Jdi na obsah Jdi na menu
 


Eduard Haken - Marie Glázrová

Eduard Haken,*22.3.1910 - 12.1.1996 - herec, zpěvák

 

 

Eduard Haken se narodil ve Šklíně na Ukrajině a zemřel v Praze. V roce 1928 maturoval na gymnáziu v Lucku, v letech 1929-1932 studoval medicínu na Univerzitě Karlově. Už na střední škole zpíval na školních večírcích, v Praze účinkoval ve sborech a vydělával si jako zpěvák hudebních složek při filmových představeních.

V letech 1930-1937 se soukromě učil zpěv u D.Levytského a připravoval si role pod vedením B.Plaškeho, v roce 1957 studoval čtyři měsíce v Itálii u A.Granforteho. (Ve studiu pokračoval i při pozdějších Granforteho pobytech v Praze.) V roce 1936 ho šéf opery ND V.Talich přijal jako sustentanta, v letech 1938-1941 byl angažován v Olomouci. Od 1.8.1941 do 31.7.1991 byl sólistou opery Národního Divadla. Dva jeho nejpopulárnější jevištní výkony jsou zachyceny v televizní inscenaci Prodané nevěsty (nastudování ND) a v televizním filmu Rusalka (režisér B.Zoul). Intenzívně se účastnil našeho hudebního života, jehož předním reprezentantem a propagátorem se během své umělecké dráhy stal i v zahraničí (např. v Polsku, Maďarsku, NDR, SSSR, Jugoslávii). In memoriam mu byla udělena Cena Thálie 95 za celoživotní mistrovství. Manžel herečky ND Marie Glázrové.

V ND se stal Haken jednou z nejvýraznějších a nejvýznamnějších uměleckých osobností své doby. Jeho bas se vyznačoval krásnou barvou, objemným tónem, velkým rozsahem od sytě znějících profundních hloubek až po barytonové výšky a jedinečnou pěveckou technikou


Eduard Haken: Muž kovového hlasu

K jeho milovaným postavám patřil Kecal v Prodané nevěstě, jedna z prvních velkých operních rolí, a Vodník v Rusalce. Ale jeho cesta ke zpěvu nebyla vůbec snadná - nebýt náhody, vystudoval by medicínu a nejen Národní divadlo by přišlo o jedinečný hlas Eduarda Hakena.

Zpěv a hudbu miloval od dětství.

Ačkoli to byly jeho dvě velké lásky, otec jeho přání jít k divadlu jednoznačně odmítl. Eduard Haken poslechl a z rodného Volyňska odešel studovat medicínu do Prahy (jeho bratr byl lékař), kde se zároveň soukromě věnoval zpěvu. Pro mladého studenta bylo téměř nemožné zvládnout oba obory a rozhodl se (přání otce bylo nedotknutelné) dokončit lékařskou fakultu.

Ale zasáhla náhoda. Hakenův profesor zpěvu Levytský ho bez jeho vědomí přihlásil na konkurz do sboru Národního divadla. "Abych mu udělal radost, šel jsem tam, ale nezajímalo mě to. Neměl jsem zájem zpívat ve sboru... Profesor Talich se vyjádřil velmi pochvalně o mém hlase, dokonce se zajímal, kde jsem se narodil a stále opakoval: "Ta barva, ta barva...," vzpomínal po letech na své začátky Haken.

Nakonec mladík jedinečného hlasu nevstoupil do sboru, ale nabídli mu místo sustentanta v Národním divadle. Žádné štěstí tam ale nezažil - za celé dva roky zpíval jen dvě malé role. Na návrh jeho hlasového pedagoga Plaškeho, aby dostal nějaký větší part, se tenkrát ředitel vyjádřil, že Národní divadlo není experimentální scéna, aby tam mohl zpívat nezkušený zpěvák.

A tak Hakenovi jeho hlasový pedagog navrhl, aby odešel zpívat jinam. Poprvé vystoupil na jevišti olomouckého divadla v roce 1938. Po třech letech a řadě nádherných rolí (žalářník Beneš v Daliborovi, Kecal v Prodané nevěstě atd.) se v roce 1941 vrátil nejprve jako host do Národního divadla, kde později přijal angažmá. Zde se stává jednou z nejvýraznějších uměleckých osobností.

Kromě jedinečného hlasu - basu krásné syté barvy, objemného tónu a velkého rozsahu - na jevišti vyniká štíhlou postavou, skvělým hereckým projevem a charismatem. Nejčastěji zpíval Kecala v Prodané nevěstě, ale nejoblíbenější rolí byl Vodník z Rusalky... Obě se staly vzory pro generace operních zpěváků, stejně jako řada dalších velkých Hakenových pěveckých partů převážně ve vážných polohách, ale jedinečný byl i v komických rolích.

Od olomouckého angažmá byl nerozlučnou uměleckou dvojící s tenoristou Benem Blachutem. Právě v jeho společnosti poznal i svou budoucí manželku. Společně s přítelem se jednou vypravil do zlaté kapličky na představení Zuzana Vojířová, kde hlavní roli hrála krásná Marie Glázrová... A zrodila se velká láska. Vzali se v roce 1947 a prožili nádherné manželství, z něhož se narodila dcera Marie.

Oba umělce spojovala láska k divadlu, ač se k nim to jejich mateřské Národní často chovalo víc než macešsky. Marii Glázrové rolí stále ubývalo (poslední byla v Kočičí hře s Danou Medřickou) a ani Eduard Haken, který se nikdy netajil svými politickými názory, to neměl snadné. Ale lepší Kecal a Vodník prostě nebyl - hrál ho snad tisíckrát a vypiloval k dokonalosti!

Vedle opery miloval koncerty a recitály v kostelech, jezdil po celé republice, aby potěšil milovníky opery... Bylo mu pětaosmdesát let, když ještě zpíval v nabitém svatojakubském jičínském kostele - plný energie a hlasem jako zvon. Ale následující dva měsíce vše změnily... Eduard Haken zemřel náhle 12. ledna 1996. Jeho manželka ho přežila o pouhé čtyři roky. Oba leží na vyšehradském Slavíně hned vedle přítele největšího Bena Blachuta.


Autor: miloslavarosulkova

zdroj Osobnosti,cz

Marie Glázrová,*12.7.1911 - 19.2.2000 - herečka

 

Dcera venkovského lékaře a nadšeného ochotníka vystudovala herectví nejdříve soukromě u herečky Izy Grégrové, následně pak na dramatickém oddělení konzervatoře Praha. Po absolutoriu v roce 1931 a po nepřijetí v Divadle Vlasty Buriana získala angažmá v Plzni a v letech 1932 - 1937 hrála v Divadle na Vinohradech. Od roku 1939 byla členkou činohry Národního divadla.

Na scénách obou pražských divadel hrála především lyrické postavy tragických hrdinek jako např. Taťjana (Gorkij - Nepřátelé), Máša (Čechov - Tři sestry) nebo Mahulena (Zeyer - Radúz a Mahulena). Legendárním se stalo její ztvárnění Maryši bratří Mrštíků. Důkazem toho je, že tuto roli jí Národní divadlo nabídlo celkem třikrát (1943, 1945, 1956). Glázrová dávala svým divadelním postavám rysy hrdé výjimečnosti a prudké vášnivosti. Její herectví bylo charakterizováno především výjimečnou kultivovaností řeči a zřetelným přednesem s promyšlenými pauzami a kadencemi. Snad právě proto tak úspěšně ztvárnila např. Hippodamii (Vrchlický - Fibich) na scéně ND.

Pro film objevil Marii Glázrovou Martin Frič, když ji obsadil do role Zdenky, dcery pedantského profesora Kohouta v komedii POSLEDNÍ MUŽ (1934). O rok později se objevila v roli služky Rozáry v Rovenského filmovém přepisu MARYŠI. Od té doby začala Glázrová vytvářet ve filmu větší a hlavní role, např. Anna Hošková v dramatu Václava Kubáska a spisovatele Vladislava Vančury LÁSKA A LIDÉ, Anna Doušová v dramatu HLÍDAČ Č. 47 (1937), Markytka v NAŠICH FURIANTECH (1937), nebo schovanka Zorka Náhlíková v komedii SVĚT, KDE SE ŽEBRÁ (1938). Výraznou rolí byla její schovanka JENUFA ve filmové adaptaci klasického románu JEJÍ PASTORKYNĚ z roku 1938.

Během okupace byla Glázrová opravdovou českou filmovou hvězdou a v diváckých anketách se umisťovala na předních místech vedle Mandlové, Baarové a Gollové. Do svého filmu si ji obsadil i samotný Vlasta Burian (ULICE ZPÍVÁ - 1939), který jí osm let předtím odmítl angažmá ve svém divadle. Ale ty pravé velké dramatické role čekaly na Glázrovou v první polovině 40. let. První takovou byla paní kněžna v BABIČCE (1940). Zatímco Květa Fialová o mnoho let později vytvořila kněžnu laskavou a dobrou, Glázrová se pokusila o realističtější ztvárnění této postavy. Její kněžna byla sice laskavá, ale stále si udržovala povýšenecký odstup od prostého lidu. Další výraznou rolí byla rozmazlená a povýšenecká herečka Helena v NOČNÍM MOTÝLOVI (1941) a té byla podobná i Jitka Zykanová v OKOUZLENÉ (1942). Protipólem těchto rolí byla např. dělnice Žofka Pečulíková v TURBINĚ nebo titulní postava dramatu GABRIELA (oba 1941). V hvězdně obsazeném filmu MĚSTEČKO NA DLANI (1942) se objevila Glázrová po boku Ladislava Boháče v roli Ančky Karasové. V dramatu Františka Čápa TANEČNICE (1943) vytvořila roli primabaleriny Clo Satranové, která si odmítá nechat své nemanželské dítě, aby si nezkazila slibnou kariéru a tak "hanbu" a opovržení okolí na sebe bere její sestra. Když se však kariéra primabaleríny uzavírá, začíná svého činu litovat a navštíví sestru, aby si vzala zpět své dítě. Odchází však sama. Ve filmu se objevila po boku Růženy Naskové, Jiřiny Štěpničkové a Karla Högera. Poslední dokončenou rolí před koncem války byla její životná Terezka Cagalová v dramatu DĚVČICA Z BESKYD (1944).

Během posledních let války a především na jejím konci se natáčely filmy, které se dokončení z různých důvodů nedočkaly. Glázrová hrála hned ve třech z nich. Nejdříve to byla kněžna Drahomíra v KNÍŽETI VÁCLAVOVI (1942) a těsně před osvobozením tanečnice Nina v BLUDNÉ POUTI a Kristýnka v melodramatu Z RUŽE KVÍTEK. Úplně prvním dokončeným českým filmem po osvobození byla ROZINA SEBRANEC, kde Marie Glázrová vytvořila s úspěchem titulní roli. Byla to ale její titulní role poslední. Přestože si narozdíl od jejich vrstevnic nezadala za války účinkováním v německém filmu, moc jí to v její budoucí filmové kariéře nepomohlo. Do konce života se objevila už jen v 10 filmech. Asi nejznámější rolí zůstane její temperamentní a hubatá vdova Kubátová v komedii BYL JEDNOU JEDEN KRÁL (1954). Dále to byla např. Irena Malíková v dramatu LAVINA (1946), hraběnka Clam - Martinic v životopisném filmu POSEL ÚSVITU (1950), matka Skálová ve VYŠŠÍM PRINCIPU (1960), Lenora Roselliová v JARNÍCH VODÁCH (1968), Olga v dramatu HVĚZDA (1969), nebo Honzova máma ve filmové pohádce HONZA MÁLEM KRÁLEM (1976). To byla její poslední filmová role. Ještě v roce 1986 se mihla ve filmu VELKÁ FILMOVÁ LOUPEŽ, kde hrála sama sebe.

Glázrová byla vynikající recitátorkou a tak byla častým hostem v rozhlase. Naopak Československá televize tuto herečku obsazovala jen velmi málo (ZLOČIN LORDA SAVILA - 1967, nebo NEBOŽTÍK SI NEPŘÁL KVĚTY - 1985). Sama herečka si v rozhovoru pro jeden časopis v roce 1959 postěžovala na nedostatek filmových rolí. Žádný s režisérů se však nedal příliš inspirovat. A přestože Glázrová zemřela nedávno, nikdo už ji téměř neznal. Podobně na tom byla i v divadle. Přestože ji Národní divadlo poctilo v roce 1960 čestným titulem, dostala od té doby už jen čtyři divadelní role. Štěstí v neštěstí bylo, že její poslední divadelní rolí byla Adelaida Molnárová v KOČIČÍ HŘE (nastudováno v roce 1974). Po celou dobu hrála tuto roli bez alternace, takže díky úspěchu této hry se objevovala na prknech divadla pravidelně až do smrti Dany Medřické v roce 1983. Od té doby už na prkna Národního divadla nevstoupila, přestože byla jeho členkou až do roku 1987.

Marie Glázrová byla manželkou operního pěvce a taktéž člena Národního divadla Eduarda Hakena. V roce 1942 získala Národní cenu, v roce 1958 titul Nositelka vyznamenání Za vynikající práci, 1960 Zasloužilá členka Národního divadla a 1963 Zasloužilá umělkyně.

Autor: miloslavarosulkova

zdroj Osobnosti,cz

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář