Jdi na obsah Jdi na menu
 


Václav Zítek

Václav Zítek,* 24.3.1932 - 20.12.2011 - operní zpěvák

Václav Zítek byl český operní pěvec – barytonista.


V roce 1951 maturoval na reálném gymnáziu v Benešově. Začal studovat Vysokou školu chemicko–technologickou, ale po prvním semestru studia zanechal a věnoval se již pouze zpěvu [1]. Zpěv studoval soukromě u E. Matouškové, M. Linky, D. Levytského a Z.Otavy. V letech 1952 až 1955 účinkoval v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého, v období 1955 – 1959 byl členem sboru Národního divadla v Praze (zpíval i epizodní role), v sezóně 1959/1960 byl sólistou v ostravské opeře. V letech 1960–1969 byl sólistou opery v Ústí nad Labem. Po pohostinských vystoupeních v opeře Národního divadla v Praze byl angažován v srpnu roku 1969 Jaroslavem Krombholcem jako sólista opery a setrval zde až do roku 1991, kdy ze zdravotních důvodů musel ukončit svoji uměleckou činnost.

Jedná se o jednoho z nejvýznamnějších českých pěvců poválečné generace. Jeho ušlechtile znějící krásný lyrický baryton měl velký tónový rozsah, jeho repertoár obsáhl jak role pro vysoký baryton (např. Figaro - Rossinni: Lazebník sevillský), lyrický baryton (např. Evžen Oněgin, smetanovské postavy) tak i pro dramatický baryton (např. Macbeth, Rigoletto) a zpíval i basový part Borise Godunova. Jeho ztvárnění rolí bylo charakteristické nejen krásným tónem, ale i vynikajícím hereckým projevem.

Disponuje bohatou diskografií, která obsahuje mnoho záznamů z rozhlasu a televize. Často hostoval v Německu, Rusku, Itálii, Francii, Švýcarsku atd., spolupracoval s mnoha světovými dirigenty (např. C. Abbadem, Sirem Charlesem Mackerrasem). Své bohaté umělecké zkušenosti předával mladé generaci nejprve na Pražské konzervatoři, od roku 1977 pak i na HAMU a Pardubické konzervatoři. Dlouhá léta působil jako hlasový poradce Opery Národního divadla v Praze.

Při výročí 100 let Národního divadla v Praze vystoupil ve slavnostní opeře Libuše Bedřicha Smetany jako Přemysl po boku Gabriely Beňačkové (kněžna Libuše).

Ocenění
1975 titul zasloužilý umělec
1981 Státní cena
1982 mezinárodní cena Grammy
1985 titul národní umělec
2007 Cena Thálie za celoživotní mistrovství v oboru opera

Role v Národním divadle v Praze
- Lazebník sevillský premiéra: sezona 1945/1946 - Fiorello
- Z mrtvého domu premiéra: sezona 1957/1958 - Duchovní
- Violetta premiéra: sezona 1958/1959 - Markýz d'Aubigny
- Rusalka premiéra: sezona 1959/1960 - Lovec
- Dalibor premiéra: sezona 1960/1961 - Vladislav
- Lazebník sevillský premiéra: sezona 1963/1964 - Figaro
- Carmen premiéra: sezona 1965/1966 - Escamillo
- Nabucco premiéra: sezona 1965/1966 - Nabuchodonozor
- Madame Butterfly premiéra: sezona 1966/1967 - Sharpless
- Prodaná nevěsta premiéra: sezona 1966/1967 - Mícha
- Don Giovanni premiéra: sezona 1968/1969 - Don Giovanni
- Hry o Marii premiéra: sezona 1968/1969 - Bůh - syn
- Libuše premiéra: sezona 1968/1969 - Radovan, Přemysl
- Eugen Oněgin premiéra: sezona 1969/1970 - Eugen Oněgin
- Kupec benátský premiéra: sezona 1969/1970 - Bassanio
- Figarova svatba premiéra: sezona 1970/1971 - Hrabě Almaviva
- Prodaná nevěsta premiéra: sezona 1970/1971 - Krušina
- Šárka premiéra: sezona 1970/1971 - Kníže Přemysl
- Vojna a mír premiéra: sezona 1970/1971 - Andrej
- Arabella premiéra: sezona 1971/1972 - Mandryka
- Simon Boccanegra premiéra: sezona 1971/1972 - Paolo Albiani
- Hubička premiéra: sezona 1972/1973 - Tomeš
- Piková dáma premiéra: sezona 1972/1973 - Kníže Jelecký
- Tajemství premiéra: sezona 1972/1973 - Kalina
- Bratři Karamazovi premiéra: sezona 1973/1974 - Policejní komisař
- Čertova stěna premiéra: sezona 1973/1974 - Vok Vítkovic
- Rigoletto premiéra: sezona 1973/1974 - Rigoletto
- Ariadna premiéra: sezona 1974/1975 - Théseus
- Don Giovanni premiéra: sezona 1974/1975 - Don Giovanni
- Fidelio premiéra: sezona 1975/1976 - Fernando
- Lazebník sevillský premiéra: sezona 1975/1976 - Figaro
- Piková dáma premiéra: sezona 1976/1977 - Kníže Jelecký
- Z mrtvého domu premiéra: sezona 1976/1977 - Alexandr Petrovič Gorjančikov
- Carmen premiéra: sezona 1977/1978 - Escamillo
- Macbeth premiéra: sezona 1977/1978 - Macbeth
- Faust a Markétka premiéra: sezona 1978/1979 - Valentin
- Figarova svatba premiéra: sezona 1978/1979 - Hrabě Almaviva
- Nevěsta messinská premiéra: sezona 1979/1980 - Don Manuel
- Tajemství premiéra: sezona 1980/1981 - Kalina
- Tosca premiéra: sezona 1980/1981 - Baron Scarpia
- Zuzana Vojířová premiéra: sezona 1980/1981 - Petr Vok
- Dalibor premiéra: sezona 1981/1982 - Vladislav, král český
- Hubička premiéra: sezona 1981/1982 - Tomeš
- Čertova stěna premiéra: sezona 1982/1983 - Vok Vítkovic
- La traviata premiéra: sezona 1982/1983 - Jiří Germont
- Prodaná nevěsta premiéra: sezona 1982/1983 - Krušina
- Libuše premiéra: sezona 1983/1984 - Přemysl ze Stadic
- Don Giovanni premiéra: sezona 1984/1985 - Don Giovanni
- Falstaff premiéra: sezona 1985/1986 - Sir John Falstaff
- Armida premiéra: sezona 1986/1987 - Ismen
- Zásnuby v klášteře premiéra: sezona 1986/1987 - Don Carlos
- Fidelio premiéra: sezona 1988/1989 - Don Fernando
- Hry o Marii premiéra: sezona 1990/1991 - Bůh - syn

 

zdroj Osobnosti,cz

Zlatá éra české opery

 Aby se nezapomnělo – Václav Zítek

Radmila Hrdinová | 12/08

Václav Zítek

Oslnivý Don Giovanni, jímavý Přemysl, zdrcený Rigoletto, brilantní Figaro, monumentální i lidsky přesvědčivý Boris Godunov, život naplno užívající Falstaff, noblesní Oněgin, zlotřilý Scarpia - tím vším byl barytonista světového jména, nádherně znějícího hlasu, jímž obsáhl jak barytonové, tak i basové role, a proměnlivého hereckého výrazu - Václav Zítek. Důstojný pokračovatel slavné tradice Viléma Zítka i nejlepších tradic české operní interpretace. Na jevišti ztělesnil mj. všechny barytonové smetanovské postavy, reprezentativní je ale i přehled jeho světového repertoáru, sahajícího až k současné tvorbě. Na svém kontě má též mnoho nahrávek pro domácí i světové firmy, korunované prestižní americkou cenou Grammy. Jako pedagog vychoval české opeře řadu vynikajících pěvců.
U nás doma se odjakživa zpívalo. Tatínek i maminka chodili zpívat do kostela na kůr a brali mě s sebou. Vzpomínám si, jak jsem ještě jako altista zpíval tenorové sólo v Rybově vánoční mši a tatínek bas a jak se ty naše hlasy z kůru nesly. Tatínek měl hlas neobyčejně krásné barvy a byl velmi muzikální.
Naše rodina pochází z Milevska a patří k té větvi Zítkova rodu, z níž vyšel i Josef Zítek, stavitel Národního divadla. Ze druhé, pražské větve, vzešel Vilém Zítek, slavný basista Národního divadla. Byl to tatínkův bratranec, ale příliš jsme se nestýkali, teprve později jsem ho navštěvoval se Stanislavem Mužem, který byl jeho nejlepším přítelem. Jednou jsem mu ve své mladické drzosti řekl, že bych chtěl také zpívat v Národním a také být jednou národním umělcem jako on. Nevysmál se mi, bral mě vážně a zkoumal, jestli to ve mně je.

Od medicíny přes chemii k opeře
Po gymnáziu jsem chtěl jít na medicínu, ale tatínek, který byl okresním velitelem policie, byl na udání jednoho kariéristy, že chodíme zpívat do kostela, zbaven funkce, a já jsem neměl šanci dostat doporučení ke studiu na lékařské fakultě. Tatínek odmítl vstoupit do partaje, takže pak pracoval v lese a vozil cihly z cihelny. Místo na medicínu jsem šel na Vysokou školu chemicko-technologickou do Pardubic, kde nebylo doporučení třeba. Sice jsem už tehdy zpíval, ale nenapadlo mě, že bych se tomu mohl věnovat. Profesor Procházka, který mě na gymnáziu učil fyziku a matematiku a byl také výborný klavírista, mi ale prorokoval, že stejně skončím u zpívání. A měl pravdu. Po půl roce jsem z chemie „zběhl“ ke zpěvu. Nejprve do Armádního uměleckého souboru, a poté do sboru Národního divadla. Tatínek z toho nadšený nebyl, ale řekl mi: „Jak si usteleš, tak si lehneš. Podívej se, jak skončil Vilém.“ Prvním dojmem jsem na tatínka zapůsobil, když jsem přijel z AUSu na dovolenou rovnou ze zájezdu a měl jsem pod pláštěm důstojnickou uniformu. Tatínek nemohl pochopit, jak jsem k té hodnosti ve svých osmnácti přišel. Jsem osudu vděčný, že se tatínek dožil mé sólistické kariéry v Ústí nad Labem, kde jsem zpíval Borise Godunova. Jernekova inscenace měla tehdy velký úspěch a tatínek byl šťastný.
Zítkové byli v české opeře pojmem. Slavná zítkovská tradice mi ale nástup k operní kariéře nikterak neusnadnila, spíše naopak. Při vyslovení jména Zítek hned každý zbystřil pozornost. A já si říkal, že vyšlapat schody do „Zlaté kapličky“ k pozici sólisty bude hodně tvrdé. Začínal jsem v Národním divadle v polovině 50. let ve sboru, ale dostával jsem i epizodní role. První mi dal tehdejší šéf opery Jaroslav Vogel. V menších rolích jako byl Baron nebo Markýz v Traviatě, kterou zpívala paní Tauberová, jsem pak pokračoval i za šéfování Jana Seidla. V roce 1959 jsem odešel do Ostravy a po roce do Ústí nad Labem, abych si jako sólista udělal repertoár. Za devět sezon v Ústí jsem vytvořil řadu stěžejních postav barytonového i basového oboru, kromě již zmíněného Borise Godunova to byl Nabucco, Figaro v Lazebníku sevillském, Don Giovanni a především český repertoár.
Zpívat jsem se učil soukromě a měl jsem velké štěstí, že mou profesorkou byla Ema Matoušková, česká operní pěvkyně, která celý život zpívala v Itálii s takovými pěveckými esy, jako byl Aureliano Pertile nebo Titta Ruffo. Byla velmi přísná, ovšem krásně přísná, posadila mi hlas dopředu a nepustila mě ani o krok dál, než bylo třeba. Ona sama se učila zpívat u Giovanniho Binettiho, to byl generální sekretář milánské La Scaly a ve své době nejslavnější kantor belcanta. Sedm let u něho studoval i Vilém Zítek, jehož zápisky jsem měl a celý život z nich čerpal. Od těchto dvou vzorů jsem se naučil, že musím zpívat ne podle Carusa, který forzíroval, ale podle Gigliho, který měl vynikající techniku a kantilénu. Poslouchal jsem Gigliho nahrávky a porovnával s tím, co jsem se dozvěděl ze zápisků Viléma Zítka. Naprosto to souhlasilo. A přestože jsem měl do zralosti ještě daleko, věděl jsem, že musím zpívat tak a nejinak a nesmím od toho ustoupit.

Přemýšlet o postavě
Na operní jeviště jsem vkročil bez hereckého školení a to hned do tak velkých rolí jako je Rigoletto nebo Macbeth. Ale já jsem to měl v sobě, byl jsem tvárný a vnímavý. Stejně jako Vilém Zítek jsem měl i dar líčení. Vždycky jsem se líčil sám, měl jsem výtvarné cítění a přesvědčení, že se musím cítit v masce dobře. Neměl jsem herecké školení, ale přemýšlel jsem o každé postavě, o tom, co cítí, a co mám dělat, abych ji v sobě našel a vyjádřil. Promýšlel jsem, kdy jít do emoce naplno, kdy dát výraz jemnějšímu citu, kdy použít ironie. S touto vnitřní jistotou jsem se mohl odvážit i na tak herecky náročné role jako byl Tartuffe v opeře německého skladatele Karla Friedricha nebo Petruccio v Šebalinově Zkrocení zlé ženy. Ničemu jsem se nevyhýbal, do všeho jsem šel naplno. A diváci to vycítili a brali mě.
Rád vzpomínám na dirigenty, kteří se zpěvákem cítili a uměli mu vyjít vstříc, na osobnosti jako šéf opery ND Jaroslav Krombholc, Bohumil Gregor, s nímž jsem se potkal již v Ostravě, anebo Jan Hus Tichý, perfektní provozní dirigent, s nímž byla radost spolupracovat. Dnes mám často pocit, že mnozí dirigenti vůbec necítí muziku. Dirigenti mé generace se zpěváky postavu tvořili a dýchali s nimi. A nejen dirigenti. Režiséři, které jsem zažil ještě ve sboru, pracovali detailně nejen se sólisty, ale i s každým sboristou – Ferdinand Pujman, Luděk Mandaus, Hanuš Thein, později Václav Kašlík, Karel Jernek, Ladislav Štros. To byli režiséři, kteří měli pro operu cit. A dneska? Jako by často ani nevěděli, co zpěvák zpívá.
Do Národního divadla jsem se z Ústí dostal bez předzpívání, když v roce 1969 potřebovali narychlo představitele Nabucca. Zpíval jsem ho v Národním dva večery po sobě. Pak jsem hostoval jako Escamillo, Přemysl, Tomeš v Hubičce, Sharpless v Butterfly. A když se připravovala nová inscenace Dona Giovanniho, obsadil mě dirigent Jaroslav Krombholc do titulní role s Jaroslavem Horáčkem. Byl to úspěch, po němž hned následovalo angažmá. Giovanniho jsem předtím zpíval mnohokrát v Ústí a s ústeckou operou jsem byl pozván i do Itálie. Znamenalo to ovšem přestudování celé role z češtiny do italštiny za pouhé tři týdny. Seděl jsem nad tím ve dne v noci, překládal jsem si slovo za slovem, abych věděl přesně, co zpívám A vyplatilo se mi to. Když onemocněl italský barytonista, zpíval jsem Giovanniho devětkrát po sobě. Každý večer od půl desáté do jedné hodiny v noci a ráno už jsme vyráželi do jiného města. Ale byl jsem mladý, všechno jsem vydržel a měl jsem tak krásné kritiky jako už snad nikdy v životě.
V té době jsme doma zpívali většinu repertoáru v češtině. Pokládal jsem to za přirozené, vždyť jsme zpívali pro české diváky a ti by přece měli rozumět tomu, co se na scéně odehrává. Figarova svatba nebo Lazebník sevillský to přímo vyžadují. A když dělal Talich s Mandausem Dona Giovanniho, tak si rýmy českého libreta přímo vychutnávali a publikum s nimi. Miloval jsem česky zpívaný duet Rigoletta s Gildou, kdy jsem mohl naplno projevit cit otce k dceři. U svých žáků vždy vyžaduji, aby každou árii studovali napřed česky a pak teprve v originále, a to proto, aby přesně věděli, co zpívají.
Na rozdíl od dnešního operního mládí jsme to měli v některých věcech snazší. Hlavně v tom, že nebyl takový boj o peníze. Měli jsme sice malé gážičky, ale nijak jsme to neprožívali, žili jsme skromně. V Ústí jsem si před premiérou Pauerovy Zuzany Vojířové dal k večeři deset deka salámu a dvě housky. A když jsem při děkovačce měl plnou náruč orchidejí, jež mi poslala ctitelka Viléma Zítka, bílého šeříku a tulipánů z Amsterodamu, šlo mi hlavou, kolik by za to bylo večeří! Radši jsem to celé hodil do orchestru. Byli jsme ochotní se uskrovnit a zpěvu leccos obětovat. Dnes je to boj o peníze, o bytí a nebytí. Permanentní stres z toho, že ho šéf může kdykoli vyhodit, brání pěvci, aby dosáhl kvalitních výkonů. Bez radosti a pocitu jistoty se dobře zpívat nedá. Také jsme byli hrdí na to, že zpíváme v Národním divadle. Měli jsme nabídky z ciziny, ale chtěli jsme zůstat pěvci českého Národního divadla. Felsenstein mi v Berlíně nabízel finančně výhodnou smlouvu s vyhlídkou na krásné role, ale Národní bylo Národní, a to i přes všecky potíže, které jsem tam prožíval.
Miloval jsem své postavy – Rigoletta, Macbetha, Figara, Nabucca, Oněgina, Dona Giovanniho, který se stal mou životní rolí, vždyť díky němu jsem se seznámil se svou ženou, která je mi dodnes velkou oporou, ale vždy mi byly nejbližší české opery, už proto, že jsem vyrostl na české národní písni a hudbě českých kantorů. Kolik jsem jen odmala znal písniček! Na té Široký hluboký ty vltavský tůně jsem se často rozezpívával. Když jsem v Santa Cecilii v Římě zpíval s Gabrielou Beňačkovou Prokofjevova Ivana Hrozného, tak jsem se v šatně právě takto rozezpívával. Najednou se česky ozvalo: Kdo to tu zpívá českou písničku? Byl to klavírista Rudolf Firkušný, který v té době v Římě koncertoval. Setkal jsem se s ním pak také při účinkování v Carnegie Hall, kdy za námi přišel i s Jarmilou Novotnou. Zpíval jsem všechny barytonové role ve Smetanových operách a řadu z nich jsem i nahrál na desky nebo je zpíval v televizních inscenacích. Ze všech nejradši jsem měl Přemysla. Není to sice velká role, ale musíte do ní dát všechen cit, aby byla krásně zazpívaná a pravdivá..
Podstatnou část mého života tvoří pedagogická práce. Učil jsem na HAMU, na Pražské i Pardubické konzervatoři, dodnes jsem hlasovým poradcem pěvců Národního divadla, k mým žákům patří Valentin Prolat, Roman Janál, Vratislav Kříž, Pavel Klečka, Jiří Reiniš a mnoho dalších. Někteří mí žáci měli dojem, že stačí osvojit si pár cvičení a jsou mistři a už mě nepotřebují. Jenže zpěvák potřebuje celý život kontrolu, aby mu někdo řekl, když něco dělá špatně. To věděli Vilém Zítek, Pavarotti, Haken, který neváhal chodit ke mně pro rady. Často mi říkal, že se mu se mnou báječně zpívá a konzultoval se mnou své problémy.
Technika je nesmírně důležitá. Když zpěvák zpívá těžkou frázi, je tu sedm, osm věcí, které musí zvládat současně. Stačí vynechat jen jednu a už je to znát. Postavení jazyka, zubů, čelisti, koutků úst, nádech a zadržení dechu, aby krk zůstal volný, správné postavení vokálů atd. Toto vše jsem čerpal už od Emy Matouškové a ze zápisků Viléma Zítka. Pro práci pedagoga je pak třeba především logika a velká trpělivost.
Často a rád jsem zpíval oratoria, kantáty, mše. Martinů Polní mši jsem např. dělal pod taktovkou Wolfganga Sawalische v Hamburku, který měl odvážný nápad: postavil mě patnáct metrů před sebe, pustil na mě štych a řek mi: „Nic se nebojte, nebudete mít se mnou kontakt, ale vy jste muzikální člověk a vy to zvládnete.“ A bylo to nádherné. Martinů Gilgameše jsem natočil s Jiřím Bělohlávkem. Janáčkovu Glagolskou mši jsem zpíval ve vídeňském Konzerthausu s Carlem Mellesem, nahrávky mám s Václavem Neumannem i sirem Charlesem Mackerrasem. Zpíval jsem sóla v Beethovenově Deváté symfonii s Gennadijem Rožděstvenským na Pražském jaru, Orffovu Carminu buranu, Honeggerovu Vánoční kantátu, Janáčkova Amara. K Janáčkovi jsem měl vždycky velký vztah, za Šiškova z jeho opery Z mrtvého domu jsem obdržel prestižní americkou cenu Grammy od The national academy of recording and science za rok 1981, nazývanou hudebním Oscarem. Pro DECCu jsem natočil i Pruse z Věci Makropulos s Mackerrasem, Haraštu z Bystroušky a Stárka v Její pastorkyni. Rád jsem zpíval kantáty i písně. Pro píseň, ale i pro árii platí, že pěvec musí přemýšlet o tom, co zpívá, a vložit do toho svou osobnost a cit. Nepředvádět jen techniku, ale zpívat obsah slov.
Kariéra operního pěvce mi přinesla mnohé radosti i strasti, ale neměnil bych ji za žádnou jinou. Zažil jsem lecjaké těžké boje, ale nelituji ničeho. Prožil jsem na jevišti krásný život. Zpíval jsem v mnoha městech - New Yorku, Římě, Benátkách, Paříži, Berlíně, Hamburku,, Moskvě, Petrohradu, Jerevanu,, Madridu, Seville, Budapešti, Vídni - byla by jich celá stránka. A nakonec jsem získal i ten titul národního umělce a laureáta státní ceny jako Vilém Zítek. Strýc byl prvním národním umělcem, já v roce 1985 jedním z posledních, ne-li posledním. Poctivě jsem si vše vyzpíval. Nic v životě jsem nedostal zadarmo.

zdroj Hudební rozhledy,cz

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář