Jdi na obsah Jdi na menu
 


Eva Hudečková - Václav Hudeček

Eva Hudečková,*3.12.1949 - herečka, spisovatelka

 

Eva Hudečková, rozená Eva Trejtnarová je česká herečka a spisovatelka, manželka houslového virtuóza Václava Hudečka.

Herečka
Vystudovala herectví na Divadelní fakulta Akademie múzických umění. Herecké profesi se věnovala do roku 1984. Mimořádně atraktivní až exotický zjev ji předurčoval k obsazování do rolí sebevědomých či panovačných krasavic, někdy až „potvor“. Ztvárnila řadu zajímavých rolí v divadle, ve filmu (např. Jak utopit dr. Mráčka, Zítra to roztočíme, drahoušku) i v televizi (seriály Kamenný řád a především Sanitka), byla oceněna několika cenami. Od podzimu 1984 začala všechny nabízené role odmítat, nechtíc být konformní s normalizačním režimem.

Spisovatelka
Poté, co skončila s herectvím, vydala se na dráhu spisovatelky; podle vlastních slov bylo posaní pro ni cestou z rozčarování a proto v jejích příbězích vždy vítězí dobro. Spolupracovala s Filmovým studiem Barrandov jako autorka scénářů; jejím nejmilejším – i když ne jediným – žánrem byla pohádka (např. O zasněné Žofince).

Bezhlavá kobyla (1992) – román (původně filmový scénář), který byl nadšeně přijat jak kritiky, tak i čtenáři; je obrazem doby, kterou autorka prožívala v totalitním režimem pronásledované rodině, „kdy lidé nevěděli, co si počít se svými hříchy a se svým svědomím“.

Bratříček Golem (1993) – svérázná podoba pražské legendy; předloha pro rozhlasovou hru zpracovanou Českým rozhlasem

O ztracené lásce (1995) – román; je dramatickým obrazem osudu nemilovaného dítěte, které se narodí do ztraceného světa, odmítané vlastními rodiči, protože se nevydařilo podle jejich gusta. Holčička Honza, která se „provinila“ tím, že není kluk, roste jako dříví v lese, stíhaná spíš zlem než dobrem. Přes všechna příkoří však hledá lásku ve svém srdci, jako jedinou možnou cestu k ostatním lidem, neboť poznává na každém kroku své životní pouti, že svět bez lásky nemá smysl. Román byl přijat s mimořádnou odezvou, autorka přijala nabídku České televize a napsala scénář k devítidílnému filmu O ztracené lásce, který byl dokončen v lednu 2002 a uveden na 1. programu ČT v únoru 2002.

V moci kouzel (1999) – kniha se skládá ze tří mysteriózních povídek: O Betulce a Ohnivcovi, O Malusce a Safírovi, O Borkovi, pánu skal.

 

zdroj Osobnosti,cz

Eva Hudečková - Maryča

Jak jste se vůbec k roli Maryči dostala?
Nabídl mi ji režisér Alois Müller. Potěšilo mě to, moc se mi líbil scénář i moje role. Ale točila jsem v té době v nejzapadlejších koutech Čech film Čas lásky a naděje, zkoušela v Komorním divadle v Praze, a nevěřila jsem, že by se to dalo skombinovat a časově zvládnout. Přesvědčila jsem se však, že s dobrou vůlí jde všechno. Měla jsem štěstí na skvělé produkční, kteří mi vyšli vstříc, velmi vstřícně a příjemně se choval i režisér Müller. Nejen proto, že sám byl původem herec a měl pochopení pro takové situace, ale jak jsem poznala později během společné práce, byl to laskavý a přející člověk.

Jak vzpomínáte na natáčení Kamenného řádu, na kolegy, na štáb?
Jen v dobrém. Všichni se ke mně chovali přátelsky. Své ostravské kolegy jsem upřímně obdivovala, protože podávali výborné profesionální výkony. Bylo příjemné s nimi hrát i trávit čas po práci. Sedávali jsme v hotelu Imperiál, povídalo se o věcech veselých i smutných, ale co bylo nejvzácnější na tom spolku, nepomlouvalo se. Trávila jsem v Ostravě nádherné chvíle a vždycky mě trošku zabolelo, když jsem odjížděla na letiště.

Máte v souvislosti s natáčením seriálu, i přes jeho tematickou vážnost, nějakou veselou vzpomínku?
V době natáčení seriálu mi bylo pětadvacet let. Moje nádherná role zahrnovala dlouhý životní oblouk, v posledních dílech jsem zestárla o třicet let. Mého dospívajícího syna Cyrilka hrál Tomáš Töpfer, spolužák z divadelní fakulty, o rok mladší než já. Matka a syn, téměř stejně staří - byli jsme světová rarita. Bavilo nás to, vyměňovali jsme si jedovaté poznámky, stražili na sebe lsti a pastičky, někdy jsme se tak strašně smáli, že bylo obtížné dostat se do role. Jako "bývalá matka" jsem dnes na Tomáše velmi pyšná, je to mé milované ušlechtilé dítě, kulturní bytost. Myslím, že každý kulturní člověk by měl zachovat něco krásného po těch, kteří už tu byli, a vytvořit něco krásného pro ty, kteří tu jsou a budou. Tomáš to dokázal, a to není žádná legrace.

Jaký měl seriál po prvním uvedení úspěch?
Vynikající. Všem se líbil. Herci dobře hráli, některé ostravské hvězdy dostaly po jeho odvysílání nabídky do pražských divadel, mnohým se otevřela cesta k další zajímavé práci. Mne si lidé chtěli brát do rodin, říkali mi Maryčko, dostala jsem spoustu nabídek k sňatku, dokonce i příslib finanční podpory na operaci ruky... Myslím, že na úspěchu seriálu měl lví podíl zdařilý scénář Otto Zelenky, zářila z něj prostota a upřímnost, a to si získalo srdce diváků. Výborná byla i režie Aloise Müllera, oproštěná od všelijakých pozlátek a kalkulů. Kamenný řád měl šťastnou hvězdu.

Dalo vám natáčení seriálu Kamenný řád něco do budoucna? Jaké místo zaujímá seriál ve vaší filmografii?
V duši mi zůstal krásný pocit, že se něco podařilo. Těší mě, že dílo tak staré, "bezbarvé" a tolikrát opakované si stále získává přízeň diváků. Maryčku počítám ke svým nejmilejším rolím a všechny ty milé lidi, se kterými jsem tenkrát pracovala, nosím v srdci jako své blízké.

Jak tento seriál vnímáte v kontextu tehdejší televizní filmové tvorby a produkce následujících 25 let?
Řadím ho k poctivým dílům, která se nemají zač stydět.

Čím podle vás může oslovit dnešního diváka?
Určitě upřímnou výpovědí o starých zašlých časech, v mnohém ohledu podobných dnešku, který stejně zcestně a tragicky "vidí bussiness za vším", o bohatosti lidských osudů, které dělají příběh zajímavým a jedinečným a nakonec nepochybnou kvalitou, kterou diváci potřebují jako sůl, aby jejich srdce neokorala, mysl neupadala a duše tíhla ke kráse.

Václav Hudeček,*7.6.1952 - houslista

 

Václav Hudeček zahájil svoji příkladně strmou cestu mezi českou a mezinárodní interpretační elitu v šedesátých letech. Přesně 12. listopadu 1967 vystoupil na koncertu v Londýně s Royal Philharmonic Orchestra. O den později ho slyšel legendární David Oistrach, předpověděl mu velkou budoucnost a nabídl mu pedagogickou pomoc. Od roku 1970 až do Oistrachovy smrti v roce 1974 byl žákem tohoto velkého Mistra.

Od svého londýnského debutu vystupoval po celém světě na nejprestižnějších podiích ( Canegie Hall, Royal Festival Hall, Suntory Hall, Osaka Festival Hall ), s nejlepšími osvětovými orchestry ( Berliner philharmoniker, Cleveland symphony orchestra, NHK philharmonic orchestra ) jakož i na světových festivalech ( Osaka, Salzburg, Istanbul, Perth, Helsinky ). K odkazu Davida Oistracha a dalších velikánů ruské houslové školy se stále hlásí.

A tak cílevědomě spolupracuje i dnes s nositeli tradic Oistracha, Kogana a Sitkovetského, jak dokazují jeho nahrávky u firmy Supraphon. Jeho nahrávka Vivaldiho Le Quattro Stagioni s dirigentem Pavlem Koganem je od roku 1992 stále nejúspěšnější produkcí v České republice a interpret za ni obdržel zlatou a v roce 1997 platinovou desku. Rovněž za další svoje nahrávky obdržel interpret zlaté desky.

Systematicky se stará o pomoc nastupující české interpretační generaci a to jak pořádáním letních mistrovských kurzů, tak představováním těch nejlepších jako hostů na svých koncertech.

zdroj Osobnosti,cz

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Vděčnost

(Viktorie, 17. 7. 2016 8:27)

Obou - Evy i Václava si moc vážím a děkuji za krásu, kterou oba obohacují tento svet. Modlím se za oba a prosím Pána Boha, aby jim požehnal dlouhý a bohatý život, protože na rozdíl od jiných chtějí po nás jen to jediné, ale to nejtěžší - čisté srdce, které oni sami mají a nabízejí ho nám i bez ochranného zabalení. Jsou to vzácní lidé !

Eva Marounková

(Eva Friedlová , 4. 10. 2015 22:09)

Ahoj Evi,asi mě už neznáš ,dnes jsem byla na počítači a našla jsem tam tvojí adresu,mužeš napsat Eva.