Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jan Kačer - Nina Divíšková - Adéla Kačerová - Martin Kubačák

Jan Kačer,*3.10.1936 - herec, režisér

 

Jan Kačer se narodil v roce 1936 v Holicích a má tři dcery. Roku 1960 vystudoval DAMU v Praze (obor režie). Již během studia působil v ostravském Divadle P. Bezruče.

V letech 1965-1974 byl členem Činoherního klubu v Praze a zároveň patřil k jeho zakladatelům. Působil zde především jako režisér, např. hry Višňový sad, Revizor, Na dně atd. Jako herec se zde objevil v roli Raskolnikova ve hře Zločin a trest.

Od roku 1976 působil souběžně v Divadle E. F. Buriana v Praze (do roku 1981) a v ostravském Státním divadle (do roku 1986). V letech 1986 - 1990 byl členem Divadla na Vinohradech. V 70. a 80. letech hostoval i v dalších divadlech a dokonce režíroval i v Národním divadle v Oslu.

Od roku 1990 do 1997 režíroval hry v Národním divadle v Praze (např. Sbohem Sokrate, Pekař Jan Marhoul, Peer Gynt nebo Sen noci svatojánské) a poté zde působil jako herec mj. ve hrách Divoká kachna (ThDr. Molvik) nebo Višňový sad (Gajev).

Jan Kačer působí nejen v divadle, ale také v televizi. Jako režisér se podílel na méně známých filmech, jako jsou JSEM NEBE (1970) a MĚSTO MÉ NADĚJE (1978). Ovšem jako herec se objevil v mnoha filmech a televizních inscenacích, např. NÁVRAT ZTRACENÉHO SYNA (1966), ÚDOLÍ VČEL (1967), VINOBRANÍ (1982), OPERACE MÉ DCERY (1986), VÝCHOVA DÍVEK V ČECHÁCH (1997) atd.

V roce 2004 si Jan Kačer zahrál 65letého Františka Rubeše, manžela Jiřiny (Lenka Termerová) a majitele firmy na vývoz skla v seriálu TV Prima RODINNÁ POUTA.

zdroj Osobnosti,cz

Divadelní režii vystudoval na pražské DAMU (absolvoval v r. 1960). Prvním jeho působištěm bylo ostravské Divadlo Petra Bezruče (1959-64; režie: např. Jejich den, Poprask na laguně, Matka Kuráž, Milenci z kiosku, Romeo a Julie), poté následovalo jeho angažmá v pražském Činoherním klubu (1965-74). Byl jedním z jeho zakladatelů a patřil zde k vůdčím osobnostem (režie: např. Stalo se v ZOO, Spravedliví, Na koho to slovo padne, Višňový sad, Strýček Váňa, Revizor, Na dně aj.).

Když musel v polovině 70. let odejít z Prahy, vrátil se do Ostravy - tentokrát do Státního divadla (1976-86; režie: např. Ženitba, Othello, Cyrano z Bergeracu, Lásky hra osudná aj.). Později působil souběžně v Divadle E. F. Buriana v Praze (např. Rváč, Večer tříkrálový). V letech 1986-90 byl režisérem Divadla na Vinohradech (Krysař, Hlasy ptáků aj.).

Pohostinsky nastudoval řadu představení v dalších divadlech u nás (včetně Národního, kde nastudoval mimo jiné Brechtovu Matku Kuráž a její děti a Gorkého Děti slunce) i v zahraničí (např. v Oslu, Basileji, Záhřebu). Přesto, že jeho hlavní činností byla vždy divadelní režie, je znám i jako herec (připomeňme např. jeho Raskolnikova ve Zločinu a trestu v Činoherním klubu nebo Arbenina v Maškarádě a titulního Othella v ostravském Státním divadle.

Členem Činohry Národního divadla je od roku 1990; do roku 1997 jako režisér (např. vlastní dramatizace Vančurova Pekaře Jana Marhoula, Topolovy hry Sbohem Sokrate, Ionescových Židlí, dramatizace Peroutkova Oblaku a valčíku, Přidalových Sáněk se zvonci, Millerovy Smrti obchodního cestujícího, Shakespearových her Zimní pohádka a Sen noci svatojánské, Ibsenova Peer Gynta, Mášových Podivných ptáků, Sigarevova Černého mléka a dalších), nyní je tu v hereckém úvazku – z rolí, které zde hrál: např. ThDr. Molvik v Ibsenově Divoké kachně, Gajev v Čechovově Višňovém sadu, James Tyrone v O´Neillově Cestě dlouhým dnem do noci, Vogler v Bergmanově hře Po zkoušceDon Luis v Molierově Donu Juanovi, Bever v Lettsově hře Srpen v zemi indiánů, účinkoval ve své benefici A světla nechte plát…; často hrál na záskok role ve svých inscenacích.

V současné době ho mohou naši diváci vidět na Nové scéně v roli Luckyho v Beckettově Čekání na Godota.

FILM A TELEVIZE

Hrál řadu rolí v televizi a ve filmech (patřil k protagonistům snímků tzv. nové české vlny). Pro příklad uveďme filmy Probuzení, Každý den odvahu, Hotel pro cizince, Údolí včel, Vlčí bouda, seriály Jana Eyrová nebo Krev zmizelého.

OCENĚNÍ

Je nositelem medaile Za zásluhy a vynikající umělecké výsledky (1998), od roku 1995 působil jako ředitel Nadace Charty 77.

zdroj ND Praha,cz

ROZHOVORY

Jan Kačer a Nina Divíšková: Jsme velmi bohatí

„My staří máme u povídání rádi hlavně ty odbočky z něj,“ upozornil mě režisér Jan Kačer (74), když jsem k němu a jeho manželce, herečce Nině Divíškové (75), přijela na návštěvu na zahradu jejich domku na kraji Prahy. Bylo poledne a odbočky z našeho rozhovoru byly nakonec stejně zajímavé jako rozhovor sám.

Nina Divíšková a Jan Kačer
 

Nina Divíšková a Jan Kačer

FOTO: Petr Horník, Právo

sobota 8. října 2011, 8:00

 

Myslím, že váš společný život byl na odbočky dost bohatý. Jste spolu už neuvěřitelných čtyřicet sedm let.

Jan Kačer: Nina má taková dvě hesla z nějakých anket, kam kdysi ženy psaly, jak si udržeti muže. Některé tam psaly o zaříkávání, kouzlech a sexu, ale vyhrála to nějaká osmdesátiletá baba, která stručně napsala: Krmte tu bestii. To se Nině moc líbilo. A po letech to zase vyhrála ženská, která napsala: Mužský jsou legrační, ani si jich nevšimneš. A mezi těmito dvěma hesly se pohybuje naše manželství. Poslední dobou převládá to druhé.
(Paní Nina na chvíli zmizí v kuchyni, kde připravuje kávu.)

Jan Kačer: Je fakt, že se mě lidi vyptávají, jak se mnou ta Divíšková mohla vydržet tak dlouho. Tak jsem se zamyslel, abych ten průser zdůvodnil. A přišel jsem na to, že jsem žil s několika Divíškovejma.

S kolika?

První byla naivka, měla sedmnáct osmnáct let, byla z Brna, mluvila altem, a když jsem ji pozval do hospody, tak chtěla kompot a hósku. Nenáviděla každého, kdo kouřil. A kdo pil, to byl alkoholik. Pak to byla novomanželka v krásných šatičkách. Pak přišla nádherná maminka, která se starala o dvě, později o tři děti, potom zase teta, to když se starala i o jiné, pak byla matróna, to když se děti začaly vdávat, a teď je bába. Tak s těmito ženskými jsem žil. Furt je to ta samá, ale v podstatě furt jiná.

Nina jednou řekla, že manželství je o tom, že když jsem jednou něco slíbil, tak že to splním. A s životem taky. A pokud jste dostal život, musíte vědět, že jste ho dostal se vším všudy. To znamená s radostmi, s trápením i se smrtí. Čili naříkat, že je vám sedmdesát, že jste starej a všechno vás bolí, to je porušení smlouvy. Předtím jste dostal sedmdesát let na to, abyste se radoval. A pak za to zaplatíte tím, že se změníte v popel a pohnojíte kedlubny.

Před kamerou se manželé potkali málokdy. Ve snímku Velká neznámá z roku 1970 se jim to poštěstilo.

Před kamerou se manželé potkali málokdy. Ve snímku Velká neznámá z roku 1970 se jim to poštěstilo.

FOTO: Pressdata

Mluvil jste o manželství jako o slibu. Ten jste oba dodrželi, ačkoli vaše soužití mělo desetiletou pauzu.

Jan Kačer: Jakou pauzu?

Když jste žili odděleně.

Jan Kačer: To jsme žili skoro celý život. (mávne rukou)

Vy jste byl kvůli svým postojům a sepětí se svobodomyslnými filmy 60. let nucen opustit pražský Činoherní klub, který jste spoluzakládal, a v roce 1975 zamířit do Ostravy. Paní Nina zůstala s dětmi v Praze. V době, kdy nebyly mobily ani počítače. Jak jste to mohli vydržet?

Jan Kačer: No ne, že bychom neměli tisíc banalit, pro které bychom se chtěli rozvést. Abyste si nemyslela, že jsme ideální pár! My jsme úplně normální.

Divíšková je dokonce abnormální.  Ale ona mi slíbila, že se mnou vydrží, a já jí taky.
Ale víte, bral jsem to tak, že já ten režim rád neměl a on mě taky ne. Čili to byla dohoda. Bylo to kruté, ale byla to daň za to, že jsem s nimi nechtěl jít. Myslel jsem si, že tam jdu na rok. Že je to provizorium, které brzy skončí. Jenže se to protáhlo a ke konci mě ty cesty tam a zpět tak zmáhaly, že jsem se třeba probudil v Olomouci a nevěděl, jestli jedu do Ostravy nebo z Ostravy. A Nina? Nevím, jak to dělala, ale nikdy mi třeba neřekla, že nemá peníze. Přitom ze svého skromného platu stavěla dům.

Jak jste to dělala?

Nina Divíšková: Vařila jsem nudle s mákem.

Jan Kačer: A já zase v Ostravě jezdil na černo, protože jsem měl 150 korun na týden.

Nina Divíšková (vpravo) byla skvělou protihráčkou Ivě Janžurové v dnes už legendárním filmu Morgiana (1972) režiséra Juraje Herze.

Nina Divíšková (vpravo) byla skvělou protihráčkou Ivě Janžurové v dnes už legendárním filmu Morgiana (1972) režiséra Juraje Herze.

FOTO: Pressdata

A jak to, že když jste napsala telegram Gustávu Husákovi a vyslovila mu nedůvěru, nic se nestalo?

Nina Divíšková: Stalo. Hrála jsem prd. Ale z Činoheráku mě nevyhodili.

Jan Kačer: My to měli rozděleno. Vyhodili mě.

Deset let jste jezdil domů jen na víkendy. Přes týden jste režíroval v ostravském Státním divadle. Jak fungovalo vaše manželství?

Nina Divíšková: Jezdili jsme s dětmi na Honzovy premiéry. A když jsem viděla třeba jeho Sen noci svatojánské, tak jsem si říkala, že se tam snad musím vrátit. Že je tam lepší divadlo než v Praze. Jenže kdybych já šla do Ostravy, těžko se mi bude vracet, říkala jsem si. Postarší herečku už v Praze nikdo chtít nebude.

Jan Kačer: Za těch deset let tam z mých kamarádů za mnou nikdy nikdo nepřijel. A víte proč? Protože to bylo daleko.

Nina Divíšková: Ale rodina tam za tebou jezdila!

Jan Kačer: Ale no tak, Nino, ty přece nejsi kamarád! Nejcitlivější lidi, se kterými jsem se předtím intenzivně stýkal, mi bez mrknutí oka řekli: To víš, je to daleko. A já tam jezdil každý týden. Popíšu vám to.

V neděli v noci ve dvanáct nula nula jsem šel na Hlavní nádraží do místenkové pokladny. Tam jsem si koupil lístek za pět korun místo za čtyři. Ta ženská v pokladně mě znala a dávala mi místenku do posledního, neobsazeného vagónu. V něm jsem spal. V pět hodin ráno jsem vjel do Ostravy, dal si čaj se ščavou a šel do divadla, kde mě vrátný, ačkoli se to nesmělo, nechal přespat ve své kanceláři. Tam jsem spal dvě hodiny a probudil se úplně omámený, protože on kouřil sedmdesát denně. To byla první noc.

Z pondělka na úterý jsem šel třeba kolem kolegyně Zorky Rozsypalové, pozvala mě na večeři, pak už bylo pozdě, tak mi nabídla, abych tam zůstal. Tak jsem přespal u Zorky. Druhý den jsem šel k Jitce Smutné. Třetí den k Vlasákovi a pak jsem jel domů. To jsem spal zase ve vlaku a pak dvě noci doma.

Proslulého svůdce žen ztvárnil Jan Kačer v komedii Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky z roku 1967. Krásnou partnerkou mu byla Květa Fialová.

Proslulého svůdce žen ztvárnil Jan Kačer v komedii Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky z roku 1967. Krásnou partnerkou mu byla Květa Fialová.

FOTO: Pressdata

Vy jste nikde nebydlel?

Jan Kačer: Možná bych dostal nějakou cimru, ale věděl jsem, že samotný chlap si najde babu. Nebo si bába najde mě. A to bude katastrofa. Mně bylo 40 a byl jsem normální chlap. Nechtěl jsem přijít úplně o všechno. Nejen o ženu a děti, což se stává, ale nakonec bych přišel i o ten důvod, proč jsem tam. Já tam přece byl proto, že jsem chtěl žít normální život a nenechal se donutit k tomu, co se mi nelíbilo.

Ze začátku to bylo docela zábavné. Kolegové byli prima, divadlo taky. Ale pak už jsem byl příšerně unavený z těch cest. Ono to teď vypadá hrdinsky, ale řeknu vám, mně se strašně stejskalo. Ostrava je bezva město, ale ne pro samotáře. Není tam kam jít. V Praze můžete jít na Hrad nebo se projet, ale Ostrava byla strašně drsná.

Do dvou hodin jsme zkoušeli. Pak se všichni vytratili, šli domů na oběd nebo měli práci pro rozhlas či televizi. Mě tam nikdo nechtěl. Byl jsem sám. Ke konci už jsem nemohl. Býval jsem nerudný a doma jsem to nenáviděl. Sobota ještě jakž takž šla, ale v neděli už zase přišel ten pocit…

Jak to snášely vaše děti?

Jan Kačer: Bylo to přetržené, jako všechno. Ptát se jich, co bylo ve škole, nemělo smysl. Koukaly na mě, jakože co je mi po tom, když tam furt nejsem. Takže to nebylo nijak radostné. Vše bylo narušené, když jsme spolu nebyli. Zmizel jsem z Prahy a pro spoustu mých konkurentů to bylo výborné. Když jsem se vrátil, tak mi nějací mladí kolegové říkali: To jste měl prima, v Ostravě se dobře platilo, že jo? Oni si mysleli, že jsem tam šel ze zištných důvodů. A já se ani nemohl zlobit. Ano, vrátil jsem se do Prahy, ale deset nejplodnějších let jsem tady nebyl.

Jednou jsem třeba seděl v Liberci v autobuse a čekal na filmování. Najednou posel přinesl dva telegramy. Jeden byl Vladovi Müllerovi, druhý mně. Vlado to rozbalil a povídá: Narodil se mi malý prasček. To byl ten Richard, co zpívá. A já to taky rozbalil a tam stálo, že se mi narodila Simonka. Takhle jsem se dovídal, že mám děti.

S Janou Brejchovou se Jan Kačer sešel ve snímku Vlastně se nic nestalo, který natočil režisér Evald Schorm v roce 1988.

S Janou Brejchovou se Jan Kačer sešel ve snímku Vlastně se nic nestalo, který natočil režisér Evald Schorm v roce 1988.

FOTO: Pressdata

Jaký byl návrat po tak dlouhé době?

Nina Divíšková: Žili jsme spolu tak málo, že jsme díky tomu vlastně pořád na svatební cestě.

Jan Kačer: V roce 1986 jsem se vrátil do Divadla na Vinohradech, které bylo totálně konformní. Hrály tam televizní hvězdy. Ten, co mě vyhodil, mě vzal zpátky, že prý chce soubor oživit. Mně bylo padesát a ocitl jsem se v roli začátečníka revolucionáře. Měl jsem nálepku pravicového disidenta. No, a když jsem pak byl v Národním, kam mě po revoluci vzal Rajmont, jako první věc jsem udělal Pekaře Jana Marhoula, protože jsem chtěl lidem říct, že žádný kapitalismus neodstraní lidskou bídu a trápení. A to jsem zase byl levičácká svině.

Rodinný život si teď vynahrazujete. Jste už dokonce pradědeček a prababička.

Nina Divíšková: Máme devět vnoučat a desáté pravnouče.

Jan Kačer: Už je umím i vyjmenovat.

A přebalit?

Nina Divíšková: To neumí.

Jan Kačer: Umím, ale nedělám to.

Jdou vnučky ve vašich stopách?

Nina Divíšková: To se ještě neví.

Ve filmu Vladimíra Drhy Anglické jahody (2008), který zachycuje události srpna 1968, si Nina Divíšková zahrála babičku hlavního hrdiny. Vlevo její filmová dcera Pavla Tomicová.

Ve filmu Vladimíra Drhy Anglické jahody (2008), který zachycuje události srpna 1968, si Nina Divíšková zahrála babičku hlavního hrdiny. Vlevo její filmová dcera Pavla Tomicová.

FOTO: archív

Máte i vnuky, je to velká změna proti třem dcerám, které jste vychovali?

Nina Divíšková: Kluci se vždycky chovají jinak. Měla jsem tři holky, které se zajímaly o to, jak vozit kočárek s panenkami. A dělat ze sebe princezny. A malý Mikuláš u mě jednou seděl hodinu na šicím stroji a ani nemluvil. Co je tomu klukovi, říkala jsem si. A on pozoroval bagr. Jindy se zastavil na procházce a koukal na ty obrovské pneumatiky. Kluci jsou úplně jiní.

Jan Kačer: Naše třetí holčička, no, holčička, ona čeká už druhé dítě… Tedy Adélka, ta si vzala velmi nenápadného kluka. A já ho bezvýhradně obdivuju za to, jak se chová ke své dceři. Když vidím, s jakou to dělá láskou a péčí, jaké vědomosti do toho dítěte vkládá! Na to já se nikdy nezmohl. Nejen časem, ale ani schopnostmi. A ona ho bezmezně miluje. Teprve teď vidím, jak mě moc poznamenalo, že já tátu neměl. Jednak jsem sentimentální, a Nina dokonce říká, že jsem profesionální mučedník.

S dětmi jste bývala, paní Nino, převážně vy. Ovšem vaše výchova byla spíš volnější, že?

Nina Divíšková: Vychovávat? To vůbec. V pubertě to děti stejně pouštějí jedním uchem tam a druhým ven. Až dospějí, začnou napodobovat to, co se jim líbilo. Že třeba nelžete. Nekradete. Neopouštíte svého muže nebo kamarády. Já třeba měla děti takové bordelářky. Když jsem přišla do jejich pokojíčku, ptala jsem se jich: Holky, nemůžete si ten bordel poklidit? A ony: Proč, maminko? No mě to dělá nervózní. A ony: Když tě to dělá nervózní, tak sem nechoď. A jak dospěly a mají svou rodinu, jsou mnohem pořádnější než já.

Jan Kačer: Moc mi schází, že jsem se nemohl o děti starat. Ale vychované jsou snad dobře. Chodilo k nám hodně lidí a děti seděly pod stolem a poslouchaly, o čem kecáme. A to bylo nejvíc, co jsme jim mohli dát. Když přišla třeba Libuška Šafránková s Ábrcem a vykládali o divadle a o svých rodičích nebo Jirka Kodet se svými fantaziemi, nebo bláznivý Lanďák… myslím, že je to ovlivnilo.

Lékaře, který se snaží uklidnit spletitou situaci, hrál v dramatu Operace mé dcery z roku 1986. Jana Šulcová ve snímku skrývala rodinné tajemství.

Lékaře, který se snaží uklidnit spletitou situaci, hrál v dramatu Operace mé dcery z roku 1986. Jana Šulcová ve snímku skrývala rodinné tajemství.

FOTO: Pressdata

A že se tedy na herectví dala jen ta poslední?

Nina Divíšková: Nejstarší Simonka je právnička, která ráda chodí do divadla. Ale rozhodla se touto cestou nejít.

Jan Kačer: Ona tím divadlem nejvíc trpěla. Divadlo pro ni bylo něco krásného, co jí bere rodiče. Jeden z jejích prvních dárků byl, že mi dala kufr. Protože si uvědomovala, že tatínek není doma a že ho potřebuje.

Nina Divíšková: Klárinka je o rok mladší a tak trochu má k divadlu blíž. Dělá s dětmi pohybovou výchovu. Možná v tom hraje roli to, že moje maminka byla tanečnice.

Jan Kačer: Adéla se narodila po třinácti letech, a to už bylo jiné. Byli jsme už spolu a ona neměla to trauma, co starší děti. Ani nám neřekla, že se na herectví hlásí.
Já byl tehdy v přijímací komisi. Ptal jsem se, kolik nešťastných holek jde zase na herectví. Prý 271. A tak jsem koukal na ta jména a najednou vidím Adéla Kačerová. To je zajímavé říkám si. Letěl jsem domů, ale ani Nina to nevěděla. Tak jsme na ni udeřili a teprve jsme se dozvěděli, že si dala přihlášku na DAMU.

Nina Divíšková: Ale přijímačky jsou za tři týdny, bědovali jsme, jsi vůbec připravená? My jsme ji připravovat nechtěli. Tak jsme poprosili Jitku Smutnou. Podívala se na ni a říkala, že v ní něco je.

Jan Kačer: Já řekl, že v žádné komisi nebudu a odešel jsem. Odjeli jsme na chatu, abychom tu katastrofu neviděli. A za týden se dostala do druhého kola. A pak do dalšího. Nakonec ji tam vzali…

Nina Divíšková: No a její manželství je jako podle kopíráku. Vzala si spolužáka ze školy jako já. My byli sedm let v Ostravě, oni sedm v Českých Budějovicích. Pak se vzali. On je o tři měsíce mladší než ona – jako my. Úplně stejné!

Jan Kačer: Jenom já byl hezčí.

Pozorujete na sobě vlastnosti svých rodičů a ty vaše na vašich dětech?

Nina Divíšková: To víte, že jo. Simonka byla vždy podobná Honzově mámě, a čím je starší, tím je podobnější mně. Gesty, hlasem. Když u nás zvedne telefon, říkají jí Nino. Často si říkám, že mám tolik dětí, všechny byly vychovávané stejně, všechny slyšely stejné pohádky a písničky. A jsou jako kytky na louce, každá je jiná.

 
 

Váš tatínek byl speleolog, maminka tanečnice. Jak vás, paní Nino, vychovávali?

Nina Divíšková: Jako kluka. Mám starší sestřičku a po ní chtěl táta kluka. Když jsem se narodila já, všichni byli těžce zklamaní a dlouho mě nepojmenovali. Sestřička mi říkala Nuno, tak to pak jen trochu upravili. Táta pak říkal, že nebyl žádný blbec, že věděl, jak to po válce dopadne. Moje setra je Tamara a já Nina. Dvě ruská jména.

Jste asi hodně odolná. Místo důchodu jdete z role do role…

Jan Kačer: Za to jsem strašně vděčný. Snad vděčnější než za svou práci.

Nina Divíšková: Myslela jsem, že budu v důchodu hlídat vnoučata. Jenže se na mě nahrnula tak krásná práce! Ale odchod s Činoheráku jsem těžce snášela. Přemlouvali mě, ať tam zůstanu, ale jakmile jednou řeknu ne, tak ne. Mně se dotklo, že dodneška nikoho nenapadlo se Honzy, který byl spoluzakladatel, zeptat, jestli by si tam nechtěl aspoň zahostovat. Dodneška! Ať by si třeba řekl, že ne. To mě urazilo. A říkat to budu, protože jsem tak stará, že už si to můžu dovolit.

Jako babi Běta v seriálu Vyprávěj. Dokonale jí rozumím, říká o ní. Seriálovým partnerem jí je Radek Brzobohatý.

Jako babi Běta v seriálu Vyprávěj. Dokonale jí rozumím, říká o ní. Seriálovým partnerem jí je Radek Brzobohatý.

FOTO: archív TV

Když váš manžel odešel do Ostravy, to jste snesla, ale odchod z divadla ne?

Nina Divíšková: To jsem se nemohla zhroutit. Stavěla jsem tenhle dům. Kačerovi jsem říkala, že staví sice dům, ale neví přesně kde. Když jsem odešla z Činoheráku, to bylo jiné. To jsem nejedla, nespala, pila jenom vodu a pořád brečela. Zkoušela jsem tehdy hru Mládí v divadle v Řeznické a zavolala psychiatru Cimickému, který ji přeložil. Popsala jsem mu svůj stav. A on že to je typické nervové zhroucení. Horší už to nebude? ptala jsem se. Ne, to už nemůže být horší, odpověděl. Tak to přežiju! řekla jsem si.

Zmínili jste stáří. Jak ho prožíváte?

Jan Kačer: Nejsme jako Květa Fialová, abychom lidi lákali, aby byli hodně staří, že je to radost. Stáří je obtížná věc. Někdo řekl, že stáří není pro zbabělce. Není to nic lehkého. Ale pokud zrovna nehrozí smrt, je to období zvláštního míru. Svět najednou vidíte celý.

Že tehdy ten kluk ve dvaceti říkal tohle, pak se něco stalo, a on takhle dopadl. Vidíte konce osudových lásek. Nejste už otrokem ctižádosti. Nemusíte už vydělávat peníze. Nemusíte se už líbit holkám a imponovat mocným. Jste osvobozen. Vidíte konce příběhů a taky to, že všichni romanopisci světa jsou vedle pánaboha diletanti.

Nemůžeme už dělat všechno, co bychom chtěli. Já špatně chodím, zapomínám. Ale jinak se otvírají jiné možnosti. Na jaře třeba sedím celý den pod třešní a pozoruju, jak kvete a jak na ni lítají včely. Nejsem jiný, ale dozvídám se o světě to, co jsem nestačil, když jsem spěchal.

Nina Divíšková: Člověk je klidnější. Ledacos už víte, ale zase se vás nikdo neptá. Žádné zoufalství mě nepřepadá, dlouho jsem učila a mám kolem sebe hromady dorostu. A pořád něco dělám.

Temnou vykladačku snů Hildu hrála letos v hudební komedii F. A. Brabce V peřině. Je to první český film připravovaný kompletně ve 3D.

Temnou vykladačku snů Hildu hrála letos v hudební komedii F. A. Brabce V peřině. Je to první český film připravovaný kompletně ve 3D.

FOTO: Bontonland

Hrajete v seriálu Vyprávěj a nedávno jste si zazpívala ve filmu V peřině vedle Lucie Bílé.

Nina Divíšková: Babi Bětě z Vyprávěj dokonale rozumím, a když je naštvaná, vím proč. No a ten dětský muzikál? To byla legrace. S režisérem F. A. Brabcem jsem dělala všechno možné. Kytici, Bolero, Máj. Nedávno mi zavolal, že chystá dětský muzikál. Mám vás ráda, půjdu s vámi i do pekla, ale zpívat neumím, říkám mu. Přijďte, zkusíme to, on na to. No, tak zkusili. (Předvádí svůj chraplavý part z filmu.) Poslechl si mě a prohlásil, že Lucie Bílá se mnou bude mít co dělat!

Sejdete se někdy všichni?

Jan Kačer: Ano. To je pak šrumec.

Nina Divíšková: Naše Klárka to miluje. Ona bydlí za rohem a někdy dělá obrovskou rodinnou párty. Tam už musí být zasedací pořádek.

Své životní osudy jste ustáli s hrdostí a klidem. Vyvádí vás ještě něčím z míry?

Nina Divíšková: Ani ne. Mě vytáčí jenom politika.

Jan Kačer: Z míry? Ani ne. Jsme spokojení. Máme devět vnoučat. A kdybych si každé cenil jenom na deset miliónů, tak jsme šíleně bohatí.

 

Adéla Kačerová,*1976 - herečka

 

Adéla Kačerová Kubačáková je dcerou herce a režiséra Jana Kačera a herečky Niny Divíškové. Její manžel je také herec Martin Kubačák.

Autor: praziv

zdroj Osobnosti,cz

Herečka Adéla Kačerová: Bývám protivná a mámu chytám neustále za slovo

Hlas má naléhavý po otci Janu Kačerovi a hluboký po matce Nině Divíškové. Mezi herci používá manželovo jméno. „Nechci, aby všichni hned věděli, čí jsem dcera,“ říká třiatřicetiletá Adéla Kačerová-Kubačáková. Se svým mužem Martinem vychovávají dvouletou Františku.

 
Adéla Kačerová: " Střídám divadla i žánry a těším se na každé představení"
 

Adéla Kačerová: " Střídám divadla i žánry a těším se na každé představení"

FOTO: Michaela Feuereislová

sobota 22. srpna 2009, 15:03

Léto trávíte na scéně pražského Švandova divadla spolu s Gabrielou Vránovou, Janou Krausovou a Zdeňkou Žádníkovou Volencovou. Představení Dámská šatna má takový ohlas, že ho nasadí i v hlavní sezóně. To potěší, co?

Určitě, všichni jsme až překvapeni, jak diváci nadšeně reagují, jak se baví. Na podzim by se k nám měla připojit ještě máma, bude alternovat s Gábinou Vránovou, která mívá několik potlesků „na otevřené scéně“, hraje to krásně. Tak jsem zvědavá, jestli to mámě taky takhle půjde. Snad si na jevišti konečně „zařádíme“.

Vy jste spolu zatím nikdy nehrály?

Těsně po škole v Labyrintu, dnešním Švandově divadle, nás obsadil pan režisér Jiří Fréhár do hry Tabáková cesta. Máma hrála moji matku, já alternovala dceru Perlu s Evičkou Horkou. Bylo to před deseti lety a já jsem tehdy vůbec nevnímala, jestli je to výhoda hrát s mámou, nebo ne. Byla jsem v takovém podivném omámení. Teď už jsem malinko zkušenější, tak se na setkání s mámou na jevišti těším.

Jak to v dámské šatně vypadá ve skutečnosti?

Ve Švanďáku je to všechno trochu atypické, my tam jen jako hosté docházíme, každá jsme odjinud a nemáme „svůj stoleček“. Takže si ani nelezeme na nervy, ani na sebe nežárlíme… I když – hrávala jsem jedno dost drsné představení – Prezidentky. Odvážná a na první pohled i celkem sprostá hra, kterou jsme zpočátku ani nechtěly zkoušet…

Pak nás režisér Dušan Pařízek přesvědčil, že je v ní i hodně humoru a něhy. Hrály jsme to s Marikou Procházkovou a Aničkou Bendovou-Hlavicovou nakonec mnoho let a hodně úspěšně. Tehdy, když jsme se několik hodin před začátkem představení sešly, abychom si zopakovaly text, jsme zjistily, že si povídáme o věcech, o kterých se normálně stydíme mluvit.

Prostě se nám ta drsná hra dostala pod kůži a před představením i po něm jsme mluvily dost jako kanálnice.

Z pouličního plakátu (zleva) Kristýna Fojtová - Nováková, Adéla a Zdeňka Žádníková - Volencová zvou na představení Dámská šatna.

Z pouličního plakátu (zleva) Kristýna Fojtová - Nováková, Adéla a Zdeňka Žádníková - Volencová zvou na představení Dámská šatna.

FOTO: Studio Dva

To jste asi probíraly hlavně chlapy, ne?

Jen trochu. Teď už ale zase nejsem v klasické šatně. Mám například zájezdové představení s Janou Brejchovou a Pavlínou Filipovskou a tam mlčím a jenom poslouchám. To jsou úžasné dámy. Když mají náhodou náladu vzpomínat na svá krásná období, třeba na pana Wericha, tak ani nedutám. Tam tedy nic „kanálnického“ není.

Obě jsou dokonale vychované, Pavlínka zvlášť dbá na dobrou češtinu, že se skoro bojím mluvit nespisovně. U ní to není póza, ona je dokonale doladěná se vším všudy. S nimi se třeba i vaření probírá elegantně.

Jste na volné noze a hrajete v pěti divadlech. Necítíte to jako rozpolcenost?

Právě naopak. Vždycky jsem si myslela, že je pro mě lepší stálé angažmá, kde jsou na mě kolegové zvyklí. Ale pak jsem zjistila, že mi vyhovuje být volná. Samozřejmě to provází nejistota, jestli přijde práce.

Měla jsem štěstí například na Alici Nellis, která mi dala nejprve pidiroličku v komedii Když tančila u Karla Heřmánka v Divadle Bez zábradlí. Asi se mnou byla spokojená, protože mi pak nabídla ještě další dvě krásné role. Takže mě vytáhla z toho prvního roku, kdy jsem se bála, že nebudu mít nic a budu muset dělat úplně jinou práci. To riziko je nepříjemné, ale už jsem si zvykla. Střídám divadla i žánry a těším se na každé představení. Je to bezvadné.

Bude z Fanynky herečka nebo zahradnice?

Bude z Fanynky herečka nebo zahradnice?

FOTO: Michaela Feuereislová

Které divadlo vám vyhovuje nejvíc?

Měla jsem moc ráda představení Pyreneje, které jsem hrála v Divadle Na Zábradlí. Porodila jsem Františku, a když jí byly dva měsíce, zavolal mi pan Jiří Ornest, že má pro mě roličku. Protože zrovna můj manžel nic nezkoušel a mohl hlídat, tak jsem to vzala. Role Anny byla velká, krásná a náročná. Je zakřiknutá, stydlivá, zamilovaná, pak ale dostane epileptický záchvat, najednou hystericky řve, vše se změní a nakonec odjíždí sama. Bylo to nádherné zkoušení, asi nejkrásnější, jaké jsem zažila.

Vy umíte epileptické záchvaty?

V dětství jsem prodělala dva nervové záchvaty s podezřením na epilepsii, která se ale nepotvrdila. A když mi pan Ornest roli Anny nabízel, bál se, abych se neurazila. Věděl od rodičů o záchvatech, které jsem měla. Samozřejmě se mě to vůbec nedotklo. Navíc jsem si vůbec nepamatovala, co se tehdy se mnou dělo, když jsem omdlela, a tak jsme záchvat prostě „herecky“ vymysleli.

Na to divadlo ale nemáte jen příjemné vzpomínky. Hrály jste s kolegyněmi Prezidentky a nad vámi v provazišti visel oběšený režisér Petr Lébl! To se žádná z vás po celou dobu nepodívala nahoru?

Zaplaťpánbu nepodívala a neumím si představit, co by se stalo, kdyby to některá z nás udělala. Že je Petr Lébl mrtvý, jsme se všichni dověděli ten večer v klubu, kdy ho po představení technik objevil.

Nedíváte se od té doby podvědomě nahoru?

Nemyslím na to. Já jsem se s ním osobně neznala. Brala jsem to tehdy jako tragédii, ale asi bych to vnímala intenzívněji, kdybych s ním někdy pracovala. Dokonce když jsem pak hrála Na Zábradlí, vzpomněla jsem si na to jen občas a v hraní mi to nebránilo.

„Málokdo ví, jak je Jana Brejchová skvělá kominda,“ tvrdí Adéla. Vpravo klečí Jiří Ptáčník.

„Málokdo ví, jak je Jana Brejchová skvělá kominda,“ tvrdí Adéla. Vpravo klečí Jiří Ptáčník.

FOTO: Martin Švejda

Co vám dalo sedmileté angažmá v Českých Budějovicích, kam jste odešla s manželem po škole?

Koupili jsme si malou chatku sedm kilometrů od Budějovic a celou dobu jsme ji zvelebovali. Takže jsme se naučili spoustu věcí, od sekání dřeva až po opravu střechy. Zjistila jsem, že Martin je neskutečně šikovný a pracovitý, což teď dokazuje i v domě rodičů, kde už několik let společně bydlíme.

A samozřejmě nás to obohatilo herecky, dostávali jsme tam nádherné role, které by nás v Praze jistě minuly. Hrála jsem například Irinu ve Třech sestrách, Soňu ve Zločinu a trestu, Violu ve Večeru tříkrálovém, Mylady ve Třech mušketýrech, Nevěstu v Krvavé svatbě. Moc ráda na Budějovice vzpomínám.

Hrála jste i pod širým nebem v Českém Krumlově před otáčivým hledištěm?

Ano, v několika inscenacích. Nejdéle jsem hrála právě Mylady de Winter v Mušketýrech. Hrát pod širým nebem je nepopsatelná zkušenost, je to krása i dobrodružství. Nikdy nevíte, kdy kolem vás proběhne zajíc nebo kdy se šíleně rozprší. Snažili jsme se hrát za každého počasí, protože představení jsou většinou vyprodaná a diváci se sjíždějí z celé republiky. Takže jsme byli někdy mokří jako myši a obecenstvo taky. Ale i tenhle nepříjemný zážitek nás spojoval.

Novou sezónu začínáte v Divadle U hasičů, a to 22. září inscenací Čtyři pokoje do zahrady. Jste tam spolu s Janou Brejchovou, manželem, s otcem, který hru navíc režíruje. Jak se vám v takové sestavě hraje?

Abych to upřesnila – začátek sezóny mám už poslední srpnový den. Kdy hrajeme Dámskou šatnu ve Švandově divadle. V tátově hře jsme s Martinem nejprve nechtěli hrát, aby nás nenařkli z protekce, ale pak jsme si řekli, že kdo chce pomlouvat, důvod si najde vždycky. A hlavně my si prostě i na jevišti rozumíme, takže proč to nezkusit!

Představení hrajeme už asi pět let a zájezdy si hodně užíváme, rádi okukujeme cizí města a ochutnáváme dobroty v restauracích, vážíme si diváků, kteří na nás stále chodí. Samozřejmě je to díky Janě Brejchové, Pavlínce Filipovské a Jirkovi Ptáčníkovi, kteří jsou skvělí.

S Marthou Issovou (uprostřed) a Martinou Randovou (zleva) v představení Růžový šampaňský.

S Marthou Issovou (uprostřed) a Martinou Randovou (zleva) v představení Růžový šampaňský.

FOTO: Martin Švejda

Jak si užíváte hraní s Janou Brejchovou?

Ta je fantastická. Hrát s ní je opravdu zážitek. Nedivím se, že ji všichni obdivují. Moc si jí vážím. Hraju s ní ve dvou povídkách a diváci se válejí smíchy. Málokdo tuší, že je tak skvělá kominda.

Co Zuzana Bydžovská, se kterou jste v představení Když tančila v Divadle Bez zábradlí?

Jé, Zuzanka, to je živel! Mám ji moc ráda, je neskutečně autentická. Hraju s ní ještě v inscenaci Tichý hlas ve Švandově divadle a vždy obdivuju, jakou má energii a jak neřekne jedinou větu „falešně“. Kéž bych se to od ní naučila!

Nějak se vám vyhýbá film a televize…

I manželovi. Říkáme si, že jsme asi jediní herci v republice, kteří se nikomu nikam nehodí, ale snažíme se z toho nehroutit. Na to, že jsme úplně neznámí, máme nádherné role divadelní. Netočíme a můžeme být s malou doma. I tak se to dá brát. Martin občas něco menšího natáčí, hrál třeba v Rebelech, v Černých baronech nebo v televizních inscenacích, ale velké role se nám skutečně vyhýbají. Ale nám to zase tolik nevadí, protože můžeme být hodně s Františkou.

Vaše sestra Simona je soudkyně, Klára pracuje ve studiu pro ženy. Jak si rozumíte?

Simona je o 13 a Klára o 12 let starší, cítila jsem se proto hodně jako jedináček. Ségry už měly své první lásky a já jsem je pořád otravovala. Ale na rozdíl od nich jsem byla rozmazlovaná. Při rodinných „hodinkách pravdy“ si obě stěžují, že na mě naši měli víc času, kdežto je pořád hlídaly cizí tety anebo pořád čekaly někde v divadelní šatně. To jsem já už nezažila. Na naše představení zajdou, ale myslím si, že s divadlem pořád dost bojují, protože jim v dětství bralo rodiče.

Aktuální rodinná sešlost u Kačerů: nahoře – Simona, Mikuláš, Václav Šum, Adéla, Františka, Martin Kubačák, Anežka, její přítel Michal, Nika, Josefína a Stanislav Cimbura (manžel Kláry). Dole – Nina Divíšková, Jan Kačer, Klára, Marianna, Kristián a Hubert.

Aktuální rodinná sešlost u Kačerů: nahoře – Simona, Mikuláš, Václav Šum, Adéla, Františka, Martin Kubačák, Anežka, její přítel Michal, Nika, Josefína a Stanislav Cimbura (manžel Kláry). Dole – Nina Divíšková, Jan Kačer, Klára, Marianna, Kristián a Hubert.

FOTO: Stanislav Cimbura

Vy jediná pokračujete v rodinné tradici. To je asi slávy!

Vůbec ne. Naši si to moc nepřáli, ale ani mně to nevymlouvali. Herectví není snadné povolání. Jenže tohle my doma neřešíme. Od té doby, co se narodila Fanča, je středem pozornosti ona. A hodně nás stmeluje. Já například vím, že mámě občas hodně lezu na nervy. Bývám protivná a neustále ji chytám za slovo. Takže nebýt Fanči, asi by už na mě houkla…

Co říkáte filmům, kde hrál váš otec?

Moc je neznám, což je ostuda. Například Údolí včel jsem viděla poprvé loni. Líbilo se mi to samozřejmě moc a teprve teď chápu, proč na éru šedesátých let táta tak často vzpomíná. A taky vidím, že to byl velký fešák.

Jaké máte s Martinem záliby?

Martin má rád parašutismus a oba jsme si zamilovali potápění. Byli jsme ještě za svobodna osm týdnů v Thajsku a tam jsme si udělali kurs. Svět pod vodou je úžasný. Užívali jsme si to také v Egyptě, ale jsme jen amatéři.

Máme kobylku Sázavu, kocoura a papouška. Koně jsme dostali jako svatební dar od bezvadných přátel, manželů Hájkových. V Lahovičkách jsme si loni pronajali pozemky a náš strejda Luba Cimbura se nám o ně skvěle stará.

O ně? Vy jich máte víc?

My máme jen Sázavu, ale přidal se k nám Honza Révai, ten má dva koně, a ještě jedna kamarádka. Takže jsou tam celkem čtyři. Držíme je ve volnosti, nejsou ustájení, žijí celoročně venku.

Nina Divíšková houpe vnučku Františku, Jan Kačer dceru Adélu a na Martina Kubačáka zbyl kocour Mafeo. Ten se před lety objevil a už neodešel.

Nina Divíšková houpe vnučku Františku, Jan Kačer dceru Adélu a na Martina Kubačáka zbyl kocour Mafeo. Ten se před lety objevil a už neodešel.

FOTO: Michaela Feuereislová

Co plánujete pro Františku?

Nic. Ať si dělá, co chce. Nechci jí nacpat na hrb svoje představy, to je to nejhorší, co můžu udělat. Doufám jen, že bude spokojená, a to stačí.

Malého Kubačáka neplánujete?

Všichni se mě na to ptají. Jenže já se nechci nechat dotlačit do situace, kterou si zatím nepřeju. S Martinem počítáme, že Fanča nebude jedináček, ale zatím jsem k tomu ještě nedospěla.

Potomků v rodině máte už dost. Kolik přesně?

Simona má Josefínu (19), Mikuláše (17) a Huberta (15) a Klárka má Anežku (23), Niku (21), Mariannu (13) a Kristiána (11). Pak následuje naše dvouletá Františka.

Má někdo z nich herecké sklony?

Asi nejvíc Anežka, i když se herectvím neživí. Dělá garderobiérku v Divadle Disk. Třeba se jednou prosadí a stane se herečkou. Nika dělá zubní asistentku, Josefína bude teprve maturovat, Mikuláš s Hubertem začali veslovat, denně trénují, Marianna má výtvarné nadání, láká ji aranžérství a Kristiána baví fotbal i bojové umění.

FOTO: Michaela Feuereislová 

Jaký máte cíl vy?

Při přijímacích zkouškách na DAMU se nás na to také ptali. Někdo chtěl být slavný, někdo se chtěl prosadit v cizině. A já tehdy řekla, že nechci udělat něco, za co bych se pak musela stydět. A připadá mi to důležité i dnes. A ještě dodávám, že bude úspěch, když se s Martinem udržíme u herectví. Je to krásná profese, ale pokud nejste v televizi a lidé vás neznají, je to docela těžké.

My si zatím dovolujeme ten luxus, že se relativně uživíme, i když jsme oba neznámí. Mám ještě dabingy a čtu komentáře. Kdyby to šlo tak jako teď, tak budeme šťastní. Vážíme si totiž každého dne, kdy můžeme i s rodiči snídat na zahradě a poslouchat žvatlání malé Františky. A večer pak odejít do divadla a odehrát představení pro sál plný usmívajících se lidí.

Dvouletá Františka se vine k mamince, kobylka Sázava k Martinu Kubačákovi.

Dvouletá Františka se vine k mamince, kobylka Sázava k Martinu Kubačákovi.

FOTO: Michaela Feuereislová

 

 

 

Nina Divíšková,*12.7.1936 - herečka

 

Nina Divíšková je česka filmová a divadelní herečka. Vystudovala DAMU, kde se setkala se svým budoucím manželem Janem Kačerem. Ze školy skupina studentů odešla do Ostravy do Divadla Petra Bezruče, kde strávila šest let v angažmá. Od roku 1965, působila v Činoherním klubu, kde strávila v angažmá 35 let např. v roli Svatavy ve hře Podivuhodné doktora Zvonka Burkeho (1966), Matky v dramatizaci románu F.M. Dostojevského Zločin a trest (1966), dále v roli citově konfliktní Dory Duletové (A Camus, Spravedliví (1965), Marišky v Rodině Tótů (1982), Valérii v Součkově Bitvě na kopci, (1987). Teď je na volné noze a spolupracuje s Dejvickým divadlem, Divadlem v Příbrami, divadlem Na Prádle, v Řeznické a Švandovým divadlem.

Do její filmografie patří například Začátek druhého podzimu (Peter Hledík, 1990), Žebrácká opera (Jiří Menzel, 1991), Hat-Trick (FAMU, David Sís, 1992), Hranice stínu (Martin Müller, 1996), Kytice (F.A. Brabec, 2000), Takový slušný člověk (TV, Otakar Kosek, 2002), Nekonečná neděle (TV, Lucie Bělohradská, 2003). Hraje v seriálu Tv Nova Ulice Libuši Šmídovou matku Ingrid.

zdroj Osobnosti,cz

Martin Kubačák,*8.5.1976 - herec

 

Martin Kubáčák vystudoval gymnázium. Pak byl přijat na DAMU, kde byli jeho pedagogy Jana Hlaváčová, Svatopluk Skopal a Dana Kolářová. Dvakrát hostoval v Divadle na Vinohradech. Získal angažmá v Jihočeském Divadle v Českých Budějovicích.

Filmové a televizní zkušenosti získal na projektech Na Hraně (režie p. Dufek), Polojasno (Filip Renč), Živá voda (p. Linhart).

K jeho zájmům patří divadlo, parašutismus a připravuje se na potápěčské kursy.

Autor: badynka

zdroj Osobnosti,cz

Čistka v Národním divadle pokračuje: Kačer dal výpověď sám!

 
 

 

 
 
 
 
 
 
 
 
 

Jako důchodce měl doteď s divadlem smlouvu na půl úvazku. Po nástupu nového šéfa činohry ND Daniela Špinara (35), který rozdává hercům ve velkém padáky, ji Kačer vypověděl.

Myšlenka odejít z Národního prý v něm zrála od doby, kdy bouchnul do stolu a ze stálého angažmá odešel Miroslav Donutil (63). „Nelíbilo se mi, co se tam děje, tak jsem řekl, že odcházím. Už jsem nechtěl pořád někde čekat, a pak třeba dělat, co nechci...,“ vysvětlil herec své pohnutky.

Nyní ho čeká ještě pár představení a v březnu konečně volnost. Těší se, že bude mít čas na knihy, přírodu a hlavně rodinu. „A kdyby si náhodou vzpomněli, že ode mě něco chtějí, musí mě poprosit,“ usmívá se spokojeně nad svým rozhodnutím Kačer.

 

 

 

Zemětřesení ve zlaté kapličce

Jak Blesk informoval už včera, leden přinesl do Národního divadla zemětřesení. Nový šéf činohry chce vyhodit Miluši Šplechtovou (57), Igora Bareše (48), Petra Motlocha (50), Hanu Igondu Ševčíkovou (44), Antonii Talackovou (36)... A to prý ještě zdaleka není seznam u konce!

Od příští sezony, tedy od září 2015, by zlatou kapličku měla posílit mladá krev v podání Patrika Děrgela (25, Hořící keř), Pavlíny Štorkové (34, Čtvrtá hvězda) a Terezy Vilišové (33, Ženy, které nenávidí muže).

 

 
Autor: Hana Höschlová
zdroj Blesk,cz
 
Nina Divíšková také díky žluté bundě zářila.

Nina Divíšková také díky žluté bundě zářila. Hermína

Do společnosti babi Běta (78) z Vyprávěj často nechodí: Ale když už, nepřehlédnete ji

2. června 2015 12:58

Herečka Nina Divíšková patří k těm dámám, které jsou navzdory vyššímu věku stále pracovně činné. A když už ji potkáme na nějaké společenské akci, je to právě spojeno s filmem či seriálem (její nejvýraznější rolí posledních let byla babi Běta v seriálu Vyprávěj).

I na promítání animáku Malá z rybárny byla ‚pracovně‘, propůjčila hlas jedné z postaviček. Ale ne té hlavní. I když co se hlavních postav týče, je to zapeklité. „Nikdo tam neměl žádnou velkou roli,“ řekl režisér pohádky Jan Balej na adresu Veroniky Žilkové, Ivany Chýlkové, Báry Hrzánové a spol.

A k dobru přidal i historku z obsazování. „Dělám tu prostřední sestru (v pohádce jsou tři sestry - Malá, Prostřední a Nejstarší - pozn.) a napadá mě, že by se mohla smát tak jako kravsky. V tu chvíli mě napadla Bára Hrzánová,“ smál se Balej.

Malá z rybárny je moderní adaptací pohádky Malá mořská víla H. Ch. Andersena a je příběhem o nenaplněné lásce a o hodnotách dnešní společnosti. 

Jana Hofmanová, Super.cz

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

TOVARNIK.RUBEŠ

(PETR.ŠPETIK, 12. 8. 2017 19:21)

NO.CO,ŘICT.JAN,KAČER
KDYSI,ZAČINAL,V,MOSTRAVĚ
PRVNI,JEHO,ROLI.BYL
FILM.SMRT.SI,ŘIKA
ENGLCHEN.UDOLI.VČEL
KONEC,AGENTA.VECE,40
PROSTŘEDNICTVIM,PSA.PANA,FOUSTKY
ZAKLADAL.ČINOHERNI.KLUB.NO,MUSIM
ŘICT.ŽESEMU,FRANTIŠEK,RUBEŠ.V,RODINYCH
POUTECH.POVED,HRAL,I,VE,FILMU,ZLOŠČIN,V.POLNE
TO.SEMU.POVEDLO

TOVARNIK.RUBEŠ

(PETR.ŠPETIK, 12. 8. 2017 19:21)

NO.CO,ŘICT.JAN,KAČER
KDYSI,ZAČINAL,V,MOSTRAVĚ
PRVNI,JEHO,ROLI.BYL
FILM.SMRT.SI,ŘIKA
ENGLCHEN.UDOLI.VČEL
KONEC,AGENTA.VECE,40
PROSTŘEDNICTVIM,PSA.PANA,FOUSTKY
ZAKLADAL.ČINOHERNI.KLUB.NO,MUSIM
ŘICT.ŽESEMU,FRANTIŠEK,RUBEŠ.V,RODINYCH
POUTECH.POVED,HRAL,I,VE,FILMU,ZLOŠČIN,V.POLNE
TO.SEMU.POVEDLO

TOVARNIK.RUBEŠ

(PETR.ŠPETIK, 12. 8. 2017 19:20)

NO.CO,ŘICT.JAN,KAČER
KDYSI,ZAČINAL,V,MOSTRAVĚ
PRVNI,JEHO,ROLI.BYL
FILM.SMRT.SI,ŘIKA
ENGLCHEN.UDOLI.VČEL
KONEC,AGENTA.VECE,40
PROSTŘEDNICTVIM,PSA.PANA,FOUSTKY
ZAKLADAL.ČINOHERNI.KLUB.NO,MUSIM
ŘICT.ŽESEMU,FRANTIŠEK,RUBEŠ.V,RODINYCH
POUTECH.POVED,HRAL,I,VE,FILMU,ZLOŠČIN,V.POLNE
TO.SEMU.POVEDLO

TOVARNIK.RUBEŠ

(PETR.ŠPETIK, 12. 8. 2017 19:19)

NO.CO,ŘICT.JAN,KAČER
KDYSI,ZAČINAL,V,MOSTRAVĚ
PRVNI,JEHO,ROLI.BYL
FILM.SMRT.SI,ŘIKA
ENGLCHEN.UDOLI.VČEL
KONEC,AGENTA.VECE,40
PROSTŘEDNICTVIM,PSA.PANA,FOUSTKY
ZAKLADAL.ČINOHERNI.KLUB.NO,MUSIM
ŘICT.ŽESEMU,FRANTIŠEK,RUBEŠ.V,RODINYCH
POUTECH.POVED,HRAL,I,VE,FILMU,ZLOŠČIN,V.POLNE

TOVARNIK.RUBEŠ

(PETR.ŠPETIK, 12. 8. 2017 19:19)

NO.CO,ŘICT.JAN,KAČER
KDYSI,ZAČINAL,V,MOSTRAVĚ
PRVNI,JEHO,ROLI.BYL
FILM.SMRT.SI,ŘIKA
ENGLCHEN.UDOLI.VČEL
KONEC,AGENTA.VECE,40
PROSTŘEDNICTVIM,PSA.PANA,FOUSTKY
ZAKLADAL.ČINOHERNI.KLUB.NO,MUSIM
ŘICT.ŽESEMU,FRANTIŠEK,RUBEŠ.V,RODINYCH
POUTECH.POVED,HRAL,I,VE,FILMU,ZLOŠČIN,V.POLNE

Díky za krásné povídání

(Marta Lelková, 6. 10. 2015 12:38)

Dobrý den,právě čtu knížku o životě Niny Divíškové,je to balzám na duši. Krásné povídání o životě rodiny jejich předků,rodinném životě s Janem Kačerem a o jeho mamince,vzpomínky na Holice apod. Pocházím z nedalekých Sezemic,znala jsem bratra pana Kačera,jeho dceru Lilku. Pan Kačer byl vždy krásný charizmatický muž s jemnou duší,paní Nina zase "exoticky" vyhlížející kráska - moc jim oběma fandím už dlouhá léta. Bratr mého otce byl herec VČD Parddubice - Milan Sandhaus,takže,já i když jsem divadlo nikdy nehrála,ani ochotnicky - mám tak trochju té komediantské krve v sobě - miluju divadlo všeho druhu - navštěvuju kulturní akce,zkrátka doháním vše,co jsem dříve nestíhala-jsem čerstvá důchodkyně,a když usednu do hlediště divadla-zapomenu na všechny strasti a smutky,prostě se bavím. Máme v Pardubicích kvalitní divalo,dobrý repertoár,skvělý herecký soubor - moc jim fandím. Jak říkám - geny neošálíš - láska k divadlu j a obdiv k těm,kteří nám rozdávají pocit štěstí a kvalitní zábavy - je ve mě hluboce zakořeněna. Přeju paní Nině i Janu Kačerovi - hodně zdraví,ať nás obohacují svými hereckými výkony ještě dlouho. Všem pak doporučuji jejich životní příběhy vydané knižně - JE TO OPRAVDU balám pro duši.
Marta Lelková-Sandhausová