Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ilja Prachař - David Prachař - Jana Prachařová - Linda Rybová

Ilja Prachař,*30.4.1924 - 10.8.2005 - herec

 

Ilja Prachař se narodil 30. dubna 1924 v Malenovicích u Zlína do rodiny úředníka zdravotní pojišťovny. Vystudoval reálné gymnázium a za války byl nasazen v Baťových závodech. Uvažoval o studiu medicíny, ale během vojny se stal členem známého Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého (1945 – 1947), a rozhodl se pro herectví. Poté působil ve Zlíně (1947 – 1952), v Ostravě (1952 – 1954), v Divadle S. K. Neumanna v Libni (1954 – 1959) a v Divadle na Vinohradech (1959 – 1991), z něhož odešel ze zdravotních důvodů na odpočinek. S úspěchem hostoval i na jiných scénách.

Na divadelních prknech se stal představitelem charakterních a vitálních komických, tragikomických i tragických postav (Orgon v „Tartuffe“, Falstaff ve „Veselých paničkách windsdorských“, Čebutykin v Čechových „Třech sestrách“, Josef Švejk v „Dobrém vojáku Švejkovi“ Jaroslava Haška či advokát v Ibsenově „Noře“). Herci se stali také jeho příbuzní: bratr Kamil Prachař (*1931), věrná manželka Jana Prachařová (*1937), syn David Prachař (*1959), bývalá snacha Dana Batulková (*1958) i snacha Linda Rybová (*1975) a vnuk Jakub Prachař (*1983).

V naší kinematografii debutoval roku 1957 rolí lékaře v dramatu BOMBA. Od začátku své kariéry ho režiséři „zaškatulkovali“ do rolí policistů, vojenských důstojníků, funkcionářů, úředníků či lékařů ve snímcích TRANSPORT Z RÁJE (nacista Herz), KRÁL ŠUMAVY (velitel SNB Burda), SVĚTÁCI (kapitán SNB Kraus), SOUHVĚZDÍ PANNY (kapitán Pazourek), BÍLÁ PANÍ (přednosta na ministerstvu), SPADLA Z MĚSÍCE (funkcionář), STÍN HORKÉHO LÉTA (velitel SNB), KLADIVO NA ČARODĚJNICE (rychtář), SVATBA JAKO ŘEMEN (strýc důstojník), HRDINA MÁ STRACH (náměstek), ĎÁBELSKÉ LÍBÁNKY (prokurátor), POUTA (lékař), HOLKA NA ZABITÍ (policista Sláma), STÍHÁN A PODEZŘELÝ (kapitán Hart), INDIÁNI Z VĚTROVA (Pávek), PASÁČEK Z DOLINY (starosta) či STÍNY KAPRADINY (Benda).

Autor: leppilampi, Mercy, MiroslavJosef,

zdroj Osobnosti,cz

David Prachař,*15.1.1959 - herec

David Prachař se narodil 15. ledna 1959. Pochází z herecké rodiny, jeho otec Ilja Prachař byl vynikajíci herec (zemřel ve svých 81 letech) a legendární představitel Trautenberka z Krkonošských pohádek. Hrál v divadlech ve Zlíně, Ostravě, v Praze, kde od r. 1959 hrál ve Vinohradském divadle. A maminka, Jana Prachařová (rozená Želenská, ze slavné herecké rodiny Želenských) pracuje jako loutkoherečka, hlavně pro televizi, podílela se například na večerníčcích a na seriálu Broučci.

Umělecký talent Prachařů sahá až do hlubokých kořenů. Už jeho babička a dědeček byli nadšenými ochotníky. Jeho babička se velmi dobře znala např. s Ivanem Olbrachtem. Ilja Prachař měl ještě 2 bratry. Mladší, Kamil, je již 50 let profesionálním hercem. Je zakládajícím členem stálé divadelní scény v Chebu (1961), a stále zde ještě hraje. A dcera staršího Iljova bratra je produkční. Pradědeček Drahoš Želenský, syn Karla Želenského, býval ředitelem Národního divadla. Prapradědeček Davida Prachaře, Karel Želenský, býval hercem Národního divadla. Shodou okolností v současné době uvádí Národní divadlo Richarda III., ve kterém David Prachař hraje vévodu z Buckinghamu - stejnou roli, kterou tehdy hrál jeho prapradědeček, když se Richard III. uváděl na scéně ND poprvé.

V dospívání vstřebával David Prachař nejrůznější umělecké vlivy - chodil na výstavy, hodně četl, učil se na kytaru, na housle, na saxofón a jako divák měl velmi rád film. Dnes svoji tehdejší píli při učení se na saxofón (a zřejmě i na piáno) zúročuje David Prachař v představeních Novecento (kde hraje na saxofón a trochu i na klavír) a v Richardu III. (kde hraje na klavír).

V roce 1982 ukončil herecká studia na pražské DAMU a byl angažován v divadle S.K. Neumanna(dnes "Pod Palmovkou"), kde se setkal s velkou režisérskou osobností - Janem Grossmanem. Pak hrál postupně v Divadle E.F. Buriana, v Činoherním klubu (do roku 1992), poté byl dva roky ve svobodném povolání. V roce 1994 přešel s režisérem Janem Nebeským do Divadla Komedie a to byly pro jeho umělecký vývoj moc významné roky. Při příchodu do Divadla Komedie se pro něho stalo také osudové setkání s režisérem Michalem Dočekalem. Po zániku Divadla Komedie, v roce 2002 se stal členem činohry Národního divadla.

K jeho nejvýznamějším rolím patří Hamlet v Divadle Komedie,Macbeth v inscenaci Borise Rösnera na Pražském hradě,Solenyj v Čechovově Třech sestrách,Stavrogin v Dostojevského Běsech,Faust v Marlowově hře na Vyšehradě,Šašek v inscenaci Martina Huby Král Lear na Pražském hradě a také samozřejmě role CYRANA Z BERGERACU.

V roce 1994 dostal cenu Alfréda Radoka za roli Hamleta a roce 2001 stejné ocenění za Marlowova Fausta.(více v sekci "Divadla"). Dvakrát byl David Prachař v širší nominaci na cenu Thálie. Poprvé za titulního Coriolana a podruhé za hlavní roli hry Duše - krajina širá.

V roce 2000 získal cenu Františka Filipovského za dabing filmu Život je krásný.V České televizi uváděl pořad "To je ta čeština" a hrál v inscenacích "Den,kdy nevyšlo slunce", "Isabela, vévodkyně Bourbonská", "Ať ten kůň mlčí!", "Jánošova kouzelná flétnička", "Kdo probudil Pindruše?"No a účinkoval ve filmech "Schůzka se stíny", "Narozeniny režiséra Z.K.", "Nexus a Agáta"(více v sekci"Seriálografie" a "Filmografie")

Markéta "Sizzy" Javorková

zdroj ČSFD,cz

Po absolvování pražské DAMU (1982) zahájil svoji profesionální hereckou dráhu v libeňském Divadle S. K. Neumanna, kde se sešel s legendárním režisérem Janem Grossmanem – v jeho inscenaci Albeeho hry Kdopak by se Kafky (vlka) bál? hrál Nicka, v Sofoklově Oidipovi byl členem chóru; obsazovali ho i další režiséři, Jan Nebeský mu svěřil např. roli Osvalda v Přízracích. V roce 1989 hrál v jeho inscenaci Strindbergových Věřitelů v Divadle E. F. Buriana, s tímto režisérem přešel posléze do Činoherního klubu (1989-92), kde hrál mimo jiné titulní roli Oresta v Euripidově tragédii. Následující dva roky byl ve svobodném povolání.

V roce 1994 přišel s režisérem Nebeským do nově se formujícího Divadla Komedie, kde setrval až do roku 2002 a byly to pro jeho umělecký vývoj významné roky. Zahrál si tu řadu úspěšných rolí (např. Lenglumé v komedii Okno do hlavy, titulní Hamlet (Cena A. Radoka, 1994), Clov v Konci hry, režíroval tu také své autorské představení Tiše ke světlu). Osudové pro něho tady bylo setkání s režisérem Michalem Dočekalem, v jehož inscenacích vytvořil několik postav (Solenyje ve Třech sestrách, Porcia v Kupci benátském, Šťastlivce v Lese a Fausta v Marlowově Tragické historii o doktoru Faustovi (získal za ni opět Cenu A. Radoka, 2001). Hostoval a hostuje občas i na jiných scénách.

Angažmá v Činohře Národního divadla získal v roce 2002. Uvedl se zde titulním Rostandovým Cyranem z Bergeracu, dále jsme ho viděli mimo jiné jako Wanga v Brechtově Dobrém člověku ze Sečuanu, jako titulního Shakespearova Coriolana, hrál Antona v Mayenburgově Eldorádu, Tajemníka Wurma v Schillerových Úkladech a lásce, Bedřicha Hofreitera ve Schnitzlerově Duši – krajině širé, Wagnera – Strausse v Kohoutově Malé hudbě moci, účinkoval v benefici V. Chramostové Tři životy, byl Stockmannem v Ibsenově Nepříteli lidu, Williamem Staffordem, vévodou Buckinghama v Shakespearově Richardovi III.Janem ve Stoppardově Rock´n´Rollu ad.

V současnosti hraje na jevišti Národního divadla již zmíněného Cyrana z Bergeracu a Josefa Habršperka ve Stroupežnického Našich furiantech, ve Stavovském divadle představuje Billa Fordhama v Lettsově Srpnu v zemi indiánů, Trigorina v Rackovi, a Bartoloměje Pecku v Šamberkově Jedenáctém přikázání. Na Nové scéně hraje Vladimíra v Beckettově Čekání na Godota a Bérengera v Ionescově Nosorožci.

FILM A TELEVIZE

Z řady televizních inscenací a seriálů ho znají také televizní diváci, natáčí filmy, spolupracuje s dabingem. Hrál například ve filmech Její pastorkyňa, Arabesky, Ďáblova lest, Ztracená brána, v seriálech Laskavý divák promine, Dobrodružství kriminalistiky.

OCENĚNÍ

- 1994 - Cena Alfréda Radoka za roli titulního Shakespearova Hamleta (Divadlo Komedie)
- 2001 - Cena Alfréda Radoka za roli Fausta v Marlowově Tragické historii o doktoru Faustovi (Divadlo Komedie)
- 2006 - Cena Thálie za hlavní roli v inscenaci Novecento (Magické piáno) v Divadle Viola

ROZHOVORY

Herecké profesi občas chybí důstojnost, říká David Prachař

Rozhovor 15. prosince 2010   7:30 | Lidovky.cz
 
 
PRAHA - Když řídí auto, je to pro něj jedna z mála chvil, kdy si může přemýšlet o "svých věcech". David Prachař (*1959), který s rodinou přesídlil na venkov, prý chvílemi funguje jako autodoprava. V Národním divadle hraje dvacetkrát do měsíce a ještě má energii vymýšlet vlastní projekty.

LN Patříte k těm hercům, kteří v občas i dost vysilujícím provozu nerezignují na to, co je vnitřně naplňuje. Opět jste s Janem Nebeským připravili nekomerční projekt podle svých představ – variace na téma Don Quijote. Co vás k tomu vede?
Doufám, že dokud budu mít sílu, tak se toho nevzdám. Je pravda, že v této době, která je na granty skoupější, je třeba takovou práci koncentrovat do co nejkratší doby. V našem týmu už nepotřebujeme dlouhou dobu na zkoušení, jsme naladění na stejnou vlnu. Je to krátké a intenzivní setkání a pro mě ohromná radost. Někdy člověk zkouší dva měsíce a je to k ničemu, čas je neúměrný výsledku. Složitě se něčeho dopátráváte a navazujete kontakty s lidmi, s nimiž si nerozumíte. Tady se to naopak urychluje, protože peníze jsou minimální a podmínky svízelné. Měli jsme jen deset dní k dispozici, ale mohli jsme tam být čtyřiadvacet hodin. Je to uzavřená záležitost, která se víc než zkoušení podobá workshopům.

Hamlet, Faust, Don Quijote a Prachař

V roce 1998 se na projektu Hamlet part II sešel v Divadle Komedie tým, jehož základ funguje dodnes. David Prachař, režisér Jan Nebeský a hudebník Pavel Fajt se tu poprvé společně pokoušeli propojit herecké a pohybové improvizace s fixním textem Shakespearova dramatu, hudební rytmikou a pohybem. Prachařova intimní hamletovská zpověď byla i jakousi reflexí předchozí práce na inscenaci, která měla v režii Jana Nebeského premiéru v Divadle Komedie a hrála se osm let. V roce 2007 se Prachař s Nebeským pustili do faustovského tématu a inspiraci našli v dílech Fernanda Pessoy (Faust a Kniha neklidu 1, 2). Tehdy se k nim připojila i Lucie Trmíková a pod názvem Neklidný sen vznikla performance rozvíjející existenciální téma. Zatím poslední spoluprací týmu je Don Quijote NoD. Opět jde o experimentální projekt na pomezí pohybového divadla, činohry a výtvarné a hudební performance. Vedle rytíře smutné postavy se tu prolínají i vzpomínky na Bohuslava Reynka (recenze LN 8. 11. 2010).

LN A jak postupujete?
Už to máme ověřené – dramaturgyně Kateřina Šavlíková udělá podklady pro Egona Tobiáše podle toho, jak jsme se dohodli a o co nám jde. Egon naše představy zformuluje do scénáře, do něhož jemně vstupujeme svými improvizacemi. Do Dona Quijota se nám ještě promítlo téma Bohuslava Reynka – Honza Nebeský totiž navštěvuje jeho syny. Oslovila nás jejich kniha Kdo chodí tmami, kde oba vzpomínají na své rodiče. A tak i mně se do toho promítly vzpomínky na tátu... Když Reynek ilustroval verše Věry Provazníkové na téma Don Quijote, tak vlastně ilustroval svůj příběh. Rytíř smutné postavy zůstává za humny rodné vesnice stejně jako Reynek, který se ze své vsi skoro celý život nevzdálil. Člověk dnes už nehledá podobu Dona Quijota, protože z toho většinou vznikne historická freska. Zamýšlíme se nad tím, co pro nás znamená donkichotství. Stejně jako Terry Gilliam, který o tom, jak se mu Dona Quijota nepodařilo zrealizovat, natočil dokument Ztracen v La Mancha. To je to donkichotství uměleckého snažení a pídění se, to je ten marný boj.

LN A má smysl se do něj pouštět?
Jasně, to je jako s těmi granty, pořád se to musí zkoušet, i když skoro nic nedostanete. Vůbec si nestěžuju, doba je blbá, ale nikdy nebude lepší. Vezměte si Prahu, jak je to malé město, ale otevřte si kulturní přehled a spočítejte si, jak obrovská kulturní nabídka tu je. Spíš by to chtělo něco vyšmiknout a naopak přidat peníze tam, kde to je třeba, ale toho se magistrát bojí.

LN Na veřejné peníze mají dosáhnout jen špičkové projekty, ale když srovnáme ty ubohé peníze, které jdou do kultury, s těmi, jež se nesmyslně rozhazují jinde, a ještě za značně podezřelých okolností, je to zase jiná píseň.
Samozřejmě – a kolikrát je to čirá absurdita, jako když se do Prahy vozí sníh ze Šumavy, aby se mohly pořádat uhozené závody na Pražském hradě. Všechno je to pravda, ale já jsem dneska vděčný, když dostaneme 120 tisíc korun na svůj projekt a můžeme ho uvést v Roxy/NoD. Mají nás tam rádi a osmdesát procent výtěžku sice bude našich, ale nemají ani korunu na reprízy. A pak si připadáme, že se tak trochu vnucujeme, prostě nemáme žádnou budoucnost. Určitá nouze a nesnadnost je pro umění posilující, ale nemělo by se to dostat do úplného minima. V tom už vlastně jsme, a ještě nám hrozí, že se to dostane do nějakého "podminima".

David Prachař s manželkou Lindou Rybovou

LN Co vám tedy v tomhle směru vadí nejvíc?
Že Praze chybí otevřený kulturní prostor, který by měl určitou sílu peněz a využíval ji pro nezávislé projekty. No a to je právě to donkichotství, to, co děláme, vůbec není praktické, a jsme tím pádem vystaveni posměchu. Ale já tím vyvažuju to, co dělám ve své profesi. Potřebuju, aby mě hraní bavilo a bylo podle mých představ, a to tady nacházím. A jsem v kontaktu s lidmi, kteří se na tvorbu skutečně dívají a jdou s ní. Protože popravdě řečeno, předplatitelské skupiny v Národním divadle nejsou publikum, které strhne k nadstandardním výkonům. Na tohle jsou dobrý festivaly, tam přijdou mladí diváci, kteří se dokážou nadchnout. Protože diváci jsou čím dál tím tupější, televize v tomhle udělala maximum, těžko říct, kam to půjde dál. Tady se hledají talenty, tančí se a estráduje ostošest a divák ani neví, že by mohlo být něco, co má inteligenci a hloubku.

LN V jedné takové show jste měl syna. Rozmlouval jste mu to? Nerozmlouval, copak by to mělo cenu? Mladí s tím nemají problém. Jim je to jedno, ale spíš v tom smyslu, že divadlo není středem jejich života, a tak se tím tolik nestravují. A z 80. let, kdy my jsme začínali a byli v jejich věku, si dělají legraci, je to pro ně dávnověk. A to, co parodují, s tím i svým způsobem splývají. My pořád řešíme, jestli si moc nezadáme, oni ne. Je to prostě jiná generace, která vyrůstala za jiných podmínek. A pak to prostředí, v kterém žijeme, to je vážně na hlavu. Je nás deset milionů a v jednomu kuse tady hledáme nové talenty, nové zpěváky, předvádíme exhibicionisty, kteří jsou tlustí, nemají partnera, přestavují byty a podobně. Místo toho, abychom si všímali lidí, kteří jsou v zoufalých existenčních podmínkách nebo umírají. Společnost je divně usedlá a nechápe touhu něco skutečně sdělit, pro něco planout. A v téhle úpadkové době člověk pěstuje divadlo.

LN Myslíte, že opravdu úpadková?
Možná je spíš přelomová, ale zábavné je, že tomuto evidentnímu dostatku říkáme krize. To je vážně srandovní, co až ta krize opravdu přijde? Žijeme v nejlepším patře našeho světa, a přesto si to pořád vzájemně otravujeme. Lidi dneska nejsou vystavení žádnému tlaku a to je paradoxně ochuzuje. Všechno se točí jen kolem peněz, to, co dneska lidi svádí, jsou jen tyhle požitky. Za bolševika se člověk občas dostával do šílených situací, ale mohl se o sobě dozvědět mnohem víc než dnes.

Zleva David Prachař, Ondřej Pavelka a David Matásek.

LN Být "numismatikem" je prostě náročné. Mít největší hrobku na hřbitově – co s tím? Myslíváte někdy na to, že čas se krátí? To víte, že ano. Řekl bych, že do šedesáti to fyzicky i psychicky jde velmi dobře. Ale pak začnou síly ubývat a je dobré o tom vědět, být připraven.

LN Každý hledá smysl svého života v něčem jiném, třeba v rodině a dětech. Vy jste si jich pořídil poměrně dost. A ve dvou věkových rovinách. Je lepší být otcem mladším, nebo starším? Mám na ně víc času. Když je člověk mladší, má hodně energie, plýtvá s ní a vymýšlí hovadiny. Teď se víc dokážu soustředit na jednu věc. Moje povolání má tu výhodu, že práce je nárazová, buď je jí strašně moc, anebo je volno. Takže s dětmi můžu být delší dobu.

LN S rodinou jste opustili Prahu a přesunuli se na blízký venkov. Proč?
Nemám moc rád velkoměsto, ale nechtěl bych bydlet ani v nějakém menším městě u Prahy, dávám přednost venkovu, je mi to tam příjemnější. Občas fungujeme jako autodoprava, děti vozíme do školy do Prahy. Tam a zpátky. Ale do divadla už jedu mimo špičku. Když člověk bydlí na venkově, tak si to v létě opravdu užije, a ne že tam je v sobotu a v neděli a musí za tu dobu posekat trávu, i kdyby měl padnout. A pak jet urvanej domů. Udělám to, kdy se mi to hodí, a v klidu a víc si všechno užiju.

LN Takže už se z venkova nehnete?
Je mi jasné, že až děti dorostou, stejně se budeme muset přesunout zase do Prahy. V určitém věku pro ně venkov neskýtá žádné zvláštní radovánky a možnosti. Tak romantické děti nejsou, že by chodily na procházky a omdlévaly radostí, jak je to krásný.

LN A není to přece jenom šílený hon, každý den i víckrát tam a zpátky?
Je, bohužel člověk žije podle toho, na co má a co zrovna v té chvíli potřebuje. Na druhé straně ale řídit auto je pro mě jediná chvilka klidu. Je to čas, kdy jsem sám a můžu si přemýšlet nebo poslouchám rádio, hodně Vltavu – tam jsou pořady, které mám moc rád.

LN Mluvili jsme o tom, že hodně čtete, vždycky jste byl náruživý čtenář?
V mládí ani ne, hodně jsem sportoval a hrál fotbal. Čtení mně dnes nahrazuje to, co mi nedává svět okolo. Je to pro mě intimní činnost, s kterou jsem sám. I když třeba jednou rukou houpu dítě. A vybírám si určitá témata a o těch pak chci přečíst všechno – třeba teď čtu všechny knihy, které se zabývají Karlem Hynkem Máchou. Kolikrát pak objevím něco krásného jako Šumavu umírající a romantickou od Váchala. Dostal jsem ji od Ježíška a byl jsem úplně nadšený. To je něco neuvěřitelného. Kdyby to zítra otiskli zelení, tak nemusí změnit ani větu. Váchal píše v roce 1925, jak Šumava mizí, jak se vozí dřevo do Rakouska, jak se vysazují jen smrky. A předvídal ekologickou katastrofu.

LN Zajímá vás třeba česká próza?
Tu moc nečtu, to by mně někdo musel něco doporučit. Čas od času ano, četl jsem třeba dvě knížky od Petry Hůlové nebo Kloktat dehet Jáchyma Topola a to se mi moc líbilo. Spíš čtu knížky starší, které jsem ještě nestačil přečíst.

LN Naposledy jsme spolu dělali větší rozhovor, když jste měl za sebou debut v Národním divadle – Cyrana. Je to osm let. Jaká pro vás byla jako pro člena první scény?
Nestěžuju si a nejsem rozčarovaný. Vždycky jsem dost měnil angažmá a přechody mně spíš dělaly radost, bavilo mě přijít někam jinam a poznat nové lidi. Osm let je dost, tím spíš, že jako člen ND vlastně hraju ve čtyřech divadlech. Mám asi štěstí, ale většinou dělám věci, které mě baví. Aspoň z devadesáti pěti procent. Zatím pořád hraju víc větší role a nemusím někde trpět a vykrývat pozadí. A pořád mám nějaké mety, chci zkoušet nové věci. Je to ale těžší o to, že soubor je strašně velký a hrozí parcelizace – s mnoha kolegy se vůbec nepotkám.

LN Národní je obrovský třísouborový kolos, což pomalu nemá v Evropě obdobu. Myslíte, že je to tak dobře?
Omezit hraní činohry v historické budově by bylo docela logické. Asi by z toho byl poprask, vzpomínalo by se na slavná jména a volalo by se po uchování tradic. Ale je to svízelný prostor pro činohru, i když ho mám rád. Stavovské divadlo je mnohem příjemnější a komornější. Nezávidím uměleckým šéfům, kteří by to měli řešit. Ale popravdě řečeno, v historické budově se už teď mnohem víc hraje opera a balet.

LN Jak podle vás zatím uspěl současný ředitel Ondřej Černý?
Daniel Dvořák měl jednu přednost a tou byla jasná představa. A byl silový typ, a tak za ní šel jako buldok. A zmenšoval administrativní moloch, všichni sloužili jeho myšlence a on ji, jak jsem řekl, někdy prosazoval i dost brutálně. Ale byl také za ni zodpovědný – něco si myslel jako ředitel i jako scénograf. Současný ředitel je liberálnější, ale to s sebou nese i to, že necítí takovou zodpovědnost. A finanční situace je složitá a bude to čím dál horší. Těch osm jeho podředitelů to z něho nesejme. Ani za něj nevyřeší, jak má Národní divadlo vypadat, co třeba bude dál s Novou scénou, s Laternou magikou, která určitě sama nevyhnije, jak by si zřejmě přál.

LN Není žádné tajemství, že ředitel a umělecký šéf činohry Michal Dočekal se příliš nemilují. A co soubor, jaká je tam nálada?
Soubor je uzavřená jednotka, která se víc než k řediteli vztahuje k uměleckému šéfovi. Jestliže ten má nějaké spory s ředitelem, tak to oba řeší na své úrovni a soubor o tom moc neví, herci to zjistí třeba z tisku, nebo když se zeptají šéfa. Ani já toho příliš nevím, protože se neptám. Vidím ale, že napětí tu je, to se nedá přehlédnout. Jelikož ředitel do ničeho nemluví, tak režim divadla si dál jde svou cestou. Že je méně peněz, za to on nemůže. Ale je na něm, aby vytvořil systém, který umožní peníze šetřit.

LN A už jsme zase u peněz, kterých, jak známo, v divadle nebývá nikdy moc. Čeští herci to řeší televizními seriály a dabingem. Vy se ale moc té současné seriálomanie nezúčastňujete. Čím to?
Je to náročné na čas a ten já nemám, protože hraju hodně divadlo. Dát tomu půl roku vážně nemůžu. A teď se jich až tolik netočí – protože zase – nejsou peníze. Kdyby to byla práce, která by mě bavila, tak bych se nezříkal. Ale u toho, co teď vídám, být nemusím. Baví mě stíhat hodně věcí dohromady, ale s divadlem je to vážně svízelné, zvlášť když přemýšlíme o dalších projektech.

LN Kolik večerů v měsíci hrajete?
Dvacet. A to je dost, zvlášť když jde o náročné a velké role. Když se do toho mám opřít, musím mít sílu. Operní pěvci nemůžou zpívat víc než čtyřikrát za sebou, to my takhle nemáme, mastíme to za sebou bez oddechu.

LN Jste ovšem v nejlepším hereckém věku, musíte něco vydržet.
Říká se to, teď už to bude jen dolů. A na divadlo musíte mít ještě předpoklady, bez kterých to nejde. Třeba paměť. Táta měl v 63 letech lehkou mozkovou mrtvici a hned se rozhodl jít do důchodu, protože by nesnesl, že má výpadky. Každý to má jinak, někdo vydrží dlouho i za cenu, že devastace je viditelná, jiný to neskousne.

 

Rok 2010 v obrazech

LN Máte vy někdy pocit, že něco ve své profesi neskousnete? Mívám občas takové stavy, kdy mě trápí, že herci jsou zbytečně jako bláto a nechají si se sebou dělat všechno možné. Že jim chybí důstojnost. Nejde o nějakou nadřazenost, ale o důstojnost profese. Je komplikovaná, ale existuje. Vadí mi, když herec znamená práce všeho druhu, objekt bulváru. Ani nemusí svou práci dělat dobře, ale pořád se o něm píše. A děláme si to částečně sami – všechny ty třinácté komnaty, které musí ven. A pak všechno se tak splácává dohromady – v televizi je pořád hvězdné obsazení, herci se vyjadřují ke všemu, ale slova ztrácejí svůj obsah. Vzpomínám, jak u nás v Komedii hostoval známý rakouský herec Gerd Voss a my jsme pak s ním seděli a bavili se. A ten o televizi mluvil jako o něčem, s čím on jako herec nechce mít nic společného.

LN Což si ovšem jako člen Burgtheatru mohl dovolit.
A víte, že si myslím, že o to ani tak nešlo, jistě tam měl slušný plat, ale taky své zásady. Bohužel se mi zdá, že i kdyby nastala taková situace u nás, že stejně by většina herectva jela v té televizi dál.

 
 

 

Jana Prachařová,*7.12.1937 - herečka

 

Jana Prachařová, rozená Kalistová, je dcerou divadelního režiséra Karla Kalisty (1890-1954), po matce Ludmile Želenské (1919-1998) má původ ve slavném hereckém klanu Želenských. Jana pochází z herecké rodiny a má tedy herectví v genech, navíc vyrůstala v divadelním prostředí.Po základní škole nastoupila do dětského divadla Sluníčko, kde hrála čtyři roky. Vystudovala loutkářskou katedru na DAMU a na více než třicet let zakotvila v loutkoherecké skupině Československé televize, její jméno se objevilo například v titulcích večerníčku KRKONOŠSKÉ POHÁDKY (1974, 1977, 1984), kde vodila loutku sojky.

Jana Prachařová jako „neviditelná“byla především loutkoherečka,věnovala především práci v televizi,tak se objevila i jako herečka ve filmu. Její filmografie není nijak početná,ale svými nevelkými rolemi přispěla do umělecky závažných počinů naší kinematografie. Vedle svého manžela Ilji Prachaře hrála v okupačním dramatu ...A PÁTÝ JEZDEC JE STRACH (1964). Na přelomu 60. a 70. let se pak objevila ještě ve filmech O SLAVNOSTI A HOSTECH (1966), MALÉ LETNÍ BLUES (1967) nebo PSI A LIDÉ (1971).V menší rolí zdravotní sestry se pak objevila v Menzelově snímku HRA O JABLKO (1976). Ve filmu hrála naposledy jako partnerka Josefa Bláhy v psychologickém dramatu TVÁŘ ZA SKLEM (1979) a později se pak ještě objevila v televizní pohádce KRÁL A ZLODĚJ (1991).

Manželem Jany Prachařové byl herec Ilja Prachař (1924-2005),její syn David Prachař (*1959),vnuk Jakub Prachař (*1983)a vnučka Mariana Prachařová jsou také herci.

Autor: dg

zdroj Osobnosti,cz

Linda Rybová,*15.10.1975 - herečka

 

Vystudovala hudebně-dramatický obor na konzervatoři. Účinkovala (angažmá) v Divadle K (opět od sezóny 2000/2001) a Divadle pod Palmovkou, hostování v Divadle v Řeznické.

Ztvárnila několik televizních rolí (Liščí doupě, Žabí princ, Spravedlivý Bohumil, Specialita šéfkuchaře, Jan - Jana ad.). Po Kytici si zahrála ve filmu Jana Svěráka Tmavomodrý svět a filmu režiséra B. von Sychowskiho Swimming Pool. Dále hrála v seriálu televize Nova Ordinace v růžové zahradě a seriálu televize Prima Letiště.

S manželem hercem Davidem Prachařem má Linda tři děti - dcery Josefínu a Rozárii a syna Františka.

zdroj Osobnosti,cz

24. července 2014 • 05:00

David Prachař a Linda Rybová: Rozbroje kvůli dětem!

Linda Rybová si stěžuje, že se dcery učí málo, otec David Prachař je brání!
Linda Rybová si stěžuje, že se dcery učí málo, otec David Prachař je brání!  (Foto: ND, ara )
 
Pětinásobný otec David Prachař (55) se musí pořádně ohánět. Z prvního manželství s Danou Batulkovou (56) má dvě dospělé děti a druhou manželkou Lindou Rybovou (38) rovnou tři. Právě kvůli nim se občas přou.

 

Starší dvě dcery Rozárie a Josefína už chodí do školy a nejmladšího Františka to čeká v září. Právě kvůli výuce a kolotoči kroužků se rodina nedávno přestěhovala z venkova do města. Oba rodiče se snaží skloubit svá zaměstnání s rodinným životem, ale někdy melou z posledního a dcery jim to neusnadňují.

„Snažíme se jím věnovat co nejvíc, ale nakonec jsem rád, když s nimi zvládnu udělat úkoly a vyzkoušet je. To se musím leckdy obrnit, protože když to holky nebaví, obracejí u toho oči v sloup a nesoustředí se, mam nervy nadranc,“ svěřil David Prachař v magazínu Glanc.

Nicméně manželka Linda Rybová by byla ráda, kdyby byly děti svědomitější. Není to tím, že ona sama nedávno přiznala, že učení od páté třídy úplně vypustila? „Linda se občas rozčiluje, že se děti neučí, ale co s tím? Já jsem se chtěl učit sám od sebe, ale když se dítěti nechce, moc s tím nenaděláte,“ uzavírá herec.

Svého času David Prachař uvažoval o studiu dějin umění, ale nakonec zvolil DAMU. Jeho druhá manželka byla spíše svéráz a samouk, což nedávno přiznala. „Byla jsem takový praktik života, což je na jednu stranu dobré, ale na druhou stranu mi chybí základní vzdělání a dohání mě to. Měla bych se s dětmi něco doučit, je to důležité a považuji to za svůj velký handicap,“ přiznala se v Glancu a dodala, že už v páté třídě přešla na baletní konzervatoř a chtěla být baletkou.

Autor:  mpa

zdroj Aha,cz

 

 

 

  3. srpna 2014 • 05:00

Jakub Prachař (30) kašle na tátu Davida (55): Smutná zpověď otce!

Jakub má zřejmě velmi zajímavé přátele, když si na tátu neudělá čas!
Jakub má zřejmě velmi zajímavé přátele, když si na tátu neudělá čas! (Foto: Aha! - ara, ND Bohdan Holomíček, koláž Ahaonline.cz)
 
 Táta pro něj zřejmě nic neznamená! Kdyby herec David Prachař (55) neviděl syna Jakuba (30) sem tam v televizi, ani neví, že existuje. Syn mu skoro ani nezavolá a nebere telefon.

 

 „Ten už mě nepotřebuje v ničem,“ svěřil se David Prachař, který tajně doufá, že by se se synem mohl vidět alespoň teď o prázdninách. „ Plánujeme výlet na motoráčkách, máme oba stejné skútříky, za mojí mámou na chalupu. Je ale téměř nemožné se s ním domluvit, protože věčně nebere telefon,“ posteskl si David.

Autor:  zej

zdroj Aha,cz

 

20. listopadu 2014 • 12:00

Zaskočená Linda Rybová: Synek pláče kvůli jejímu vzhledu! Co se mu nelíbí?

 

Malý školák, kterého má půvabná Rybová s hercem Davidem Prachařem (55) je prý pěkný výlupek. Odmítá pochopit, že mezi dětmi a dospělými je rozdíl a v jejich světech panují odlišná pravidla. Ale to ještě není tak neobvyklé a chlapec se časem srovná. Herečku trápí potomek z jiného důvodu.

zdroj Aha,cz

 

O tom, jak přebrala kolegyni muže, mluvit už nechce. Jedna z nejkrásnějších českých hereček je dnes ´biožena´ a ´biomatka´ na plný úvazek. Přesto se vrátila…

26.09.2017
O tom, jak přebrala kolegyni muže, mluvit už nechce. Jedna z nejkrásnějších českých hereček je dnes ´biožena´ a ´biomatka´ na plný úvazek. Přesto se vrátila…

Autor: TV Prima

Popisek: Linda Rybová u Krause

Herečka Linda Rybová předhodila bulváru před více jak patnácti lety pořádné sousto. Dala se dohromady s hereckým kolegou Davidem Prachařem, který by ovšem před tím ženatý s herečkou Danou Batulkovou. Ta navíc s Lindou sdílela hereckou šatnu a byly kamarádky. Dnes není Linda Rybová ráda, když jí někdo dávnou historii připomíná. S Davidem Prachařem si pořídila tři děti a žijí bez nějakých skandálů a výstřelků. Před časem se přestěhovali z vesnice zpět do Prahy, co je k tomu vedlo, a jaké to je založit si své vlastní divadlo, se svěřila v pořadu Jana Krause na Primě.

V poslední době platí Linda Rybová za bio ženu, účinkuje v pořadu Herbář, ve kterém dává všemožné rady ohledně přírodní kosmetiky a zdravého vaření. Tomu ostatně i sama podlehla, byla řadu let vegetariánka, dlouho nejedla mouku, omezuje prý i mléčné výrobky: „Půl roku jsem vydržela nejíst pečivo. Bylo to těžké, protože mám slabost pro chleba. Je mi hrozně líto, když ho nemůžu jíst,“ řekla v rozhovoru pro Aha!. „Snažím se omezovat i mléčné výrobky, ale je to pro mě náročné. Jako dítě jsem se mléko naučila extrémně pít,“ dodala s tím, že důvod, proč začala stravu řešit, jsou děti: „Nástupem dětí člověk začne mnohem víc řešit, co jim dává k jídlu.“ 

Ze Synkáče do mlýna

Linda Rybová bydlela původně nedaleko náměstí bratří Synků v Nuslích, v garsonce, kam si dokonce s Davidem Prachařem pořídila už druhé dítě. Tehdy se ale rozhodli pro radikální změnu a pro to, že Prahu opustí. Zakoupili zpustlý mlýn v Malých Lečicích, který chtěli opravit. O  důvodech se rozpovídala v Show Jana Krause: „Těch důvodů bylo několik. Já jsem tehdy byla pořád těhotná, měla jsem dvě děti rychle za sebou. Bydleli jsme v třicetimetrovém bytě v Nuslích na křižovatce. Čekala jsem už druhé dítě a chtěla jsem se pohnout. Sháněli jsme dům mimo Prahu, v novinách byl inzerát, že to je bývalý mlýn pro uměleckou tvorbu. Byly tam totální trosky, nebyly tam podlahy, nic. Na půdě bylo okénko a kvůli tomu okénku jsem uprosila svého muže. I když viděl tu práci, tak do toho šel.“  

Návrat do Prahy

Mlýn se jim podařilo opravit, přestát dvoje povodně, ale poté nastala fáze, kterou zná mnoho Pražáků, co uprchli na venkov. Věčné taxikaření a dojíždění do 40 kilometrů vzdálené Prahy se jim začalo zajídat, a tak se rozhodli pro návrat do hlavního města, a to rovnou do jeho centra. „Jezdili jsme třikrát denně 35 kilometrů tam a zpět a to už bylo moc. Já mám Prahu ráda a vždycky jsem měla. Když v ní člověk nebydlí, tak se mu po ní stýská. Když se vracím, cítím radost, že jsem doma,“ uvedla pro časopis Naše Praha. Nevylučuje ovšem, že se jednou na mlýn vrátí: „Návrat je možný, až budou děti větší,“ prohlásila v show Jana Krause. 

Založili své vlastní divadlo

Lindu Rybovou jsme mohli vidět třeba v divadle Komedie nebo v Divadle pod Palmovkou, před pár lety si ale založila divadlo vlastní. V divadle Verze hraje nejenom ona a její manžel David Prachař: „Divadlo Verze jsme založili s manželem, Igorem Chmelou a s Janou Janěkovou. S manželem spolu hrajeme rádi, ale jen proto bychom to divadlo nezakládali. Chtěli jsme hrát ještě s lidmi, které máme my rádi jak osobně, tak jako herce. Je to pozitivní, že si život zařizujete, jak chcete, aby vypadal. Hrajeme my čtyři, ale zveme si další lidi, kteří dobře hrají, tak třeba Katku Winterovou, Petru Špalkovou nebo Jana Dolanského. Ještě si vybíráme hry, které chceme hrát, takže nás baví i téma.“ Divadlo hraje na různých místech, klidně i ve vesnické sokolovně, zkouší prý v bytě. 

Živí jí seriály

Divadelní tvorba je pro Prachařovy nevýdělečná, někdy prý dokonce hrají zadarmo. Naštěstí hraje Linda také v seriálech. Spolu s manželem se objevila v první sérii Ordinace v růžové zahradě, nyní účinkuje v seriálu Ohnivé kuře, který dávají na Primě. Kromě toho ještě natáčí s Kateřinou Winterovou pořad Herbář, o kterém vyšla i kniha. Hlavně je ale Linda, která vypadá i v jednačtyřiceti stále jako holčička, matkou tří dětí, z nichž nejstarší je už v pubertě. Ačkoliv vypadá stále mladě, princezny už nehraje: „Nepřišlo mi, že jsem hrála těch princezen tak moc. V Čechách to tak bývá, že se někdo zařadí do nějaké škatulky, takže jsem měla období princezen, pak období hodných holek, pak jsem byla mrcha právnička. Teď je to takový pelmel,“ svěřila se Janu Krausovi. 

Linda Rybová se narodila v Praze, původně vystudovala balet. Od roku 2013 natáčí s Kateřinou Winterovou Herbář, hrála v seriálu Kriminálka Staré Město, Ordinace v růžové zahradě, Ohnivé kuře, Letiště, Trapasy. Naposledy hrála ve filmu Jak básníci čekají na zázrak. Nyní má natáčet komedii Láska za milion a Jak jsme oživovali dědečka.

 

 

 

 

 

 
 
 

 

 
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

naše,krkonošske,pohadky

(petr.špetik, 10. 8. 2015 20:57)

dnes,je,pravě,tomu,10.let.kdy.nas.opustil
naš,česky,trautumberk,z,krkonožskych
pohadek,ilija,prachař,rodak,z,malenovic
narodil,se,30,4,1924,gymnazyum,studoval
ve,zlině,za,.2.světove,valky,byl,totalně
nasazen,v,batovych,zavodech,ve,zlině
uvažovval,o,stdium.mediciny,ale,během
vojny,se,stal,členem,znameho,armadniho
uměleckeho,souboru,vita,nejedleho.1945
až.1947.a,rozhodl.se.pro,herectvi.pote.pusobil
ve,zlině.1947.1952.v.ostravě.1952.1954.pote
pusobil.pusobil.v,divadle.1954.1959.to.divadlo
se.jmenovalo.divadlo.stanislava.kostky.nojmana
roku.1959,byl.přijat,do,divadla,na,vinohradech
tehdy,to,divadlo,se,jmenovalo,ustředni,divadlo
českosloenske.armady,později,divadlo,na.vinohradech
kde,pusobil,celych,.33.let,kdy.odešel,do,.duchodu
na,vinohradech,jen,tak,namatkově,uvedu,hru,12
rozhněvanych.mužu,kral.krysa,.vesele.paničky,vinzorske
vinzorske,,hral,ve,filmu,holka.na.zabiti,kde.hral,policistu
pak.kladivo.na,čarodějnice.stihan,a.podezřeli.indyani
z,větrova,byl,dobry,i,v,dabingu.spolupracoval,i,z,rozhlasem
ale,dobry.byl.jako,trautumberk,v,krkonožskych.pohadkach

naše,krkonošske,pohadky

(petr.špetik, 10. 8. 2015 20:56)

dnes,je,pravě,tomu,10.let.kdy.nas.opustil
naš,česky,trautumberk,z,krkonožskych
pohadek,ilija,prachař,rodak,z,malenovic
narodil,se,30,4,1924,gymnazyum,studoval
ve,zlině,za,.2.světove,valky,byl,totalně
nasazen,v,batovych,zavodech,ve,zlině
uvažovval,o,stdium.mediciny,ale,během
vojny,se,stal,členem,znameho,armadniho
uměleckeho,souboru,vita,nejedleho.1945
až.1947.a,rozhodl.se.pro,herectvi.pote.pusobil
ve,zlině.1947.1952.v.ostravě.1952.1954.pote
pusobil.pusobil.v,divadle.1954.1959.to.divadlo
se.jmenovalo.divadlo.stanislava.kostky.nojmana
roku.1959,byl.přijat,do,divadla,na,vinohradech
tehdy,to,divadlo,se,jmenovalo,ustředni,divadlo
českosloenske.armady,později,divadlo,na.vinohradech
kde,pusobil,celych,.33.let,kdy.odešel,do,.duchodu
na,vinohradech,jen,tak,namatkově,uvedu,hru,12
rozhněvanych.mužu,kral.krysa,.vesele.paničky,vinzorske
vinzorske,,hral,ve,filmu,holka.na.zabiti,kde.hral,policistu
pak.kladivo.na,čarodějnice.stihan,a.podezřeli.indyani
z,větrova,byl,dobry,i,v,dabingu.spolupracoval,i,z,rozhlasem
ale,dobry.byl.jako,trautumberk,v,krkonožskych.pohadkach