Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pavla Beretová

Pavla Beretová,*28.10.1983 - herečka

Pavla Beretová česká herečka. Narodila se v Ostravě. K umění, zvláště hereckému, v rodině nikdy nikdo neměl vlohy. Ty se objevily až u Pavly. Jendou si jí povšiml štáb Ostravské televize. Objevila se poté v TV pořadu Klubíčko a v několika pohádkách ostravské produkce. Přišla pak puberta. Pavla navštěvovala gymnázium, ale z toho ji časem vyhodili. Další školou, ve které byli Pavlu ochotni přijmout, bylo Biskupské gymnázium. Pavla je věřící člověk. V 15 letech se nechala pokřtít.

Už od 14 let byla zvyklá vydělávat si na kapesné. Finančně nezávislou na rodině se stala už ve dvaceti letech. Pracovala jako uvaděčka, jako servírka či v Itálii sbírala jahody. Později přišlo rozhodnutí, že bude herečkou. Úspěšně prošla prvním kolem přijímacích zkoušek na DAMU. Ke druhému kolu už neměla odvahu. Členka komise Eva Salzmannová ji přiměla, aby přišla. Stala se i její ročníkovou pedegožkou.

Pavla je v současnosti členkou Národního divadla. K cestě do Národního divadla jí dopomohla mateřská dovolená. Nikoliv však její vlastní, ale hereckých kolegyň. V době nástupu akorát dokončovala studia a v Národním divadle hostovala ve dvou představeních. O angažmá ve stejné době se domlouvala i s Martinem Stropnickým, ředitelem Vinohradského divadla. Nakonec však zůstala v Národním.

Postupem času přibývalo záskoků a přibývaly i větší role. Zásadní přišla role v Pitínského inscenaci Zeyerovy dramatické básně Radúz a Mahulena. V něm hrála s Vojtěchem Dykem, spolužákem z DAMU. Jejími kolegy jsou herečtí bardi Iva Janžurová a František Němec.

Pavla Beretová hostuje i v dalších divadlech, např. v Divadle v Celetné, v Dejvickém divadle nebo v A Studiu Rubín. Zpočátku brala jakoukoliv nabídku, nyní se snaží vybírat. Zkouší třeba se společností Masopust, generačním uskupením kolem režiséra Štěpána Pácla a dramaturgyně Terezy Marečkové.
Ve filmu se zatím příliš neobjevila. Diváci si jí mohou všimnout, coby kolotočářky ve filmu Okresní přebor.

Z televizních rolí to je třeba účinkování v seriálu Soukromé pasti nebo v produkci HBO Terapie.

Pavla Beretová je majitelkou fenky jménem Líla. Je to kříženec labradora a českého fouska.

Autor: hvezdyn
zdroj FDb,cz

Pochází z Ostravy, kde se už v dětství objevila v několika pohádkách tamějšího studia ČT (např. Machče v Ďábelských klíčích). V letech 2004-08 studovala herectví na DAMU v Praze – absolvovala rolemi Hany (Ledový hrot), Čerta (Bratři /Karamazovi/), Pavly Cugnotové (U štěstí dam) a Tequily (Pud/l/). Během studia už hostovala v Divadle v Celetné (Agnes v Krysařovi, Desdemona v Májovém Shakespearovi), na letní scéně v Pekařově si zahrála Smrt v Zrcadle masopustu.

Od roku 2008 je členkou Činohry Národního divadla. Ještě před vstupem do souboru zde účinkovala v převzatých rolích Subrety a Sestry Marty v Rostandově Cyranovi z Bergeracu a v roli Dorotei ve hře Lope de Vegy Vladařka Závist aneb Zahradníkův pes, dále zde nastudovala Katy ve Štechově komedii David a Goliáš, v projektu Bouda Bondy Zmučenou v Návštěvě expertů, ve Fletcherově a Shakespearově hře Dva vznešení příbuzníEmílii, Pepičku ve Štechově komedii David a Goliáš, Petru v Ibsenově Nepříteli lidu, Liz v Bondově hře Spaseni a Gillian / Magdu / Deirdre ve Stoppardově Rock´n´Rollu. Hrála Marii v Topolově Konci masopustu, Gerdu v Andersenově Sněhové královněZuzanku v Beaumarchaisově Figarově svatběJessiku v Shakespearově Kupci benátském.

V současné době ji mohou diváci vidět na dvou jevištích ND: v Národním divadle, kde hraje Mahulenu v Zeyerově Radúzovi a Mahuleně a Kateřinu v Shakespearově Zkrocení zlé ženy. Ve Stavovském divadle představuje Eliševu ve hře H. Galronové MikveKristinu v Čapkově Věci Makropulos, Nerinu v Moliérově Pánovi z Prasečkova a Františku v Šamberkově Jedenáctém přikázání.

FILM A TELEVIZE

Diváci ji také znají z filmových a televizních rolí - objevila se například v seriálech Ulice, Soukromé pasti či Nevinné lži. Zahrála si ve filmu Okresní přebor - Poslední zápas Pepika Hnátka.

ROZHOVORY

Pavla Beretová: Někdy mám diváků dost, že bych křičela

Pavla Beretová, herečka pražského Národního divadla a A studia Rubín, pochází z Ostravy a je to na ní poznat. Je milá, vstřícná a také neuvěřitelně přímá. Ve svých odpovědích neuhýbá. Trochu jsem se obávala, aby při autorizaci nevypustila mnoho odpovědí, ale nebylo tomu tak. Jen přeformulovala pár vět. Prý by čtenáři nemuseli pochopit, že se jednalo o ironii. Je to pravda, na papíře její odpovědi nevypadají tak bezprostředně. Také je škoda, že se nedá přenést i její zápal a hluboký smích, který doprovází každou odpověď.

S Ondřejem Pavelkou v Kauze Salome, autor Petr Kolečko FOTO ARCHIV A-STUDiA RUBÍN

Po premiéře inscenace Zkrocení zlé ženy jsem se setkala s názorem, že se na roli Kateřiny nehodíte, protože jste moc hodná.

S touto teorií začal Dan Špinar už na škole. Říkal, že vždycky budu hrát naivky a nic s tím nezmůžu, protože tak zkrátka vypadám. Byla jsem na něho hodně naštvaná. Ano, jsem malá, baculatá a mám velké modré oči, ovšem lidi, kteří mě opravdu znají, říkají, že to tak vůbec není.

Nejste vůbec milá?

Ale ano, jsem. Neznamená to ovšem, že bych nemohla hrát i jiné typy. Kateřina je pro mě opravdu protiúkol k rolím, které běžně dostávám v Národním divadle. Ale už na DAMU mě Eva Salzmannová do ostřejších typů nutila, protože jsem vlastně byla ze všech spolužaček ta „nejdrsnější“. A to přičítám tomu, že pocházím z Ostravy.

Co je na Ostravácích jiného?

Jsou mnohem upřímnější, syrovější a snad lze říct, že i poctivější. A to lze vidět i v divadlech, která jsou v Ostravě skvělá. Víc se jde do všeho po hlavě.

Jak jste vnímala, když vám roli Kateřiny nabídli?

Nejprve se mluvilo pouze o Lucii Žáčkové. Pak jsem se dostala do alternace a pravděpodobně to bylo právě proto, že jsme úplně jiné. Tu zlou ženu si každá neseme jinak. Jsem za tuto příležitost – nehrát pouze holčičky – moc vděčná. Je to opravdu moje první dospělá role. V Národním divadle je rozdělení na herecké typy dost silné, a proto jsem ráda, že jsem z toho vykročila. Na inscenaci nejsou nejlepší ohlasy, ale mně se v tom hraje výborně. A Igor Bareš je dobrý kolega i herec. Možná by se předešlo několika nedorozuměním, kdyby se škrtlo v podtitulu slovo komedie. Režisér Martin Čičvák toto Zkrocení zlé ženy opravdu jako komedii nezamýšlel. Prostě připravil jinou koncepci, i když jsem si vědoma, že jsme ji úplně nenaplnili. Jenomže diváci přijdou na Taylorovou a Burtona, a pak jsou zděšeni!

Čtete recenze, které pak vycházejí?

Čtu je a často jsem dost rozčarovaná. Jako by kritikové zapomínali, že jsou součástí umění, místo toho nám házejí klacky pod nohy. Mně nevadí kritika, která mě může někam posunout, ale takové teď vůbec nevycházejí. A také jsou dnešní kritiky často urážlivé. Nevím, proč mají lidé potřebu jiné urážet. Myslím, že to tak dříve nebylo. Při zkoušení Konce masopustu jsme četli dobové kritiky na slavnou Krejčovu inscenaci a z těch kritik si dokážu představit, jak bylo vedené herectví, jak ta inscenace vypadala. Dnešní kritiky se ale píšou jinak, mají úroveň bulváru.

Barbora Poláková, Pavla Beretová a Tomáš Dianiška v hysterickém pamfletu o ženské otázce s názvem Svrbí v A-Studiu Rubín FOTO ARCHIV DIVADLA

A stalo se vám to někdy osobně?

Samozřejmě, pořád. Dokonce jsem slyšela, jak jeden kritik říkal, že kritika je pro něj samostatné umělecké dílo a on osobně na jakoukoli objektivitu kašle. S takovým člověkem nemá cenu diskutovat.

Spíš jsem myslela, zda se vám osobně stalo, že vás kritik ve svém článku urážel.

Myslím to obecně. Nejvíce jsem se rozčílila u některých recenzí na Být či nebýt. V této inscenaci nehraji, ale jde o princip. Proč na nás, divadelníky, plivou jiní lidé úplně zbytečně? Nerozumím tomu, proč ostatní nevidí naši práci a snahu. Ale nechme toho, jenom bych se zase rozhořčila… Ale ne, ještě to musím vysvětlit. Na divadle mě fascinuje společné dílo. Začíná to už u uvaděčky, když mě naštve ona, tak si nevychutnám představení. Pak následuje dramatik, dramaturg, režisér, herci a technici, na samotném konci stojí kritik. A když on jde proti, tak to nefunguje. On nás má hodnotit, ale i posouvat a pomáhat nám, a to nedělá. On by přece bez nás nebyl! Samozřejmě může kritizovat, ale ne zle a útočně.

Hrajete také často v A studiu Rubín a na tuto scénu tak negativní ohlasy nevycházejí. Není to spíš dáno Národním divadlem? Je přece pochopitelné, že k němu se upíná velká pozornost a očekávání.

Ano, je jasné, že Národní divadlo je pod lupou, ale asi by bylo dobré si uvědomit, že třeba jen vytvořit kvalitní a všem vyhovující dramaturgii je velice složité. Ne všechny inscenace jsou geniální, ale některé jsou opravdu velmi kvalitní. Za nimi si stoprocentně stojím. A mají třeba i dobré recenze, jenomže to mi je už úplně jedno.

Za kterými inscenacemi si tedy stoprocentně stojíte?

Radúz a Mahulena, Věc Makropulos. Vlastně téměř za všemi, i když je jasné, že vidím u některých nedostatky, ale hraji ve všech ráda.

Do Národního divadla jste šla hned po DAMU. Neměla jste z velkého jeviště obavy?

Samozřejmě jsem si během studií nepředstavovala, že bych mohla skončit v Národním divadle. Navíc jsem závislá na mezilidských vztazích a potřebuji, aby bylo zkoušení osobní, tedy s lidmi, se kterými si rozumím. Představovala jsem si, že se zavřu s nejbližšími někde na farmě a tam budeme pracovat. Takhle jsem to vždycky chtěla. Ale společenství z ročníku se rozpadlo, každý odešel do jiných projektů. A já jsem nechtěla dělat divadlo s cizími lidmi. Musela jsem se tedy rozhlédnout po něčem jiném. Nabídli mi angažmá v Národním, které jsem paradoxně znala nejlépe, protože jsem v něm už na škole hrála menší role. A také mě lákalo velké jeviště. Mám hodně energie a lidé občas říkají, že přehrávám. Ve velkém divadle to může být výhoda. Jsem třeba šťastná, když se v Radúzovi můžu rozběhnout po celém jevišti a pořádně zakřičet. Tolik prostoru bych jinde neměla. Velké jeviště také vyžaduje stylizaci – ať už ve větší či menší míře. Také bylo fajn, že jsem na začátku měla i dost projektů mimo Národní divadlo. Především tedy v A studiu Rubín. Bohužel těch okolních, „neoficiálních“ projektů nyní ubývá, protože si lidi myslí, že nemám čas. Mně je to dost líto. Byla bych ochotná zkoušet i po nocích, kdyby mě to bavilo.

Ve Zkrocení zlé ženy se svým divadelním partnerem Igorem Barešem FOTO PAVEL NESVADBA

A jaké další výhody má oproti jiným scénám Národní divadlo?

Výhodou Národního divadla je herecký soubor, myslím, že je nejlepší v Praze. Samozřejmě je zde i určitá prestiž. Což může být pro někoho nevýhoda, protože to svazuje. Hodně jsem se zpočátku bála, že budu muset všem dokazovat, jak jsem dobrá. Nikdy jsem nebrala publikum na lehkou váhu, ale v Rubínu si třeba umím představit, že bych zapomněla text a pak bych si odskočila do zákulisí a přinesla si ho. Udělala bych si z toho trochu legraci. V Národním je toto nemyslitelné. Stát na jevišti nahá a neumět text je noční můra. Ale asi ne jenom moje.

Nikdy jste nestála na jevišti nahá?

Jsem obrovský stydlín, ale ve druháku na škole se mi to stalo. Dostala jsem nabídku z Divadla v Celetné na roli Agnes v Krysařovi. Měla jsem to přezkoušet po Monice Zoubkové, která byla těhotná. Hned jsem to nadšeně přijala. Pak jsem z nahrávky zjistila, že bych v jedné scéně měla být nahá. Sice jsem měla být otočená k divákům zády, ale stejně jsem to hodně řešila. Moc mi ovšem pomohl Martin Hofmann. Opil mě a já jsem tam šla. Ale běžně se snažím režisérům vysvětlit, že nejsem dobrý estetický objekt. Na druhou stranu chápu, že někdy je nahota funkční. V inscenaci Mikve jsou také herečky nahé a je to krásné. Vůbec jsem se nedívala na to, že jsou svlečené a jak vypadají, ale vnímala jsem jen obraz žen v lázních.

Stává se tedy častěji, že vám režiséři nabízejí pikantní role?

Eva Salzmannová si v prváku všimla, jak moc se stydím a prohlásila, že mě do čtvrťáku svlíkne. Od té doby se z toho stal školní sport. Dan Špinar se dokonce vsadil s Vojtou Dykem a Lukášem Příkazkým, že mě v inscenaci Homo 06 svlékne, prohrál to a na derniéře musel zatančit striptýz.

A co pohybové divadlo? Nějaké jste už dělala, ne?

Ano, Malou smrt od SKÚTRu a Adély Laštovkové. Moc mě to bavilo, chtěla bych se tomu věnovat častěji. Ale je jasné, že bych tomu musela věnovat více času. Určitý druh pohybového divadla byla pro mě i Věc Makropulos.

Ve Wilsonově Věci Makropulos s Vladimírem Javorským FOTO LUCIE JANSCH

Jak se vám zkoušelo s Robertem Wilsonem?

Zkoušení s Wilsonem bylo úplně jiné, než jsem kdy zažila. Škoda, že tato inscenace je tak trochu solitér. Režisérovi se muselo vyjít maximálně vstříc, všechny jeho technické požadavky se splnily do posledního puntíku. Také jsme měli k dispozici nekonečně mnoho prostoru. Ve Stavovském divadle se nějakou dobu nehrálo, protože Wilson trval na tom, že se bude zkoušet i večer.

A jak to vypadalo konkrétně? Překvapilo vás něco?

Hodně jsem se naučila. Wilson je zkrátka mistr a má všechno promyšlené. Třeba zastaví zkoušku, aby nám řekl nějakou historku. Někdy jsme měli pocit, že vlastně nevíme, proč ji vyprávěl, došlo nám to až časem. Třeba vyprávěl příhodu o divácích, kteří se na jednom muzikále vůbec nesmáli. A jeho tvůrci si pozvali Wilsona, aby jim řekl, proč si myslí, že tomu tak je. Odpověděl, že to prozradí jen za peníze a řekl si o velkou sumu. Nejprve mu ji samozřejmě nechtěli dát, pak souhlasili. Poradil jim, aby složili úvodní písničku, ve které se bude zpívat, jak je vše k smíchu a jak si diváci užijí večera. Zabralo to. Z historky jasně vyplývá, jakou důležitost Wilson přikládá prologům.

Na začátku se zdálo, že neuděláme samostatně ani krok. Když zjistil, že jsme pochytili jeho styl, dával nám obrovskou svobodu. Navymýšlela jsem si spoustu blbinek a on je akceptoval. Důležité pro mě bylo i setkání se Soňou Červenou. Je neuvěřitelně disciplinovaná a soustředěná. Oni dva nepromíjeli žádné ulívání, a tím pádem ani my. Takže se dřelo do úmoru. A bylo to úžasné.

Jak se vám teď bude zkoušet v Rubínu u kávičky a cigárka?

To půjde. Je dobré zkusit všechno, to jsem přeci už říkala.

A jak jste se vyrovnávala s tím, že vás Wilson nechá stát třeba hodinu na jednom místě, aby si vyzkoušel svícení?

Hodinu? Klidně i celý den… Ale Wilson nenechá člověka ani na chvíli zapochybovat o nezbytnosti takového úkonu. On sám se nezastaví. Je pochopitelné, že bych byla naštvaná, kdyby mě tam nechal stát a vybavoval se s lidmi kolem. To se ale nikdy nestalo, stoprocentně se soustředil na mě a já jsem věděla, že je to nutné. Byla jsem často hodně unavená, ale ani na chvíli jsem neměla pocit marnosti.

Teď zkoušíte s J. A. Pitínským. Poprvé to byl Radúz a Mahulena, nyní Konec masopustu. Je to s ním hodně odlišné?

Trochu mi připomíná Wilsona. Nedokážu říct, čím přesně, ale určitě mám k němu stejnou důvěru. Když mi řekne, ať skáču po jedné noze, tak to udělám a neptám se proč. Je to asi můj nejoblíbenější režisér. Někdy mi připadá, že čaruje.

Znala jste Konec masopustu už před zkoušením?

Hru jsem nečetla, ale viděla jsem inscenaci od Štěpána Pácla. Byla moc dojemná. A natolik mě pohltila, že jsem při prvních zkouškách s Pitínským občas režisérovi oponovala. Nebylo to však z mé hlavy, ale Štěpánovy… Dnes mě na té hře fascinují třeba maškary, jsou tak trochu z jiného světa. Ale já moc neumím mluvit o textech. Na mě jen působí. Je pro mě důležité, když něco cítím pod povrchem. Nějaké kouzlo. V jedné replice se říká, že postavy stojí nad mokřinami – je tedy něco pod zemským povrchem. A totéž cítím já u té hry.

Alternovala jste Lukáše Příkazkého ve „scénickém čtení“ Kristýnka aneb Blonďatá bestie, jak k tomu došlo?

V noci mi volali z Rubínu, zda můžu druhý den přijít a hrát Bártu. Já jsem před tím s nimi tento projekt nezkoušela, ale vzala jsem to. Číst umím. Myslím si však, že vůbec nejsem bezprostřední typ. Taková je Bára Poláková, která hrála Kristýnu Kočí. Ona je skvělá, pohotová. Já se naopak vždycky dost leknu, když slyším improvizace. Na druhou stranu jsem ale divadelní sebevrah, tak jsem do toho šla ráda.

Šla byste do jakéhokoli projektu?

Asi ano, mám pocit, že musím vyzkoušet všechno a v jakémkoliv divadle. Ano, šla bych i do muzikálu. Abych stoprocentně věděla, že to už nikdy nemám zapotřebí. Třeba zrovna politický kabaret není pro mě to pravé, byla jsem proto trochu nejistá.

Proč nemáte ráda politický kabaret?

Jsem totálně apolitický člověk. Mě politika vůbec nezajímá, maximálně se naštvu, když mám platit daně. A nesnáším, když někdo kecá do věcí, o kterých neví úplně všechno. Nemůžeme vědět, kdo za všechno může. Vím, že je hrozné, jak všichni lžou. Ale co když je v tom někdo nevinně? Přece nemůžeme vědět, jak to doopravdy bylo, a my si z těch lidí děláme nevybíravou legraci. Každopádně jsem už podruhé nehrála.

Bylo vám třeba líto Bárty, když jste ho měla na jevišti parodovat?

To ne. Já jsem jen četla jeho vlastní text. Ty věty jsou přece nesmyslné samy o sobě.

Ale předvádíte ho jako psychopata.

Ale ne, tady je to přeci jasné. Já jsem vzala jeho text a ilustrovala ho jako každou jinou dramatickou předlohu.

Dobře, ale taky jste na konci rozdávala peníze, a to přeci není úplně jisté, zda uplácel.

Ano, to jisté není. Říkala jsem, že nemám politický kabaret dělat…

Hrála byste i s nějakým amatérským souborem?

Vždyť hraji! Na Velikonoce jsem s nimi nazkoušela Pašijové hry před kostelem na Zbraslavi. Hrála tam i Lucka Žáčková a ještě pár dalších profesionálů, ale většina byli amatéři. Jsem asi divadelní úchyl, ale vážně se nebojím ničeho.

A co televizní seriál?

Začala jsem točit Ulici. Potřebuji peníze pro rodinu a tohle je dobrá příležitost. Musím se ovšem ještě hodně učit. Vůbec mi to před kamerou nešlo, držela jsem v ruce scénář a režiséři chtěli, abych hrála na vážno… Také se před kamerou necítím příliš sebevědomě, protože točím málo. Zatím maximálně dvoudenní projekty.

Často slýchávám, že herce natáčení méně naplňuje, protože tam nejsou emoce.

Ano, divadlo je určitě emotivnější, ale když vystupuji pětkrát týdně, tak mám těch lidí, kteří na mě koukají, až přespříliš. Někdy to je naopak až moc emotivní zážitek.

Stává se vám často, že už máte diváků dost?

Teď jsem toho měla fakt hodně. Při jedné děkovačce se mi chtělo křičet, já už nemůžu a vy tady sedíte a jen na mě koukáte a ještě si určitě říkáte, že se mi to úplně nepovedlo. To jsem je neměla ráda, ale Robert Wilson říkal, že když budeme nenávidět diváky, tak nás oni budou milovat! Ale ne vážně, pro mě je každé představení velice silný zážitek – asi jako bych měla tři orgasmy, a to samozřejmě člověk nechce mít pořád. Časem se jich přesytí a chce mít klid. No, jsem přepracovaná…

Měla jste někdy pocit, že se vám do divadla vůbec nechce?

Někdy se to stane, ale beru to jako běžnou věc. Každý si přece občas řekne, že by radši zůstal ležet v posteli, než by šel do práce. Pokud to není větší nechuť, tak je to podle mě naprosto v pořádku. A na jevišti mě to vždycky přejde.

Stejně mám pocit, že divadlo je pro vás jednou z nejdůležitější „věcí“ v životě.

Většina mých kamarádů dělá divadlo, a když se sejdeme v hospodě, tak mi často říkají, ať se pořád o něm nebavím. Ale o čem se máme bavit, stejně nic jiného neznáme. Povolání je přece naplnění života.

Myslíte, že byste to vnímala stejně, kdybyste pracovala třeba ve fabrice?

Samozřejmě si to nedokážu představit, ale asi bych si našla práci, která by mě bavila podobně. Třeba na škole jsem si přivydělávala jako servírka a vážně mi to nevadilo. Snažila jsem se být co nejlepší, chtěla jsem, aby zákazníci byli spokojeni. Jsem asi v tomhle až moc velký idealista. I pro magisterskou práci na DAMU jsem si vybrala moralizující téma – Divadelní etika. Štve mě, když někdo divadlo fláká. Přece toto povolání nemusí dělat, když jej nenaplňuje.

Ovlivňují nějak postavy, které hrajete, váš život?

Vždycky jsem měla pocit, že tohle se hercům nestává. Nedávno jsem však zjistila, že něco ve mně z rolí zůstává. Jsou to třeba úplné maličkosti a vyplaví se jen na okamžik. Stejně mě ale vyděsily. Zkoušela jsem zrovna Zkrocení zlé ženy a doma jsem příteli úplně nesmyslně odsekla, což jinak nedělám, jsem přece jen ta hodná holka.

Beretko, cos mi to provedla?

Říkám si, když trhám už asi padesátý imaginární papír:

Jak ji mám inteligentně pochválit, a nebýt patetická? Mám převzít úlohu kritika a snažit se popsat způsob, jakým tato bytost existuje na jevišti? Popsat to nejde, člověk jen zírá s otevřenou pusou a užívá si nekonečného proudu energie, který se spustí, když se objeví na scéně. Také musím zmínit její obdivuhodný zápal, jenž je pro ni typický a pro nás ostatní mile nakažlivý. Nás, kteří jsme u divadla mnohem déle, a tedy občas bojujeme s pocity rutiny, a někdy dokonce lehké vyhořelosti, může přítomnost takového člověka znovu naladit.

Zkusím to však jinak. Poprvé jsem ji potkala v nočních hodinách v jednom baru poblíž Národního divadla, kam jsme všichni dorazili až po představení v našich domovských divadlech, abychom si přečetli „hříčku“, kterou pro A studio Rubín napsal na motivy Wildeovy Salome Petr Kolečko. Oscar by se asi divil, jak jeho princezna změnila jazyk a chování a takto nově vybavena protančila stoletími až sem. A tak jsme se stali (já jako Herodias, Ondra Pavelka jako Herodes a Beretka jako Salome) ne-normální rodinkou.

Říkám si, zda je doba tak zlá, že téma incestu a vraždy z nudy zajímá tolik různorodých diváků. Nebo je věhlas inscenace veliký díky tomu, že v ní hraje mladá herečka, která za svůj výkon byla nominovaná na cenu Thalie? Mimochodem, herečku nominace trochu vyvedla z míry. Vždyť to byla jen „sranda“, kterou jsme nazkoušeli po víkendech, a ona se přitom daleko víc nadřela na výrazně složitějších rolích v Národním. Stejně tak by mohlo někomu připadat nelogické, že hned po škole dostala angažmá v Národním. Kdyby to však bylo jen angažmá. Ona se vrhá na jednu velkou roli za druhou a poměrně rychle si buduje pozici herečky nelehko zastupitelné.

Tahle holka mi přirostla k srdci s obrovskou rychlostí a silou, až mne to vlastně trochu znepokojuje. Naštěstí to mohu svést na mateřské pudy. Mám totiž skoro stejně starou dceru a ona mi ji svým způsobem připomíná. Také ovšem zjišťuji, že v Pavlině přítomnosti si vybavuji samu sebe před lety. Jen jsem nebyla tak radostná, tak otevřená, tak vědomá, tak bez zákrut, tak nadaná, tak hltající…

Posílám ti pusu, moje adoptivní dcero.

Alena Štréblová

  • Autor: Lenka Dombrovská
  • Publikováno: 11. Červen, 2011

zdroj Divadelní noviny,cz

 

Nebýt strachu, stopuji pořád: říká mladá herečka Pavla Beretová

Kus světa projezdila autostopem mladá herečka Pavla Beretová, a nebýt strachu, jezdila by stopem dál.

pavla

Na téma autostop jsem oslovila i mladou a hezkou herečku Pavlu Beretovou ( nar. 1983)

Autostopem jsem projezdila celé Norsko, Skotsko, Itálii a samozřejmě i celé Čechy. Je to nejlepší způsob cestování, při kterém dokonale poznáte celou zemi.

Na druhou stranu, když si dnes uvědomím, co všechno se mi mohlo stát, jaké hrozilo riziko, tak dnes už bych to asi neriskla. Ale tehdy jsem byla ještě „moc mladá“.

Vlastně nebýt toho uvědomění si toho strachu, asi bych jezdila stopem pořád.

Pavle Beretové děkuji za názor a přeju ji, ať ty země poznává už jen jako řidička, svým vlastním vozem - a beze strachu.

 zdroj ŽENA-in,CZ

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář