Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jarmila Novotná

Jarmila Novotná,*23.9.1907 - 9.2.1994 - operní pěvkyně

 

Legendární pěvkyně, sopranistka, dlouholetá sólistka Metropolitní opery v New Yorku, ale též hollywoodská Star, patří k uměleckým osobnostem, které celý svůj život vrchovatě naplnily uměním.

Jako dcera krejčíno, narodila se v Praze, když její hlas vyslechla Ema Destinová, rozhodla se ji dál vést. V 15-ti letech tak zpívala v Prodané nevěstě hlavní roli Mařenky.

Krásný, lehký, třpytivý soprán, mimořádné herecké schopnosti a oslnivý zjev – to byly hlavní přednosti, které tuto pěvkyni předurčily k závratné světové kariéře.

V r. 1928 zazářila jako Gilda ve veronské aréně, v letech 1933–39 byla sólistkou Státní opery ve Vídni. Po americkém debutu v r. 1939 v San Francisku následovalo v r. 1940 angažmá v Metropolitní opeře, kde byla sólistkou až do roku 1956.

Po 2. světové válce se vracela do Evropy, zpívala v Salcburku, Vídni, Paříži a před r. 1948 též v Praze.

Jarmila Novotná byla vdaná za českého šlechtice Jiřího Daubka, na vrcholu kariéry dávala přednost rodině, měla dvě děti.

K jejím obdivovatelům patřili Tomáš Garrigue a Jan Masarykové, A. Toscanini, F. Léhar a mnoho, mnoho dalších.

Autor: odeto

zdroj Osobnosti,cz

Čeští pěvci v zahraničí

 

Jan Králík | 01/14 |

Jarmila Novotná (Violetta)

Operní dráha vedla Jarmilu Novotnou (* 23. 9. 1907, † 9. 2. 1994) z Prahy přes Berlín a Vídeň do New Yorku. Osud ji vklínil do všech zvratů 20. století.
Na jevišti stanula poprvé ve vinohradském Sokole, studovala na Minervě a statovala na Vinohradech. Díky Zdence Baldové a Míle Pačové byla přijata mezi elévy činohry Národního divadla. Neopouštěla ani zpěv. Předzpívala Emě Destinnové, získala u ní první vážné lekce a doporučení pokračovat u Hilberta Vávry. Otakaru Ostrčilovi předzpívala až po zkušenosti z Rosiny a Violetty v Lounech. Talent byl tak zjevný, že mohla debutovat na scéně Národního divadla 27. 6. 1925 v roli Mařenky. Večer hrála na téže scéně Živu v Radúzovi a Mahuleně. Ještě jí nebylo osmnáct. Brzy vystoupila v Traviatě – dokonce s Otakarem Mařákem – a do třetice jako Rosina. Před podpisem smlouvy ještě stihla Ariela v Bouři, Taťánu a Královnu noci, v úvazku pak devět dalších úloh: Jitku v Daliboru, Lenku v Mistru Jírovi, Mladu v Šárce, Madelon v Preciézkách, Aničku v Čarostřelci, Frasquitu v Carmen, Mimi v Bohémě, Camillu v Louise a Nanettu ve Falstaffovi. V prvním roce angažmá 72 vystoupení a v druhém roce zájezd se souborem do zahraničí: Mařenka ve Varšavě. Přibyly koncerty, první zkušenost ve filmu (Vyznavači slunce) a první gramofonové desky.

Mířila však mnohem výš – na studia do Milána. S pražským publikem se rozloučila řetězcem svých Mimi s Mařákem a Kublou a Violett s Berlíkem. Školení u Emilia Piccoliho korunovala 2. 8. 1928 Gildou ve veronské Aréně. Ohlasy byly skvělé: Gildu představila také ve Vídni, do Neapole nastudovala Adinu a k pevnému úvazku lákala destinnovská cesta – Krollova opera v Berlíně, kam ji zval Otto Klemperer. Krátce po dvaadvacátých narozeninách tak v Berlíně zpívala Concepción v Ravelově Španělské hodince, do němčiny přestudovala Královnu noci, Mařenku, Gildu a Čo-Čo-San a pro berlínskou premiéru připravila Madelon do Lattuadových Preciézek. Brzy se jí otevřela i divadla Pod lipami (pro Violettu s Helgem Rosvaen­gem) a v Charlottenburgu (Královna noci pod Brunem Waltrem). Podruhé a potřetí vstoupila do filmu (Požár v opeře, Žebravý student).
Jakmile překonala první hlasovou krizi, nastudovala s Leo Blechem Královnu v Hugenotech a Pucciniho Manon Lescaut. S Klempererem si poprvé vyzkoušela Cherubína. O půvabnou, štíhlou pěvkyni a všestrannou herečku se zajímal režisér Max Reinhardt. Berlínský nacistický tisk naopak poukazoval na její návraty do Prahy a Brna, kde zpívala Beethovena, Schuberta a Strausse – česky! V operním Berlíně sílila nenávist. Jistotu našla v manželství, uzavřeném 16. 7. 1931 s Jiřím Daubkem ze šlechtického rodu s nemalou kulturní tradicí. V raném těhotenství natočila další film – Prodanou nevěstu – v Mnichově.
Do Berlína se odvážně vrátila počátkem roku 1933 ve Weinbergrově operetě Jarní bouře a v Calderonově – Hofmann­sthalově Teatru Mundi za Reinhardtovy režie. Spolupracovala dál i se Zemlinskym, Korngoldem, Széllem a Waltrem. Výpady tisku – také proto – nepolevovaly. Zatím nedosáhly do filmových ateliérů (Noc velké lásky, Skřivánčí píseň), ale nakonec ji nacisté z Berlína doslova vyštvali.
Uchýlila se na rodinné sídlo do Litně. Pražskému Národnímu divadlu věnovala 7. 6. 1933 svou jedinečnou Karolínu, v pafiíÏském Théâtre Pigalle vytvořila 2. 12. 1933 mondénní Rosalindu v Reinhardtově pojetí Netopýra a souhlasila s nabídkou dirigenta Clemense Krausse na angažmá ve Státní opeře ve Vídni.
Rakouské publikum si získala ve velkém stylu 24. 1. 1934 světovou premiérou Lehárovy Giuditty (s Richardem Taubrem, řídil skladatel). Do Vídně přenesla oslnivý šarm své Mimi, Violetty, Madame Butterfly, Gildy a Mařenky. O prázdninách stihla další tři filmy (Frasquita, Poslední valčík, Kozák a slavík). Mezitím s Felixem von Weingartnerem nastudovala Fiordiligi v Così fan tutte a pro Salcburk 1935 Hraběnku ve Figarově svatbě a Oktaviána v Růžovém kavalírovi. S Brunem Waltrem připravila Eurydiku k Orfeovi Kerstin Thorborgové. S naprostou jistotou střídala žánry i styly. Vídeň ji ocenila titulem komorní pěvkyně a v ničem nebránila jejím českým vystoupením doma. S Českou filharmonií zpívala dvakrát po sobě i v Londýně za řízení Václava Talicha. Jako první Giuditta se stala senzací Velké opery v Paříži – opět dirigoval Lehár – a Vídeň překvapila Olympií, Antonií a Giuliettou i taneční Stellou v jediném večeru Hoffmannových povídek. S Victorem de Sabatou nastudovala pro Teatro alla Scala v Miláně Alici ve Falstaffovi a s Arturem Toscaninim Paminu pro Salcburk.
Když do osidel nacismu padla i Vídeň, prchla domů rovnou z představení Evžena Oněgina. Ve Florencii ještě dodržela slib zpívat Antonii, ale návrat do Scaly už odmítla. Ohniskům zla se vyhýbala zájezdy do Amsterdamu, Rotterdamu, Londýna a nově do Stockholmu, Malmö, Kodaně a Göteborgu. Když v září 1938 očekávala druhé dítě, zvolila pro jeho narození Londýn. Toscaniniho pozvání jí slibovalo Violettu a Alici na Světové výstavě v New Yorku.
Před odjezdem si splnila poslední pražský sen: Rusalku (27. 1. 1939) a s Evropou se symbolicky rozloučila posledním možným obloukem přes Bělehrad (Violetta, Mařenka), Bukurešť (Violetta, Butterfly), Lublaň (Mařenka) a Cannes (Cherubín). U jejího pražského loučení před odplutím za oceán v Lucernu 3. 3. 1939 se sešli Jan Kubelík, Rudolf Firkušný a Alfred Holeček. Vše se už hroutilo: její loď dorazila do Nového světa 15. 3. 1939, v den, kdy nacistická vojska obsadila Prahu. Operní záměr na výstavišti vzal za své.
Bylo jí dvaatřicet, když ve Spojených státech začínala zcela znovu. Věhlas zůstal v Evropě. K získání jména bylo třeba stovek společenských večerů, desítek vystoupení pro dobročinné účely a předstírání bezstarostnosti při Veselé vdově v Los Angeles či ve scénách z Čardášové princezny v Hollywoodu. Stávalo se, že dveře do rozhodujících kruhů otevíral rychleji šlechtický titul jejího manžela. Přesto v ničem neslevila. Před filmovými nabídkami MGM dala přednost koncertnímu a opernímu turné: Seattle, Pittsburg, Spartenburg, Dallas, Wichita Falls, Abilene, Harlingen, Baton Rouge, Columbus, Bradford, Montreal atd. atd. V sázce nebyla pouze kariéra. Slovy Dallas Times Herold: „Nezapomenutelným byl závěr večera, kdy štíhlá kráska stojící zpříma s hlavou v lehkém záklonu zpívala národní hymnu své zpustošené země a celé publikum povstalo.“
Na operní scény za oceánem se uvedla v říjnu 1939 rolemi Čo-Čo-San a Violetty v San Francisku a Mimi v St. Louis. Pro koncertní debut v New Yorku zvolila provedení Beethovenovy Deváté symfonie s Toscaninim (2. 12. 1939). Do Met vstoupila 5. 1. 1940 za řízení Gennara Papiho jako Mimi s Jussim Björlingem, s nímž se znala již z Vídně. Původně si přála Mařenku, ale ne německy. Premiéra v angličtině s Jeníkem Charlese Kullmana a Kecalem Ezia Pinzy za řízení Bruna Waltra 28. 2. 1941 sklidila nadšený ohlas a soubor Met ji vyvezl také do Baltimoru, Clevelandu, Chicaga a Bostonu. Řada dalších divadel pro ni Prodanou nevěstu nastudovala – Seattle, St. Louis, San Antonio, Dallas, Cincinnati a Michigan City. Vyšší záměr pochopili nejen krajané.
V Met připravila s dirigentem Ettorem Panizzou Cherubína a Violettu, s Erichem Leinsdorfem Eurydiku, s Wilfredem Pelletierem Massenetovu Manon, s Brunem Waltrem Donnu Elvíru a anglicky Paminu, s Georgem Széllem Freiu a s Emilem Cooperem Mélisandu. Zopakovala si Oktaviána a Antonii. Pro samostatná hostování nastudovala Markétku (Porto Rico, Cincinnati a Greenville) a Lucii z Lammermooru (Santiago de Chile).
Dlouhé řadě jejích koncertů dominovaly vedle Beethovenovy Ódy na radost a Debussyho La damoiselle élue s Toscaninim, Berliozovo Faustovo prokletí s Arturem Rodzinskym a Brahmsovo Německé rekviem s Eugenem Ormandym. Četná operní hostování doplnila letním turné 1943 po Jižní Americe: v Teatro Colón v Buenos Aires se představila jako Violetta, Alice, Mimi a Cherubín, v Riu de Janeiro zpívala Giuliettu, Antonii a Violettu a v Santiagu de Chile přidala k Lucii Violettu, Gildu a Manon.
Uvykla vystupovat na stadionu Lewison pro 20 000 diváků, na ještě rozměrnějším amfiteátru Hollywood Bowl i pro krajany při shromáždění 60 000 Sokolů na stadionu v Chicagu. Na Broadwayi hostovala v Korngoldově úpravě jako Krásná Helena, ale současně šířila posilující naději raněným vojákům z evropských bojišť, při koncertech ve prospěch válečných obligací, Fondu dětské obrny a Červeného kříže, jehož čs. sekci v USA předsedala. Historického významu nabyl gramofonový záznam patnácti Lidických písní, pořízený s Janem Masarykem u klavíru pro firmu RCA Victor ve dnech heydrichiády 1942.
Po válce spěchala domů. Odřekla Paříž, Glyndebourne i Edinburk, aby mohla zpívat v pražském Národním divadle ve prospěch Červeného kříže 28. 8. 1946 a v příští sezoně připomenout svou Mařenku a Taťánu. První poválečné turné věnovala Praze, Brnu, Hradci Králové, Ostravě, Přerovu, Olomouci, Bratislavě, Plzni a Berounu. Na přání Jana Masaryka přijala roli ve filmu The Search (v české verzi Poznamenaní), kde vzdala hold válečnému strádání nejen českých matek.
Než stačila s manželem opravit a znovu vybavit domov v Litni, poničený okupanty a pobytem sovětských vojáků, noví vládcové po únoru 1948 vše sami obsadili a rozkradli. Před krutostí rudého režimu bylo jediné východisko: druhá emigrace.
Do Evropy se vrátila už jen proto, aby podpořila obnovu válkou poničené budovy vídeňské Státní opery: na Salcburském festivalu 1949 se naposledy převtělila do Oktaviána a Eurydiky. Řídili Georg Széll a Josef Krips. V Hollywoodu se konečně dala přemluvit – poprvé a naposled – k celovečernímu filmu (The Great Caruso) o Enriku Carusovi s Mariem Lanzou v titulní roli). V USA obnovila smlouvu s Metropolitní operou a na další koncertní turné. Na přání ředitele Rudolfa Binga nastudovala Prince Orlofského v Netopýru. V této roli se poprvé a naposled potkala se svou velkou moravskou předchůdkyní Marií Jeritzou.
Uprostřed sezony 15. 1. 1956, po šestnácti letech a 193 vystoupeních se souborem Met, odešla z operních scén, aby se mohla věnovat nemocnému manželovi. Nelitovala ničeho. Byla s ním šťastná.

zdroj Hudební rozhledy,cz

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář