Jdi na obsah Jdi na menu
 


Johana Gazdíková - Jana Gazdíková - Petr Gazdík

Johana Gazdíková,*23.8.1978 - herečka

 

Narodila se v Brně jako druhé dítě herečky Jany Gazdíkové. Vystudovala střední ekonomickou školu.

Do stálého angažmá Městského divadla Brno byla přijata 1.8.2005. Do té doby tu ovšem hostovala a vytvořila tu celou řadu rolí, ve kterých jsme si jí mohli všimnout, a to Clarice nebo Čáru (West Side Story), Pastýřku nebo Maru (Babylon), 1. prodavačku ovoce, 1. studentku, 5. partnerku či 5. dámu (My Fair Lady (ze Zelňáku)), Suzannah nebo Mary (Hair). Významné jsou dále její role v G-studiu: sestra Roberta nebo sestra Lea (Jeptišky I a II), Barbara (1+1=3), účinkování v koncertních projektech Viva muzikál live, Viva muzikál II aneb Kapky deště z Broadwaye a Viva Broadway Night či v Nevyplaceném blues.

Připomenout je třeba i její hostování v bratislavském provedení muzikálu Krysař, kde výborně ztvárnila ženu rybáře Štěpána, a v komedii Limonádový Joe v Mahenově divadle jí byla svěřena role Winnifred.

V poslední době jsme ji měli možnost vidět jako Sametku (Nana), Děvče z penzionátu (Kdyby tisíc klarinetů), Charlotte (Oliver!), Soulgirl II, Máří Magdalenu (Jesus Christ Superstar), jako Helenu či Kalypsó (Odysseia), jako Filoménu v Markétě Lazarové nebo jako Stín, Herečku, Bauerovou a Hosta (Peklo), to vše na prknech Městského divadla Brno. Trochu z jiného soudku je její skvěle zvládnutá role v hořké činoherní komedii Novomanželské apartmá. Naopak pěvecký talent prokázala při koncertech Jazz Side Story. Její zatím nejvýraznější postavou je Jane v muzikálu Čarodějky z Eastwicku.

Dostala také příležitost zazpívat si v operetě - v Mam´zelle Nitouche ztvárňuje „svatouška s čertovskými růžky“ Denisu de Flavigny. Patří taktéž k nejvýraznějším hvězdám zájezdového koncertního pásma písní z pohádkových muzikálů Magical Broadway a účinkuje také v koncertních představeních Muzikály z Broadwaye (Memory, Cabaret, On My Own…) a The Stars of Musical.

Tato herečka se kromě skvělého hlasu a hereckých úspěchů může pyšnit i synem Jakubem (2003).

Autor: domajs, .kkk.

zdroj Osobnosti,cz

 

Jana Gazdíková,*14.9.1943 - herečka

 

Po maturitě vystudovala brněnskou JAMU a své první angažmá získala ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. V roce 1967 však přestoupila do Brna, do Divadla bratří Mrštíků (dnes Městské divadlo Brno).

Filmografie

  • Jeden z nich je vrah (1970)
  • Slovácko se nesúdí (1974)
  • Sedmero krkavců (1993)

Role v MdB

zdroj Wikipedie,cz

Petr Gazdík,*6.7.1973 - herec

Okouzlující Tony, bezelstný Des Grieux, zasněný Romeo, zmatený Claude, nepochopený Jidáš či sebevědomý Darryl. Řeč je o herci, zpěvákovi a zároveň šéfovi muzikálové sekce MdB Petru Gazdíkovi.


„Gazďa“ patří k těm šťastlivcům, kteří si na divadelních prknech pobyli už před samotným narozením. Ještě ve čtvrtém měsíci těhotenství totiž jeho maminka Jana, dříve také přední členka Divadla bratří Mrštíků, hrála Milence z kiosku. Záhy poté, když mu byly 4 roky, Gazďa poznal, jaké to je stát před zvědavými diváky na vlastních nohou, a to v menší roli v Macbethovi. Následovaly herecké zkušenosti v postavě malého Lumka v alegorické hře Karla Čapka Ze života hmyzu, v roli Ptolemaia v Kleopatře a v postavě žáka Jakuba Jana Ryby v Noci pastýřů. Mnoha svým současným kolegům říkal v té době "teto" a "strejdo". Potom přišla základní škola, konzervatoř a po kratším váhání JAMU – jak jinak než obor muzikálové herectví (mladý Petr uvažoval také o dráze doktora-porodníka). A právě jako studentovi brněnské JAMU mu ředitel Moša svěřil první velké role. Ať připomeneme rytíře Des Grieuxe v Manon Lescaut nebo třeba Essexe v Alžbětě Anglické, Gazďa ukázal, že si takovou důvěru zaslouží.

Seznam dalších postav, které Petr Gazdík ztvárnil a ztvárňuje na jevištích MdB, je dosti dlouhá a pestrá. Už jsme jmenovali Tonyho ve slavném muzikálu West Side Story či titulního Romea, ale patří sem také Lodovico v Othellovi, Kristián v Cyranovi z Bergeracu, Radúz v Mošově a Ulrychově "karpatském muzikálu" podle Zeyerova příběhu o Radúzovi a Mahuleně, Vid ve Hře o lásce, smrti a věčnosti..., císař Josef II. v Amadeovi, monsieur Villebose ve Zkoušce od Jeana Anouilha, Arktis v Babylonu, Bedřich Škoda-Vrchovský v My Fair Lady (ze Zelňáku), Ferdinand v Marné lásky snaze, Petr Niles v tragédii Smutek sluší Elektře, Vévoda z Buckinghamu nebo Cranmer v Jindřichovi VIII., Jan ve Světě plném andělů, Clifford Bradshaw v Cabaretu, Mr. Bumble v Oliverovi, Odysseus v Odysseie, Gabriel von Eisenstein v operetě Netopýr...

Dodatečně Gazďa vstoupil též do úspěšných muzikálů Sny svatojánských nocí (Demetrius) a Bastard. Také nezapomenutelné a tolik oblíbené Vlasy nezůstaly bez Petrova přičinění – zde ztvárnil Clauda. Dnes si "na Gazďu" můžete zajít třeba na Muzikály z Broadwaye, na Kdyby tisíc klarinetů (Benjamín), muzikál Jesus Christ Superstar (Jidáš Iškariotský), operetu Orfeus v podsvětí (Pluto), dětský muzikál Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť (Faraon), českou operetku Ferdinand, kd'E ste? (Ferdinand), drama V jámě lvové (Jakschitz), muzikál Čarodějky z Eastwicku (Darryl van Horne) či na muzikál Jánošík aneb Na skle malované (Anděl). V novém díle autorské dvojice Merta – Moša Peklo, které je součástí plánované trilogie Osudová komedie, mu byla svěřena hlavní mužská role mladého sochaře Davida.

Před lety založil spolu s Romanem Vojtkem divadélko a dabingové studio G-studio, kde občas sám vystupuje (například v koncertním pásmu Nevyplacený blues). V únoru 2006 navíc v MdB uspořádal nádherné koncertní představení k padesátinám Stanislava Moši, u něhož se ujal scénáře i režie. Režijně připravil také oblíbený koncert Jazz Side Story, jenž se po velkolepém zkušebním uvádění dočkal v září 2007 své oficiální premiéry, a v červnu 2008 se uskutečnila pod jeho režijním vedením premiéra koncertní verze rockové opery Jesus Christ Superstar (kde zpíval stejně jako ve scénické verzi part Jidáše). Jeho další režijní prací bylo zájezdové představení The Stars of Musical. V letošní sezoně by měl dokonce režírovat nový český muzikál Singoalla.
 

Autor: domajs, matejhruska

zdroj Osobnosti,cz

Petr Gazdík (* 6. 7. 1975)

V koncertní verzi Jesus Christ SuperstarOkouzlující Tony, bezelstný Des Grieux, zasněný Romeo, zmatený Claude, nepochopený Jidáš či sebevědomý Darryl. Řeč je o herci, zpěvákovi a zároveň šéfovi muzikálové sekce MdB Petru Gazdíkovi.

„Gazďa“ patří k těm šťastlivcům, kteří si na divadelních prknech pobyli už před samotným narozením. Ještě ve čtvrtém měsíci těhotenství totiž jeho maminka Jana, dříve také přední členka Divadla bratří Mrštíků, hrála Milence z kiosku. Záhy poté, když mu byly 4 roky, Gazďa poznal, jaké to je stát před zvědavými diváky na vlastních nohou, a to v menší roli v Macbethovi. Následovaly herecké zkušenosti v postavě malého Lumka v alegorické hře Karla Čapka Ze života hmyzu, v roli Ptolemaia v Kleopatře a v postavě žáka Jakuba Jana Ryby v Noci pastýřů. Mnoha svým současným kolegům říkal v té době "teto" a "strejdo". Potom přišla základní škola, konzervatoř a po kratším váhání JAMU – jak jinak než obor muzikálové herectví (mladý Petr uvažoval také o dráze doktora-porodníka). A právě jako studentovi brněnské JAMU mu ředitel Moša svěřil první velké role. Ať připomeneme rytíře Des Grieuxe v Manon Lescaut nebo třeba Essexe v Alžbětě Anglické, Gazďa ukázal, že si takovou důvěru zaslouží.

Seznam dalších postav, které Petr Gazdík ztvárnil a ztvárňuje na jevištích MdB, je dosti dlouhá a pestrá. Už jsme jmenovali Tonyho ve slavném muzikálu West Side Story či titulního Romea, ale patří sem také Lodovico v Othellovi, Kristián v Cyranovi z Bergeracu, Radúz v Mošově a Ulrychově "karpatském muzikálu" podle Zeyerova příběhu o Radúzovi a Mahuleně, Vid ve Hře o lásce, smrti a věčnosti..., císař Josef II. v Amadeovi, monsieur Villebose ve Zkoušce od Jeana Anouilha, Arktis v Babylonu, Bedřich Škoda-Vrchovský v My Fair Lady (ze Zelňáku), Ferdinand v Marné lásky snaze, Petr Niles v tragédii Smutek sluší Elektře, Vévoda z Buckinghamu nebo Cranmer v Jindřichovi VIII., Jan ve Světě plném andělů, Clifford Bradshaw v Cabaretu, Mr. Bumble v Oliverovi, Odysseus v Odysseie, Gabriel von Eisenstein v operetě Netopýr...

Jakschitz z dramatu V jámě lvovéDodatečně Gazďa vstoupil též do úspěšných muzikálů Sny svatojánských nocí (Demetrius) a Bastard. Také nezapomenutelné a tolik oblíbené Vlasy nezůstaly bez Petrova přičinění – zde ztvárnil Clauda. Dnes si "na Gazďu" můžete zajít třeba na Muzikály z Broadwaye, na Kdyby tisíc klarinetů (Benjamín), muzikál Jesus Christ Superstar (Jidáš Iškariotský), operetu Orfeus v podsvětí (Pluto), dětský muzikál Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť (Faraon), českou operetku Ferdinand, kd'E ste? (Ferdinand), drama V jámě lvové (Jakschitz), muzikál Čarodějky z Eastwicku (Darryl van Horne) či na muzikál Jánošík aneb Na skle malované (Anděl). V novém díle autorské dvojice Merta – Moša Peklo, které je součástí plánované trilogie Osudová komedie, mu byla svěřena hlavní mužská role mladého sochaře Davida.

Před lety založil spolu s Romanem Vojtkem divadélko a dabingové studio G-studio, kde občas sám vystupuje (například v koncertním pásmu Nevyplacený blues). V únoru 2006 navíc v MdB uspořádal nádherné koncertní představení k padesátinám Stanislava Moši, u něhož se ujal scénáře i režie. Režijně připravil také oblíbený koncert Jazz Side Story, jenž se po velkolepém zkušebním uvádění dočkal v září 2007 své oficiální premiéry, a v červnu 2008 se uskutečnila pod jeho režijním vedením premiéra koncertní verze rockové opery Jesus Christ Superstar (kde zpíval stejně jako ve scénické verzi part Jidáše). Jeho další režijní prací bylo zájezdové představení The Stars of Musical. V letošní sezoně by měl dokonce režírovat nový český muzikál Singoalla.

zdroj Neoficiální stránky MdB,cz

Rozhovor s Johankou Gazdíkovou

Johanku není třeba představovat. Pokud s ní však vedete rozhovor, hlavním tématem nebude tak docela divadlo. Ačkoliv je Johanka nepochybně skvělá herečka, za svou životní roli považuje roli maminky malého Kubíka. Tématem rozhovoru jsou tedy hlavně děti, rodina a zvířata, která taky miluje. Z krásného několikahodinového povídání jsme však přece jen nakonec vybraly otázky a odpovědi, které se týkají především divadla. Věřím, že nebudete o nic ochuzeni a že se nám písmem podařilo alespoň částečně zachytit skvělou atmosféru našeho rozhovoru. Rozhovor je plný smajlíků, které nahrazují poznámky typu „smích“ apod. Jejich četnost je jen důkazem toho, že Johanka je nesmírně pozitivní a usměvavý člověk. Já jí ještě jednou děkuji za rozhovor a všem ostatním přeji pěkné počtení :-).

Tak začneme! Pokud bychom se neznaly a já o Tobě nic nevěděla, jak by ses mi charakterizovala? Stačí několik vět… kdo je zkrátka Johanka Gazdíková?

(chvíli váhá) Tak asi bych řekla, že jsem člověk, který má strašně rád svoji rodinu, že ze všeho nejvíc mi záleží na mém dítěti. A mám hrozně ráda zvířata, někdy si myslím, že jsou lepší než lidi :-).

Na začátek se dává typická otázka ohledně cesty k divadlu…U Tebe je to díky jménu na první pohled jednoznačné. Přesto, není jméno Gazdíková malinko svazující?

Když to řeknu upřímně, tak je to neuvěřitelně svazující. Někdy si říkám, že kdybych se jmenovala třeba Maruška Opršalová, tak bych to měla jednodušší. Že cokoliv já udělám, tak mám pocit, že si někdo řekne: „Jestli to třeba není kvůli tomu, že je Gazdíková.“ Když jsem byla mladší, tak jsem tím trpěla, teď mi to přijde jen líto a spíš si řeknu, že oni jsou hloupí, než abych se tím zabývala. To proste neovlivním!

Hrála jsi odmalička, ale k divadlu jsi přímo nešla. Pokud vím, tak jsi studovala střední ekonomickou školu…

Já jsem se nedostala na konzervatoř. Nevzali mě a já jsem si samozřejmě řekla: „Tak, když mě nechtějí, já budu ekonom!“ :-). Ale… zjistila jsem, že asi nebudu ekonom :-). A státní ekonomika je mi nesmírně vděčná!

Pro uměleckou dráhu je asi důležitá podpora rodiny, ale rodiče většinou z takové volby nadšeni nebývají. Vás maminka podporovala?

Moje maminka toužila po tom, abychom my byli herci. Nebyla taková jako třeba já. Mě když se zeptáš, asi řeknu, že bych byla radši, kdyby byl Kubínek kardiochirurg nebo hokejista někde v NHL :-). Ne, ať je, čím chce. Ale moje maminka odjakživa chtěla, abychom i my stáli na jevišti, takže nás k tomu vedla.

Pamatuješ si třeba, kdy jsi maminku viděla poprvé na jevišti? Nebo ona Tebe? Pamatuješ si ještě vůbec své první kroky na jevišti?

Kdy jsem ji poprvé viděla, to si opravdu nepamatuji. Já jsem byla malinká a chodila jsem do divadla odjakživa. Takže teď jsem vlastně jedna z mála, která si může s těmi staršími herci z našeho divadla sednout a popovídat si o tom, jaké to staré divadlo bylo. Jak to tady vypadalo, kde byl klub, kde byl ten bufet, kam jsme chodili… Už vlastně jako miminko jsem hrála v nějakým představení, ale to si nepamatuji :-). A z větších rolí si pamatuji, že jsem hrála Ze života hmyzu. První větší role byla Starorůžová historie, kde jsem hrála takovou malou holčičku, ale to už si vůbec nepamatuju. Jen vím, že mě tam táhli, že jsem se musela rozplakat… Prostě jsme pořád hráli, vždy, když byly potřeba děti. Pamatuji, že jsem třeba nechodila do školky a dívala jsem se na mamku, jak zkouší, a běhala jsem tam po foyer… já jsem tam prostě vyrůstala.

Nechtěli byste někdy hrát v něčem všichni dohromady?

No to víš, že bychom chtěli. Teď jsme se o tom bavili. My jsme se s mamkou vlastně už sešly, v Jeptiškách, tam to bylo naprosto přesný. My jsme se spolu na tom jevišti bavily tak jak doma! Rádi bychom se sešli všichni, ale je to těžké.

Já si totiž ještě vzpomínám, jak jsem viděla sourozence Gazdíkovi v GoGo šou…:-)

Ano, to Gondíci pozvali Gazdíky. My jsme s nimi dělali nějakou akci, oni nás tam viděli a říkali: „Vy jste Ga a my jsme Go, tak to dáme dohromady.“ :-) No a já jsem říkala: „U nás je šéf Gazdík, to se zeptejte Gazdíka...“ No a Gazďa jednou přišel a říká: „Aaa, a jedem!“ :-)

Ale divadlo je divadlo... a Ty máš vlastně divadlo jako rodinu.

Ano, já mám to divadlo jako rodinu. Když tam nejsem, tak se na něho alespoň dívám! (Johanka bydlí velmi blízko divadla)

Takže jsi nikdy nepřemýšlela o tom, že bys dělala jinou profesi?

To asi ne…To víš, že mě někdy napadlo, proč nemám hlavu na něco jiného, co by bylo třeba snazší než divadlo. Protože si myslím, že ženská to má v divadle těžký, chlap to má podle mě trošku jednodušší. Ale taky si myslím, že nikde to není jednoduché. Mám takové vlny jako každý!

A jak je teda spokojená maminka? Chválí vás?

Naše maminka je náš největší kritik! Já jsem se ještě málokdy setkala s tak velkou kritikou jako třeba od mamky nebo od Gazdi. Gazďa, když je v hledišti a já hraji, tak se skoro nemůžu ani hýbat, jak se bojím. Protože on okamžitě nelení a tady o půlnoci mi zaťuká na dveře a ještě mě seřve :-). On mi sice strašně věří, ale chce po mě, abych byla nejlepší... Taky to má ale těžký…

Máš vůbec nějaký rituál, než vejdeš na jeviště? Např. že si třikrát poskočíš v šatně :-)?

Já jsem v šatně tohoto divadla ještě nebyla :-). Mám tam sice svoji šatnu, mám dokonce klíč, měla bych tam mít i svůj stolek, ale jen jednou jsem ji hledala a to nešla otevřít :-). Já se maluji tady doma, do divadla jdu v teplákách, převleču se v převlékárně a než bych doběhla do pátého patra, tak to už jsem doma :-). Takže já mám šatnu vlastně doma. Ale než vejdu na jeviště, tak se křižuji. Já jsem věřící člověk, tak vždycky poprosím Pána Boha, ať to zvládnu a ať to všechno dobře dopadne.

Já třeba obdivuju tu odvahu vyjít na jeviště…

To my zase obdivujeme jiné věci. Prostě každá profese je obdivuhodná. Cokoliv, když to děláš správně a lidé to potřebují nebo se jim to líbí, to všechno má svůj smysl a je to úžasný, protože ten druhý by to třeba nedokázal.

Z toho co jsi říkala, je vidět, že jsi hlavně máma. Máš ale časově náročné povolání, musela jsi někdy řešit dilema máma X herečka?

Sice někdy je té práce víc, ale je krásný, že já můžu dělat povolání, které miluji, které mě baví a navíc se s ním uživím. A to už je pak jedno, co děláš. Moje maminka to třeba takhle neměla, oni měli pevně danou zkoušku, nezkoušeli večer, v pondělí bylo vždycky volno. Tahle doba je sice nastolená jinak, ale já to tak neberu. Já vlastně kromě divadla nikam nechodím, nebo jen velmi málo někam jdu. Kubínek chodí sice do školky, aby se začlenil do kolektivu, ale kdyby to šlo, byl by pořád doma :-). Já bych ho prostě nikam nedala, protože jsem nejšťastnější, když je se mnou. A i když třeba teď v létě jsme byli na zájezdě a on nemohl být se mnou, tak zase vím, že mu pak můžu dopřát něco, co bych jinak nemohla, kdybych na ten zájezd neodjela. Je to jedno s druhým a já můžu být jedině vděčná za to, že mám práci, kterou můžu uživit svoje dítě a, opakuji, kterou mam mooooooooc rada. Ale vždycky se to musí skloubit… jakákoliv práce.

Zmínila jsi zájezd. Měla jsi vůbec letos nějaké prázdniny?

To víš, že jsem odpočívala. Já jsem měla skoro měsíc volno. Nejdřív jsem odjela 29. června na Kypr a vrátila jsem se až 21. července :-). Od 24. července sice byly prázdniny pracovní, ale my jsme se vraceli často domů. A zájezd je sice pracovní záležitost, ale musím upřímně říct, že pokud třeba není strašná zima a ty nejsi nemocný a bez hlasu, jak jsme to měli v Lucembursku, tak je to dobrý psychický odpočinek. Když je člověk v pořádku, tak nemusíš přemýšlet, co musíš udělat, takže se tolik nestresuješ. Večer odehraješ představení, ráno spíš nebo jedeš v autobuse, nemusíš myslet na takové obvyklé věci jako tady, třeba co zaplatit apod. Zájezd je prostě psychický odpočinek. Taková pracovní dovolená.

Když jsem viděla Tinovy fotky z Füssenu, říkala jsem si, jak budete srovnávat diváky v Jaroměřicích a v zahraničí. Tam vám tleskali vestoje?

Můžu říct, že čeští diváci z nás nebyli tolik nadšení jako ti zahraniční. Je to trošku jiný, ale myslím si, že ti zahraniční třeba mají kratší dobu tleskání. Oni vstanou, udělají: „Wow!“ a najednou skončí. Kdežto u nás třeba máme deset opon. Jiný kraj, jiný mrav! Rozhodně bych ale neřekla, že tleskají málo.

Ve Füssenu jsi oslavila i narozeniny, jaká byla oslava?

Udělali mi hobla a potom jsem dostala od našeho pana ředitele a od Zdenky Nykodýmové, která tam byla s námi, dáreček :-). Já nejsem slavící typ, já nepiji moc alkohol, mě stačí trošičku a chce se mi hned spát. Dám si tak čaj s rumem a to mi stačí. Ale ve Füssenu to bylo úžasný…:-)

Teď se vrátím trošku do minulosti a zeptám se, jak vzpomínáš na účinkování ve slovenském nastudování Krysaře?

Teď zrovna k nám přijela hostovat herečka Jana Hubinská, která se mnou tu roli alternovala. To byla dobrá role. O mě si všichni asi myslí, že jsem naivní typ, ale já jsem vlastně dračice. Mě hrozně bavilo zpívat: „Hrrváá…“ (Johanka vydává písmem nenapodobitelné zvuky) a chraptit. Děkuji Dodovi Gombárovi, že mě v tom tak hezky viděl a že nechal „křehkou blondýnu“ hrát rybářku z rybárny.

Křehkou blondýnu jsi ale hrála v jiném představení - myslím Winefred v brněnském „Limonádníkovi“…

Ano, ale musím přiznat, že na to ráda nevzpomínám. To bylo tady v Mahence a bylo to hrozně komplikovaný… Nevzpomínám na to s láskou. I když to není tím, že bych ty role neměla ráda, já ze sebe ráda dělám tele :-). Tak jak mám ráda třeba Barbaru v 1+1=3, která podle mě není zrovna chytrá. Zrovna včera jsme to hráli a hrozně jsme se pobavili. Já jsem se smála od druhé poloviny první půlky až do konce a už jsem pak jen chodila a říkala: „Já už nic nevím, nechte mě.“ :-) A Sagi si vždycky něco vymyslel, aby mě odboural. Včera tam třeba rodil :-). A ke všemu začal už i Štěpi dělat blbosti. A když už i Štěpi začne, tak to je hotovo.

No četla jsem, že nemá moc rád improvizace.

A to já zase mám ráda, proto se mi třeba hrozně dobře hraje s Martinem Havelkou. S ním hrát Čarodějky, to je bomba. Každý představení je úplně jiný, protože ty nevíš, jestli to půjde tímhle směrem nebo on si zas vymyslí jiný :-). Ale i Gazďa je trochu takový. A to mně vůbec nevadí, naopak. Mám ale ráda všechny tři. Štěpi je zase taková jistota a to je super.

Teď by mě zajímalo Novomanželské apartmá. Mám jednu otázku: Která z těch tří ženských postav v Apartmánu je Ti nejbližší? Je to Irena?

Určitě mi Irena není nejbližší. Podle mě vůbec nezáleží na věku, ale na tom, co člověk zažil. Určitě bych ale neuměla vysvětlit věci tak, jako třeba baronesa. Tak daleko jsem ještě nedošla. Takže nejbližší je mi asi Isi. Nejvtipnější mi ovšem přijdou „staří“ :-).

Nedávno byla premiéra Jazz Side Story. Jak se Ti v ní zpívá? A co písnička „I Have a Love“?

Je krásná! To víš, že se mi moc líbí. A Jazz Side Story je krásná sama o sobě, je úžasná, toho zúčastnit se je prostě slast. (Rozhovor přerušuje Kubík a přináší mi „dárek“, následně je mi vysvětleno, že už v tak malém věku je Kubík „děsně na ženský,“ ale já mám asi smůlu, protože jeho největší láska je Ivanka Vaňková.)

Zpíváš písničku, ze které každého musí mrazit a diváci pak nejsou schopni ani pořádně tleskat. Nemrzí Tě, že pak nenastanou tak bouřlivé ovace?

No vlastně ještě úplně na začátku, když jsme začínali hrát muzikály, tak lidi po takových písničkách vůbec netleskávali. Teď už ví, že by se mělo zatleskat, tak zatleskají. Ale když ne, tak by to herec po takovéhle písničce neměl brát, jako že to je špatný, ba naopak vědět, že je to dobře, protože po takové písničce by měl člověk zůstat jako opařený :-).

No a po Tvé písni přijde ještě Tania a já už pak nestačím otírat slzy.

To i my tam sedíme a otíráme, to je krásný! Somewhere je prostě bomba. Fakt je JSS dobrá, škoda, že to nehrajeme víc.

Teď bych se ráda dostala k Čarodějkám. Od té doby, co jsou na programu, jsou mimořádně úspěšný. Já myslím, že dokonce víc, než kdysi byly Vlasy. Čím myslíš, že to je?

Je to prostě nekomplikovaný! Vlasy jsou komplikovaný citově, psychicky… prostě to není komedie. Člověk se tam sice ze začátku nasměje, ale potom jde do tuhýho. A jakýkoliv nádech války nebo promluva o válce je strašně smutná věc, takže si lidi nakonec poplakali, kdežto tady se prostě smějí a mají úplně jinou katarzi než na Vlasech. Ve Vlasech se na konci zpívá u hrobu a všichni pláčou, kdežto tady prostě přijde Darryl: „Aaa, já jsem to všechno zbouchnul!“ :-). Je to humorný, a to, i když ho tam ničí a koušou do rozkroku. A já si myslím, že tahle doba už je natolik ve všech věcech složitá, že lidi už nechtějí plakat. Když jdou do divadla, tak se chtějí smát a nepřemýšlet nad problémy. Já to tak mám, to si pak užívám maximálně. Proto mám třeba hrozně ráda „Klarinety“, protože je to relax. Zkrátka tam nevidí člověk nic, jak říká Eda z Novomanželského apartmá, nic závažného. Není tam, co by člověka mělo nějakým způsobem iritovat. A třeba Čarodějky jsou samy o sobě i dobrý hudební dílo.

Kvůli roli Jane ses nechala obarvit, nebylo Ti líto Tvé původní barvy?

Stejně si hodně lidí ze začátku myslelo, že je to paruka :-). No ale teď mě to asi bolelo víc než loni. Letos po prázdninách už jsem chtěla být blondýna, tak mě to víc vzalo.

Takže se přece jenom líp cítíš jako blondýna než jako zrzka?

Asi jako blondýna. Protože jsem blondýna. Já se nemaluju… víš, já nejsem takovej ten typ, co se moc načančává. Mám ráda všechno takový přírodní, takže mi vadí, že někdo si pak myslí, že si barvím hlavu :-). Ono to zní asi hloupě, ale já nevím, jak bych to jinak formulovala. Není to prostě moje přirozenost.

A máš s Jane jinak něco společného?

To je přesně to, co udělá ženská, když přijde nějaký chlap a udělá „ťuky ťuky.“ :-) Já asi nejsem ta, která by hned podlehla, to určitě ne. Ale je jasný, že když na tebe chlap dělá nějaký takovýhle pytloviny, tak se z tebe opravdu stává čarodějka. Myslím, že každá z nás je v jádru takovou čarodějkou, v tom smyslu, že s každým chlapem jakoby rozkvétáš, než poznáš, co je zač :-). Než poznáš tu krutou realitu a než ho začneš vraždit :-). Ne, jsou i šťastný páry v dnešní době :-). I když si myslím, že dneska není nastolená morálka mezi lidmi. Dřív, když si muž vzal ženu a měl s ní dítě, tak se nedalo jen tak rozvést. Teď je všechno úplně jinak. Nikdo neustupuje, nikdo se nesnaží hledat kompromis, naučí se žít sám a pak je problém tohle všechno nějakým způsobem seskupit. Anebo si najdeš někoho, s kým jsi šťastný, myslíš si, že s ním budeš do konce života, přizpůsobíš se mu ve všem, opustíš byt, město, stát... a teď od něj taky něco očekáváš, ale zjistíš, že on z tebe má tak akorát srandu. Lidi prostě v sobě nemají nastolený ten řád, že je třeba vydělávat peníze, ale taky chodit domů a starat se o rodinu. Teď třeba podnikatel přijde po měsíci domů a: „Jé, ty už chodíš?! On už mluví?! Jak dlouho?“ Ale to už samozřejmě nemusí být jen chlapi, ale i ženský, dneska už je doba taková, že chlapi jsou doma a ženský chodí do práce. Je to prostě strašně rychlá doba a myslím si, že tím někteří přicházejí o hodně.

Musím souhlasit, ale vrátit se zase víc k těm Čarodějkám :-). Minulý týden jsem viděla, že když padla opona, nebylo Ti po scéně s létáním dobře. Jak teda zvládáte létat a ještě zpívat? Nemáš strach?

Ale ono to nemá vliv na tlačení břicha. Jenže já mám sedák společný s Ali a ona je přece jen o hlavu větší. A já jsem si to blbě vyzkoušela a málo jsem si to utáhla. Tím pádem, jak mě nadzvedli, tak se mi to dostalo těsně pod žebra a to hrozně bolelo. Ale z výšek strach nemáme, my už jsme lítaly v Géčku. My s Ivetou tam dokonce umíme i přemet.

Čarodějky evokují tématem něco magického. Věříš na magii? Byla jsi někdy u kartářky?

Ano, ale asi jsem přestala věřit. Já jsem tam byla ne jednou a vždycky u nějaké jiné, ale musím říct, že nikomu nic nevyšlo. Pak jsem byla u jednoho pána, který říkal taky nejdřív všechno nejlepší, ale pak mi řekl asi jedinou pravdu, že mi vlastně nemůže říct nic, protože já teď vyjdu a dám se na opačnou stranu, než on myslí, a bude všechno jinak. Protože tak to prostě opravdu v životě chodí :-). Ono je něco „mezi nebem a zemí“ a asi jsou lidi, kteří „tuší.“ Ale můžou jenom tušit. Nemůžou říct, jaká bude tvoje budoucnost. To je prostě o tom, že „víra tvá tě uzdraví.“ A jestli v to někdo věří a pomůže mu to… ať si každý věří, v co potřebuje a v to, co mu pomáhá. Bez víry „v něco“ člověk prostě nemůže vůbec žít, protože v tom má svoji berličku, která mu pomáhá, aby něco zvládnul. Ale Čarodějky jsou opravdu jen o tom, jak ženská umí zblbnout, když vidí pěknýho chlapa. A to, že je tam ukázaná magie, je myslím jen to, že ženská, když je zamilovaná, tak to takhle vidí :-). Že se diví: „Jé, tys rozsvítil světlo!“, a nevidí, že na vypínač šlápl nohou :-). To není magie, ale to, jak je ženská zblblá, když chlap přijde a „zaťuká.“ :-)

Teď jsem si, trošku mimo, vzpomněla na letošní zpívání na Svoboďáku. Jak se vám tam zpívalo? Jen vaše vystoupení celé propršelo :-(.

My jsme spíš obdivovali vás, protože vy jste tam stáli. Museli jste moknout, my ne. Já jsem uzpůsobená dělat lidem radost, a to, když tam pak vyjdeš a je zima, prší, ale ty vyjdeš a jsou tam lidi, který to zajímá, tak zapomeneš na všechno. Na to, že je ti zima, že máš zlomenou nohu, že nemáš hlasivky, že tě bolí hlava… Přijdeš, vydáš se a omdlíš :-). A tak to fakt funguje. Proto si třeba myslím, že můžeme hrát v nemoci. Protože je to nějaký adrenalin. Je to o tom, potěšit ty lidi. A když ty to vidíš, že to chtějí a jsou tam rádi, tak jim to tímhle způsobem vrátíš a jsi rád, že tam můžeš stát. Aspoň tak to mám já.

(Přichází Kubík a rozvíjí se debata o výchově dnešních dětí…:-) )

Je nějaká otázka, kterou Ti nikdy nikdo nepoložil a Ty bys na ni ráda odpověděla?

Asi na otázku, jak vychovávám Kubíčka. Protože v poslední době slýchám spoustu narážek. Ale já můžu říct, že ho vychovávám, jak nejlíp umím. Podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Pokud se znovu sejdeme za 20 let, co bys mi o sobě pak ráda řekla?

Takže za těch 20 let se mi stalo, že Kubíček už má 24 a půl roku. Já mám ještě dvě holčičky, jedné je 19 a druhé 17. Máme krásný domeček, tam nám běhají koně a máme i chovnou stanici boxerů a chovnou stanici koček a krávu, která nám dává mlíko. A ještě se stále můžu rozdávat na jevišti :-).

Co pracovní ambice, nějaká cena?

To víš, že bych chtěla něco takového dostat. Ale když nedostanu, tak to přežiju. Ale myslím si, že každý, kdo dělá umění a řekne, že nechce žádný ocenění, tak by trošku lhal. I já bych ho chtěla, ale když ho nedostanu, tak to tragédie nebude. Myslím si, že o tom to není.

Johance ještě jednou MOC děkujeme za příjemný rozhovor!!

Ptala se: Linda (konec roku 2007)

zdroj Neoficiální stránky MdB,cz

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář