Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jana Paulová - Eva Šenková - František Paul - Milan Svoboda - Anežka Svobodová

Jana Paulová,*19.2.1955 - herečka, zpěvačka

 

Jana Paulová je česká herečka, působila i jako zpěvačka a konferenciérka. Studia herectví na DAMU ukončila v roce 1976. Je manželkou hudebníka Milana Svobody, má dvě dcery.Pochází z herecké rodiny. Jejím otcem byl herec František Paul a matkou Eva Šenková.

Autor: lukasklimek, dg

zdroj Osobnosti,cz

Jana Paulová: Spánek je ta nejlepší kosmetika

Herečka Jana Paulová je velmi všestrannou ženou. Kromě herectví ráda zpívá a moderuje nejrůznější společenské akce. Když si chce odpočinout od všedního života vyrazí sama na velmi dobrodružnou cestu. Asi nejvíce ji zatím obohatil život v Indii.

 
Jana Paulová , jak může, přispívá potřebným v jižní Indii, kde pro opuštěné děti buduje skromné bydlení a školu.
 

Jana Paulová , jak může, přispívá potřebným v jižní Indii, kde pro opuštěné děti buduje skromné bydlení a školu.

FOTO: Michaela Feuereislová

 

čtvrtek 27. listopadu 2008, 13:45

Nikdy jsem vás neviděla mračit se. Kde berete stálý pohodářský výraz?

Ten výraz musí vycházet zevnitř, jinak by byl falešný, nebyl by pravda, neohříval by. Nejspíš vyplývá z mé nekonečné a mnohdy neopodstatněné radosti ze života. I když občas také přijdou těžší okamžiky...

Jak si člověk uchová pozitivní přístup, když se na něho ze všech stran hrnou ne zrovna optimistické zprávy?

Učím se k životu přistupovat tak, že je to všechno určitá iluze. Věci, které změnit nemůžu, se snažím k sobě nepouštět, protože by mě zadusily. Žiju většinou ve svém světě. Mám své mikroklima omezené rodinou, přáteli i profesí, nemám nějakou šílenou ctižádost, nepotřebuji být každý den vidět v televizi. V divadle hraju to, co sama vymyslím, jsem dramaturgem těch věcí, což mě baví. Žiju třeba pro někoho v nereálném světě, ale pro mě je to jediná realita.

A není usměvavá povaha také dílem genetického vkladu vašich rodičů?

Táta byl slunce a máma silná ženská. Byla jsem milované dítě. Měla jsem tři starší sourozence, všichni mě měli rádi a chovali se ke mně hezky. Vlastně se dodnes k sobě chováme pěkně.

Maminka Eva Šenková byla subretou karlínského divadla a tatínek František Paul herec, zpěvák a divadelní režisér. Měl by radost, že se jeho dceři daří na „komediantské“ dráze?

Máma se toho ještě dožila, táta už ne. Ale myslím, že by měl velikou radost. Když jsem přišla s nápadem, že bych chtěla dělat jejich profesi, hned neprošel. Táta byl malinko pod pantoflem a nechtěl moc odporovat mamince, která to negovala. Když viděl na DAMU, že se mi daří, tak měl radost. Měl šest dětí a já se jediná vydala jeho cestou.

Hrál ve filmech Madla zpívá Evropě, Hotel Modrá hvězda nebo Pytlákova schovanka. Díváte se doma občas na něho? Jaký je to pocit?

Hrozně zvláštní, hlavně v těch filmech byl mladej a já ho mladýho nikdy nepoznala. Pamatuji si ho od šedesátky nahoru, takže pro mě je to někdo skoro neznámej. Ale vidím podobu zvláště u mladší dcery i svou vlastní.

Měl vás v poměrně zralém věku 57 let. Dnes není nic zvláštního, že muži mají děti i po šedesátce. Jak byste jako máma brala, kdyby některá z vašich dcer čekala miminko s o dost starším mužem?

Vůbec si to neumím představit. Nedokážu se vžít do situace, že by holky přivedly našeho vrstevníka... Vím, že máma ztratila velmi mladá rodiče, a tak hledala oporu a jistotu. My jsme kompletní rodina a holky nehledají dalšího tatínka. Ale ať si dělají, co chtějí, hlavně když jsou šťastné. Jen by mě to opravdu překvapilo.

Na pódiu se setkává Jana s mladší dcerou Anežkou. Na pódiu se setkává Jana s mladší dcerou Anežkou. foto: Michaela Feuereislová

Mladší dcera Anežka (20) s vámi hraje v divadle v představení Drahouškové, čemu se chce věnovat? Starší vystudovala klavír. Té je třicet, čím je?

Adéla se věnuje produkci, pracuje také pro mého muže a vede mu zahraniční agendu. Milan (manžel Jany – muzikant, klavírista, skladatel, dirigent Milan Svoboda, pozn. red.) hraje hodně venku, takže se mu stará o zahraniční koncerty. Navíc krásně maluje, Milanovi dělala obaly posledních cédéček a ilustrovala moji knížku Jak běžet do kopce. Její kresby mi připadají jako klenot knížky, protože jsou nádherné, průzračné.

Anežka studuje humanitní vědy, mluví bezvadně francouzsky a anglicky a teď dostala stipendium na univerzitě ve Francii. Jestli má nějakou úplně konkrétní představu o své budoucnosti, si nejsem jistá. Je spíše racionálnější a cílevědomější. Baví ji studovat.

Adéla se nejspíš potatila, třicet let je vaším manželem muzikant Milan Svoboda. Usedla ke klavíru spontánně, dobrovolně, nebo šlo o tatínkovo přání?

Jen málokteré dítě v pěti šesti letech začne na klavír dobrovolně. Milan jí pomáhal, ale nijak jsme na to netlačili. Začalo ji to bavit a vystudovala klavír, ale na to, aby ho dělala špičkově a živila se tím, neměla v sobě tu správnou lásku k muzice.

Jednu dobu jste vystupovala i jako zpěvačka. Pak jsem někde četla, že zpívání považujete za kapitolu, která se zřejmě už dopsala.

Dopsala se z velmi prozaických důvodů. Zase jsem začala hrát divadlo, dvacetkrát do měsíce účinkuju v komediích, při kterých se lidé tak smějou, že překřičet je vyžaduje fakt velký úsilí. Hlas jsem si, jak to říct slušně, tak poničila, že potřebuji mít aspoň týden volna, abych mohla odzpívat koncert. Hlasivky si musí totálně odpočinout, což jde tak jednou ročně po létě.

Zpíváte si aspoň v koupelně?

Ne. Mám ráda ticho.

Máte teď hodně zajímavou barvu hlasu, takový atraktivně ochraptělý.

Jo, dobrej, takovej džezovej…

S manželem Milanem Svobodou, který je výborný muzikant, mají odžito třicet společných roků. S manželem Milanem Svobodou, který je výborný muzikant, mají odžito třicet společných roků. foto: Michaela Feuereislová

Třicetileté manželství v umělecké branži se prakticky nevidí. Jistě jste kolikrát, když byly holky malé, toužila po větší volnosti. Jenže většinou se žena musí postarat o spoustu praktických věcí. Dohadovali jste se s manželem třeba kvůli nakupování nebo teplým večeřím?

Zpočátku jsme se pochopitelně učili, jak spolu žít, kdo za co odpovídá. Očekávala jsem, že můj muž ví, co chci, nebo co by měl udělat, ale teprve když jsem se naučila říkat si o to, co potřebuju, začal náš vztah doopravdy fungovat. Když je cokoli potřeba, rád vše udělá, ale nechce se tím zabývat a nosit to v hlavě. A já to respektuju a on zase mě. Nevím, jestli bych mohla mít chlapa, který by řešil teplý večeře, nebo ho zajímalo, zda je utřenej prach na skříni.

Léta obdivuji, že se dokážete sebrat a sama odjet do oblastí, které nejsou zrovna pro ženu nejbezpečnější. A tam jen tak s batohem na zádech poznávat lidi a přírodu. Která cesta byla nejdobrodružnější?

Každá, která je do neznámých končin. Nemám totiž ráda plány a nenávidím organizované cestování. Na svých cestách jsem volná jako pták, tím pádem se ovšem často dostávám do situací, že nevím, kde strávím noc, co budu jíst, co pít, aby to bylo bezpečné. Občas je mé cestování o přežití.

Pohybovala jsem se třeba ve slumech a někdy jen noční cesta v indickém vlaku třetí kategorie, v narvaném vagóně, kde spí čtyřicet chlapů a mezi nimi já a lehátka jsou oddělena jen plentou, mě velkým klidem nenaplnila. Ale naštěstí tam jsou většinou lidi v klidu a taky už nejsem žádná mladice, aby mě na potkání někdo násilnil.

Nevím, jestli bych si něco podobného troufla v Jižní Americe nebo v nějakých arabských zemích. Ale v buddhistických a hinduistických zemích, kde to mám ráda a kam často jezdím, se cítím docela bezpečně.

Je takové dobrodružné cestování o touze po adrenalinových zážitcích?

Mě na tom spíš fascinuje ta absolutní volnost, anonymita, nikdy nevím, co mě ten den potká, s kým se setkám. Někdo mě pozve do své rodiny a já prožiju čas úplně jinde, než jsem původně myslela, a zažiju něco mimo mé představy. Jako by to někdo plánoval za mě. A to je na tom to největší dobrodružství. A samozřejmě že mám radost, když vlastními silami zvládnu či překonám určitou situaci, která vypadá neřešitelně.

Podobné zážitky vypovídají o hodně odvážné povaze. Bojíte se smrti?

Nebojím, beru ji jako součást života. I v tom mi cestování po Indii pomohlo. Jejich pohled na život a také na smrt mě ohromně zklidnil.

Touha objevit jiný pohled na život a tím i samu sebe nějak vyplynula přirozeně celkovým vývojem, nebo šlo o náhlý zlom?

Určitě šlo o přirozený vývoj. Vybrala jsem si profesi, která je závislá na nabídce a ta vždycky nebyla podle mých představ. Klamala jsem zjevem, takže mě obsazovali do určitého typu rolí, které mi mnohdy třeba vůbec nevyhovovaly...

Ale byla to obživa. A tak postupně ubíráte ze svých nároků, pak se do toho zamíchají nějaké nemoci a zdravotní problémy, začne se to sypat a člověk najednou potřebuje najít sílu. Ohromné požehnání je, když se někde ta možnost vynoří. Když se objeví světlo, šance zklidnit se a vrátit se zase k čistotě. Člověk se totiž postupně zanese balastem, jako by měl v sobě haldu odpadků a zjistí, že je potřebuje vyházet. Ale kde najít lopatu, která mu pomůže odpadky zlikvidovat?

Já jsem tu lopatu našla v jiném pohledu na svět, který mi umožnil zklidnit mysl. My sami si totiž nejvíc ubližujeme. Svým úhlem pohledu na svět kolem nás. I tenhle hrníček s kávou můžeme brát jako hezkej hrnek s dobrým kafem a nebo si můžeme říkat, že je takovej barevnej, nevkusnej a v něm jedovatej, nezdravej nápoj.

V Indii, v jogínském centru jste prošla zvláštními věcmi. Třeba jste se učila čistit nos, kdy jste do jedné dírky strčili provázek a nechali ho vyjít přes krk do pusy a pak jej protahovali tam a zpět… Pro běžného smrtelníka jde o neuvěřitelné záležitosti vyžadující velkou sebekázeň i silný žaludek. Využijete někdy takové rituály v běžném životě?

Ne, to byl začátek mého hledání, omezený jen na tělo. Ale jsem ráda, že jsem tím prošla.

Jako Vilma Nováková se svým filmovým manželem v Kameňáku. S Václavem Vydrou se díky těmto komediím stali populární dvojicí. Jako Vilma Nováková se svým filmovým manželem v Kameňáku. S Václavem Vydrou se díky těmto komediím stali populární dvojicí. foto: Michaela Feuereislová

Jak se vám daří udržet si ticho, mír a klid uprostřed života, jenž je nám odevšad vnucován jako rychlý a povrchní?

Přečtěte si moji knížku Jak běžet do kopce. Pár větami to nepojmenuju a líp to vysvětlit neumím.

Díky cestovatelským sklonům jste se dostala k humanitární podpoře dětí v Indii? Nebo prostě ve vás dříme sklon pomáhat druhým a dříve nebo později byste se zapojila do nějakého projektu?

Některé nápady nevznikají v hlavě, ale v srdci. Takže tohle vyplynulo úplně obyčejně. S charitami po Česku jsem měla občas problém. Zadarmo jsem jela na druhý konec republiky, tam zazpívala nebo něco odehrála a po charitativní akci se konal raut za dvě stě tisíc. A já si říkala, proč? Vždyť všichni máme co jíst, tak proč se ty peníze nedají, kam bylo určeno?

Spoustu peněz zhltne organizace akce a nějaký aparát a mně připadalo jednodušší jít za někým, kdo pomoc potřebuje, a rovnou mu ty prostředky dát. Navíc tady pěti tisícovkami pomůžu ani ne dvěma lidem, kdežto v Indii z toho žije třeba třináct lidí měsíc.

Jak se projekt zrodil?

Řadu let jezdím do Indie, kde nacházím klid a ticho. Vždycky tam mám pocit, že jsem přecestovala do jiného století a mohu srovnávat hodnoty našeho konzumního světa s tím jejich duchovním, který tamním lidem umožňuje přežít bídu i přírodní katastrofy.

Samozřejmě nemůžete zavírat oči před chudobou, která tam všude je. V jižní Indii jsem potkala duchovního mistra Brahmama, který obohatil můj život. V jeho ashramu žilo asi třináct starých lidí, kteří by bez jeho pomoci nebyli. A tak jsem je začala pravidelně podporovat, protože příspěvky na jejich obživu byly jen náhodné. Slíbila jsem si, že jim každý měsíc, dokud budu zdravá a budu mít práci, pošlu peníze na jídlo.

Tenkrát, před třemi lety, nás napadlo, že bychom mohli vybudovat v Indii školu a domov pro chudé děti, které nemají rodiče. A letos se to konečně podařilo. Dostala jsem nabídku na reklamu a já si řekla, že je to příležitost, jak využít nečekané finanční prostředky. Dnes už tam stojí dva domečky, ve kterých je zatím patnáct dětí. Aby mohla mít škola podle indických zákonů oficiální statut, musí jich tam být aspoň pětadvacet.

Založili jsme občanské sdružení / www.zmenmujosud.cz / a podařilo se tady sehnat adoptivní rodiče, kteří přispívají měsíčně šest set korun na jedno dítě. Z toho se dá pokrýt skromné bydlení, jídlo, oblečení i učitel s náhradní „mámou“. Děti získají vzdělání a snad už nikdy nebudou hladovět. Je to běh na dlouhou trať a teď už i velká odpovědnost. Věřím, že se připojí další lidé, kteří nám pomohou tenhle projekt udržet při životě.

Rodinní miláčkové – vestík Chick je nalezenec z lesa, se slečnou zlatého retrívra Tarou se snáší krásně. Rodinní miláčkové – vestík Chick je nalezenec z lesa, se slečnou zlatého retrívra Tarou se snáší krásně. foto: Michaela Feuereislová

Díky pozitivnímu vyzařování a věčnému úsměvu jste se stala tváří Dermacolu. Máte svěží pleť, je to zásluhou genů, dobré kosmetiky nebo životního stylu?

Asi všechno dohromady. Je fakt, že moje maminka dlouhá léta neměla vrásky, obličej jí stále držel pěkně pohromadě. Nakonec i tatínek vypadal dlouho mladě. Někdy v šestadvaceti jsem objevila dobré krémy a od té doby je používám. Nemusím kosmetické salóny a nechat si masírovat či jinak zasahovat do tváře, ale za kvalitní krém nelituju peněz. A taky nechlastám, nekouřím, nehubnu a netloustnu. A pak spánek, ten je nejlepší kosmetika. Po obědě si dávám dvacet, pokud to jen trochu jde.

Na dokonalou postavu se ptát nebudu. Kdo viděl některé z představení s Pavlem Zedníčkem v Divadle Kalich, určitě si řekne, že nemůžete ztloustnout. Spíš by mě zajímalo, jak tak činorodý člověk odpočívá a dobíjí energii?

Spánek, příroda, chození po lese, horách, být mezi lidmi, kteří jsou pozitivní, s nimiž je dobře. Neztrácet čas s někým protivným, zlým, arogantním. I ta profese dobíjí, když vlezete před lidi a oni se dvě a půl hodiny smějou. Přitom celý život hledám smysl své profese. Není to tak, že bych byla pyšná, že jsem herečka. Vůbec. Ale vidět, jak přicházejí diváci a jsou ve všelijaké náladě a pak jdou od nás rozjaření, to jsou chvíle, které mé konání ospravedlňují.

Působí na vás podzimní úbytek světla a blížící se zima?

To víte, že jo. Pár dnů se udělalo hezky a člověk hned pookřál. Taky stárnu a všechno mě bolí. Správně mě všechno bolí, aby si člověk o sobě moc nemyslel a choval se adekvátně svému věku. Jsem mladá, akorát že dlouho.

Teď v televizi opět běží taneční soutěž. Loni jsme obdivovali vaše výkony v Bailandu. Jak na něj vzpomínáte?

Pěkný, zajímavý, vyzkoušíte si, jestli se ještě můžete hnout, ale nemůžu říct, že by mě to nějak nadchlo. Nejsem soutěživý typ. Kdyby to byla jen show, ale stoupnout si před porotu...

Nějaký obtloustlý pán, který tančil naposled před dvaceti lety, vám přísně vytýká, že nemáte pěkné oblečení. Jako bych si ho vybírala já. Přitom všichni dřeli jak šílený. Věděl, kolik mi je a že jsem společenský tanec nikdy nedělala. Šlo o zajímavou zkušenost, ale stačila.

 V Bailandu vytvořila pár se Zdeňkem Fialou, který se snažil vytančit peníze pro Dům dětí a mládeže v Hazlově. V Bailandu vytvořila pár se Zdeňkem Fialou, který se snažil vytančit peníze pro Dům dětí a mládeže v Hazlově. foto: Michaela Feuereislová

Už vás nezlobí záda, která o sobě dávala během soutěže pořádně vědět?

Bojím se říct, že ne, aby mě dnes večer nezačala bolet. Nechci to zakřiknout, takže klepám na dřevo. Už se můžu na jevišti uklonit.

A co jiná nostalgie, výrazně staršího data – v našem nejpopulárnějším seriálu Nemocnice na kraji města od Jaroslava Dietla jste si zahrála sestřičku, což byla jedna z vašich prvních televizních rolí.

Já moc nevzpomínám, jsem člověk přítomnosti a budoucnosti. Mám dokonce pocit, jako by se to vůbec netýkalo mě. Hluboce je to pryč, jako by šlo o minulý život. Měla jsem velký respekt z lidí kolem. Točila jsem ještě s panem Högerem, pak se přetáčelo s panem Chudíkem. Strašně jsem se bála pana režiséra Dudka, se kterým jsem později točila krásné inscenace.

Nemůžu říct, že by šlo o nejšťastnější období v mém životě. Končila jsem školu a byla málo svobodná. Teď jsem mnohem šťastnější. Paradoxně je pro mě stárnutí příjemnější.

Možná byl člověk moc připoután k ctižádosti a všechny ty touhy mu braly klid i radost z obyčejných věcí. Pořád jsem bývala unavená, léta jsem trpěla únavovým syndromem, na což jsem přišla až za dlouhou dobu. Vůbec jsem nevěděla, co to je. Až zpětně mi došlo, jak ta únava poznamenala tohle období.

V Divadle Kalich „válí“ s milým kolegou Pavlem Zedníčkem ve hře Drahouškové. V Divadle Kalich „válí“ s milým kolegou Pavlem Zedníčkem ve hře Drahouškové. foto: Michaela Feuereislová

 

Eva Šenková,*8.8.1923 - 3.12.2004 - herečka, zpěvačka, tanečnice

byla česká herečka, zpěvačka a tanečnice, manželka herce Františka Paula a matka herečky Jany Paulové.

 

Život

Již od dětství ráda zpívala, tančila a hrála na divadle, balet a zpěv také soukromě studovala ve své rodné Plzni. Na počátku 30. let 20. století přesídlila do Prahy, kde začínala jako operetní subreta v Divadle U Nováků (1934) odkud v roce 1941 přešla do Švandova divadla v Nuslích (1941–1942). Po skončení války dva roky hrála v pražském nuselském Divadle na Fidlovačce, odkud v roce 1947 přešla na 7 let do Olomouce. V roce 1954 už natrvalo zakotvila jako sólistka v Hudebním divadle v Karlíně, kde působila až do odchodu do důchodu.[1]

V českém filmu a později v televizi se objevovala pouze sporadicky a vždy pouze v menších či epizodních rolích.

Osobní život

Jejím manželem byl herec a zpěvák František Paul, z toho manželství pochází její dcera Jana Paulová, která se také stala herečkou.

zdroj Wikipedie,cz

František Paul,*28.4.1898 - 8.11.1976 - herec, zpěvák

 

František Paul se narodil 28. dubna 1898 v Pardubicích do rodiny sládka a vedoucího restaurace. Při studiích na gymnáziu studoval soukromě hru na klavír a varhany a ochotničil. Ze sexty poté odešel ke kočovným společnostem, kde v letech 1916 – 1919 působil jako kapelník a činoherec (u společnostech J. Blažka, J. Burdy, J. O. Martina atd.). Jako operetní i činoherní herec a režisér vystupoval na rozličných scénách. Nejdříve v oblastních divadlech v Českých Budějovicích (1919 – 1923), Ostravě (1923 – 1925), Plzni (1926 – 1928) a opět v Ostravě (1928 – 1934)

A od 30. let v pražské Velké operetě (1934 – 1935), Novoměstském divadle (1935 – 1936), Novém divadle Oldřicha Nového (1936), brněnském Národním divadle (1936 – 1938), Akropolisu v Praze (1938 až 1939), Švandově divadle (1939 – 1945), opět v Národním divadle v Brně (1945 – 1946), kde byl také šéfem operety, pražském Divadle Na Fidlovačce (1946 – 1947), znova jako šéf operety v Olomouci (1947 až 1954) a nakonec do svého odchodu na odpočinek v Hudebním divadle v Karlíně (1954 – 1963), ve kterém se zaměřil zejména na režii. Roku 1931 hostoval v pražském Národním divadla.

Paul byl osobitým komikem se všestranným činoherním a operetním zaměřením a zpěvákem tenoristou. Přes komické milovníky se převinul k rolím starokomiků a dědů i stařečků. Své klauniády zvýrazňoval zejména svéráznou mimikou a slovním projevem. Při svých operetních režií kladl důraz na originální podobu, styl, detail, cit, propracovaný gag a klauniádu. Jeho ženou byla herečka Eva Šenková (1923 až 2004) a dcerou taktéž známá herečka Jana Paulová (*1955). Před kamerou debutoval v roce 1933 jako redaktor Blok v operetce U SVATÉHO ANTONÍČKA Svatopluka Innemanna. Představoval mladé sebevědomé muže nebo zhýčkané nekňuby různého věku, zaměstnání či postavení.

Zajímavé roličky ztvárnil ve filmech DOKUD MÁŠ MAMINKU (nadporučík Bělík), HEJ – RUP! (zřízenec), DAVKY NANYNKY KULICHOVY (nesmělý Saloupek), STUDENTSKÁ MÁMA (starý Toman), TŘI MUŽI VE SNĚHU (ředitel hotelu), DIVOCH (Theodor), IRČIN ROMÁNEK (ing. Harry Peters), JARKA A VĚRA (ing. Jankovec), KDYBYCH BYL TÁTOU (úředník Vitouš), HVĚZDA Z POSLEDNÍ ŠTACE (sklepník Datlík), DĚDEČKEM PROTI SVÉ VŮLI (starý Kalina), DVA TÝDNY ŠTĚSTÍ (pan vrchní), MADLA ZPÍVÁ EVROPĚ (dudák Voříšek), VALENTIN DOBROTIVÝ (pojišťovací agent), KAREL A JÁ (šofér František), RYBA NA SUCHU (radní Žužla), NEVIDĚLI JSTE BOBÍKA? (Čtvrtkův soused) atd.

Z jeho významnějších a hodnotnějších rolí ještě připomeňme: zapomětlivého Čechoameričana Fialu ve Svitákově komedii GRANDHOTEL NEVADA (1934), Pavla Stehlíka v operetě BARBORA ŘÁDÍ (1935) Miroslava Cikána, lesního inženýra Pavla Čádka ve Vávrově komedii DÍVKA V MODRÉM (1939), číšníka Roberta v KRISTIÁNOVI (1939) Martina Friče (1939), velkoobchodníka Hrubého staršího ve Slavínského PŘÍTELKYNI PANA MINISTRA (1940), policejního komisaře v Bromově filmu ŽIVOT JE KRÁSNÝ (1940) či zpěváka ve Fričově HOTELU MODRÁ HVĚZDA (1941).

Po válce na něj znárodněná kinematografie políčila již jen malé roličky horníka (PRŮLOM), velitele Volksšturmu (VELKÝ PŘÍPAD) , výčepního Václava (LAVINA), aktivního člena spolku na ochranu zvířat (POSLEDNÍ MOHYKÁN), přítele Karla (PAROHY), dobrotivého Dr. Otoka (PYTLÁKOVA SCHOVANKA ANEB ŠLECHETNÝ MILIONÁŘ), Jakubce (SLOVO DĚLÁ ŽENU) , primáře (NĚCO SE TU ZMĚNILO), kapitána parníku (NECHTE TO NA MĚ), lokaje (HRÁTKY S ČERTEM), politého hosta (PROBUZENÍ), vrátného ve výzkumném ústavu (PŘEHLÍDCE VELÍM JÁ!) a naposledy Cipra (AKCE BORORO).

V kinematografii se podílel také jako autor: u Hašlerova filmu IRČIN ROMÁNEK (1936) napsal texty k písním a u komedie HOST DO DOMU (1942) se podílel s Karlem Konstantinem na námětu. Paul Spolupracoval rovněž s televizí (CHLÉB A PÍSNĚ).
Psal rozhlasové veselohry a pásma (v rozhlase i vystupoval), operetní libreta, překládal a skládal.
Zemřel 8.11. 1976 v Praze

Autor: salzburgerland

zdroj Osobnosti,cz

 

 

Milan Svoboda,*10.12.1951 - jazzman, bandleader a komponista

Patří mezi přední osobnosti české hudební scény. Jako jazzový pianista a bandleader si získal velké mezinárodní renomé. Jeho tvůrčí záběr, jako skladatele a dirigenta, je velmi široký, od moderního jazzu přes muzikál, filmovou a scénickou hudbu až k soudobé hudbě vážné.

[zdroj: www.milansvoboda.com]

Anežka Svobodová,*18.4.1988 - studentka

je dcerou herečky Jany Paulové a muzikanta Milana Svobody. Je absolventkou gymnázia a nyní studie vysokou školu. Před lety společně se svou matkou debutovala v divadelním představení Drahouškové. Tato jediná zkušenost s herectvím jí prý vyřešila otázku, čemu se chce v životě zabývat. Bude to politika.

 
Autor:lara, koj

zdroj Blesk,cz

Za rok jí bude šedesát, a vypadá skvěle: Recept hvězdy Kameňáku je změnit partnera

17. září 2014 9:55

Herečka Jana Paulová (59) se s lety téměř nemění. Má stejnou figuru, jako když točila s Václavem Vydrou (58) první Kameňák, a od doby, kdy před dvaceti lety začínala na divadelních prknech v komické herecké dvojici s Pavlem Zedníčkem (64), jí přibylo jen pár vrásek.

"Snažím se moc netloustnout ani nehubnout, ale co se tváře týče, vždycky se vyděsím, když si vezmu čočky. Když si totiž sundám brýle, tak v zrcadle nevidím skoro nic," smála se Jana. "Vždycky pak uvažuji o nějakých radikálnějších zákrocích, ale protože jsem srab, tak jsem se neodhodlala ani k žádným jehlám," řekla Super.cz.

"Krása musí ze člověka vyzařovat. Nedávno jsem potkala kamarádku, která vypadala úžasně a bylo to tím, že si našla nového chlapa. Já tedy toho doma ale do konce života měnit nehodlám," vyznala se ke stále trvající lásce k jazzmanovi Milanovi Svobodovi.

Změnu ale bude mít aspoň na jevišti. I když letos slaví dvacetileté výročí s Pavlem Zedníčkem, novou hru Ani spolu, ani bez sebe připravuje s hercem Petrem Halíčkem, který hraje v Divadle Kalich v muzikálu Zločin v posázavském Pacifiku. "Byla jsem se na něj podívat i na Cyranovi v mladoboleslavském divadle a měl tam úžasný aplaus," vyprávěla.

"Ale není to tak, že bychom měli s Pavlem nějakou krizi. On dostal velkou roli v seriálu České televize a nestíhal by zkoušení. Tak jsem našla hru, kde vlastně pro něj ani prostor není. Ale jinak si pořád rozumíme, to musí posoudit i diváci. Kdybychom na sebe byli navzájem naštvaní, bylo by to z nás v představení cítit," vysvětlila. 

Saša Šeflová, Super.cz

  24. prosince 2014 • 05:00

Vánoční trápení Jany Paulové: Sužující horečky se vracejí každý rok!

Jana Paulová v divadelním přestavení hraje boubelatou maminu.
Jana Paulová v divadelním přestavení hraje boubelatou maminu. (herminapress.cz)
 
 
Herečka a zpěvačka Jana Paulová má ráda sváteční pohodu Vánoc, když se rodina sejde u večeře a pouští se hudba. Jenže tuhle idylku již osm let narušuje choroba, která se vrací jako prokletí

"Já bývám o Vánocích v posledních letech pravidelně nemocná. Většinou už na Boží hod, nejpozději na Štěpána dostanu horečku 39 stupňů. To se mi děje pravidelně už asi osm let za sebou. Přičítám to tomu, že před Vánoci nejvíc pracuji, a pak se všechno snažím stihnout. Nejdříve velký zápřah, a když přijde chvilka klidu, tak mě skolí horečka," prozradila své trápení Blesku Jana Paulová.

 
 

Paulová přiznala syndrom vyhoření! Nechtěla jsem už být herečka

5. března 2015 ● 05:03

Zimnice, bolest hlavy, nespavost… I tak se projevuje syndrom vyhoření. Dostihl operní pěvkyni Dagmar Peckovou i herečku Janu Paulovou, která uvažovala, že svou profesi pověsí na hřebík.

 
 
 
 
 

Paulové nakonec pomohlo to, že se ozval její dlouholetý herecký parťák. A podařilo se mu zlanařit ji do představení, které znala. "Jednoho dne mi zavolal Pavel Zedníček, že mě potřebuje do představení Natěrač. My ho spolu dřív hráli, ale pak ho za mě nazkoušela jiná kolegyně a ta onemocněla. Jenže měli pět vyprodaných představení na Slovensku a někdo to odehrát musel. Takže jsem kývla, abych mu vytrhla trn z paty. No a pak se to postupně začalo zase nějak nabalovat," vzpomíná Paulová.

Přišel u ní od té doby ještě někdy pocit, že se na vše chce vykašlat? "Nepřišel, protože si dělám, co chci, a už to nepřeháním. Vím, že mám omezené síly, a když chci něco dělat pořádně, musím se věnovat jenom tomu. Takže když večer hraju v divadle, prostě nemůžu předtím celý den točit, protože bych na to zkrátka neměla sílu."

 

Kdo je ohrožen?

Nejčastěji se s vyhořením setkají ti, kdo pracují s lidmi – lékaři, zdravotní sestry, učitelé, psychologové, právníci, policisté, novináři a další. Nevýhodou je přílišné počáteční nadšení do práce, perfekcionismus, workoholismus, stálý pocit viny, neschopnost odmítat další a další úkoly a špatná organizace času. Ke zhoršení stavu může dojít v důsledku vysokého pracovního nasazení, obav ze ztráty zaměstnání či šikany v práci.

Prevence

Nejlepší prevencí je spolehlivá rodina a přátelé. V obzvláště náročných profesích či životních situacích je to také pomoc psychologa, který může ukázat cestu, jak pracovat se stresem a získat reálný pohled na své možnosti. „Důležité je naučit se odmítat úkoly a požadavky bez pocitu viny a umět se mít rád i nedokonalý,“ říká psycholožka Eliška Bachová.


 
 

 
Autor: Radka Růžičková
zdroj Blesk,cz
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář