Jdi na obsah Jdi na menu
 


Isabela Smečková

Isabela Smečková,*                         herečka

DNES VÍM, ŽE ODMÍTNOUT TELEVIZNÍ SERIÁL BYLA CHYBA
 


Ve dvanácti letech si u knížky v hlavě režírovala Letopisy Narnie, pak v nich chtěla i hrát. Ač film je k ní skoupý, natočila jen dva - Zatracení a Jedna ruka netleská, platí za výbornou herečku hradeckého Klicperova divadla. Tam je Isabela Smečková Bencová kovbojskou průvodkyní v hororu Noc oživlých mrtvol, rozpolcenou Jekyllou Hydeovou či Helenou v Jedlících čokolády. Když za ně nedávno David Drábek dostal Radokovu cenu, padla velká radost i na ni.
„A potěšilo mě, že nám třem sestrám, Pavle Tomicové, Pavlíně Štorkové a mně, David při předávání cen poděkoval, že nás jmenoval,“ říká herečka.
Pro Drábka jsou Jedlíci jeho nejosobnější hrou. „Je osobní i pro mě. Vyrovnat se s minulostí, s rodiči, začít znovu a jinak a taky je v ní naděje, že to jde. Ale to osobní jsem nacházela až postupně během zkoušení a hledání Heleny. Předně to byla největší role po mém návratu z mateřské, vážila jsem si toho, že roli Heleny psal přímo pro mě, takže jsem prožívala obří pocit zodpovědnosti nezklamat. Taky mi přišlo, že Helena je ze tří sester ta „nejobyčejnější“, a to bývá nejtěžší. Dnes mám to představení strašně moc ráda,“ uvádí.



 

 

 

 

 

 

 

Další velkou rolí je Jekylla Hydeová, kterou pro vás napsala kolegyně Eva Kratochvílová...
Eva mi prozradila, že to téma nosila v hlavě už dlouho a když bylo jasné, že to uvede v Hradci, psala už přímo pro mě. Děkuju jí za to moc, že na mě takhle vsadila. A děkuju Dušanovi Hřebíčkovi a Kláře Horákové, protože to bylo úžasné zkoušení. Ale ta role je extratěžká! Když jsem to četla, cítila jsem to jako velkou výzvu zahrát si Jekylla i Hyda v sukni. Při zkouškách jsem se bála, že Hyda ze sebe vůbec nevydojím. Eva si přála, aby to byli dva zcela odlišní lidé, což se snad podařilo.

Je těžké ze sebe na jevišti dostat zlo?
Ne, že bych byla tak hodná holka, spíše mám strach to zlé v sobě probudit. Vím, že to tam je, a ať to tam radši někde spí, hlavně, aby mi to nezůstalo i do civilu. Proto jsem se Hyda bála, bála jsem se to v sobě probouzet, ale něco se asi vzbudilo, protože mi můj muž David po premiéře říkal, že se mě bojí. Trochu si dělal legraci, ale takových názorů jsem slyšela víc. Tak nevím...

Často si berete role do privátu?
Ano, moje role mě vždycky zasahovaly, nosila jsem si je do života. Na JAMU nás vedli k tomu, že se musíme rozervat, pro roli se zničit. Náš pan profesor Josef Karlík říkal, že herec nemůže být jogín, že nemůže být absolutně vyrovnaný, protože pak by neměl odkud brát. Že musí mít za sebou bolavé věci. Teď po mateřské se učím si role do života nebrat, začala jsem od Jedlíků. Kdo Jedlíky viděl, ví, jaké trauma Helena prožila, a to si opravdu nechci nosit do života ani o tom přemýšlet. A v Jekylle vraždím. Takže je snad jasné, že paní Hydeová se mnou domů nepůjde!

Která role vám nejvíc vlezla do života?
Asi ta největší a zatím životní byla Blanche Dubois v Tramvaji do stanice Touha od Tennessee Williamse v divadle Tramtárie v Olomouci. To byl největší zápřah. Po premiéře jsem měla pocit, že už nejsem já, ale Blanche. A tudy cesta nevede. Takže se to pořád učím, nenechat se postavou polapit. Pokud chci vyrovnaně žít, musím se to naučit.

Co vám dává vyrovnanost?
Propracovat se k vyrovnanosti mě stálo hodně sil. Nakonec jsem dospěla k tomu, že je potřeba být k sobě pravdivá. To znamená, že když jsem naštvaná, tak do něčeho kopnu a pak nadávám a ještě si kopnu... A když nemám dobrou náladu, tak prostě nemám a basta. No a to je moje cesta k vyrovnanosti a funguje báječně. A hodně věcí se změnilo, když jsem byla na mateřské. Do té doby jsem znala jen divadlo. Najednou jsem byla doma a potřebovala občas trochu utéct. Zkusila jsem orientální tance, hrozně mě to chytlo a zůstalo mi to dodnes, je to skvělé. Přitom na JAMU jsem byla za největší poleno, ale prolomila jsem to, zabojovala a teď mi tanec dělá moc dobře, taky plavání a sauna. Poslední dobou nacházím radost v úplně nejobyčejnějších činnostech, dám si kafe, dívám se na televizi nebo čtu, nejradši detektivky. Je to krásný výmaz hlavy.

Když role má zůstat v divadle, nehrozí, že stejně půjde s vámi, když bydlíte vzdušnou čarou dvacet metrů od jeviště? A váš manžel David Smečka je herec a muzikant ve stejném podniku?
Máte pravdu, ale nějak se nám to podařilo oddělit. Říkáme tomu služební byt, což zní líp než ubytovna. Je to doma. I když si sním o tom, že jednou budem dál, ve vlastním. A s mým mužem samozřejmě mluvíme o divadle, ale taky už umíme říct dost a mluvit o něčem jiném.

Co rozhodlo, že se dáte na herectví?
Bylo mi dvanáct, když jsem četla knížku Lev, čarodějnice a skříň od C. S. Lewise. A chtěla jsem to režírovat jako film, tak to bylo barvité. To byl můj sen být režisérkou, ale jak jsem četla dál a objevila se tam čarodějnice, uvědomila jsem si, že bych ji vlastně chtěla hrát. A pak jednou, byla jsem na procházce se psem, to přišlo jako úderné vnuknutí: Budu herečka! Začala jsem chodit do dramaťáku, hrála v amatérském divadle. Šlo to přímo.

Jak jste se ocitla v Hradci Králové?
Ve čtvrťáku na JAMU mi zavolal Arnošt Goldflam a nabídl roli Mimi a hostování v Klicperově divadle ve hře Život bohémy, za což mu dodnes děkuju. Hrozně se mi tu líbilo, chtěla jsem do angažmá, ale tehdy to nešlo. Tři roky nato mi volal pan ředitel, že otěhotněly tři herečky a že je místo.

Není to těžší, když hereček ve vašem věku je v hradeckém souboru hodně?
Pro mě ne, právě proto, že je nás dost, jsem teď mohla mít volno a to je skvělé. Je důležité moci zase načerpat sílu, být sama se sebou, synem, s mužem. Prostě jen tak být. Ale to se asi taky změnilo tím, že jsem máma, že mám nejúžasnějšího Kajetána na světě. Dřív by mi možná vadilo, že nehraju úplně ve všem. To už teď ale není nejdůležitější. A naše dámská šatna je srdeční záležitost, každá jedna z nás tam má své nezastupitelné místo a bolí, když kolegyně odcházejí, protože my se máme rády.

Když si vás zadám do databáze CSFD, máte tam dva filmy...
První v roce 2002 byl debut režiséra Dana Svátka Zatracení, inspirovaný skutečnou událostí, jak dva Češi skončili v thajském vězení kvůli pašování drog. Hrála jsem přítelkyni hlavního hrdiny, byla to docela velká role, pro mě úplná bomba a navíc jsme letěli natáčet na tři týdny do Thajska. Nádhera, nikdy na to nezapomenu.

Pak přišel David Ondříček a Jedna ruka netleská.
To už mi připadá jak v jiném životě, taky na to moc ráda vzpomínám, i když to noční natáčení v mrazivém podzimu bylo docela náročné.

Nevadí, když zmíním jednu scénu, kdy si vaše hrdinka namazala marmeládou intimní partie a pak připustila bílého pejska?
Ach jo... Na to, jak se to točilo, se mě ptá každý. Takže jednou provždy: měla jsem na sobě kalhotky, silonky a pod sukýnkou ležely na židli kolečka salámu, které pes žral, ale vypadalo to, tak jak to vypadalo!

Není vám líto, že je ve filmografii velká pauza až dodnes?
Jeden film jsem odmítla, pak i jeden seriál, protože mi přišel blbý, a už nic nepřišlo. Teď si říkám, jestli jsem to neměla vzít, protože cesta k filmu vede i přes seriály. Dřív jsem si říkala, že než být někde špatná, tak radši nic, teď už si tím nejsem tak jistá.

Dá se u divadelní herečky mluvit o popularitě?
Já mám takový dar-nedar, že mě skoro nikdo nikdy nepozná, to znamená, že se to děje i divákům. V Hradci se mi zatím stalo, že mi jedna paní prodavačka řekla, že se jí moc líbili Jedlíci čokolády. A když jsem byla v nemocnici, bylo milé, že pro sestřičky jsem byla jejich Vondráčkovou ze Světáků.

A co vás v nejbližší době čeká?
Budu s Davidem Drábkem zkoušet Kouli, roliček tam asi budu mít i víc. Jednou z nich je Štěpánka Haničincová. Tomu říkám výzva!

Petr Mareček, MFD, 8. 3. 2012

Zdroj KD Hradec Králové,cz

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář