Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jan Hrušínský - Miluše Šplechtová - Kristyna Hrušínská

Jan Hrušínský,*9.6.1955 - herec, divadelní ředitel

 

Jan Hrušinský je herec a divadelní ředitel, syn českého herce Rudolfa Hrušínského. Vystudoval hudebně-dramatické odd. pražské konzervatoře a divadlu se profesionálně věnuje nepřetržitě od roku 1976.

V letech 1976 – 1984 byl členem Činoherního studia Ústí nad Labem a v letech 1984 – 1990 pražského Realistického divadla. Od té doby spolupracoval krátce s Janem Grossmanem v Divadle Na zábradlí, s divadlem Rokoko a Divadlem v Řeznické.

Nezlákalo ho ani Národní divadlo, ani Divadlo Bez zábradlí, ačkoli v obou hostoval, ale zaměřil se na trvalejší spolupráci s Divadlem ABC, ke které ho počínaje zahajovací inscenací Jak jsem vyhrál válku v roce 1994 získal umělecký šéf Milan Schejbal.

Herec tak pokračuje v rodinné tradici, neboť tu v Osvobozeném divadle hrál kdysi jeho dědeček a v Městských divadlech pražských o pár desítek let později hostoval jako herec a režisér i jeho tatínek.

Divadelní společnost Jana Hrušínského oslavila v roce 2012 deset let své činnosti.

Jan Hrušinský si zahrál také v mnoha českých filmech a pohádkách, např. Dívka na koštěti, Můj brácha má prima bráchu, Jak se budí princezny atd.

Zdroj: Osobnosti,cz

Jan Hrušínský promluvil o zdraví...

Jan Hrušínský promluvil o zdraví... Foto: archiv TopStar magazinu

Jan Hrušínský přežil vlastní smrt. Dvanáct dní byl v úmělém spánku. Víme, jak je na tom teď!

21. února 2017 20:55

Herec Jan Hrušínský přežil vlastní smrt, praskl mu žlučník, potom tepna, která vede k srdeční aortě a nakonec dostal oboustranný zápal plic. Dvanáct dní byl v umělém spánku. Víc než rok a půl od události říká, že je bez jakýchkoliv následků a cítí se dobře.

"Řekl bych, že se mnoha věcmi netrápím tolik,“ řekl TopStar magazínu Hrušínský. Slaví své "druhé" narozeniny? "To mě nenapadlo, neslavím, ale možná bych měl, každý důvod k oslavě je dobrý," usmívá se.

Odpočívat se mu teď moc nedaří. "Dokud budu dělat divadlo Na Jezerce, tak asi zvolnit neumím, to nejde," vysvětluje.

Kvůli dědictví po otci se rozhádal se svým bratrem Rudolfem. Jeho nemoc ale oba znovu sblížila. "Uvažujeme o nějaké spolupráci, že bych byl šéf, to bych mu nesměl asi dávat najevo," dodal. 

Gabriela Wolfová , Super.cz

 
Reklama:
 

Miluše Šplechtová,* 13.11.1957 - herečka

 

Herečka Miluše Šplechtová se narodila 13. 11. 1957 v Mostě. Absolvovala herectví na Pražské konzervatoři.

Je vdaná za Jana Hrušínského a mají dvě dcery, Kristýnu (studuje herectví na DAMU) a Barboru (studuje nábytkářství), z prvního manželství má syna Nikolu, který studoval a žije v Austrálii

První angažmá získala v ústeckém Činoherním studiu, v roce 1985 se stala členkou Realistického divadla Zdeňka Nejedlého a od roku 1991 je členkou Národního divadla (České sekretářky, Prvotřídní ženy, Škola pomluv, Duše krajina širá, Rock'n'Roll atd.)

Televize a film: Lvi salónů, Město mé naděje, Panelstory aneb Jak se rodí sídliště, jen si tak trochu písknout, Ta chvíle, ten okamžik, Jak chutná smrt, Četnické humoresky, Nemocnice na kraji města - nové osudy atd.

Divadlo Na Jezerce (Zahraj to znovu, Same, Prokletí nefritového škorpiona, Takový žertík, Kaviár nebo čočka, Mandragora, Sklenka sherry)

Nemocnice na kraji města - nové osudy
V seriálu Nemocnice na kraji města - nové osudy dostala roli zatrpklé, nepříjemné a neoblíbené vrchní sestry Míši přezdívané Škeble. "Za zápornou ženskou postavu jsem byla šťastná," říká s úsměvem herečka Miluše Šplechtová.

Herecká přání, touhy či představy předůzné, jsou různé, ale nabídka na roli v seriálu, který se stal legendou, nakonec stejně herce zaskočí.

"Nikdy by mě nenapadlo, že si někdy zahraju v seriálu s takovou minulostí. Nemocnici na kraji města jsem samozřejmě koncem 70. let sledovala, snad jako všichni v této republice. Byl to malý zázrak... Ulice prázdné, jen obrazovky svítily do tmy. Cvach, Sova, Blažej, Čeňková, Štrosmajer, Huňková. O nich se mluvilo a některé jejich hlášky znal snad každý. Tehdy by mi ani na mysl nepřišlo, že mezi ně jednou vstoupím, a už vůbec ne, že do příběhu vstoupí i moje dcera. Když mě režisér Viktor Polesný oslovil, že má pro mě pěknou roli v pokračování Nemocnice Nez - prý pěkná baba, dost přísná a tak trochu svině - byla jsem šťastná," říká Miluše Šplechtová.

Jedním dechem dodává, že šťastná byla i za roli, kterou v seriálu dostala dcera Kristýna (hraje sestřičku Janinku). Role jim nabídl režisér téměř současně. Znal je z divadelního jeviště, a když se ve scénáři objevila dvojice příbuzných příbuzání, (teta a neteř) lákalo ho obsadit do těchto rolí matku a dceru.

"Myslím, že Viktora zajímalo, jak se s tím ,popereme'. Přiznávám, že jsem měla hlavně za Kristýnku obrovskou trému, prostě jako maminka. Byla to její první velká televizní role," vysvětluje herečka, jejíž dcera pokračuje v herecké tradici Hrušínských. "Táda, jak se doma říkávalo Rudolfu Hrušínskému, by měl určitě radost."

Škeble k narozeninám
Tak trochu jako velká sestra z Přeletu nad kukaččím hnízdem měla podle režiséra působil seriálová vrchní. Taková byla v představách režiséra Viktora Polesného, když ji nabízel Miluši Šplechtové. "Když jsem si uvědomila, jak protivná, zlá, zahořklá a veskrze záporná ženská role je přede mnou, řekla jsem si -nádhera! Naštěstí se z ní nakonec vyklube docela prima baba. Můžu klidně říct: mám svoji Škebli ráda," svěřuje se herečka.

Miluše Šplechtová tvrdí, že prostřednictvím záporných postav ze sebe herec dostává něco, co by normálně nedělal. "Já neuzurpuji mladé lidi, mám je ráda, nejsem snad ani zlá nebo nepřející. Ale možná někde hluboko v podvědomí to v sobě všechno mám, kdo ví? Něco podobného zažívám občas v dabingu. V osm ráno nasadím sluchátka, vykřičím ze sebe díky roli nějaké hysterky nebo nešťastné ženské všechnu bolest světa i vlastní duše, ve dvanáct mám hotovo, sluchátka sundám a mohu se zase usmívat. V určitém smyslu je to určitá terapie. I v nemocnici jsem všechny před kamerou sejmula a pak jsem šla s nimi na kafe."

Na place si jednu z vypjatých scén odbyla Miluše Šplechtová právě s dcerou Kristýnou. "Tu scénu jsme točili v den mých padesátých narozenin. Vždycky jsem si myslela, že mě padesátka nedostane, ale byl to zásah. Scénu jsme natočili a já na jejím konci opravdu brečela," přiznává. S odstupem roku s lehkým nadhledem dodává: "Bylo to očistné. Den po padesátce už bylo zase dobře. Stejně nic nevrátíte. Pak jsem si uvědomila, že jsem vlastně Škebli dostala jako dárek k narozeninám. A pokud tahle role vrchní sestry v Nemocnici, měla přijít až teď, mělo to svůj důvod. Všechno je, jak má být. Herec štěstí opravdu hodně potřebuje."


Národní i domácí jeviště
Miluše Šplechtová dnes účinkuje především na dvou divadelních scénách. Osmnáctý rok hraje na jevišti Národního divadla a společně s manželem již šestý rok v Divadle Na Jezerce. "Jezerka je náš druhý domov. Tak trochu další dítě. Těším se na každé představení i čas strávený s kolegy po jeho skončení. Na Jezerce cítím obrovskou svobodu a zvláštní vnitřní klid," svěřuje se. "V Národním je mi taky hezky, ale prostě jinak než doma. Mám svoje milované představení. Srdeční záležitostí je momentálně Rock'n'Roll. Dvojroli matky a dcery, odlišných žen, jsem dostala taky jako dárek k padesátinám. Co víc si přát." Založit si vlastní divadlo je splněný divad sen jejího manžela Jana Hrušínského. Byl to tak trochu i nesplněný sen Rudolfa Hrušínského staršího.

Také toužil mít své divadlo, ale doba byla jiná a on mohl pouze snít. "Mně se ta představa líbila od samého začátku, ač obavy trochu byly. Nakonec jsme vstoupili do neznámé řeky a řekli si - uvidíme. A viděli! Zažili jsme toho dost, ale výsledek se, myslím, povedl. Rozhodli jsme se pro tvář divadla, jaká je nám je blízká - hrajeme s divákem poctivou hru s kvalitním repertoárem, dobrými herci i režiséry. Díky Jezerce se nám povedlo stát opět spolu na jevišti jako kolegové. Odstřiháváme divadlo a domov, jeviště a kuchyni, kolegiální a rodinné vztahy. Vždyť s Honzou jsme se na jevišti poznali a zamilovali," říká.

Ve stopách Barunky
Jako malá holka se Miluše Šplechtová chtěla stát po vzoru maminky učitelkou. Navštěvovala dramatické kroužky, hrála na piano, účastnila se recitačních soutěží. Ve čtrnácti letech poprvé uviděla Babičku režiséra Moskalyka a Barunku Libuše Šafránkové si zamilovala. Dočetla se tehdy o ní, že je studentkou konzervatoře. Najednou měla jasno. Pokusí se o zkoušky na konzervatoř. "Bylo to v době, kdy byla maminka v nemocnici, svěřila byl jsem jí svoje přání. Nic nenamítala, jen řekla, ať se snažím mít hezké vysvědčení. Bohužel zemřela dřív, než mě přijali... Pro herectví jsem se tedy rozhodla díky Libušce Šafránkové. A to jsem samozřejmě vůbec netušila, že ten sympatický Orlík bude jednou můj manžel."

S Janem Hrušínským se potkala na jevišti Činoherního studia v Ústí nad Labem v Čechovových Třech sestrách. Láska na první pohled. ,,Nádherná, ale dost složitá. Byla jsem čerstvě vdaná, měla miminko, a při tom všem jsem se zamilovala do kolegy. Co dodat? Rozvedla jsme se a šla za svým srdcem a dvěma láskami - Honzou a divadlem. Prožili jsme spolu několik angažmá, já potom nastoupila do Národního, Honza odešel do Divadla Na zábradlí za Janem Grosmannem, kterého obdivoval a chtěl s ním pracovat. Naše profesní cesty se na čas rozešly, ale nakonec jsme se zase sešli na Jezerce. Kruh se uzavírá. Herectví je pro mě život a na celý život. Nikdy jsem o něm ani na okamžik nepochybovala. Jsem v něm šťastná. A konečně, nic jiného kromě svíčkové, štrúdlu a knedlíků ani neumím," uzavírá s nadhledem herečka.

Autor: praziv

Zdroj Osobnosti,cz

Po absolutoriu Pražské konzervatoře (1979) hrála v několika agenturních představeních. Na jaře 1981 získala své první angažmá v ústeckém Činoherním studiu, kde se setkala nejen s řadou výborných kolegů, ale i s krásnými rolemi: Sebastianem (Komedie masopustu), Irinou (Tři sestry), Lucille Demoulinsovou (Dantonova smrt), Paní Elvstedovou (Heda Gablerová) a dalšími.

V období 1985-91 byla angažovaná ve smíchovském Realistickém divadle ZN, kde nastudovala např. Jenůfu v Její pastorkyni, Meg v Láskou posedlých (za výkon v této roli obdžela Cenu Divadelních novin), Elu v Hodině lásky, Nicolettu v Aucassinovi a Nicolettě, Sofii v Hoři z rozumu aj.

Členkou Činohry Národního divadla je od roku 1991. Začínala zde rolí Lízy v Shawově Pygmalionu, následovala Leni v Nestroyově komedii Tajné peníze, tajná láska, zahrála si převzatou roli Apatury Olythie ve hře bratří Čapků Ze života hmyzu, nově nastudovala např. Mopsu v Shakespearově Zimní pohádce, Junii v Racinově Britannicovi, Johanku v Přidalových Sáňkách se zvonci, Barboru v Krobotově dramatizaci Roku na vsi bratří Mrštíků, Annu ve Steigerwaldově Nobelovi, Beatrici Rasponi v Goldoniho Sluhovi dvou pánů, představovala Duňašu v Čechovově Višňovém sadu, Titánii v Shakespearově Snu noci svatojánské, Fanny Wiltonovou v Ibsenově Johnu Gabrielovi Borkmanovi, Martu v Přidalově Noci potom, Valérii v McPhersonově hře Na cestě duchů, Dolly v Murphyho Bailegangaiře, hrála a zpívala roli jedné ze sekretářek v české verzi písničkového večera podle F. Wittenbrinka České sekretářky, Joyce v Churchillové Prvotřídních ženách, Paní Wahlovou ve Schnitzlerově Duši – krajině širé, Lady Sneerwellovou v Sheridanově Škole pomluv, Lauru v Sigurđssonově Dnu naděje. Ztvárnila titulní roli Andersenovy Sněhové královny, hrála také Eleonoru a Esme ve Stoppardově Rock´n´Rollu.

V současné době ji mohou naši diváci vidět ve Stavovském divadle jako Barbaru Fordhamovou v Lettsově Srpnu v zemi indiánů, na Nové scéně hraje Janu, přítelkyni Jeremyho v Zelenkově Ohrožených druzích.

V několika inscenacích hostuje v nuselském Divadle Na Jezerce.

FILM A TELEVIZE

Kromě divadla se věnuje dabingu, zahrála si ve více než dvaceti filmech a televizních inscenacích. Hrála například ve filmech Tajemství Ocelového města, Panelstory aneb Jak se rodí sídliště, Ta chvíle, ten okamžik, 51 kHz nebo Bába, zahrála si i v seriálech Létající Čestmír, Dobrodružství kriminalistiky, Muž v pozadí nebo Četnické humoresky.
zdroj ND Praha,cz
ROZHOVOR

Šplechtová: Kdyby o naší manželské krizi nepsali, nikdo by to nepoznal

První manželství herečce Miluši Šplechtové nevyšlo. Byla vdaná, s malým dítětem, když se zamilovala do kolegy Jana Hrušínského. Okolí vztahu dávalo pár let, oni jsou spolu dodnes. Ustáli i nedávnou manželovu nevěru. Teď spolu hrají v divadle, kterému on šéfuje.
Miluše Šplechtová 

Miluše Šplechtová - "Když se zamiluje ženská, tak jde. Když se zamiluje muž, tak pořád neví, jestli má jít," říká v rozhovoru pro ONA DNES. | foto: Petra Pikkelová

Dostala jste v divadle na konci roku nějakou finanční odměnu?

Tak to nedostala, ale odměnou je, že mi tu Honza dává role.

Nemáte je jen proto, že jste manželka šéfa?

To ne. U nás nefunguje systém prémií. Ale Honza není ten z šéfů, který by na zaměstnancích šetřil. Herci si tu vydělají daleko více než v jiných divadlech, dotovaných městem. Tam, když se dozvím, jaké mají platy, tak nechápu, kam peníze jdou.

Pochválí vás muž v práci před ostatními?

Ne, tak to opravdu ne.

A není vám to líto?

Samozřejmě mi to někdy líto je. Pochválí mě, když se jde na mě podívat do Národního, ale tady v divadle je spíš kritický.

Nechválí, aby ostatní neměli pocit, že vás jako člena rodiny protežuje?

Tenhle pocit nikdo nemůže mít, protože kdyby tomu tak bylo, tak bych tu hrála jen samé velké role. Místo Zuzany Kronerové Sklenku sherry, místo Nataši Burger bych dělala Manželské vraždění a takhle bych mohla pokračovat dál a dál. Ale já ty role nemám! (přehrává přísnost) A jsem za to ráda, protože to tak má být. Honza není hloupý principál, kdyby tohle dělal, bylo by to krátkozraké.

Hádáte se doma kvůli divadlu?

Vůbec ne. Ale vlastně, když se ptáte, tak vlastně hádáme. Svým způsobem je to kvůli divadlu, protože když Honzovi něco říkám, jdou mu myšlenky jiným směrem, vůbec mě neposlouchá a pak mi tvrdí, že jsem mu nic neříkala. Kolikrát už jsem mu řekla, že si vezmu diktafon a všechno nahraju, protože on nevnímá. To se pak naštvu, ale to je tak vše, co s tím nadělám.

Troufnete si manžela kritizovat kvůli práci?

Ptá se mě na názor. Někdy ho vezme, někdy ne, někdy zase já uznám, že měl pravdu. Jsem spíš ta, která ho uklidňuje, že nic není tak horké, aby to nevychladlo. On vidí věci spíš černě, potřebuje podporu, má neustále pochybnosti. Je to Blíženec a to jsou dva v jednom. Když jdeme na oběd, tak si každý objednáme něco jiného. Ale už ve chvíli, kdy si o něco řekne, ví, že si měl vzít jídlo, které mám já.

Co s tím uděláte? Dáte mu to svoje?

Nedám, on své sní, ale celou dobu lituje, že si nedal to co já. Jednou jsem si takhle říkala, že jen doufám, že takové dilema neměl u oltáře.

Založili jste divadelní společnost. Museli jste se kvůli podnikání zadlužit?

Museli jsme prodat dům, který jsme si postavili v Plané nad Lužnicí v jižních Čechách, abychom měli do začátku peníze. Bylo nám to líto, protože v Plané Honza vyrostl, rodiče tam celý život jezdili na prázdniny a on tam má spoustu kamarádů. Začali jsme tam jezdit i my s dětmi a i ony tam zapustily kořeny. Nejdřív jsem hrozně brečela, že bychom dům měli prodat, ale když jsem to dala na misky vah, tak převážilo divadlo. Vždycky se musí něco pro něco obětovat. Nemůžeme mít všechno.

Rozmlouvala jste manželovi podnikání?

Nikdy, viděla jsem, že je šťastný. Když byly děti malé a on byl v angažmá, tak se jim hodně věnoval. Děti odrostly, syn je v Austrálii, holky jsou velké a najednou tu nic nebylo. Divadlo přirovnávám k jeho dalšímu dítěti, o které se neustále stará. Ale od té doby, co začal podnikat, moc nespí. Probudí se ve čtyři ráno...

Neříkejte, že vyrazí do práce?

Tak to zas ne, ale sedí doma u počítače a pořád pracuje.

Vídáte se vůbec doma?

Moc času tam nejsme. Kdybychom spolu nedělali divadlo, tak bychom se vůbec neviděli. Nedovedu si představit, jak fungují jiné rodiny, kde je manžel takhle pracovně zapřažený. Honzu obdivuju, protože zvládnout takovou věc, jakou je živý organismus divadla, je náročné. Někdy má takových starostí, že je toho až moc. Pak reaguje jako každý muž - přinese si starosti domů a nahrne je na manželku. Ono se mu trochu uleví a jde spát. Manželce naopak zamotá hlavu a ta do rána nespí.

Miluše Šplechtová

Do podnikání se pustila řada herců, ale neuspěla. Čím to, že to vašemu muži tak jde?

Pro podnikání musíte mít v sobě určité geny, které on po předcích má. Po Ondřeji Červíčkovi (pozn. pradědeček J. Hrušínského provozoval divadelní spolek), po tátovi, který celý život toužil mít svoje divadlo, ale tehdy to nešlo. Honza je hrozně pilný, nic nefláká. Někdy je až moc přepečlivý. Všechno desetkrát zkontroluje, i práci lidí, kterou kontrolovat nemusí, přesto to ale udělá.

V divadle hrajete s manželem, v seriálu Nemocnice na kraji města jste se sešla s dcerou Kristýnou. Měla jste tendenci ji jako matka poučovat, co a jak má hrát?

To určitě ne, nic jsem jí neříkala. Každý by si měl jít vlastní cestou. Kristýna je svá a je jen na ní, jak si s tím vším poradí. A jestli má v sobě nějaké herecké geny, jako že asi nějaké má, tak uvidíme, co z toho bude. Zatím všichni říkají, že je šikovná.

Tak to by bylo, aby neměla herecké geny. Kde jinde než ve vaší rodině by měly být? Ale ze tří dětí je to jen ona, která dnes hraje. Jak to?

Všechny tři děti odmalička chodily do divadla, byly tam naložené vlastně pořád. Kristýna chtěla jít na konzervatoř, ale s manželem jsme jí to nakonec rozmluvili. Oba s Honzou ji máme, nic proti téhle škole nemám, ale myslím si, že v patnácti letech se rozhodnout, že budu herec a nic jiného, je krátkozraké. Proto jsme říkali dětem, že by měly mít něco dalšího, kdyby neměly štěstí, aby se uživily. Kristýna šla studovat cestovní ruch, naučila se anglicky, byla na stáži ve Finsku, jeden čas dělala průvodkyni po Praze. Teprve jako dospělá zkusila DAMU. Bára studuje nábytkářství na umělecké průmyslovce. U ní bych řekla, že herecké dispozice má, ale spíš než herectví by ji bavila scénografie. A syn Nikola vystudoval ekonomii a už šestým rokem žije v Austrálii.

Vám někdy chybělo, že nemáte jinou školu?

Ne, já jsem nikdy neměla potřebu s herectvím seknout. Ale teď je jiná doba. Je daleko dravější, děti by měly mít nůžky daleko víc roztažené, aby věděly, že toho můžou víc, ne jen jednu úzkou kolej.

Jako vrchní sestra v Nemocnici jste byla docela pěkná semetrika. Vychutnala jste si tuhle roli?

Určitě. Kladná postava se hraje hrozně špatně. Někdy vám z ní místo klaďase vyjde pitomec. Záporné role většinou dostávám i v dabingu a jsem ráda, protože pro mě je to terapie. Vykřičím ze sebe všechnu zlost. To, co člověk v sobě má, i když o tom vlastně ani neví. Podvědomě to z něj jde ven. Když je vám špatně, tak vám psycholog řekne, abyste šla do posilovny, zaběhala si, koupila si boxovací pytel. Já negativní emoce ze sebe dostávám takhle.

Funguje vám to i přeneseně, i když nekřičíte sama za sebe?

Mně to jde.

To musíte docela ušetřit, protože už nepotřebujete kupovat boxovací pytel ani chodit k psychologovi pro rady, že?

A kde si myslíte, že jsem se tahle moudra dozvěděla? Samozřejmě že u terapeuta, ke kterému jsem chodila.

Předpokládám, že to souviselo s manželskou krizí, kterou detailně řešil bulvár. Co pro vás bylo horší - vyrovnat se s nevěrou, nebo že jste o tom musela číst?

Paradoxní na tom bylo, že kdyby se o tom nepsalo, tak kolegové v divadle říkali, že by na nás vůbec nic nepoznali. Pro mě to bylo hodně těžké, protože to bylo dvojí hraní. Jedno před kolegy a dětmi a druhé na jevišti. S odstupem času si říkám, že člověk má svůj osud nalinkovaný. Asi to tak mělo být, protože to zase odstartovalo něco jiného. Jak tomu dnes říkají mladí, dostanete se do jiného levelu.

Za celé manželství to bylo poprvé?

Právě že poprvé, ale vzhledem k tomu, že to bylo poprvé za téměř pětadvacet let, takto byl docela úspěch. Jiní lidé by nám mohli závidět.

Chtěla jste se rozvést?

Rozvod napadne asi každou ženu v téhle situaci.

A co vás od tohoto rozhodnutí nakonec odradilo?

Ty roky společného života. Říkala jsem si, že není možné je zahodit. My jsme spolu něco vybudovali. Přeci není náhoda, že jste s někým tak dlouho. Po takové době ti lidé k sobě nějakým způsobem patří. Nebo to byl omyl? Řekla jsem si, že počkám, že budu dělat, co si myslím, že je nejlepší. Nechtěla jsem řešit věci násilím. Rozvod je to poslední, co člověk může udělat. Je to definitivní. A já už jsem se rozváděla.

Napadlo vás, že se vám vrací to, co jste udělala před lety svému prvnímu manželovi?

Samozřejmě, taky jsem to svému prvnímu muži řekla. On mě tehdy podržel a řekl milou věc: "Ty seš holka do nepohody, ty to vydržíš."

A měl pravdu.

Podobně jako jiné ženy jsem si prošla obdobím změn. To asi mají všechny, které zažívají nevěru. Nejdřív hledáte chybu v sobě sama, pak se začnete jakoby měnit, chcete být jiná. Já jsem si třeba nechala prodloužit vlasy a šla jsem na operaci spodních víček.

Miluše Šplechtová

Pomáhalo to?

Cítila jsem se líp. Potřebovala jsem nějakou změnu. Teď už sice prodloužené vlasy nemám, umělé nehty taky ne, ale tehdy mně to pomohlo. Byla to taková berlička.

Potřebovala jste zvednout sebevědomí?

To si pište, protože v té době vaše sebevědomí není nijak vysoké.

Dala jste si nějaký limit, dokdy dáte muži šanci?

Tehdy jsem si hlavně řekla, že musím být spokojená sama se sebou, abych v sobě našla klid. Neříkám, že kdyby se to stalo znovu, že by mě to nerozhodilo. Ale možná míň než předtím. Člověk už by na to koukal troch jinak. Ono je však něco jiného, když se vám to stane ve čtyřiceti, než když vás muž opustí v šedesáti. To je pak docela drsný. Na druhou stranu i žena v tomhle věku si může najít muže, třeba třicetiletého, což ale mně osobně přijde dost divné.

Takových žen je čím dál víc. Co se vám na tom zdá divného?

V tomhle jsem stará škola. Když jste s partnerem od mládí, tak spolu stárnete. Stárnete vedle sebe psychicky i tělesně. On na vás zná všechno od A do Z. Ví, jak děláte vajíčka, vy zase víte, jak si čistí zuby. A najednou máte ve zralém věku začít od začátku? Upřímně, to si vůbec nedovedu představit, a ještě ke všemu s třicetiletým mužem. Na to bych se mohla vykašlat! Já chci mít svůj klid, ne abych začala jezdit na motorce, lezla po skalách, nasadila kolečkové brusle. To možná dělají chlapi, ale já taková nejsem. Ale tím neříkám, že vztahy s takovým věkovým rozdílem zavrhuju. A věřím, že mohou vyjít, já bych však na něj takovou odvahu neměla.

Přinesla vám manželská krize něco pozitivního?

Určitě. Do té doby jsem byla na Honzovi hodně závislá. Najednou jsem se ocitla v situaci malého dítěte, které pustíte a ono má začít chodit. Ale já jsem to neuměla, protože on vždy byl ve vztahu ten dominantní a já podřízená. Pak mě pustil a já se musela postavit na vlastní nohy a jít. Zjistila jsem, že to taky jde. A musím říct, že je to příjemné.

Takže platí přísloví, že všechno zlé je k něčemu dobré?

Přesně tak. Nikdy neříkejte, že je všechno špatně. Když se něco stane, i když zlého, tak to pro něco asi má být. To je osud, který máme každý nějak napsaný.

On už začátek vašeho druhého manželství s Janem Hrušínským by byl námětem na hru. Vy vdaná, s dvouletým dítětem, se zamilujete v práci do kolegy. Váhala jste dlouho, než jste odešla od prvního manžela?

Muži a ženy to v tomhle směru mají trochu jinak. Když se zamiluje ženská, tak jde. Když se zamiluje muž, tak pořád neví, jestli má jít, nebo ne. Snaží se mít obě ženy dohromady, což ale nejde a stejně si nakonec musí vybrat jen jednu. Já jsem se zamilovala a šla. V tom jsem měla jasno. Byl to opravdu velký třesk.

Byla to láska na první pohled?

To ani ne. S Honzou jsme se znali z konzervatoře. Poprvé jsme se potkali na plese, kdy o mě opilý zakopnul a zeptal se, jestli bych si nezatancovala, jenže vzápětí upadnul. A to bylo všechno. Pak jsme se sešli až v Ústí nad Labem, kde celý vztah vznikal docela pomalu.

Pro mužské ego docela nepříjemná situace. Jak to celé snášel váš tehdejší manžel?

Musím říct, že můj první muž se tehdy zachoval velmi statečně, i když ze začátku to pro něj bylo asi taky hodně těžké. Syn Nikola nikdy rozvod nepocítil v tom špatném slova smyslu. Měl dva táty. Říkal táta Nikola a táta Honza. Dokonce to pak začaly používat i naše dvě dcery. Nikdy jsem svému prvnímu muži nedělala nějaké naschvály, že bych mu nedávala syna, neřešili jsme žádné tahanice o alimenty. A on byl velmi velkorysý, protože to on zaplatil synovi studium v Austrálii. Doteď máme velmi dobré vztahy. Muž se také hned oženil, máme stejně staré děti. Jeho Veronika je jako naše Kristýna a jeho Péťa je stejně starý jako naše Barunka. Se svojí ženou Věrou k nám chodí na premiéry.

Co musíte udělat, abyste takového ideálního porozvodového vztahu dosáhla?

Myslím, že je to v lidech. Nikola je opravdu dobrý chlap.

Když ho tak vychvalujete, tak proč jste tenkrát od něj odešla?

Bylo mi čtyřiadvacet a zamilovala jsem se jako blázen.

Dnes už to nikomu asi tak divné nepřijde, ale tehdy to musel být docela šok. Dávalo vám okolí najevo, že jste ta špatná?

Samozřejmě jsem cítila určitý tlak. Pocházím z Mostu, kde jsou přeci jen konzervativnější lidé než ve velkém městě. Tehdy bylo nemyslitelné, aby se vdaná žena s malým dítětem sebrala a odešla za jiným mužem. Trochu jsem tam tyhle tlaky cítila, ale nebylo to nic hrozného. Všichni v okolí mi prorokovali, že se za dva roky rozvedeme. A podívejte se, jsme spolu už čtyřiadvacet let.

Máte dvě dcery, kdyby se dostaly do podobné situace jako vy, co byste jim poradila?

Tak to vůbec nevím. Ale pokud by byly šťastné, tak bych jim to přála. Průšvih je, když je to naopak. Já jsem měla velké štěstí. Honza byl na mě vždycky hodný. Všichni v divadle mi ho záviděli. Když jsem dohrála představení, tak mi zavolal, v kolik má pro mě přijet. Dostávala jsem od něj kytky.

Miluše Šplechtová

Mluvíte v minulém čase. Už to nedělá?

Teď už na to není čas. Ale je pořád galantní, kytku občas dostanu, ale je pravda, že dřív jsem jich dostávala víc.

Co na to tehdy říkali vaši rodiče?

Já je nemám. Maminka mi umřela ve čtrnácti letech po operaci hlavy na plicní embolii. A tatínek zemřel o deset let později.

Jak jste se v tom věku vyrovnala se smrtí maminky?

Pro nás všechny to bylo hrozně těžké období. O to víc, že táta s mámou se měli hodně rádi. On vlastně zemřel steskem po ní. Nikdy už si nenašel partnerku, žil sice s jednou paní dva roky, ale ten vztah nebyl dobrý, protože ji neustále srovnával s maminkou.

Takže jste její roli v rodině převzala vy?

Bratrovi Vašíkovi tehdy bylo dvanáct a Pavlík chodil do první třídy. Dodneška se oba na mě obracejí jako na maminku. Když zemřel tatínek, tak Pavlík ještě nebyl plnoletý. Já už jsem byla vdaná, a tak jsem se o něj soudila, aby mi ho dali do péče.

A jak to dopadlo?

Vysoudila jsem ho. Tak dobře jsem ho vychovala, že když dospěl, hned emigroval. (směje se) Koupil si zájezd do Jugoslávie s jednodenním výletem do Benátek. Pětadvacet let už žije v Americe.

Svěřil se vám, že chce utéct?

Něco jsem tušila.

Tehdy jste musela vědět, že ho hned tak neuvidíte. Rozmlouvala jste mu to, nebo jste byla ráda, že se dostane na Západ?

Takhle jsem to neřešila. My jsme zocelení tím, že nám odešli rodiče. Spoustu věcí díky tomu bereme s nadhledem. Takže to, že ho neuvidím, nebylo až tak podstatné. Vždycky říkám, zaplať pánbůh, že žijeme a jsme zdraví.

Byla jste tedy čerstvě rozvedená paní s malým dítětem. Jak vás přijala nová rodina Hrušínských?

Rodiče manžela mě znali už z jeviště. Když mě viděli v Ústí nad Labem v divadle, tak prý Honzovi říkali, že bych se jim pro něj líbila. Na to tehdy mohl říct jen to, že už jsem vdaná a mám dítě. Když se pak dozvěděli, že jsme spolu, tak první starost maminky byla, jestli mám holčičku. Bábinka toužila po holčičce, protože jinak do té doby byli v rodině samí kluci. Ale nakonec byli šťastní, i když jsem přišla i se synem. Nikdy jsme neměli žádné problémy.

Styděla jste se před Rudolfem Hrušínským?

Samozřejmě že styděla. Než jsem to odbourala, trvalo mi to docela dlouho. K překonání studu mi pomohly i komické situace. Třeba když jsme ještě jako nesezdaní jednou šli do pokoje Honzy v domě rodičů, tak se před námi najednou objevil pan Herec Rudolf Hrušínský v pyžamu! Koukala jsem na něj jako blázen. Ale nakonec to byl on sám, kdo mi hrozně pomohl, protože se choval úplně normálně.

Jaký byl vůbec doma?

Mlčenlivý. Hrozně lpěl na dětech a vůbec celé rodině. Tu miloval. Někdy byl taky bručoun a později, když už byl nemocný, nervózní. Byl to člověk, který žil pro rodinu. Jeho manželka byla vždycky na prvním místě. Ona a rodina, nic jiného neexistovalo.

Všichni jste bydleli v jednom domě. Nechtěli jste se s mužem osamostatnit?

Jeden čas jsme uvažovali, že bychom se odstěhovali, protože když jsou děti malé, tak jsou hlučné a tchán potřeboval mít klid. Jenže když jsme to řekli rodičům, tak o tom nechtěli ani slyšet. Nechtěli, abychom odešli pryč. Rozhodli se, že na půdě domu vybudují další byt. Původně jsme tam měli jít my, nakonec nám nechali svůj byt a šli do půdního, protože si tam táta nechal postavit krb, po kterém toužil celý život.

Byli to hlídací prarodiče?

Od začátku. Když bylo Kristýnce půl roku, oslovili mě z Realistického divadla. Zeptala jsem se maminky, jestli by to šlo, protože Kristýna i Nikola byli tehdy malí. Vyhověla mi. Byla obrovsky obětavá, opravdu neskutečně. Nikdy, snad se to ještě nepřihodí, jsme neměli problémy s dětmi. Vždycky, když se kolegyně v divadle bavily o svých pubertálních dětech, tak jsem měla pocit, že naše jsou nějaké divné, protože byly opravdu hodné. Nekouřily trávu, pracují a ještě nám pomáhají. A já si říkám, že je to tím, jak se jim maminka věnovala, když byli malí. Naše děti jako houba vcucávaly tu její laskavost. Všechno to dobré, co v sobě měla, předala jim.

Suplovala vám maminku?

Samozřejmě. Já jsem se jí svěřovala a ona naopak mně. Kolikrát mi řekla takové věci, které nikomu nepověděla. Vyprávěla mi o válce, jak jako dítě prožívala holokaust, když jí celá rodina zůstala v koncentračním táboře. Ani klukům o tom nepověděla, bála se jim říkat tyhle věci, zatěžovat je tím. Vlastně je chránila. A my dvě jsme se otevřely jedna druhé.

Vystupujete jako Miluše Šplechtová. Jaké vůbec máte v občance příjmení?

Když jsem se vdala, tak jsem přijala příjmení mého muže. Oficiálně jsem tedy Hrušínská. Ale ve své herecké profesi jsem si nechala své rodné jméno, se kterým jsem začínala hrát po škole v divadle.

 

Miluše Šplechtová

Narodila se 13. 11. 1957 v Mostě.

Vystudovala pražskou konzervatoř. Začínala hrát v Ústí nad Labem, později ve smíchovském Realistickém divadle. Od roku 1991 je v angažmá Národního divadla, hraje také v Divadle Na Jezerce. Zatím poslední televizní roli měla v seriálu Nemocnice na kraji města.

S prvním mužem, architektem Nikolou Stojanovem, se rozvedla po dvou letech. Vzala si Jana Hrušínského.

Z prvního manželství má syna Nikolu (26), s Janem Hrušínským dcery Kristýnu (23) a Báru (17).

Autor:
 
 

 

Zdroj: http://ona.idnes.cz/

 Kristýna Hrušínská,*5.3.1985 - herečka

 

Kristýna Hrušínská se narodila 5.3.1985 v Praze. Vystudovala střední odbornou školu cestovního ruchu se zaměřením na průvodcovství. Touha po hraní ji ale ani po maturitě neopustila a tak se rozhodla že zkusí přijímací zkoušky na DAMU. Uspěla a dostala se tak do ročníku k Janu Bornovi a Ivanu Rajmontovi.

Během studia ztvárnila role jako Kočka a Liška v Těsnohlídkově Lišce Bystroušce, Beatrice v Goldoniho Sluhovi dvou pánů, variace na Vladimíra a Estragona ve hře Čekání (r. Ondřej Pavelka), Irinu v Čechovových Třech sestrách, Sašu v Čechovově Ivanovovi, jeptišku ve hře Tleskač (r. Jakub Vašíček) nebo Violu v Shakespearově Večeru tříkrálovém (r. Ondřej Pavelka).

První z absolventských představení je Fuksův Spalovač mrtvol, kde ztvárnila roli Ziny, další je hra Janka Jirků Marnotratný syn (r. Janek Jirků), kde ztvárnila roli Andělky. Hraje v Divadle Na Jezerce ve hře Kaviár nebo čočka roli Fiorelly (r. Zdeněk Zelenka) a v Národním divadle převzala roli Clarice v Goldoniho Sluhovi dvou pánů (r. Ivan Rajmont). Dále spolupracovala s Viktorií Čermákovou na Steigerwaldově hře Horáková X Gottwald a s Vladimírem Morávkem a Arnoštem Goldflamem na projektu Idioti na Provázku. Z televizních rolí je to Janinka v seriálu Nemocnice na kraji města III. (r. Viktor Polesný), Pearl ve Škvoreckého Setkání v Praze s vraždou (r. Jitka Němcová) či nedochvilná medička v Hodině klavíru (r. Zdeněk Zelenka). Je to dcera herce Jana Hrušinského a vnučka Rudolfa Hrušinského st.

 Zdroj Osobnosti,cz

Dcera slavných rodičů a ještě slavnějšího dědy Hrušínská: V kocovině a bez podprsenky promluvila o novém příteli!

Slavný potomek rodinného klanu Kristýna Hrušínská promluvila o svém novém příteli.
7. srpna 2014 ● 20:10

Nejmladší z klanu Hrušínských devětadvacetiletá herečka Kristýna přijela na skok do Prahy, aby zde provětrala rodinné sídlo, kde žil její slavný dědeček Rudolf Hrušínský starší. Po zahradě běhala bez podprsenky a s kocovinou z večerní párty. Velmi otevřeně promluvila o svých plánech, které má se svým novým přítelem.

 

Kristýna Hrušínská si užívá divadelní prázdniny se vším všudy. Léto tráví u svých rodičů na chalupě v Jižních Čechách a do práce se rozhodně ještě nežene. „Čtyři dny jsem strávila s kamarádkami a kolegyněmi z divadla v Chorvatsku, pak jsem byla na chalupě a v nejbližší době vyrazíme s přítelem na Moravu, kterou si projedeme na kolech. Doufám, že nás nečekají nějaké krpály. No a na závěr prázdnin, před zahájením divadelní sezóny, pojedeme s kamarádkou na pár dnů do Provence,“ vyjmenovala Kristýna své plány.

Cesta na Moravu bude její první dovolená s jejím novým přítelem. „Známe se teprve dva měsíce, takže vztah je na začátku, ale více už neřeknu. Snad jen, aby přítel nebyl anonymní, tak prozradím, že se jmenuje Matěj,“ přiznala Hrušínská, která přijela na skok do domu, kde její dědeček Rudolf Hrušínský žil 51 let.

Jeho potomci se o rodinné sídlo pravidelně jezdí starat, tentokrát vyšla řada na jeho vnučku. Převlékla se do tepláků, hodila na sebe černé tílko, pod kterým neměla podprsenku a vrhla se do sekání zahrady. A to i přesto, že měla lehkou kocovinu. „Včera jsme s kamarádkami uspořádaly takovou menší pivní tour, a tak pobyt na čerstvém vzduchu a troška manuálních činností mi jen prospěje,“ smála se herečka. Kromě toho, že posekala trávu, provětrala barák i krytý bazén, ugrilovala si něco k snědku a ochutnala švestky.

 
 
 
Autor: tesk
zdroj Blesk,cz

Rozčílený Hrušínský: Nový ředitel Národního vyhodil mou ženu i otce! Kvůli mně!

 
Jan Hrušínský napsal do Národního divadla otevřený dopis.
26. ledna 2015 ● 14:44
 

 

 
 
 
 
 

Jan Hrušínský se rozhodl napsat řediteli Národního Divadla (ND) dopis, když s hrůzou zjistil, že busty jeho otce Rudolfa Hrušínského a Jana Kemra po 19 letech zmizely ze svých míst ve foyer ND.

„Z čestného místa byly odstraněny a nahrazeny někým jiným. Vážený pane řediteli, chápu, že se ND pokoušíte změnit k obrazu svému, ale promiňte, tento způsob změn zdá se mi poněkud nešťastným,“ klade Hrušínský na srdce Janu Burianovi. Na konci dopisu ho žádá, aby busty vynikajících herců vrátil vedle sebe zpět na původní místo, kde nyní stojí busta Václava Havla.

V dopise také nezapomněl zmínit šokující „čistku“ několikaletých členů Národního divadla, během níž přišla o místo kromě jiných i jeho manželka Miluše Šplechtová. Tu po 25 letech svého působení v ND budoucí šéf činohry Daniel Špinar vyzval, aby divadlo opustila.

 

 

 

„Jako jeden z důvodů jí sdělil, že nesouhlasí s názory jejího manžela, Jana Hrušínského. Rovněž uvedl, že nemá rád Divadlo Na Jezerce. Perzekuce za názory rodinných příslušníků jsme, pane Buriane, před Listopadem zažívali velmi často,“ podotkl rozhořčený herec.

Dále vyjádřil svůj údiv nad tím, jakou formou hodlá nové vedení ND divadlo měnit. Podle něj je to profesně i lidsky stejně nevkusné a nevhodné jako šibování s bustami skutečných umělců.

 

 

 

 
Autor: höh, tesk
zdroj Blesk,cz
  30. ledna 2015 • 09:54

Hrušínský mohl vyhazovu ženy z Národního zabránit, ale nechtěl!

Miluše Šplechtová odchází po dlouhých 25 letech.
Miluše Šplechtová odchází po dlouhých 25 letech. (ara)
 
 
 

V roce 2013 totiž dostal velmi lukrativní nabídku. „Byl jsem osloven Ministerstvem kultury ČR, abych se zúčastnil výběrového řízení na funkci ředitele ND,“ řekl Hrušínský Blesku. Kdyby tehdy nabídku přijal, mohl by rozhodovat, jakým směrem se divadlo bude ubírat a kdo z herců zůstane.

Proč se tedy konkurzu tenkrát neúčastnil? „Mám vlastní, dobře fungující divadlo. A taky zodpovědnost za sto třicet lidí, kteří u nás pracují,“ říká Jan Hrušínský, který šéfuje Divadlu Na Jezerce, kde hraje třeba Jiřina Bohdalová, Jan Dolanský či Petr Kostka.

 

Na post ředitele Národního divadla by si ale klidně troufnul. Jako současný ředitel podává skvělé výsledky a divadlo funguje podle jeho slov jak umělecky, tak ekonomicky.

 
3. února 2015 • 05:00

Manželka Jana Hrušínského Šplechtová: Rakovina krve jejího nejbližšího!

 

Manželka Jana Hrušínského (59) má k oběma mladším bratrům velice silný vztah. Po smrti obou rodičů se o ně starala. „Maminka zemřela, když mi bylo čtrnáct,“ vzpomíná herečka. Její otec, horník, zůstal v 36 letech sám na dceru a dva syny. Svou ženu přežil o pouhých deset let. Miluše musela ve svých 24 letech nastoupit jako druhá máma. A to navíc bojovala o to, aby dostala bratra Pavla, který byl ještě nezletilý, do opatrovnictví. Václavovi bylo už dvaadvacet.


„Pavel pak emigroval do Ameriky. Pracoval v americké armádě, byl dokonce v Iráku. Oženil se a narodilo se jim postupně pět dětí,“ vypočítává herečka. Čtyři děti jsou autisté, potřebují zvláštní péči. Pavlova žena tlak nevydržela a od rodiny odešla. Miluščin bratr zůstal na všechno sám. Navíc u něj propukla rakovina krve. Důsledek jeho pobytu v Iráku. Válečný veterán měl mnohočetný myelom. Táta pěti dětí bojoval o život. „On je úžasný člověk. Má báječnou povahu. Vždycky s nadsázkou říkám, že je to díky mé výchově. Dodá vám energii. Myslí pozitivně, se vším si dokáže poradit,“ popisuje bratra láskyplně Šplechtová.
Naštěstí zabrala léčba. Pavlovi odebírali krev a speciální metodou ji zbavovali nádorových buněk. „Věřím, že to tou svou vůlí a láskou k životu všechno překoná,“ říká s nadějí Miluše.

 

Co je mnohočetný myelom?
Jde o maligní nádorové onemocnění plazmatických buněk. V případě hereččina bratra bylo s největší pravděpodobností vyvolané jeho pobytem v Iráku, když pracoval v armádě. Nahromaděné abnormální buňky se shlukují především v kostech, kde působí léze s možností následných patologických zlomenin, a v kostní dřeni, kde narušují produkci normálních krevních buněk.

Dva seriály a jeden vyhazov
Nový umělecký šéf činohry Daniel Špinar (35) vyjednává s Miluší Šplechtovou o ukončení jejího angažmá. Vzhledem k tomu, že má trvalou smlouvu, musí odchod proběhnout formou dohody. Naštěstí je herečka plně zaměstnaná na Primě. V Cestách domů představuje šéfku kriminálky, majorku Mílu Jírovou a v novém seriálu Všechny moje lásky hraje místostarostku Zdenu Zábranskou.

 

Miluše Šplechtová: Otevřeně o vyhazovu z Národního divadla!

 
Miluš po 25 letech zřejmě opustí první scénu.
 

 

 
 
 
 
 

Co se děje v Národním? Máte výpověď?

„To je mylná informace. Výpověď nemám. Budoucí šéf činohry, pan Špinar, si nás všechny pozval na jakési pohovory a bylo mi naznačeno, že by byl rád, kdybych činohru opustila. To je současný stav. Řekla jsem, že si všechno nechám projít hlavou. Musela jsem to v sobě zpracovat, protože mi během toho pohovoru sdělil některé přinejmenším netaktní věci.“

Jaké?

„O našem Divadle Na Jezerce, o mně, nechci o tom mluvit. Teď se rozmýšlím, jestli mám o místo v Národním divadle bojovat. Prožila jsem tam krásných pětadvacet let a zahrála si nádherné role. Setkala se s výbornými režiséry – s Ladislavem Smočkem, Janem Kačerem, i kolegy Blankou Bohdanovou, Josefem Kemrem, Jiřím Štěpničkou, Františkem Němcem, Honzou Hartlem… Když to vezmu zpětně, můžu si říct, v uvozovkách, že mám splněno.“

Ale hodit jen tak za hlavu těch pětadvacet let, to asi nejde..

„Všechno dávám na misky vah. Taky vím, že už to nemůže být, jak to bylo, a vůbec nezpochybňuju, že nový šéf si chce vybrat svoje lidi. Spíš mi šlo o formu, jakou to dělá, o jednání s námi, které nebylo slušné. Jak jsem mluvila s kolegy, pokládají to dokonce za hulvátství. Kdyby pan Špinar zvolil jinou formu, každý by pochopil. Proto se zvedla vlna odporu. Nový šéf také prezentuje tyto pohovory na veřejnosti jinak, než se ve skutečnosti odehrály.“

Místo ředitele činohry bylo dříve nabídnuto vašemu muži Janu Hrušínskému. Proč ho nevzal?

„To už je dávno. Když s tím přišel, trochu jsem se zhrozila, protože vím, co to všechno obnáší. Osobně si myslím, že by byl Honza dobrý ředitel, ale nedovedl by sedět na dvou židlích, jak je v naší zemi zvykem. Divadlo Na Jezerce milujeme, přirovnáváme ho k našemu čtvrtému dítěti, vypiplali jsme ho, prodali kvůli němu svůj dům v Plané nad Lužnicí, takže se sám nakonec rozhodl a nabídku zúčastnit se výběrového řízení na jaře 2012 odmítl.“

 

 

Jaké jsou důvody čistky budoucího ředitele činohry?

„Řekl, že by měli odejít lidé, kteří nesplňují herecké parametry jeho nové koncepce.“

Nebude v Národním nakonec experimentální divadlo?

„Kdo zná práci pana Špinara, nemůže nic jiného očekávat. Myslím, že nakonec diváci ukážou, jestli se jim činohra ND bude nebo nebude líbit. S miliardou od ministerstva kultury to bude mít snadné, vlastně ani diváci nemusejí chodit.“

Koho z kolegů by vám bylo nejvíc líto, kdyby měl odejít?

„Všichni, kteří mají divadlo opustit, jsou skvělí herci, kteří se neztratí, spíš je mi líto, jak se s nimi zacházelo. Ne každý je silný, někteří se sesypou a bude jim zle. Každý odchod je bolestný, ale musí se zvolit kultivovaná forma, jakou se jim to řekne.“

Vidím, že už jste napůl rozhodnutá nebojovat.

„Víte, život je příliš krátký na to, abych se zabývala tím, jestli zůstanu nebo nezůstanu s panem Špinarem. Ostatně Národní divadlo se z toho nepoloží.“

Máte tu výhodu, na rozdíl od jiných kolegů, že máte »Jezerku«. Nelitujete tedy toho, že jste na začátku do ní dali všechno?

„Vůbec ne. Víte, už když mi poprvé Honza řekl o svém nápadu a ptal se, co tomu říkám, odpověděla jsem proč ne. Jenže pak jeden den přišel s tím, že budeme muset prodat rodinný dům v Plané nad Lužnicí. To jsem se složila. Vedle tchánovy chaty jsme si postavili domek k trvalému bydlení, činčali si ho, taky zahrádku…“

Co jste udělala?

„No, plakala jsem a plakala, protože jsem si to neuměla představit. Pamatuju se, že ten den jsme hrály v Kolowratu s Taťánou Medveckou a Věrou Galatíkovou. Já nemohla vůbec hrát, všechno mě dojímalo, slzy na krajíčku. Teď vím, že jsme to museli udělat, jinak bychom divadlo nemohli rozjet.“

 

 

Psalo se, že bráchové Jan a Rudolf spolu válčí, takže by to asi stejně nedělalo dobrotu, mít chalupy vedle sebe…

„To se nedá říct, že by válčili. Rudolf a Honza jsou prostě každý jiný. Oba jsou spokojení, občas se vídáme, stýkáme se s jeho syny a naše děti s jeho.“

Začátky v soukromém divadle musely být hodně těžké.

„Říkám, co tě nezabije, to tě posílí, a mám s tím velkou zkušenost. Ve čtrnácti mi zemřela maminka, pak mi zemřel tatínek, bratr emigroval, dneska už mě vyvede z míry jen nespravedlnost nebo krutost. Víte, soukromé divadlo není žádná legrace. Obdivuju divadelní společnosti, jako je například ta Olgy Želenské, že se drží, dává práci hercům, jezdí po celé republice.“

To všechno bez minimální dotace?

„Ať si to někdo z divadel, která dostávají milionové granty, zkusí. Honza říká, že je pyšný na to, že bez velkých dotací nikdy neměl žádný dluh, v hledišti máme plno a pomáhají nám i sponzoři. Tak by to mělo být v Praze ve všech divadlech!“

Kromě divadla jste vidět také v televizních seriálech, v Cestách domů jako přísná šéfka vyšetřovatelů a nejnověji ve Všech mých láskách pro změnu jako milenka pana starosty, kterého hraje váš muž.

„Obě role mám ráda Míla Jírová je spravedlivá, dělá svoji práci poctivě, asi se teď divákům nebude líbit, že se nějak zaplete s jiným, přestože má doma hodnýho Soudka. Nikdo nejsme dokonalý. Zdena Zábranská v »Láskách« je také ambiciózní, ale je to žena s ostrými lokty, sebestředná, kouká, co by jí co kde vyneslo.“

Měla jste před sebou nějaký vzor v političce?

„Ne, to mě nenapadlo. Bavilo by mě ale, kdyby se někdy Zdena polepšila.“

Hrajete nevěrnou ženu, ve vašem manželství tomu bylo před lety naopak. Jak jste tu krizi ustála?

„Na tohle opět odpovídám, nikdo není dokonalý. Když někoho milujete, milujete ho i s chybami, jinak by ten vztah nestál za nic. Řeknete si, stojí vám za to ten člověk? Miluju ho? Když si to takhle položíte, musíte odpustit. Jestli se něco přihodilo, tak je to za námi, já si užívám tenhle den, kdy je fajn. Kdoví, co bude zítra? Prostě se nestresuju.“

V milostných scénách s vlastním mužem jako milencem jste v pyžamu pod dekou. To jste chtěli?

„Byl to režijní záměr a nám to nevadilo.“

Kdybyste měla sepisovat všechny svoje lásky, kolik by jich bylo?

„Dokonce se tím s kolegyněmi herečkami bavíme. Musím říct, že ty moje by vydaly jen na pár dílů. Pamatuju si je dokonce jmény. V první třídě to byl Jirka Tvrdek, pak přišel Nosek, líbil se mi kluk ze sousedství Pepa Kondr, na devítiletce Gunnar Grabovský, na konzervatoři jsem chodila s baleťákem Emilem Ptáčkem a pak už přišel můj první muž, krátké manželství, a hned nato Honza a spolu jsme třicet let. “

 
Autor: Zuzana Pšenicová
zdroj Blesk,cz
 
 2. dubna 2015 • 05:00

Manželka Jana Hrušínského Miluše Šplechtová prozradila: V červnu čekáme chlapečka!

Jan Hrušínský s manželkou Miluší Šplechtovou.
Jan Hrušínský s manželkou Miluší Šplechtovou.
 

 
 
 

Herecký pár Jan Hrušínský (59) a Miluše Šplechtová (57) zažívá obrovské štěstí. Miluščin syn z prvního manželství, který žije v Austrálii, se totiž brzy dočká svého prvního potomka.

„V červnu čekáme chlapečka, naše první vnouče,“ radovala se v rozhovoru s reportérkou týdeníku Sedmička Šplechtová, která také prozradila, že budoucí miláček rodiny zatím nemá přidělené jméno. „Doma mu pracovně říkáme Junior No Name,“ dodala.

Herečka také říká, že v Austrálii mají tu výhodu, že dítě mohou pojmenovat až měsíc po porodu, takže jeho rodiče zatím mají spoustu času na vymýšlení nejlepšího jména. Dbát prý budou zejména na to, aby se v obou zemích, tedy v Česku i Austrálii, dobře vyslovovalo.

Šplechtová prozrazuje, že jak její syn Nikola, tak jeho paní mají australské občanství. Nikola, kterému Australané říkají zkráceně Nik, pracuje jako personalista. „Tak možná ten malý budek Viktor, aby byl Vik,“ dodala nadšená budoucí babička se smíchem.

Jan Hrušínský s manželkou Miluší Šplechtovou

Jan Hrušínský s manželkou Miluší Šplechtovou Hermína

Na zdraví Hrušínského se podepsal stres: Skončil v nemocnici

24. června 2015 9:38

Sotva Jan Hrušínský oslavil šedesátiny, musí se potýkat se zdravotními komplikacemi. V poslední době toho na něj bylo příliš, což nezůstalo bez odezvy.

Známý herec skončil v nemocnici, kde musel podstoupit rovnou dvě operace. „Bylo to hodně vážné. Praskl mu žlučník a žluč se prý valila do břicha,“ prozradil deníku Aha! pacient, který se o zdravotním stavu Hrušínského dozvěděl v během jeho hospitalizace. Lékařský zákrok poté potvrdila i mluvčí Divadla Na Jezerce, kde herec působí jako principál.

Jan Hrušínský si v poslední době příliš klidu neužil, což ovlivnilo jeho zdraví. Poté, co bylo jeho manželce Miluši Šplechtové (57) ukončeno angažmá v Národním divadle, přišla nepříjemnost v podobě zranění Jana Třísky (78), kvůli němuž byla odložena premiéra hry Shylock. 

Adam Chromý, Super.cz

Jan Hrušínský a Miluše Šplechtová mají dalšího vnuka.

Jan Hrušínský a Miluše Šplechtová mají dalšího vnuka.Herminapress

Už je z nich zase dědeček a babička: Rodina Hrušínských přivítala na světě dalšího člena

28. července 2017 12:18

Divadelní ředitel a herec Jan Hrušínský (62) září společně s manželkou Miluší Šplechtovou (59) štěstím. Jejich dcera Kristýna Hrušínská (32) přivedla na svět syna Vojtu.

 

„Už zase jsme dědeček a babička,“ pochlubil se na sociální síti principál Divadla Na Jezerce. Malý Vojta váží 3,28 kilogramů a měří 51 centimetrů. Pyšným tatínkem je manžel Kristýny Hrušínské, režisér a scenárista Matěj Balcar (26).

Hrušínský má se Šplechtovou ještě jednoho vnuka. Narodil se jeho vyženěnému synovi Nikolovi, který žije v Austrálii. 

Anna Veškrnová , Super.cz

 

 

 
 

Časová osa článků

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář