Jaké to je, když vám nabídnou roli o osmnáct let mladší slečny, než jste vy sama?

„Je to lichotivé a příjemné. Pořád se cítím mladě, k čemuž přispívají i o mnoho let mladší herečtí partneři. Navíc podobně mladé slečny hraji ještě stále běžně i na divadelních prknech.“

Musí vás maskéři vylepšovat?

„Ani ne. Samozřejmě mě kvůli kameře nalíčí, ale jinak zůstávám stejná.“

Studovala jste pohyby a herecký projev Žilkové?

„S paní režisérkou jsme to samozřejmě řešily. Nakonec jsme se dohodly, že to nechceme, že to není potřeba. Nicméně jistá výzva to pro mě byla, protože Veronika je herečka velkého formátu, má neskutečné množství energie a je úžasná.“

Také je vám dost podobná. Pletou si vás s ní lidé na ulici?

„Pletou. Nedávno jsem šla pro syna do školy a za oknem na mě koukala skupinka deváťáků. Dívali se způsobem, že mě poznávají, tak jsem si v duchu říkala, odkud mě tak asi mohou znát? Ze Studia Kamarád už asi ne, tihle už spíš tak třeba z Románu pro ženy? Nakonec otevřeli okno a zavolali: Jste Žilková?“

Nevadí vám to?

„Nevadí, je to milé. Na druhou stranu teď, když běží seriál Všechny moje lásky v televizi a můj syn viděl na obrazovce paní Žilkovou, ptal se mě, jestli to jsem já. Když už si vás plete i vlastní dítě, je to opravdu trochu zvláštní. Větší test vzájemné podoby snad nemůže být.“

 
 
 

 

Ještě že si vás neplete váš manžel. Vy jste prý s mužem hned začali bydlet. Jak je to možné?

„Já jsem u něj začala bydlet v podnájmu. Žili jsme spolu, platila jsem mu každý měsíc nájem, vyhovovalo nám to, ale postupně jsme zjistili, že k sobě cítíme něco víc. Vzájemné přitažlivosti jsme se chvíli bránili, protože spolubydlení nám naprosto vyhovovalo. Časem se to ale zvrtlo a začali jsme spolu chodit.“

Teď už spolu máte dva syny, Kristiána (9) a Olivera (5). Oliver chodí do waldorfské školky. Čím je jiná než ostatní mateřské školy?

„Velký příklon k přírodě, přírodním materiálům, cyklům čtyř ročních období, k tradicím, velký důraz na pravidelné rituály, činnosti. To vše proto, aby se dítě cítilo ve světě bezpečně a zůstávalo naplněné důvěrou, že svět je dobrý.“

Jak trávíte společně volný čas?

„Jak to vyjde. Děti mají hodně podnětů, stále se vymýšlí nějaký program, mívají hodně kroužků… Takže moji chlapci jsou nejšťastnější, když jsme celý den jenom doma.“

A tam koukáte na televizi?

„Co se týče elektroniky, vůbec, jsem asi docela krutá matka. Kluci moc nekoukají. Naštěstí mají hodně aktivit a často si na televizi ani nevzpomenou. Nejoblíbenější hračka mých dětí je stavebnice Kapla. To je krabice plná úplně stejných hladkých dřívek, ze kterých lze stavět neuvěřitelné věci. Když děti nesou do školy Lego, Kristián si nese Kaplu.“

Proč děti držíte dál od počítačů a televize?

„Nevím, jestli tolik, ale moji synové patří do jedné z prvních generací dětí, které mají elektroniku k dispozici od útlého dětství. Jsou v tom tak trochu pokusní králíci. Když vidím posedlost hraním počítačových her u dětí na prvním stupni, děsí mě to.“

 

Mají kluci telefon?

„Nemají. Vždyť říkám, jsem krutá matka… Ale Kristián má telefon trochu přislíbený k 10. narozeninám a tablet už dostal.“

Čím vás děti překvapují?

„Když je vyzvedávám ze školy, přiběhnou a beze studu mě obejmou.“

S Rodenem lítala na hřbitově

Jejím prvním hereckým partnerem byl Karel Roden. Hrál s Oltovou v představení Velkolepý paroháč a pak dostala první hereckou příležitost ve filmovém zpracování Erbenovy Kytice. Jejím partnerem byl opět Roden. „Já jsem tehdy měla týden před premiérou. Přes den jsem zkoušela, večer jsem hrála, pak mě auto odvezlo na hřbitov, kde jsem lítala s Karlem připoutaná na lanech. Po čtyři dny jsem ráno jezdila rovnou na zkoušku a tvářila jsem se, že jsem vyspaná, aby se pan režisér nevylekal, že mu neodehraji premiéru,“ vzpomíná Oltová.

Klára Sedláčková Oltová

V dětství se účastnila recitátorských soutěží, od první třídy základní školy hrála na klavír, chodila do baletu a lyžovala. Když se rozhodovala, co bude dělat, zvítězilo u ní herectví, a proto vystudovala JAMU. Po škole nastoupila do angažmá Divadla v Dlouhé, kde je dodnes.

 
Autor: Jindřich Bíč
zdroj Blesk,cz