Jdi na obsah Jdi na menu
 


Štěpánka Haničincová

Štěpánka Haničincová,*30.9.1931 - 27.10.1999 - herečka, dramaturgyně

 

1.man. Petr H.
2.man. Jan Valášek
3.man. Jan Přeučil (od 1971)

Dobrý den, Štěpánko (televize 99/8)

Když jsem byla malá holka, přesně si vybavuji okamžiky, kdy jsem každé nedělní ráno usedla k televizní obrazovce a tam na mě čekala moje Štěpánka. Samozřejmě že nebyla jenom moje, stejně jako já ji milovaly tisíce dětí, které vyrůstaly na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Pohádkové divánky mi naplňovaly sváteční rána a ve chvílích, kdy jsem byla nemocná, jsem se mohla těšit z ranních vysílání pro nejmenší, kde mě opět vítala Stěpánka - s papouškem Lórinkou a čertíkem Bertíkem... Z pohádek jsem vyrostla a ani jsem si nevšimla, že moje Stěpánka pomalu z televizní obrazovky zmizela. Dnes ji můj syn zná jenom z vyprávění. Když jsem se po mnoha letech opět se Štépánkou Haničincovou setkala, bylo to skoro jako návrat do dětství - stejný hlas, stejný úsměv, a dokonce i čertík Bertík na mě vykoukl z křesla, jen vyprávění nebylo pokaždé tak pohádkové, ale vzpomenete si na okamžik, kdy jste stála poprvé před kamerou? Dokonce velmi přesně, protože jsem připravovala první televizní pořad pro děti, který se poprvé vysílal 3. listopadu 1953. Možná se to může zdát neuvěřitelné, ale opravdu už to je víc než pětačtyřicet let...
Ale tenkrát jste byla ještě na DAMU...
Vždycky jsem chtěla, už jako malá holka, být herečkou nebo učitelkou a šťastnou náhodou se mi opravdu povedlo dostat se na divadelní fakultu. jednou v létě o prázdninách, když jsem přišla na fakultu, kdosi z televize volal, že nutné potřebuji lidi, kteři by uváděli nové pořady.
Moc se nás v létě na škole nenašlo, a tak jsem slíbila, že příjdu. Přijali mě a za dva dny jsem už živé vysílala - v každém pořadu bylo okénko pro déti, kde jsem uvádéla pohádku O pejskovi a kočičce, a to se všem líbilo, takže jsem dostala nabidku, zda bych nechtěla piipravovat pořad pro děti. Nevěděla jsem, jestli to zvládnu, ale zkusila jsem to. Divácký ohlas byl dobrý a já zůstala.
Živé vysílání k tomu patří asi i kus mámy...
Trému jsem nikdy nemívala, ta přišla teprve ve chvili, kdy jsem vstoupila na DAMU, kde se učilo podle metody Stanislavského - každá role se musela prožívat do hloubky a promýšlet do detailů. A protože já jsem už sama byla hodné přemýšlivá, ztratila jsem najednou veškerou přirozenost, bezprostřednost a začala mít trému. Časem jsem dokonce odešla z herectví a začala studovat dramaturgii, ale nakonec jsem se i té trémy zbavila - díky televizi. Tam jsem zase měla chvílemi pocit, že jsem malá holka, která hraje na dvorku pro děti divadlo a na místě si všechno vymýšlí rozhodně s pohádkovým koncem.

Jaké bylo vaše dětství?
Maminka byla báječná, dokonce bývalá ochotnice, moc hodná, a pro mě v životě hodně udělala. Tatínek byl zvláštní pán - byl ševcem a bohužel „trochu do světa“, rád zašel do hospody a někdy se pustil i do karet. A my, abychom ho udržely na verpánku, tak jsme vymyslely, že já si k němu sednu a budu mu předčítat jeho oblíbené rodokapsy. Chvilku to vydržel, ale pak bývalo všechno jinak. Hezkých
vzpomínek na něj bohužel moc nemám. Takže moje dětství bylo spíš vážné a někdy trochu smutné. Když jsem byla malá holka, někdy na mě Děti pokřikovaly profesorko, herečko, takže asi moje dětská touha byla silná. A já opravdu dělala všechno pro to, abych se nékterou z nich stala. Můj dé deček byl vetešnici a na jeho dvoře bylo ideální prostředí pro divadlo - vymyslela jsem si představení, „zdramatizovala“ třeba pohádku Sůl nad zlato, a tu jsme potom hráli... Ale nejen to, jako holka jsem propadla knížkám a toužila znát několik jazyků. Takže po
přestěhování do Děčína (po tragické smrti mého bratříčka) jsem začala studovat obchodní akademii-kvůli jatkům. Dokonce jsem chodila se svou kamarádkou na francouzštinu do kláštera k jedné moc hodné jeptišce. Jazyky jsem se nakonec naučila úplně jinde, ale na škole jsem začala chodit do ochotnického kroužku, zahrála jsem si Puka ve Snu noci svatojánské, Princeznu Pampelišku, pohádkovou Mahulenu, a to se stalo tím rozhodujícím momentem pro budoucnost. Rodiče mi sice bránili, ale nakonec jsem zkoušky udélala tajné a opravdu nastoupila na dráhu herečky.
Ale byla jsem vždycky trochu vážnější, hodně jsem četla, a dokonce psala i básničky, kluci mě moc nezajímali a spíš jsem se společnosti stranila.
Už na škole jste se ale vdala, narodila se vám dcera, a navíc jste pořád připravovala pořady pro děti. To nebylo málo...
Na škole jsem potkala Petra Haničince, a právě on byl mým prvním manželem, ale naše partnerstvi bylo víc kamarádstvím než manželstvím a časem jsme se přirozené rozešli. Zůstala dcera Saša a já méla pocit, že to tak musí být. Televize mi přirostla k srdci, já v ní začala nacházet spoustu zajímavých věcí, které jsem si začala i sama vymýšlet. Chodily mi tou dobou dopisy od dětí a já jsem si uvědomila, že mé moje práce moc baví. Navíc jsem při ní potkala i Honzu Přeučila... Oba jsme měli za sebou nepodařená manželství, já dokonce druhé,
byli jsme trochu osamocení ztroskotanci a během prácejsme se hodně sblížili, já v ném poznala báječného člověka, který bude mít rád nejen mé, ale i dceru Sašu a syna Honzu. Byla jsem už trochu opatrná, ale nespletlajsem se. S Honzou proživám už pétadvacet krásných let, ani na chvilku jsem nikdy nelitovala... A rozhodně to nebyly roky vždy snadné.
Počátkem osmdesátých let jste z televizní obrazovky zmizela...
To byla právé ta nelehká doba. Od konce sedmdesátých let televize rušila jeden můj pořad za druhým a já postupné musela odejit-z mnoha důvodů. Doba byla taková, ale nerada o tom mluvím... Nesvéiuji se se svými starostmi a strastmi. Naštéstí mi pomohl rozhlas, kde jsem mohla uvádét některé pořady, a taky jsme jezdili za dětmi s divadelnimi představeními...
lak vnimaly vaše vlastni déti, že jste se stala pro mnohé ,ďejich“ Štépánkou?
Měla jsem déti vždycky moc ráda, nejen ty vlastni, ale všechny. Dlouho mé spontánné oslovovaly: „Ahol Štěpánko,‘ a moje vlastni děti nékdy trochu žárlily, Ale nejlíp to vyřešil můj syn, který v jednu chvili, když mé vidél v televizi, prohlásil: „Už vim, jak to je, já mám vlastně dvé maminky...“
Co délají vaše děti dnes?
Bohužel ani jedno se nevěnuje herectví, ačkoli jako malé si nékolikrát zahrály v dětských pořadech. Ale v životě si vybraly jiná povolání. Dcera žije ve Vídni, kam se musela koncem sedmdesátých let vystěhovat- vzala si totiž za muže signatáře Charty 77 a k takovému kroku byli donuceni. Moc jsem to obrečela a dlouhoje nemohla ani navštívit, a hlavné mé mrzelo, že nevidím vnoučata. Navíc to právě bylo v dobé, kdy jsem měla problémy i v televizi. Nakonec se všechno ~
před deseti lety zménilo, ve Vidni sice ~ dcera zůstala, ale já ji vidím mnohem častěji. Syn pracoval u Krátkého filmu a dneska se věnuje produkci.
Po revoluci jste se do televize vrátila...
I když jsem se kdysi zařekla, že už do televize nikdy nevstoupim, vrátila jsem se. Spousta lidi si vzpomnéla a psali krásné dopisy. Uvádělajsem Kuřátka, pořad pro nejmenši a moc mě to potéšilo. Zase mně bylo hezky. Děti, zvlášť ty nejmenší, jsou totiž pořád ve své podstatě stejné - mají rády pohádky, jejich duše jsou citlivé, a především potřebují velikou dávku lásky.
Jak se dnes cítíte, když vstupajete do pánského společenství Dvorany slávy?
Moc si toho cením. Možná se mi to zdá dokonce neuvéřitelné, ale jsem ráda, že do čisté pánské společnosti vstoupí konečně žena.

MICHAELA HRUŠKOVÁ Autor/Zdroj: /Sber

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář