára Jerneková prožila hodně hořký životní konec. Foto: Archiv České televize

Zmařený život herečky (†58) ze seriálu Byli jednou dva písaři: Bezvládné tělo našli v jejím bytě poté, co nevycházela ven

14. ledna 2015 15:09

Zažila raketový start, obdiv, popularitu. Pozdější pád až na dno a neúspěchy v osobním životě začala řešit alkoholem. V době, kdy se mladičká Klára Jerneková jako adeptka herectví objevila na scéně, zapůsobila na všechny jako zjevení. V jednadvaceti už byla hvězdou v Národním divadle.

 
 
 

„Byla citlivá a měla oslňující talent. Působila skromně a všichni jsme jí naprosto fandili,“ vzpomínala v cyklu Příběhy slavných na dceru divadelního režiséra Karla Jerneka a herečky Jiřiny Stránské její spolužačka z gymnázia Saskia Burešová s tím, že na DAMU přišla v podstatě jako hotová herečka. „Její kultura slova a pohybu byla ve velkém předstihu před jejími vrstevnicemi,“ konstatoval její kolega a kamarád Bořivoj Navrátil.

Herečka, kterou si dnes nejvíce pamatujeme z televizního filmu Princezna Pampeliška (1967) nebo ze seriálu Byli jednou dva písaři (1972), zažila vskutku fenomenální nástup. „Byla hvězdou na divadle i televizi, kde šla z role do role, měla krásného chlapa, narodil se jí syn. Vypadalo to, že je opravdu šťastná,“ shodují se bývalí herečtí kolegové.

Ani tohle štěstí však netrvalo dlouho. Manželství s hereckým kolegou Josefem Čápem bylo po třech letech rozvedeno. Rolí začalo pomalu ubývat a pro Kláru nebylo úplně jednoduché se z rolí naivek přehrát. S věkem herečce přibývala kila a ubývala pro její povolání tolik důležitá sebedůvěra. „Co se mají lidi koukat na malou ošklivou ženskou,“ prohodila prý tehdy. Po čase v jejím životě začal důležitou roli hrát alkohol.

Poslední léta Kláry Jernekové byla tristní. Divadlo ji nevyužívalo a nakonec byla po domluvě předčasně poslána do důchodu. Před kamerou se naposledy objevila po boku Miroslava Donutila v seriálu Hotel Herbich (1999). Donutil zde hrál jejího muže, který jí zahýbá s mladšími a nakonec ji opustí. Stejně jako v reálném životě i ve své poslední roli herečka, kterou svého času divadelní kritika označovala za nástupkyni Hany Kvapilové, sahala po sklence alkoholu.

Tělo Kláry Jernekové nalezli uprostřed léta 31. 7. 2003 bez známek života v jejím luxusním bytě na Smetanově nábřeží několik dní poté, co nevycházela ven. Právě dnes by oslavila sedmdesátku. 

 

Jiří Nedvídek, Super.cz

14. ledna 2015 • 12:00

Herečka Klára Jerneková (†58) zemřela steskem: Syn ji rozprášil do Vltavy!

 
 
 
 

Žádný hrob. Napřed sice Filip přemýšlel o tom, že uloží matku na hřbitov k babičce, ale nějak cítil, že by měl s jejím popelem naložit jinak. Herečka celý život bydlela na pražském Smetanově nábřeží s výhledem na Karlův most a Hradčany.

 

 

„Maminka milovala pohled na Vltavu, chodila se sem v dětství koupat. Proto jsem její popel vysypal pod jezem do řeky,“ prozradil Filip, který v současné době hraje například v seriálu Ordinace v růžové zahradě záchranáře Pavla Strnada. Vybral si herectví, i když věděl, že jeho náhlá ztráta mámu zabila. „Celé dětství jsem sledoval, jak žila role, které chtěla hrát,“ vzpomíná syn.

 

 

Když Jernekovou spolu s dalšími kolegyněmi vyhodilo nové porevoluční vedení pražského Národního divadla na dlažbu, sáhla po alkoholu. Byla padesátnice, měla jít z role do role. A najednou šlus. Pila, protože neuměla jinak tu ztrátu překonat. Nechápala, proč ji nechtějí. „Nebudu maminku omlouvat, ani to nějak vysvětlovat,“ říká Čáp. „Dostala z divadla padáka, když to vůbec nečekala,“ dodává ještě syn. Dneska určitě zajde k Vltavě.

Autor:  höh

zdroj Aha,cz

 
 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář