Jdi na obsah Jdi na menu
 


Eva Děpoltová

Eva Děpoltová,*5.8.1945 - operní pěvkyně

EVA DĚPOLTOVÁ: “POSLUCHAČůM PŘEDÁVÁM ENERGII”

 

V Dvořákově Rusalce něžná a bezbranná postava Rusalky, kněžna Libuše, Donna Anna v  Mozartově Donu Giovannim , Aida, Madame Butterfly, Milada v Daliborovi, Tosca, Lady Macbeth, Leonora ve Fideliu, Vendulka v Hubičce, Hraběnka ve Figarově svatbě, Turandot, Mařenka v Prodané nevěstě, …to jsou některé postavy, které ztělesňuje sopranistka Eva Děpoltová, sólistka opera Národního divadla v Praze, která patří k nejvýraznějším českým umělcům. Díky mimořádným hlasovým kvalitám a schopnosti zpívat i nejvypjatější úlohy vzbudila zájem také v zahraničí.

 

“Známá operní pěvkyně Eva Děpoltová, sólistka opery Národního divadla a častá hvězda operních večerů také ve Státní opeře Praha a dalších předních evropských operních scénách, musela dvakrát za sebou zastoupit indisponovanou kolegyni Evu Urbanovou, která měla vystoupit 28. října při slavnostním představení opery Libuše v Národním divadle a rovněž poté 1. listopadu na téže scéně. Eva Děpoltová, která se dozvěděla o záskoku teprve pár hodin před přadstavením, triumfovala s rolí Libuše naposledy při slavnostním představení na Nový rok v Národním divadle za účasti prezidenta Václava Havla s chotí a mnoha dalších významných osobností z oblasti politického a kulturního života.”

   Tyto a další podobné zprávy přinesly tiskové agentury a mnohé přední české deníky na sklonku loňského roku. Do té doby umělkyně poněkud médii opomíjená, mnohdy zastiňovaná mediálně průraznějšími kolegyněmi, předvedla triumf na prknech domovské scény – Národního divadla.

 

   Do roku 2000 jste vstoupila velmi zostra nádhernou rolí Libuše v novoročním představení v Národním divadle, kterého se zúčastnilo mnoho vzácných hostů včetně prezidenta republiky s chotí?

   Byl to záskok téměř ze dne na den za Evu Urbanovou, která onemocněla. Libuše je téměř posvátná postava pro každého, kdo se zajímá o české dějiny. Ztvárnit Libuši na jevišti je největší sen každé sopranistky. A mně se to nejen podařilo, ale podařilo se mi to nyní i na 1. ledna roku 2000, takže lepší a krásnější vstup do tohoto roku bych si nedovedla představit.

   S jakými pocity jste přistupovala k tomuto představení?

   S pocity velice smíšenými. Byla to velice lákavá nabídka, ale také veliké riziko, protože jsem Libuši velice dlouho nedělala a vlastně jsem roli skoro pozapomněla. Nezbývalo mi nic jiného, než že jsem se to za dvě noci a den musela znovu naučit. Na Silvestra jsem měla původně mít koncert, který jsem musela odříct, abych měla čas na studování. Díky vynikajícímu dirigentovi Oliveru Dohnányovi, který mi nesmírně pomohl tím, že mi ukazoval nástupy, jsem představení zvládla. To nebyl normální záskok, i když riziko je to vždy, ale tato role v tuto chvíli…cítila jsem odpovědnost za všechny, kteří mě tím pověřili a zároveň, abych také obhájila čest divadla, neboť tam bylo velké množství hostů ze zahraničí, pan prezident s manželkou, první den magického roku 2000.

   Jak jste se cítila během představení?

   Musím přiznat, že jsem měla hroznou trému, strašně jsem se bála. Snažila jsem se uklidnit a věřit, že je to osudové – taková příležitost v takovou chvíli! To mně přišlo, že to je něco…nechci říct něco shůry, ale něco takového zvláštního, téměř mystického. Přestože jsem měla hrozný strach, věřila jsem, měla jsem takový pocit, že se to nestalo náhodou a že vše tudíž musím zvládnout se ctí. A to se taky nakonec stalo.

   Slyšel jsem, že reakce byly skvělé?

   Všechno  bylo velice zvláštní. Všichni lidé z mého okolí, kteří byli v divadle, si uvědomovali, jaké je to riziko, zrovna tak, jako já. Každý mi říkal: To bychom nešli dělat ani za nic! V duchu jsem si říkala, že ten pocit bych nepřála ani nejhoršímu nepříteli. Všichni byli napnutí a chodili za mnou, že mi drží palce a očekávali, jestli to zvládnu nebo nezvládnu, jaké to bude? Takovou fantastickou atmosféru jsem snad v divadle ještě nezažila. Měla jsem pocit, že mi  palce drží i sochy trig na budově Národního divadla.

   Takže úspěch?

   Nakonec ano, až jsem se rozplakala při děkovačce štěstím. Samozřejmě, že trochu trémy tam bylo znát, zvláště ze začátku. Věděla jsem, že pan dirigent je spolehlivý a že mně ukáže nástupy. Ale také jsem si říkala, co když se něco semele v orchestru a nebude mně moci ukázat nástup, co když budu stát  někde vzadu a neuvidím ho v tu chvíli. Byla tam spousta otazníků. Nakonec, jak jsem se do role vezpívávala, jak jsem si prošla scénu a vezpívávala se do prostoru, zkoušela kontakt s dirigentem, postupně jsem se uklidňovala a velice jsem se začala těšit na proroctví, které mně vyšlo, aspoň si to myslím podle ohlasů. Třeba pan prezident mi říkal, že Libuší už viděl hodně, ale mé proroctví prý bylo strhující a že jsem ho velice dojala a z pozice dramatika prý může posoudit, že moje Libuše byla nejenom vladařská, ale že byla i něžná a jemná ženská, což prý nebývá u nás zcela zvykem. Jeho manželka paní Dagmar zase říkala, že si kvůli mně rozmazala make-up, jak jsem jí rozplakala. A já si myslím, že není nic krásnějšího, než když člověk dá obecenstvu silný emocionální zážitek a mně se to, myslím, povedlo. Zpívala jsem celou duší, dala jsem do toho všechno. Já mám Libuši velice ráda – je tam krásná hudba i text, navíc mám ráda české dějiny a celé mi to hodně říká.

   Vstup do roku 2000 byl opravdu raketový. Myslíte si, že je to osud nebo náhoda? Co od tohoto magického roku očekáváte?

   Nevěřím, že by to byla jenom náhoda. Nechci říct, že to snad někdo pro mě připravil, ale měla jsem pocit, že jsem dostala sice velice těžký, ale krásný dar. Jinak teď mě čeká spousta věcí. Kromě mé domovské scény – Národního divadla, jsem začala zpívat také ve Státní opeře Turandot. To je nesmírně těžká role, po které moc sopranistek netouží, protože se na ní spíš „uřvou“. Je to v takové hlasové poloze, která ne každému vyhovuje, ale já jsem tuhle roli zpívala ráda a těší mne, že si ji zase mohu zpívat. Potom zpívám v Nabuccu Abigail, kterou jsem si rovněž zazpívala v Rakousku v Gaarsu na otevřené scéně v ruinách hradu. A na závěr jsem s úspěchem zaskočila a zpívala Aidu, takže tu také budu zpívat v tomto roce. Všechny tyto tři role jsou ve Státní opeře. Asi před měsícem potřebovali v Brně záskok -  „cizí kněžnu“ v Rusalce, také jsem měla na přípravu jen pár dnů, ale zvládla jsem to a pak jsem si ji zazpívala ještě párkrát a na základě tohoto účinkování mi nabídli hostování v Řeckých pašijích od Bohuslava Martinů. Zrovna odjíždím na zkoušky do Brna, premiéra má být začátkem února. Kateřinu v Řeckých pašijích jsem před časem natočila na desku s panem dirigentem Liborem Peškem, takže nyní si ji zopakuji na jevišti.

   A co vaše domovská scéna – Národní divadlo?

   Všechny inscenace, ve kterých jsem měla velké role, se postupně stahovaly a nahradily je nové. V současné době zpívám jen ve Figarově svatbě a v Čertovi a Káče. A teď to byla Libuše na Nový rok.

   Co vám osobně přinesl uplynulý rok?

   Začátek loňského roku byl také docela zvláštní. Studovala jsem na Sardinii v Cagliari Dalibora, což je zvláštní – Dalibor a v Itálii! Alternovala jsem s Evou Urbanovou. Je to taková zvláštní shoda okolností. To představení bylo velice krásné, režíroval ho Jiří Menzel, který k inscenování přistupoval velice zvláštně. Bylo to velmi inspirativní setkání, on je nesmírně vzdělaný, s ním si můžete povídat absolutně o všem, pokud tedy síly, vzdělanost a schopnosti stačí. Je také nesmírně laskavý. Celý měsíc, který jsme na Sardinii strávili, mně přišel velmi okouzlující. A Dalibora zinscenoval přesně tak, jak na mě působila jeho osobnost – takovým zvláštním, krásným, prozářeným dojmem. Vytáhl z něj právě lidské momenty, byl to krásný, něžný Dalibor, takový, na jakého my nejsme zvyklí. Když jsem se vrátila domů, běžela jsem na všechny jeho inscenace, které tady dělal a které jsem mohla vidět. Třeba takový Blbec k večeři. To je fantastické představení, kde se člověk baví a směje od začátku do konce. Sám tam také hraje – koně, ale koně s velkým K. A potom jsem si zpestřila léto tím, že jsem se jela podívat do Českého Krumlova na jeho dvě představení Sen noci svatojánské a Paničky windsdorské do přírodního divadla s otáčivým hledištěm. Už sám Český Krumlov je překrásný. A večer, kdy sedíte venku v divadle, začíná se šeřit, teď se všechno začíná osvětlovat, ozve se hudba – no báječná atmosféra! Obě inscenace byly kouzelné a nejen tím prostorem, ale zejména jeho rukopisem, který je nesmírně laskavý, spousta krásných nápadů, ale žádné zbytečné vymyšlenosti, jestli mi rozumíte…Já sama jsem měla Shakespeara vždycky ráda. Tam se hraje bez pauzy vzhledem k tomu otáčení, ale mně to vůbec nevadilo, dokonce, a to je Shakespeare, se mi představení zdálo krátké! Bylo to úžasně živé a klidně bych si to zopakovala několikrát za sebou a pořád bych se bavila stejně.

   Říkala jste, že Libuše byla pro vás osudová. Měla jste ji v horoskopu?

   Já nevím, to bych se musela zeptat Zošinky Kinkorové, protože jsem si nový zatím udělat nenechala. Ale kdyby se zpětně podívala, nevím, jestli by jí to neovlivnilo.

   Věříte astrologii?

   Myslím, si, že je na ní hodně pravdy. To jsem si uvědomila poprvé, když mně jeden můj bývalý spolužák dělal horoskop. Po letech jsme se setkali a on mi říkal, zda-li nechci udělat horoskop, že se tím zabývá. Tak jsme se dohodli. Když jsme se po čase setkali nad mým horoskopem, říkal mi věci z minulosti, klíčové události, které se staly. Například jsem měla těžkou autohavárii a v horoskopu to bylo znát nebo jsem se topila…On se mně ptal, jestli jsem neměla nějaké problémy s vodou, s tonutím. Tak to mě samozřejmě překvapilo!  Nemohu říct, že bych se nechala stoprocentně horoskopem ovlivnit, jako že teď je to takhle, tedy nemusím nic dělat, nechám to být a tak dále. Asi každý z nás cítí, že někdy je den, kdy se nedaří nic a někdy je to zase naopak fantastický den a vše se nám daří jakoby samo. Dá se to nějak logicky vysvětlit? Na to asi jednoznačná odpověď neexistuje. Musíme si uvědomit, že žijeme ve vesmíru, okolo nás je spousta všelijakých galaxií, sluncí, planet…my si vesmír vůbec nedokážeme představit. Já tedy ne. I když někdo říká: představ si kruh, taky je nekonečný. No, ale nekonečnost vesmíru? Nedovedu si to představit. A jelikož je okolo nás nesmírné množství těles, předpokládám, že na nás určitě nějakou mírou působí. Předpokládám také, že se to dá i fyzikálně vypočítat, pokud se tím vůbec někdo zabývá. Třeba taková přitažlivost – každé větší těleso přitahuje vždy ta menší a tak dále…To máte jako kapičku vody – v té je také život a dá se říci, že je to takový malý vesmír. A můžu se zeptat – kde je konec? Není, že? Kapička spadne do moře a je to celé moře? Ani tam to nekončí…jsou tam břehy a pevnina, vzduch. Co je tam ještě? Přiznám se, že můj bratr je fyzik, zabývá se fyzikou plazmatu, jsou to ta samá témata, ale z druhé strany, té vědecké. Já se ho vždy ptám, co je to fyzika plazmatu, co děláš a on na to, že to je složité, to bys nepochopila, to se prý nedá říct takhle najednou.

Já si myslím, z toho fyzikálního hlediska, že na každého, kdo se narodí, v tu chvíli musí působit jiné síly, než v další vteřině, minutě, hodině. V kosmu jsou tělesa v každém okamžiku „poskládána“ jinak. A když astrologové tyto hodnoty spočítají, mohou dojít k určitému výsledku. Myslím si, že na nás nejvíce působí planety, které jsou k nám nejblíže, ale také si myslím, že na nás působí i spousta dalších, které ještě neznáme a proto se nedají horoskopy sestavit tak přesně, jak bychom si všichni přáli. Ale na druhé straně, kdybychom toto všechno znali – vesmír do nekonečna, to už by asi zase nebylo tak zajímavé.

   Necháváte se inspirovat mystikou?

   Do určité míry, na rozdíl od mého bratra, věřím spoustě věcí. On říká: To bys musela vždy 100 x zkusit a kdyby se ti to 100 x povedlo a 100 x bys to dokázala, tak můžeš říct, že to existuje. Ale já jsem schopna věřit i věcem, které si nemohu osahat a mohu se i mýlit, ale také nemusím…Třeba to jenom zatím nikdo nedokázal. A to si myslím, že je vždy těžší věřit něčemu, než si to dokázat a říct ano, je to tak a tak a tomu věřím. Nevím, jestli mi rozumíte, co mám na mysli. Ale vím, že se chcete dostat ještě trošičku jinam…

Řeknu vám, co se mi kdysi stalo, když zemřela moje profesorka – operní pěvkyně paní Zdeňka Ziková.  Je to delší příběh, který má souvislosti…Paní Ziková prožila skoro celý život v cizině. Ačkoliv se sem chtěla vždycky vrátit, vždy to mělo nějaký háček a prostě to nešlo. Buď to byly nějaké subrety, kterým by konkurovala, nebo byla válka a ona byla tou dobou venku, časem se vdala a zase ji sem nepustili, protože měla cizince za muže…zkrátka se sem vrátila až na konci života a bohužel se jí stalo, že jí přepadli v její vile a na následky svých zranění nakonec zemřela. Já jsem se s ní seznámila několik let před tím, než zemřela. Měly jsme se velice rády. Velice si cením našeho krásného přátelství, které mne velice obohatilo,ona mě brala téměř jako svoji dceru, mnohému jsem se od ní naučila. Byla to nesmírně renesanční bytost. Přestože to byla paní, které bylo již 90 let, působila naprosto mladě. Mluvila několika jazyky, už kdysi dávno jezdívala sama autem do Paříže na svá představení. Tenkrát autem sama žena a do Paříže! Dovedete si to představit? To bylo neuvěřitelné na tehdejší dobu! To byl velký zjev, který byl v době éry: Destinnová, Novotná a Ziková. Jenomže ona měla smůlu, že byla mimo a tudíž nedosáhla  věhlasu jako Destinnová a Novotná. Ziková byla 10 let první primadonou ve Vídni ve Státní opeře a zpívala právě Libuši a všechny ostatní role, co já zpívám: Miladu, Toscu, Turandot. To byly takové její parádní role.

Když zemřela, velice těžce jsem to nesla. Když jsem poté měla zpívat první představení, téměř jsem nemohla, měla jsem pocit, že ho budu muset odříct – vše bylo ve mě živé, měla jsem úplně stažený krk. Nakonec jsem se odhodlala, vystoupila na jeviště – byla to náhodou Traviata a myslela jsem na paní Zikovou velice intenzivně. Měla jsem v tu chvíli tak živý pocit, že je vedle mne, téměř jako by byla ve mě a jako kdyby i zpívala ze mě a za mě. I moji známí, kteří na  představení byli, říkali, co se to se mnou stalo, že mě ještě nikdy v životě neslyšeli takhle zpívat. Takže…já věřím, já věřím, že něco takového tady je.

I tady na Libuši, když mně bylo nejvíce úzko, když jsem šla na jeviště, tak jsem si na ni vzpomněla, na její rady, co mně říkala: prostě tam běž a v klidu zpívej. A mně to stále pomáhá – vzpomínky na lidi, které jsem měla ráda a kteří měli rádi mě a se kterými jsem měla nějaké spojení. Já věřím, že tady „něco“ je. Ještě jedna zvláštní věc – když paní Ziková umírala v nemocnici, tak jsem si velice přála jí pomoci, aby se uzdravila. Chodila jsem pořád za ní do nemocnice. Vždycky mi říkala: vezmi mě za ruku, mně to dělá dobře, když jsi tady. A jednou, když jsem jí držela za ruku, najednou jsem si strašně moc přála, abych jí mohla pomoci. To jsem ještě nic netušila o energiích. Najednou se mi začaly dělat mžitky před očima a úplně rudé a černé skvrny a cítila jsem, že jestli tam ještě chviličku zůstanu, že snad omdlím, což se mi ještě nikdy nestalo. Musela jsem hned vytrhnou svoji ruku z její a zmatená a polekaná jsem utekla pryč. To jsem si zavinila sama tím, že jsem jí chtěla tolik pomoci a nevěděla jak!? Teprve později jsem se dozvěděla o energiích, léčitelích a jejich, mnohdy zázračných, schopnostech. Člověk může fungovat jako transformátor energie, která je nahoře nad námi, ať se tomu říká Bůh, Vesmír, Kosmos nebo jakkoliv. Pro mě je to jedno. Je to prostě Cosi, co je Někde, nějaký zdroj něčeho, z čehož můžeme buď přijímat a nebo jsme tomu uzavřeni. Ale já jsem tehdy dávala energii jen ze sebe a to se prý nemá, je to nebezpečné. Pocit náhlého úniku energie jsem měla. Na druhou stranu však cítím, když na paní profesorku intenzivně myslím, že mám více síly. A věřím, že jak existuje zákon zachování hmoty a energie, zachování a přeměny, tak proč by měla tato energie – ať ji nazýváme duše nebo jednoduše energie – proč by měla vymizet? Já věřím, že nastává jen přeměna něčeho v něco. Třeba to jen zatím neumíme změřit, nevidíme to.

   Věříte tedy v reinkarnaci?

   Toť otázka! Já nevím, nevím. Samozřejmě jsem o reinkarnaci četla spoustu literatury. Věřím, že dobré a špatné skutky se vracejí. Většinou ne okamžitě a také je třeba hned nemusíme poznat. Nebo životní etapa, kterou procházíte: jdete k vytčenému cíli a pořád narážíte na nějakou překážku, jako kdybyste neustále dělali nějakou chybu a nemůžete se dostat dál a najednou, když si řeknete: tolikrát jsem to zkusil a pořád to nebylo správně, tak to zkusím jinak a najednou to jde a posune vás to dál…Říkejme tomu zkouška, jde o to, jak ji rozřešíte, složíte. Když ji vyřešíte, posune vás dál a pokud ne, tak se pořád ve stejné situaci „melete“ tak dlouho, dokud ji nevyřešíte a může vám přinést i různé nepříjemnosti a utrpení.

   Jak říká Barbra Streisandová: „Vše jsou pouze lekce, které se máme naučit“.

   To je krásné, nevěděla jsem, že jsou to její myšlenky, ale řekla bych, že to řekla přesněji, než já.

   Jakou hudbu poslouchá operní pěvkyně?

   To jste mě dost zaskočil. Já mám většinou čas poslouchat pouze hudbu, kterou se učím a to, co potřebuji ke své práci – a to je opera. Musím mít přehled, srovnání. Když jsem začínala, nezpívala jsem pouze operu, ale dokonce jsem zpívala i s bigbeatovou kapelou!

   Vážně?

   Ano. Ze začátku jsem se těžko dostávala ke zpěvu, to mám společné s Evou Urbanovou. Ona taky tak začínala a i já jsem dělala jiná zaměstnání, než jsem se dostala na AMU. A než se tak stalo, říkala jsem si, já zpívat budu, za každou cenu a cokoliv. Bylo to úplně bezvýznamné divadélko a neznámá hudební skupina, ale pár písniček jsem si tam zazpívala. Hodně jsem zpívala s bratrem, znali jsme všechny tehdejší semaforské šlágry – měly tak nádherné texty! Nedávno bylo výročí Semaforu, které jsem v televizi sledovala s dojetím. Já jsem si totiž kdysi koupila kytaru a jelikož jsem byla líná se na ni naučit, sáhl po ní můj bratr, který se naučil hrát a zpívali jsme spolu. On měl velice krásný baryton.

   Měla jste podporu ve své rodině?

   My jsme muzicírovali doma vlastně od malička. Maminka hrála na klavír a zpívali jsme všichni. A později přes písničky, které jsem zpívala s bratrem, jsem se dostala k lehké múze a pak na AMU.

   Jaká byla vaše první role?

   Byla to Milada v Daliborovi. To byla drzost ode mě. I proto snad jsem si mohla nyní dovolit takový záskok. Ale tenkrát – nebyla jsem v životě na jevišti, roli jsem se naučila jen u klavíru, nikdy jsem nezpívala s orchestrem, neměla jsem ani aranžovanou zkoušku, o tom jsem neměla ani ponětí. Přišla jsem hrdě do divadla, měla jsem jednu „ansámblovku“ – to je zkouška s dirigentem a se sólisty, kde si představení jen „projedete“, ještě se můžete dívat do not, řeknete si tempa. A šla jsem na jeviště. To jsem měla tvrdý křest. Takových vstupů bylo více – vždy, když jsem po něčem toužila, musela jsem si projít těžkou zkouškou. Nemyslím  si, že je to moje hobby, nedělalo mi to dobře. Nikdy.

   Kamarádí spolu operní pěvkyně?

   Moc bych si to přála.

   Funguje rivalita a závist?

   Já bych byla šťastná, kdyby to fungovalo ideálně a abychom se měli všichni rádi. Kolik přátelství může uzavřít člověk za život? Opravdových přátelství je velice málo.

Velice krásně bylo vloni na Sardinii, kde jsme se všichni velice sblížili. Byla tam úžasná atmosféra, moc hezký kolektiv. Eva Urbanová byla velice milá a kamarádská, strávili jsme tam spousty hezkých chvilek. Chodívaly jsme spolu samy po městě nebo s celou partou po zkoušce do nějaké hospůdky, kde jsme se všichni srdečně bavili nad různými historkami, smáli jsme se a bylo nám fajn.

   Plánujete zase nějaká zahraniční vystoupení?

   Příští měsíc mám koncert v Holandsku, ale to je zatím nejbližší budoucnost. A co mě čeká dál? Zatím nevím…asi si zajdu za Zošinkou Kinkorovou a zeptám se jí, aby mně trošku poodkryla, co je pro mě příznivější a co méně.

   Máte nějaká předsevzetí pro rok 2000?

   Aby nezůstalo jen u toho krásného začátku a aby to pokračovalo obdobně i do budoucna. Co víc bych si mohla přát? Abych měla krásné role, byla zdravá a mohla dobře zpívat.

Tady v domě, kde bydlím, jsem měla trochu smůlu. Celý objekt Černé růže se opravoval a já jsem tu bydlela i během celé rekonstrukce. Několik let jsem inhalovala prach. Když jsem šla zpívat, víc jsem kašlala než zpívala. To byla pro mě doslova katastrofa! Pro zpěvačku je málo horších věcí, než tato. Byla jsem tady třeba v zimě, kdy se netopilo a navíc v těchto velkých prostorách! A prach. To si těžko někdo dovede představit.

   Samé velké zkoušky?

   Samé velké zkoušky. A možná, také proto, že jsem toto všechno překonala, jsem možná otužilejší, že mě hned tak něco nezlomí.

   Chystáte pro své posluchače nějakou nahrávku?

   Ráda bych, ale nechci o tom zatím mluvit, abych to nezakřikla. Zatím je vše ve stádiu zrodu.

   Máte nějaký vzor?

   O paní Zikové jsem již hovořila, jinak jsem vždy nesmírně obdivovala Emmu Destinnovou, s kterou mám stejný monogram, ale i repertoár.

   Viděla jste film Božská Emma?

   Samozřejmě a líbil se mi. Jsem ráda i za drobnosti, které se předkládají veřejnosti o Emmě Destinnové.

   Její osud nebyl jednoduchý..?

   Nejslavnější zpěvačky neměly nikdy lehký osud. Ani Emma Destinnová, ani Jarmila Novotná, ani Zdeňka Ziková. Když se chtěla Emma Destinnová vrátit v době své velké slávy, národ ji zavrhnul. S paní Novotnou jsem se setkala – bylo to velice krásné a zajímavé setkání. Vyprávěla mi svůj osud…Měla angažmá ve Vídni, kam jela hostovat a mezitím vypukla válka. Manžel, baron Daubek, jí psal, ať se radši nevrací. Ve Vídni zůstala sama, bez věcí, s jednou smlouvou do Ameriky. Do Metropolitní opery odjela s prázdnýma rukama, všechno tady zanechali. Když se po válce vrátili zpět do republiky, neměli kam – zámek i se všemi věcmi jim vzali. Říkala mi, že by všechno oželela kromě osobní korespondence, kterou měla mimo jiné i s Janem Masarykem a mnoha dalšími velkými osobnostmi. Všechno bylo pryč. Paní Novotná i její manžel byli velice uměnímilovná rodina. Podporovali všelijaké výtvarné umělce, nechali je bydlet u sebe na zámku, aby měli klid ke své práci a mohli nerušeně malovat. U nich na zámku vznikla první opona pro Národní divadlo. Byli obklopení spoustou fantastických malířů a sochařů. Dokonce Myslbek jim vyzdobil i hrobku. U nich na zámku byla spousta fantastických děl a to všechno se ztratilo…A paní Ziková? Když se chtěla vrátit zpět do vlasti, tak, nejspíš z řevnivosti, že se stala slavnou nejdřív v zahraničí, dostávala nabídky z celého světa, jen z Prahy, o kterou stála, ne. Tak proto nakonec přijala angažmá ve Vídni, kde byla první primadonou 10 let až do války, než Němci zakázali zpívat česky mluvícím pěvcům. A když se vrátila po letech zpátky do vlasti a chtěla tady zadarmo učit, neumožnili jí ani to. Učila tedy jen soukromě. Takže národ český své velikány macešsky odvrhuje! Jsem tedy šťastná, když se alespoň po letech, když zemřou, o nich točí filmy a píší knihy, že nezůstanou úplně zapomenuti.

   Jak se díváte vy na svůj osud?

   Myslím, si, že jsem nemohla dělat nic jiného než zpívat. Zpěv jsem milovala od malička a vždy jsem po něm toužila. Spousta překážek se mi stavěla do cesty. Ale naštěstí se mi to podařilo. I když jiní šli třeba rovnou do Národního divadla, já jsem šla nejdřív na oblast – do Ostravy, Bratislavy. Později jsem jezdila s Filharmonií po světě a dokonce jsem ještě dostala pozvání z milánské Scaly na předzpívání Turandot. A teprve po těchto zkušenostech jsem se dostala do Národního divadla.

   Co vy a národ český?

   Když se díváte na Libuši, ke které se znovu vracím, zpívala jsem ji doslova s pocitem, který je i obsažen v proroctví: můj drahý český národ neskoná. Velice bych tomu chtěla věřit, protože si myslím, že Češi jsou velice schopný národ. Nevím, zda-li je to zkušenostmi, tím, že museli ze všech stran odolávat různým protivenstvím. Jsme ve strategickém místě v Evropě a máme spoustu geniálních „mozků“. Je neštěstím, že dnes se jim dává tak málo možností. I když – možnosti by možná byly, ale ti lidé také musí být z něčeho živi…Já to třeba vidím na svém bratrovi a jeho okolí. On je mezinárodně uznávaná vědecká osobnost, ale že by se topil v penězích, to nemohu říct. Ale on svoji práci dělá i přesto, že to musí dělat, zrovna tak, jako já zpívám.

   Věříte tedy v pozitivní budoucnost?

   Ano. Já tomu chci věřit. Když jsem zpívala v Libuši právě proroctví, věřila jsem tomu celým svým srdcem a toužila jsem, aby tomu věřili všichni v sále. A to byl hlavní důvod, proč jsem se snažila zazpívat je s otevřeným srdcem. V proroctví jsou velice krásné momenty – třeba kdysi jsem zpívala: …zas nová bouř se valí blíž od východu kol kolem temno šíříc…a cenzura to nechala! Je tam vize, že ať se stane cokoliv, jakékoliv hrůzy sem přijdou, budeme žít dál. I když v poslední době mám strach a obávám se, aby nás nepohltily všechny ty národy, které se sem valí ze všech stran. Naše země je velice milá a skýtá spoustu netušených možností pro lidi ze západu i z východu. Nemyslím si, že bychom se měli ztratit jako národ, protože máme spoustu kvalit a kvalitních lidí – i v minulosti i dnes. Já věřím v tento národ.

Teď na Silvestra byly v televizi přenosy ze všech různých měst světa. Já samozřejmě Prahu miluji, ale ona se mi tam opravdu líbila nejvíc. A víte proč? Mně připadala magicky krásná. Je tak nádherně posazená, má své kouzlo. Oproti jiným velkoměstům se může zdát malá. Tokio, Paříž – tam se člověk v té velikosti ztrácí. Praha je taková skromná, malá, ale kouzlo, které má, předčí ta velkoměsta, kterým chybí duch.

   Věříte v magickou sílu Prahy?

   Ano, určitě.

   Sledujete aktivity tří tenorů?

   Myslím si, že je vždy vynikající, když se opera dostane do středu zájmu, ať je to kdekoliv. Když to někdo dělá dobře, může to dělat kdekoliv – nezáleží na tom, zda se jedná o divadlo, arénu nebo stadion. Důležitá je skutečnost, že „tři tenoři“ oslovili obrovské masy a dělají to skvěle. Lidé najednou začali zjišťovat, že opera je báječná. Buď je chytne melodie nebo je strhne výraz nebo výkony. Já jsem pro. Dala bych dohromady dobrou muziku a nezáleží vůbec na žánru.

   „Život je jen náhoda“?

   …..(smích)

   Říká se, že náhoda neexistuje..?

   Když se to říká, něco na tom asi bude…Tady máte jeden příklad – já věřím, že to nebyla náhoda, ale uvidíte sám: Bylo 17. listopadu 1989, těsně před tím, než začaly pověstné události na Albertově a Národní třídě. A na tento večer byl dlouho dopředu naplánován koncert – Dvořákovo slavnostní Te Deum, kde jsem zpívala, a které, mimochodem zaznělo později na slavné mši v chrámu sv. Víta na Hradě. Ale pojďme zpátky do 17. listopadu – v tu chvíli jsem byla na jevišti Paláce kultury a nikdo netušil, co se v tu chvíli o pár set metrů dál děje a zpívala jsem Te Deum. Není to paradox? Já nemohu přece věřit, že vše byla náhoda…

   Chtěla byste našim čtenářům do magického roku 2000 něco vzkázat?

   Ano, velice ráda: aby trošku víc věřili a nedali se!

Já věřím tomu, zapomenu-li na starosti a strasti s tím spojené, že zpívání mi přináší spoustu radostí a štěstí. Největší mojí touhou bylo však vždy, aby lidé, kteří přišli do divadla,  odešli s hlubším pocitem. Nejen aby si řekli, to byl brilantní hlas – ten může samozřejmě také uchvátit, nebo – to je úžasné, to bych nedokázal. Mně šlo vždy o to, aby došlo ke spojení mezi mým srdcem, kterým vždy zpívám a srdci všech přítomných diváků, abych je obohatila. Je to vlastně předání citů, emocí. To, proč si myslím, že skladatel napsal operu, byl počáteční impuls, který ho vedl. Třeba Verdi napsal Trubadůra pod dojmem smrti své matky. Když byl skladatel osobnost, který napsal silné dílo, cítíte to, jste osloveni. A teď já, co cítím v té opeře, bych strašně ráda zprostředkovala lidem v hledišti. V Libušině proroctví jsem chtěla celou svou duší, celým srdcem vyzpívat to, o čem to je. Ne to, že je chci oslovit, ale já jsem jim musela předat vše, co tam je...

   Toužila jste po tom?

   Ano, toužila. Pro mě je největší odměna, když lidi dojmu, když je rozpláču, rozveselím, když mají sluníčko v duši a nejen cestou z divadla domů. Když v nich něco zanechám…Myslím si, že tímhle by měl člověk lidi obohacovat a potom, kdo zpívá srdcem a duší, tak, já si myslím, přitáhne lidi do divadla.

   Energie mezi vámi a diváky musí být úžasná?

   Jsou to nádherné okamžiky, ovšem to se nepovede vždycky. I kdybyste tisíckrát chtěl, najednou se stane zázrak – cítíte obecenstvo, že jste je chytili, že téměř nedýchají, vedete je a oni jdou s vámi…To je ten nejkrásnější pocit, co znám. Dotkla jsem se jejich nitra, jejich duší, rezonují celé jejich bytosti…To samé cítíte, máte-li skvělého dirigenta. Zpíváte a najednou cítíte, že nastala mezi vámi vazba. Já tomu říkám jedna duše, jedno tělo. Rezonujete spolu.

   Děkuji za rozhovor a přeji mnoho nádherných, „rezonujících“ okamžiků.

 

© Miloš Matula 2000

 

  

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

gondolace

(ladislav, 17. 7. 2017 23:53)

přéjemna paní.ktera uměla krasně zpívat