Jdi na obsah Jdi na menu
 


Marta Zaoralová

Marta Zaoralová,*                           herečka

Je žena reinkarnovaná z tučňáka. Žila kdysi na Antarktidě, má sněhobílou pleť a dlouhé černé vlasy. Jejími oblíbenými barvami jsou černá a bílá. Její pes se jmenuje Antar (je černo-bílý). Miluje ho! Kromě toho miluje - překvapivě - tučňáky.

Sláva je… sláva nazdar výletu! Výlety má ráda, ale podstatné je, kam se jede a především s kým. Televizi nepotřebuje. Hodně píše esemesky. Odpočívat a lítat neumí. Ale přála by si to. Přála by si lítat! A nenechte se zmýlit, tučňák je opravdu pták, který dokáže lítat. Jeho vzduchem je voda. Tučňák totiž lítá pod vodou!

 

Marta má svou osobní šamanku. Miluje všechna roční období. Ze všeho nejvíc ji nabíjí den strávený v zoo (jak jinak - u tučňáků). Ráda pije pivo a kouří cigarety. Věří, že cokoli člověk vyšle, vrátí se mu stonásobně zpět.  
 


U divadla mě udržel sen s Vladimírem Menšíkem, říká hradecká herečka


Petr Mareček, DNES

V pěti letech, v holčičím koutku obklopená tučňáky, které miluje nadevše, si slíbila, že osudu navzdory bude hrát na housle. A že bude herečkou. Obojí se jí splnilo. Marta Zaoralová je pátou sezonu členkou hradeckého Klicperova divadla.

Marta Zaoralová v hradecké činohře září jako frackovitá, leč přecitlivělá Helena v Mrzáku inshmaanském, osudová Donna Anna v Donu Juanovi a Faustovi či coby Eva v Morgianě. V Morávkových Světácích hraje a zpívá Martu Kubišovou.

Teď na dlouhých toulkách se psem Antarem si u Labe nahlas opakuje texty k nové dramatizaci Poláčkova románu Bylo nás pět. „Tam mám rolí víc. Jedna je Falešná kočička, Honza Sklenář zpívá šlágry a já se mu do nich vlním. Potom hraju Otíkovu guvernantku, což mě hodně baví. V seriálu to byla Francouzka, my máme Němku. Šla jsem ke kamarádovi z dětství, který učí němčinu, abych si nastudovala přízvuky a správnou výslovnost. Vlezlo mi to dost do domácího života, i na psa volám: Hier, Antar! Texty se učím hlavně v pohybu nebo při další fyzické práci. Chodím se psem a učím se text, on běhá, já si na louce něco nahlas prožívám, pak se otočí, vidí, že jsem zblázněná, a utíká dál,“ říká půvabná herečka.


* Takže guvernantka je ve výčtu vašich rolích něco úplně jiného?
Docela se liší od všeho, co jsem tu dosud hrála. Můžu si tam blbnout, bláznit, můžu být trošku pomatená. Dokonce jsem si na YouTube pouštěla Hitlera, má tam jedno zprdávací místo, tak si chci dvě tři gesta půjčit. Není to velká role, ale má vývoj a může být pokaždé jiná, a to mě baví. V druhé půlce hraju manželku maharádži, tam to ještě nemám tak podchycené.

* Máte nějakou roli obzvlášť ráda?
Určitě Helenu v Mrzákovi, to je moje milovaná. A vůbec celé představení, čím dál víc. Moc bych si přála, aby rozpětí mých rolí bylo co nejširší. Výborně jsem se cítila třeba v Zellerově hře Kdybys umřel, tam šlo o komorní psychologické herectví, které mi trošku chybí.

* A co Marta Kubišová ve Světácích?
Tam jde hlavně o pohyb a zpěv. Není to lehké. My z tria Golden Kids trošku závidíme ostatním kolegům, protože hrají spolu a můžou to zkoušet pokaždé jinak. Proto miluju, když hraju s Jiřím Zapletalem, Honzou Sklenářem, Vojtou Dvořákem, jsou to sice drobné nuance, ale tím mě to o to víc baví a vzrušuje, cítím, že je to ono. Je to krásný a nabuzující. Ale písničku nemůžete zpívat jinak, kroky jsou stejné. A navíc se neustále díváme do diváků a já z nich poslední dobou mám smutný pocit.

* Proč?
Nedívám se jim už moc do očí, dokáže mě úplně sebrat, když někdo zívá. Asi jsem na to strašně citlivá. Nedávno jsme hráli Světáky pro střední školy a viděla jsem otrávené tváře i jak si šeptají, že je to nebaví. Já vám měla tak zkažený den! Přitom se těším na každé představení, když to vyjde, mám hroznou radost.

* Plní se vám tady herecké sny?
Každý herec si přeje velkou roli a hru, která by na něm stála. Když říká, že ne, kecá. Když se vyvěsí obsazení a vy se vidíte na konci, jste trochu zklamaný. A kdo tvrdí, že není, kecá. To máme, myslím, všichni, je to zdravé a samozřejmé. Chci strašně hrát a růst, rozvíjet se a makat na sobě. Ozdob, fracků a teenagerů už bylo dost, i když pro mě Donna Anna není sošná ozdoba. Vevnitř, když se zadaří, se úplně klepu. Miluju Juana, ale beru si Octavia, toho mi Juan zabije, navíc i otce a ještě po mně jde Faust. Hrozně to prožívám.

* Kdy jste se rozhodla pro housle?
Bylo mi asi pět let let, seděla jsem v koutku u svých tučňáků a tam jsem si slíbila, že budu hrát na housle a budu herečka. Strašně jsem si to přála, tehdy mi na tom stál celý svět. Rodiče o tom nechtěli ani slyšet, mysleli si, že je to jen dětská vlna, která přejde. Začala jsem až v osmi, což je pozdě. Chodila jsem do houslí a naši s tím už nemohli nic dělat. Byla jsem schopná cvičit pořád, v herectví a v muzice jsem na sebe tvrdá a nic si neodpouštím. Ještě nikdy jsem si neřekla, že jsem se sebou spokojena. Až si to řeknu, něco bude špatně.

* Tak jste šla na konzervatoř, protože herectví jste měla doma zakázané?
Ano, ale na konci čtvrťáku jsem se přihlásila na JAMU, kde mě vzali hned napoprvé. Kdyby mě odmítli, dodělala bych housle. Už na konzervatoři jsem hrála ochotnické divadlo, dokonce jsem za Antigonu dostala cenu.

* Herectví je trochu jiné než koncertní housle. Kde se ve vás vzalo?
Já vůbec nevím, ale odmala jsem to věděla. Zalézala jsem si sice do koutku k tučňákům, ale jinak jsem byla divoká a hyperaktivní. Jsme čtyři sestry, já ta nejmladší. Náš tatínek vždycky říká, že tu pleš má z nás.

* Dostala jste na JAMU nějakou dobrou radu?
Vedla mě drastická Ruska, režisérka Oksana Smilková-Meleškinová, šílená žena. Na konci ročníku jsem jí řekla, že mě zničila, že mně vzala sebevědomí, chuť žít i pracovat. A byla to pravda. Ona mi odpověděla: Tučniak, no, nejsem dokonalá. Za to, že jsem u herectví zůstala, může vlastně Vladimír Menšík.

* Vždyť ten už v té době nežil...
Já vím, ale beru ho jako svého ochránce. Z Oksany jsem měla krize pořád a rozhodla jsem se, že končím. Sbalila jsem si krosnu, že zmizím, ale tu noc jsem měla sen. Byla jsem na zámku ve veliké posteli s Menšíkem. Zdůrazňuju, že nebyl žádný sex, ale bylo to strašně krásné, těžko popsatelné. Menšík se mi ani jako chlap nikdy nelíbil, to spíš Bartoška. Ráno jsem se probudila, Menšík spal a já šla udělat snídani. Na stříbrném podnose jsem mu nesla vajíčko a šálek kafe, ale on už tam nebyl. Praštila jsem tácem a plakala, pak jsem našla na posteli dopis. V něm mi psal: Milá Martičko, prosím tě, vydrž to, stojí to za to, jsem s tebou, dotáhneš to do konce.

* To je hezké. A zvláštní.
Je. Byla jsem z toho v takovém transu, jak to bylo silné, že jsem na škole zůstala. Dodnes vůbec nevím, kde se Menšík vzal.

* Nemůžu se na závěr nezeptat na vaši lásku k tučňákům.
Asi to není normální, to říkám na rovinu. Můj přítel tvrdí, že v našem bytě by našel tučňáka i slepý. Mám jich hrozně moc, plyšáky, obrázky, chňapku, figurky, na oblečení, za dvacet let jich bude třeba ještě jednou tolik. Ve třech letech jsem je začala milovat a nepustilo mě to, ve škole jsem se podepisovala Tučňák Zaoralová, učitelé říkali: Tučňák k tabuli. Dává mi to sílu, nabíjí mě to. Mám ráda teplo a slunce, ale ráda se dívám na ledovce. Když jedu do Prahy do zoo, strávím u nich celý den. Intenzivně cítím tu sílu, vibrace a energii. A také v tom vidím zvláštní smíření. Mám plán, že až budu vědět, že jsem tady všechno splnila, že jsem udělala, co jsem mohla, zaplatím si cestu na Antarktidu a tam v klidu umřu. Šťastná s pocitem, že jsem se vrátila domů.

 

Zdroj KD Hradec Králové,cz

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

kdysi kamarád

(marek, 16. 9. 2018 12:52)

Jsi borka, rád bych Tě někdy potkal. Je to dávno, ale pořád jsi mi blízká. Kdyby jsi mela čas napiš mendzo@seznam.cz