Jdi na obsah Jdi na menu
 


Helena Dvořáková

15. 5. 2014

Helena Dvořáková,*30.1.1979 - herečka

nar. 1979 v Brně
absolventka JAMU 2002

Předchozí angažmá:
Městské divadlo Brno

Po absolvování Akademického gymnázia, které ukončila maturitou z češtiny, angličtiny, němčiny a filosofie, vystudovala Helena Dvořáková obor činoherní herectví na brněnské Janáčkově akademii múzických umění. Její rozhodnutí podat si přihlášku právě na herectví ovlivnili dva spolužáci, s nimiž v posledních dvou ročnících gymnázia hrála školní divadlo a kteří se posléze stali i jejími kolegy na JAMU - Jan Mikulášek vystudoval režii a Marek Cpin scénografii. Toto Helenino rozhodnutí bylo natolik rychlé, že rodiče ani neměli čas vymlouvat jí je a dnes jsou na svou jedinou dceru pyšní. Ještě před koncem studia získala angažmá v Městském divadle Brno, kde zůstala pět sezon a vytvořila tu řadu rolí činoherních i muzikálových (Máša v Rackovi, Lavínie ve Smutek sluší Elektře, Sally Bowles v Kabaretu, Ronny v Hair a mnohé další).

V Městském divadle Brno se také setkala s režisérkou Hanou Burešovou, s níž nastudovala roli Coralliny v inscenaci Kamenný host aneb Prostopášník a hlavní ženskou roli Julie v Calderónově Znamení kříže. Za tuto postavu byla nominována na Cenu Alfréda Radoka a v MDB získala cenu pro nejpopulárnější herečku. Spolupráce s Hanou Burešovou ji posléze přivedla k hostování a od začátku sezony 2006/07 i k přijetí angažmá v Divadle v Dlouhé.

Vedle Městského divadla Brno hrála či stále hraje také v Divadle U stolu (Život je sen, Macbeth - za roli Lady Macbeth byla nominována na Cenu Thálie i Cenu Alfréda Radoka), ve Studiu G (1+1=3) a s Bolkem Polívkou (Variace na chlast). Hostuje také v Praze v Divadle Ungelt (Niekur/Nikde) a v Činoherním klubu (Ivanov). Pracovala i v Německu, kde zpívala hlavní ženskou roli v Muži z La Mancha a alternovala dvě z pěti Tovjeho dcer v Šumaři na střeše.
Helena Dvořáková hrála na příčnou flétnu, zpívala ve sboru i s folkovou kapelou a věnovala se také jazzu.

Zdroj Divadlo V Dlouhé

Helenka Dvořáková je velmi talenotovaná, charizmatická a v neposeldní řadě i neuvěřitelně sympatická herečka, které si na jevišti nejde nevšimnout.

Po absolvování Akademického gymnázia, které ukončila maturitou z češtiny, angličtiny, němčiny a filosofie, vystudovala Helenka Dvořáková obor činoherní herectví na brněnské JAMU. Její rozhodnutí podat si přihlášku právě na herectví ovlivnili dva spolužáci, s nimiž v posledních dvou ročnících gymnázia hrála školní divadlo a kteří se posléze stali i jejími kolegy na JAMU - Jan Mikulášek vystudoval režii a Marek Cpin scénografii. Toto Helenino rozhodnutí bylo natolik rychlé, že rodiče ani neměli čas vymlouvat jí je a dnes jsou na svou jedinou dceru pyšní. Ještě před koncem studia získala angažmá v Městském divadle Brno, kde zůstala pět sezon a vytvořila tu řadu rolí činoherních i muzikálových (Máša v Rackovi, Lavínie ve Smutek sluší Elektře, Sally Bowles v Kabaretu, Ronny v Hair a mnohé další a velmi úspěšné).

V Městském divadle Brno se také setkala s režisérkou Hanou Burešovou, s níž nastudovala roli Coralliny v inscenaci Kamenný host aneb Prostopášník a hlavní ženskou roli Julie v Calderónově Znamení kříže. Za tuto postavu byla nominována na Cenu Alfréda Radoka a ve svém domovském divadle získala cenu pro nejpopulárnější herečku. Spolupráce s Hanou Burešovou ji posléze přivedla k hostování a od začátku sezony 2006/07 i k přijetí angažmá v Divadle v Dlouhé. V Městském divadle nadále dohrává své role, hraje také v Divadle U stolu (Život je sen, Macbeth - za roli Lady Macbeth byla nominována na Cenu Thálie i Cenu Alfréda Radoka), ve Studiu G (1+1=3) a s Bolkem Polívkou (Variace na chlast).

Helena Dvořáková hrála na příčnou flétnu, zpívala ve sboru Kampanela i s folkovou kapelou a věnovala se také jazzu, k němuž by se v Praze chtěla vrátit. Ráda cestuje, takže cestování je pevnou součástí jejího života. Rovněž pracuje i v Německu - před několika lety zpívala hlavní ženskou roli v Muži z La Mancha nebo například alternovala dvě z pěti Tovjeho dcer v Šumaři na střeše.

Za postavu Anežky Nulíčkové v Maškarádě získala cenu za nejlepší ženský herecký výkon GRAND Festivalu smíchu v Pardubicích.

Momentálně můžeme tuto výjímečnou herečku vidět v seriálu Kriminálka Anděl, kde hraje policejní psycholožku.

Navíc se můžeme těšít i na film Vnučka, který Helenka natáčela letos v létě a bude mít brzo premiéru.

Autor: dorothka

zdroj Osobnosti,cz

Šťastná setkání herečky Heleny Dvořákové

Herečka Helena Dvořáková

autor: archiv   

zvětšit obrázek

Herečka Divadla v Dlouhé Helena Dvořáková se před pár dny stala absolutní vítězkou Ceny Divadelních novin za postavu Yse v inscenaci POLEDNÍ ÚDĚL. Její výkon v této roli je tak pozoruhodný, že to patrně nebude cena poslední. Nicméně, není to jediná zajímavá role, kterou herečka v Dlouhé (i v předcházejícím angažmá v Městském divadle Brno) sehrála. Každá její postava je něčím zvláštní, nová, má své tajemství. Proto mě zajímalo dozvědět se více.
 

  • Co pro vás znamená divadlo?
    Ono se to stále proměňuje. Když si vzpomenu na dobu, kdy jsem dostala první angažmá v Městském divadle v Brně, byla jsem tehdy plná energie, přímo „nastartovaná“ dělat divadlo. Myslela jsem si, že všecko změním. Byla tam spousta entuziasmu, a řekla bych, že se to netýkalo jen divadla, ale že jsem byla taková i v životě. A od té doby s každou rolí, která přicházela, to byl nějak náhled na sebe samu. Dá se říci, že můj život a moje trable nebo nějaké vnitřní příběhy se staly materiálem pro ty role, do kterých jsem byla obsazovaná. Sama sebe jsem realizovala jejich prostřednictvím. Je logické, že člověk – zvláště ten, který se rozhodne dělat divadlo - je dost pestrá paleta. Měl by mít o čem vyprávět, nebo alespoň vědět, jak o tom vyprávět. A já jsem to brala formu jakési sebereflexe. Teď už si ale myslím, že jsem všechno vystřílela.
  • V tom bych s Vámi nesouhlasila. Mně se naopak zdá, že jste to své počáteční nadšení transformovala, zkrotila. Vaše postavy jsou působivé tím, že v nichž cítím jakési vnitřní napětí, tajemství. A tím jsou pro diváka lákavé.
    Já jsem tím narážela na tu poslední věc, za níž jsem byla oceněna Cenou Divadelních novin, kterou pro mě vybrala režisérka Hana Burešová. Pokládám za obrovské štěstí, že jsme se s Hanou poznaly a kývly na spolupráci, a to se týká i Štěpána Otčenáška, jejího životního partnera a dramaturga. Myslím, že tohle bylo pro naše divadlo – aspoň v této dekádě – cenné. Protože Hana mě velmi inspiruje jako režisérka, a předpokládám, že já jí jako herečka. Při práci s ní jsem si uvědomila, že mám jakousi intuici, šestý smysl, kdy přesně vím, co ode mě režisér chce. Prostě víte, co ten druhý člověk mimochodem sděluje. Umět naslouchat. A tohle pravidlo mi funguje i u jiných režisérů. Takže se nechávám vést režijními připomínkami, tím, k čemu mě režisér ponouká. Samozřejmě, že to závisí i od toho, co vychází ze mě, ale je to hlavně v nějaké pokoře, v tom vzájemném naslouchání.
  • Zajímá mě Yse, protože tahle pozoruhodná postava má v sobě mnoho různých žen, vyžaduje zvláštní přístup. Jak jste k té postavě přistupovala? Jaký byl první pocit z ní?
    První, co mě napadlo, bylo, že je to máma, žena, která už odrodila pět dětí, a že to je věc, o které absolutně nemůžu tušit, co obnáší. Na druhou stranu mi bylo jasné, že je to ženská, která chce žít - a to si myslím, máme společné. Právě na tom jsem roli postavila. Protože život je nesmírně pestrý a nabízí spoustu lákadel. Byl to úžasný materiál, z kterého vznikal ten obraz. Těch odstínů, těch drobností, těch myšlenek, které pod tím textem jsou, je celá paleta. Vystačí na celý obraz, na celou symfonii. A práce s Hanou byla natolik detailní, že za každou větou jsou třeba tři myšlenky, které se v tu chvíli dějí. Je to šedesát stran textu, já jsem na scéně celou dobu a střídají se mi tam tři chlapi, každý jiný. Ke každému buduju jiný vztah, a proto moje postava nemůže být jednoznačná. Pestrou jí dělá právě to, co k ní přichází.
  • Tuhle postavu velmi výrazně dotvářejí kostýmy. Slyšela jsem o Vás, že se cítíte dobře třeba v kalhotách a teniskách. Takže by mě zajímalo, jak jste vnímala ryze ženské oblečení Yse?
    Mám ráda příjemné materiály, pohodlné oblečení, aby mě nesvazovalo. A to si myslím, platí i pro Yse. Byť její šaty působí honosně, je tam pořád nějaká vzdušnost, lehkost. Já jsem si zamilovala černý kostým alá pirátský, který mám na sobě ve druhém dějství. Je velmi elegantní, sexy, a zároveň je v tom dravost a půvab.
    Jinak si ale myslím, že ve výsledku je to jedno, jaká ta róba je. Ženská musí zevnitř něco vyzařovat, a musí to dát ostatním pocítit. Je pravda, že někdy mám nejraději rifle a triko, a neřeším to, ale jindy zase mám chuť si dát rtěnku a vyzařovat tu ženskost. To jsou věci velmi individuální, myslím, že každá žena tohle zná.
  • Nemůžu se nezmínit o zvláštním, „hrubém“ smíchu, který je přímo kontrapunktem ke křehkému zjevu Yse. Je to pro diváka velké překvapení, okamžik, který si zapamatuje. Přišlo to náhodu nebo jste k tomu nějak došly při zkoušení?
    V tom textu je předepsané, že se Yse „mocně zasměje“. A z mého naturelu vyšlo tohle… Najednou je tam nějaké zjevení v dáli, které huláká přes palubu na druhé straně lodi. A to, jak vypadá, a jak se chová, je pro ni typické, určující.
  • Mě spíše zajímalo, kde se ve Vás ten hlas vzal. Ale pak jsem se dočetla, že jste se kdysi věnovala jazzovému zpěvu,a s tím jsem si to spojila.
    Ano, to máte pravdu, k jazzovému zpěvu jsem čichla, když jsem přišla na školu. To byly roky, kdy jsme žili bohémským životem, hýřili jsme, chodili na večírky. A ten můj hlas měl takovou charakteristickou barvu, že něco z toho ve mně asi zůstalo. Teď už se šetřím, protože mi je jasné, že se to někdy bude účtovat…
  • Ve Vašem životopise, který koluje na internetu, jsem se dočetla, že Vás ke zkouškám na herectví inspirovali Jan Mikolášek a Marek Cpin. Jeden je režisér, druhý scénograf – tak proč zrovna herectví?
    Byli jsme ve stejném ročníku na gymnasiu. Z našeho Akademického gymnázia vyšla spousta lidí, kteří se věnují divadlu, jako Honza Budař, Jana Janěková ml., Petr Štědroň. Tehdy na škole z nějakého grantu vzniklo nejprve španělsky mluvené divadlo, pak anglické, což ovšem naši třídu minulo.Takže Honza napsal hru a obsadil nás všechny, včetně Marka. Odehráli jsme asi dvě nebo tři představení. Tenkrát Honza řekl, že se bude hlásit na režii, Marek na scénografii, a já jsem začala uvažovat o herectví. Už na základce mě herectví bavilo, chodila jsem do všemožných kroužků, a tak jsem si říkala, co kdybych to zkusila… Mně bylo jasné, že nechci dělat nějakou administrativní práci, myslela jsem napřed na dějiny umění, ale tak nějak jsem tušila, že ve mně dřímá kreativní duch, který potřebuje zkrotit. Takže jsem zkusila udělat talentovky. Na herectví se tehdy hlásilo asi pět set lidí, prošli jsme třemi koly, no, a přitom posledním jsem se zařekla, že se tam dostanu.
  • Je pro Vás jistě výhodou to, že máte hudební sluch. Nejenže se Vaše zájmy točily kolem muziky, ale i to, že umíte zacházet s hlasem. Tím narážím nejen na to, že jste dokázala hrát i v němčině, ale např. i na to, že v řeči není poznat Váš brněnský původ.
    Je pravda, že jsem měla už jako malá dobré ucho. Rodiče tušili, že by bylo dobré s tím něco dělat. Já jsem chtěla hrát na klavír, maminka mě tenkrát přivedla k paní učitelce Svobodové. Ta se podívala na moje ladovské prstíky, a řekla, že to raději zkusíme s flétnou. Měla jsem kupodivu dobrý nátisk, ale když pak došlo na techniku, moc se mi cvičit nechtělo. Nicméně, takhle jsem se dostala k muzice, a velmi mi to pomohlo i v divadle. Například úlohu Yse jsem cvičila jako notový part. Při žehlení doma jsem se učila text a každou větu jsme si řekla padesátkrát. Snažila jsem se učit ta slova tak, jako se cvičí chromatika. A je to určitě tak, že díky hudebnímu sluchu nemám problém chytit správnou melodii řeči – v Praze mluvím jako Pražák, a jak přijedu do Brna, hned začnu hantecem. A pokud jde o němčinu – i když se mnou spousta lidí nesouhlasí – přijde mi velmi krásná. Když si třeba přečtete nahlas Heineho nebo Goetha, jsou to nádherné zvukomalebné texty, vznešená majestátní řeč. A je to zase v tom uchu, člověk to musí umět poslouchat stejně jako muziku.
  • Měla jste štěstí na velké role, jak v Brně, tak Praze. Je Vám některá role obzvlášť blízká?
    Na to nedokážu jednoznačně odpovědět. Každá role má svoje. Nemám jednu z nich, která by byla vyloženě mně na tělo. Vždycky mě zajímá zrovna ta, na které pracuju. Teď mám obavu, ale zároveň se těším z nové role ve hře Denise Kellyho Láska a peníze. Poprvé od školy se setkáváme s Honzou Mikoláškem, on jako režisér, já jako herečka. Předtím jsem hrála v současné hře v Ungeltu, bylo to Origami Carlose Be. Zamilovala jsem si ji, protože mě bavilo, jak jde na dřeň. Takový typ hry nedává těmi okolnostmi a prostředím moc prostoru, kam se schovat. A karikaturu z toho dělat nechceme, takže jsem hodně zvědavá, co mě čeká.
  • Zatímco na jevišti za sebou máte spoustu velkých rolí, filmoví režiséři si Vás zatím moc nevšimli. Nicméně doktorka Chládková v Kriminálce Anděl Vám už určitou popularitu přinesla. Je v tomto směru před Vámi něco nového?
    Zatím ne, ale doufám, že nějaké role přijdou. Seriál mi dal především to, že jsem se naučila hrát před kamerou, a pak samozřejmě - je to jinak finančně hodnocené než divadlo, které je v tomto směru spíše „koníček.“ Včera jsem se bavila s přítelem, který se chystal na natáčení, a říkal: Je to jenom práce... Ale já to takhle brát neumím, mám práci spojenou s tím, že mě baví a v jistém smyslu naplňuje. Skoro každý den stojím na jevišti, zkouším, a kdybych to měla dělat jen pro peníze, tak by to pro mě nemělo smysl. Musela bych tím za chvíli třísknout. Takže si vážím krásných rolí, které mě potkávají v divadle, a doufám, že i ve filmu přijde někdo, s kým si sednu jako s Hanou Burešovou. Myslím, že je to otázka potkání se.
31.10.2011 11:10:41 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

zdroj Scena,cz

Rozhovor s Helenkou Dvořákovou

Sasanka: Mě by hrozně zajímalo, jak ses dostala k divadlu, jak tě to napadlo. Je to asi častá otázka, vedl tě k tomu někdo?

Helenka: Já už jsem na tohle odpovídala několikrát a byla to, řekla bych, náhoda, ale možná mi to bylo něčím předurčený. Něčím vyšším, třeba. Ale já jsem byla na divadlo, chodila jsem do dramaťáku, to jsem byla ještě na základce. A potom jsme ve třetím, čtvrtým ročníku na gymplu dělali školní divadlo a tam jsem k tomu asi nějak čichla. Mí spolužáci se hlásili na JAMU, konkrétně na režii a na scénografii, tak jsem říkala, že to půjdu zkusit taky – na herectví a dostala jsem se vlastně hned po škole. Školu jsem vystudovala a pak jsem dostala angažmá do Městského divadla a pak už jsem v tom byla namočená. (smích)

Sasanka: Takže jsi byla takové to divadelní dítě – dramaťák, zpěv...?

Helenka: Divadelní dítě ne, protože u nás v rodině se divadlu nikdo nevěnoval, ale já jsem obrážela všechny možný kroužky a mezi nimi teda bylo i divadlo – dramaťák. A pak někdy v páté třídě jsem začala zpívat ve sboru no a potom jsem se věnovala zpěvu už sama, začala jsem zpívat jazz. Takže ono se to všechno tak nějak nastřádalo a zřejmě tam nějakej předpoklad byl, že bych to divadlo teda mohla dělat. Ještě když jsem byla na gymplu, tak jsem se rozmýšlela, že bych šla studovat dějiny umění, ale z toho potom sešlo, protože jsem podala přihlášku jenom na to JAMU, kde jsem se dostala.

Sasanka: A měla jsi třeba i jiné zájmy kromě toho dramaťáku?

Helenka: Já jsem dělala hodně sport. Můj tatínek hrál odmalička tenis, takže s tím jsem chodila, a babička zase dělala basketbal, takže jsem šla v jejích šlépějích. Ale jenom chvilku – pak jsem nevyrostla, tak jsem toho nechala. A děsně mě bavil tělocvik a veškerý ty vybíjený a tady tohle. S klukama fotbal, lyžování... Takže jsem spíš sportovala a k tomu umění jsem se dostala až potom tak asi od tý šestý třídy. Začala jsem hrát na příčnou flétnu, začala jsem zpívat a sport už jenom tak rekreačně, sem tam.

Sasanka: A když jsi potom už byla na JAMU, tak jsi přemýšlela, do jakého divadla bys chtěla jít?

Helenka: Já jsem přemýšlela o brněnských divadlech, tenkrát mě vůbec nenapadlo, že bych šla někam jinam. Dostala jsem nabídku ve čtvrtým ročníku, abych šla do Pardubic a zároveň tady do Městskýho divadla a zůstala jsem tady v Brně. A tak to během tý školy člověk přemýšlí, který divadlo se mu líbí... Neměla jsem vyhraněno, že bych chtěla dělat tohle divadlo. Čekala jsem na to, co přijde. Co mi kdo nabídne. Nějak jsem na to netlačila.

Sasanka: A když jsi potom už byla v Městským, jaké byly první dojmy?

Helenka: Já jsem měla štěstí, že paní režisérka Kališová mě obsadila do Marné lásky snahy. To byla moje první role, kterou jsem tam hrála – Žakenetu a ten další rok mi potom nabídla roli Elektry, to byla první velká role. Od tý doby jsem vlastně dostávala samý výborný role. Já si nemůžu stěžovat. (smích)

Sasanka: A když vzpomínáš na tu Elektru, asi tě hodně mrzí, že to skončilo.

Helenka: No... skončilo, ono zase začalo něco jinýho. Potom přišly další zajímavý role a samozřejmě na ni vzpomínám, mám ji ráda a vzpomínám i na celou tu práci, ale už je to tak dávno, že... pak třeba přišel Kříž a budou další... teď zkoušíme Macbetha na Provázku, takže další velká role, a už je to..

Sasanka: A s tím Macbethem, co bys nám tak mohla prozradit? Co tam bude zajímavého, na co se můžeme těšit?

Helenka: František Derfler, který Macbetha režíruje, ho upravil podle čerstvého překladu pana Joska, takže ho zkrátil, udělal z něj takovou komornější záležitost. Seškrtal jednak text, vyškrtal některé role, takže to představení je komornější – ty ses byla podívat na Život je sen...

Sasanka: Dvakrát. (pozn. zatím)

Helenka: Takže to bude něco v tomhle žánru – té tragédie.

Sasanka: Tak to už se těším! My jsme teď byly na Život je sen v takové větší skupině a dohadovaly jsme se, jestli je lepší Znamení kříže, nebo Život je sen. Čemu dáváš přednost? Co se ti víc líbí?

Helenka: Mám obě dvě věci stejně ráda. Rozdíl byl při zkoušení, s Hankou se pracuje trošku jinak než s Františkem, ale obě dvě ty spolupráce byly velmi příjemné. Tím, že i herec má možnost hledat společně s režisérem, oba dva ho nějakým způsobem vedou a směrujou k tomu výsledku. Příjemnou cestou, netlačí se na pilu, jak se říká. Je tam nějaký rozdíl, základní? Asi v tom prostoru, že je to komornější, že je to pro míň lidí a že je to víc na blízko, kdyžto ve větším divadle člověk musí ze sebe víc vydat. Ten pocit, se kterým to herec hraje, je niternější nebo trošku ne tak exponovanej. No nevím... tak zhruba...

Sasanka: Takže nastejno?

Helenka: Hm...

Sasanka: Je to příjemný, tam v té malé scéně? Když jsou diváci tak blízko...

Helenka: Je to příjemný. Ten kontakt je bližší, nevím... nějak jsem o tom nepřemýšlela nikdy tak zásadně.

Sasanka: Já jsem právě přemýšlela nad tím, jestli to není až moc blízko. Že ti herci vidí do obličeje diváků a kdyby se tam někdo začal třeba vysmívat, tak by to narušilo průběh.

Helenka: Někdy je tam problém s tím, že jak se to hraje v tom sklepě dole, tak je zvrchu z Provázku slyšet z baru vrzání židlí a to možná trošku ruší. Nebo když se tam lidi hromadí ve foyer, tak ten hluk trošku tomu ubírá, ale to je jen minimální. Hodně dělá ten prostor Divadla U Stolu. Myslím, že už sám o sobě velmi hraje. A František ty věci, který vybírá, umí pěkně do toho zasadit, že jsou to přesně vybraný kusy, ta jeho poetika. Tak jak to divadlo vede, tak tomu přesně odpovídá.

Sasanka: Ty hraješ i v Praze, takže když srovnáš ty pražský a ty brněnský divadla, je to tady klidnější, nebo to vyjde nastejno? Projevuje se rušnost Prahy taky v divadle?

Helenka: To mi připomíná, my jsme hráli Maškarádu Terryho Pratchetta. Maškaráda, čili Fantom opery. A to bylo úžasný, že lidi, kteří mají Pratchetta rádi, takzvaní Pratchettovci, tak přišli na představení v kostýmech. Převlečení za bábu zlopočasnou a za Anežku, tak jsme si říkali, jestli náhodou to nebudou nějak narušovat, jestli do toho nebudou vstupovat. Ale to se nestalo. Tak třeba tím, že tomu takhle fandí, jsou víc otevřenější – ti diváci. Že se nebojí takhle přijít do divadla.

Sasanka: V téhle souvislosti mě napadá, viděla jsi Magickou flétnu?

Helenka: Viděla.

Sasanka: Jak to na tebe působí? Já jsem to sice neviděla, ale ohlasy na to nebyly zrovna příjemný.

Helenka: To se třeba s divadlem U Stolu nedá vůbec srovnat. To byla obrovská show, kde vystupovalo mega herců, sbor a kouzelník a je to taková podívaná..

Sasanka: Šla bys na to třeba znovu?

Helenka: Noo, možná... (smích) Teď zrovna na to náladu nemám a ani se to zrovna nehraje. Ale na mě působila velmi kontroverzně ta hudba, kterou složil pan Kofroň. Tak třeba oproti hudbě Franze, která je taky divoká, ale nějakým způsobem bližší. Tím jsem byla velice překvapena a možná kvůli té hudbě bych se na to šla podívat znovu.

Sasanka: Jaké představení v Městským divadle máš nejraději?

Helenka: Teď bude určitě zajímavý Ferdinand. Včera jsem byla podívat se na kousek, na první půlku, a jdu v sobotu na premiéru. Byla jsem velmi překvapena tím, jak to bylo zrežírovaný. I výpravou, kostýmy, líčením, vším. To si myslím, že bude další zajímavej kousek v tom divadle. Co já jsem tak ještě viděla... teď si nevzpomenu.

Sasanka: A co třeba srovnání: komedie/tragédie. Když to hraješ, co je ti bližší? Ráda rozesmíváš diváky?

Helenka: Oboje. Teď mě čeká velmi náročná sezona, protože mě čekají tři tragédie.

Sasanka: Faidra, že?

Helenka: Faidru, tu budeme dělat s Hankou Burešovou. Na konci ledna začneme zkoušet a s režisérem Raimondem budeme dělat Tita Anganica, takže si myslím, že se budu těšit na takový představení jako Vydrž, miláčku! nebo 1+1=3. Člověk si oddechne od těch tragických věcí. Budu ráda jezdit do Brna a budu se na to těšit. Ale komedie a tragédie jsou dva odlišný žánry. Mě říkala Hanka Burešová jednou, že jsem výjimečná herečka v tom, že zvládám hrát jak tragédie, tak komedie. Jsou třeba typy herců, kteří hrajou jenom komedie. Já když vím, že se bude zkoušet komedie, tak se na to nějakým způsobem naladím, že se těším: „ Aha, tak tady budeme vymýšlet vtípky.“ A na tu tragédii stejně tak. Paradoxní je, že když se zkouší tragédie, tak ty vtipy se nabízí mnohem víc, než když se právě má udělat dobrá komedie. Okamžitě ty věci, který jsou tak těžký, je velmi lehké zlomit do komiky a je velmi lehký to úplně shodit. Což samozřejmě nejde.

Sasanka: Jsi příznivec jevištní improvizace?

Helenka: Určitě! Konkrétně Vydrž, miláčku!, to je představení s takovou plejádou výborných komiků, jako jsou Viktor Skála, Havelka a další. Takže tam člověk, když vyjde na jeviště, neví, co se stane.

Sasanka: Myslím si, že ještě víc to bývá na 1+1. Co jsem tak viděla, tak mi toho mimo scénář přišlo velké množství.

Helenka: To je možná i tím, že tam je šíleně moc textu a my jsme to zkoušení měli takový podivný, že jsme měli odloženou premiéru, potom byla premiéra a já jsem odjela pryč, takže jsem to nazkoušela až po prázdninách. A tak vždycky, když se má hrát 1+1, jsem nervózní, jak to vlastně dopadne a jestli řeknu všechno, co mám. Tam je to vždycky takový vybruslení, jako záchrana, když se tam něco takovýho zvrtne.

Sasanka: Určitě tě někdy někdo rozesmál u toho 1+1. Tam to bývá celkem běžné. Slyšela jsem, že někteří spadli na zem, bušili pěstmi a brečeli smíchy. Smáli se víc diváci, nebo herci? V tomhle se mi třeba líbí komedie. Když znám scénář, vím, co je mimo něj.

Helenka: Ale já si myslím, že v tom je právě divadlo neopakovatelný. Ať už jdeš na komedii nebo tragédii. Divadlo je neopakovatelný, že každý večer je to jinak. Ne třeba textem, ale tím, jak zrovna jsou herci naložení, v jakým jsou rozpoložení... Pokaždý je neopakovatelný.

Sasanka: A když teď odbočím. Máš už nějaký bližší informace k Faidře? Nebo se to ještě moc neřeší?

Helenka: To ještě pořádně nevím. Já jediný, co jsem slyšela od Hanky Burešové, je, že text nemají přeloženej. Ona když mi psala o prázdninách, Hana, tak mi psala v dopise, že to museli číst v ruštině. Že u nás ještě není překlad té Faidry. Takže na tom se pracuje, že zatím mají nějakou ústřední scénu přeloženou. A Hanka Burešová hledá herce, který by hrál Hippolyta. Takže mě příští týden čeká konkurs, budeme vybírat asi mezi deseti klukama, kteří tam přijdou. Já se naučím text, oni se naučí text a pak spolu budeme zkoušet na jevišti, co z toho vzejde. Jsem zvědavá, jak to dopadne.

Sasanka: A ty ten text znáš aspoň přibližně, četla jsi to někdy?

Helenka: Já jsem četla Racinovu Faidru ještě na škole. Ale bude to krutější, ten Seneca. Ten příběh je víc takovej syrovější. Faidra Racina je taková víc ospravedlněná. Zdá se za hodnou. Ale to všechno je pro mě ještě jedna velká neznámá. To teprve přijde.

Sasanka: Ty jsi říkala, že budeš hrát tři nový tragédie, tak...

Helenka: Ta třetí, to je Shakespearův Titus Andronicus, kterej snad u nás taky ještě nikdy nebyl hranej.

Sasanka: To bude taky v Praze?

Helenka: Taky.

Sasanka: Tak to tam budeme muset stihnout minimálně dvě představení.

Helenka: Ale ten má premiéru někdy na konci května.

Sasanka: No, tak pojedeme dvakrát! A vůbec, jak na tebe Praha působí? Už sis tam zvykla?

Helenka: Vůbec ne. Ani jsem neměla moc příležitost. Já jsem zkoušela v zimě tu Maškarádu a tak to bylo poprvé, co jsem se s Prahou seznamovala. A vůbec s Divadlem v Dlouhé. A na to konto já jsem potom řekla, že tam vezmu angažmá. Těch důvodů, proč jsem vzala angažmá, bylo víc. Ale chtěla jsem právě se trošku otrkat a tu Prahu poznat. Ale nebylo k tomu moc příležitostí. Ona je krásná. Co mě na ní děsí a vadí, to je to množství turistů. To nemůžu nějakým způsobem překousnout, že se člověk musí naučit to nějakým způsobem pomíjet a musí se na to vykašlat – co se kolem něho děje. Proti tomu je to Brno tak malinký a tak útulný a že se sem ráda vracím. A myslím, že mě to až teď čeká, nějaký ten vztah. Jestli si Prahu zamiluju, tak to bude ještě nějakej čas trvat.

Sasanka: Jaký máš tak obecně názor na pražské inscenace? Známé osobnosti... Spíš v muzikálu.

Helenka: Já viděla málo pražských inscenací na to, abych mohla porovnávat nebo takhle o tom otevřeně mluvit. Na muzikálu jsem byla snad třikrát, od školy. A činohra, to jsem viděla už víc kusů, teď třeba tu poslední sezonu jsem viděla akorát dvě představení, co dělá Dočolomanský se svým divadlem Farma v jeskyni. A to teda klobouk dolů. To je pohybový divadlo, zvukový divadlo, který je podle mě na evropský úrovni. Tak jak jsem měla příležitost vidět představení v Německu, nebo i anglických skupin, které sem přijely s divadlem, tak si myslím, že to má opravdu vysokou úroveň.

Sasanka: Spousta lidí říká, že chodí do divadla v Brně proto, že tady ti herci nejsou mediálně známí a obecně podávají lepší výkony a divadlo má lepší úroveň.

Helenka: No, co já vím, tak se takhle o tom, co ty říkáš, mluví o muzikálu. Který teda je pouze v Městským divadle. Je pravda ta, že v Praze je trend popových hvězd, nebo těch, kteří jsou známí svým jménem, dobře zpívají, ale takovej ten muzikál, kde by měl herec 100% umět hrát divadlo, zpívat a tančit, to si myslím, že mnohem lepší příklad je tady v Brně. I když, ono s průběhem let se to mění.

Sasanka: Měla jsi někdy chuť hrát v nějakém filmu, jít na nějaký konkurs?

Helenka: Samozřejmě mám zájem o film a o televizi, ale to všechno tak strašně letí, že nebylo kdy, nebylo jak. Když jsem měla možnost nějakého filmu, tak jsem byla jenom dvakrát na konkursu a to nevyšlo, takže jsem to nechala spát. Ale myslím na to, že teď když budu v Praze, začnu se nabízet víc v různých agenturách a dál třeba nějakou práci seženu.

Sasanka: Máš nějaký oblíbený film, herce - světově známého?

Helenka: Johny Depp. (smích) Johny Depp je moje filmová hvězda.. Jinak těch herců je víc, ale teď třeba díky tomu, že jezdím do Německa, mám možnost poznat německou filmovou tvorbu a konkrétně třeba ty herce. Ne, že bych se s nima osobně setkala, ale tak, jako jsou u nás známí televizní, filmový herci, tak tam se dozvídám, kdo je známý německý herec. Takže mě spíš zajímá kinematografie vůbec. Tak jak je německá, francouzská... já jsem spíš příznivec evropský kinematografie, než americké. S

Sasanka: Takže chodíš třeba někdy do kina?

Helenka: Chodím. Teď jsem byla na posledním Jarmushově, teda tuším, že je poslední, Kafe a cigára. Teď minulej týden to bylo. Tam je taky plejáda slavných osobností.

Sasanka: Kdyby sis mohla vybrat, co bys šla dneska večer hrát?

Helenka: Dneska večer hrát... Já už bych chtěla hrát toho Macbetha. (smích)

Sasanka: To je to tak pěkný?

Helenka: No tak protože jsme v tom teď začali plavat a tak se to rozkrývá, objevuje, to je vždycky to největší vzrušení. Aspoň pro mě. Když člověk je tím nahlodanej a přemýšlí o tom ráno, když vstane, když jde večer spát a když jde po ulici... Ještě jsem se neučila text zpaměti, ale už některý repliky mi tak samy přichází do hlavy a to je na tom nejlepší, že už si musím vzít ten text a musím se podívat, jak to tam opravdu je. A teď o tom přemýšlím, a o tisíci způsobů, jak se to dá říct, jaká je pod tím myšlenka, a to mě baví.

Sasanka: My když jsme zkoušeli ve škole, tak se potom nemluvilo jinak než replikama z toho představení. Taky se ti to stává?

Helenka: Určitě. Já myslím, že všichni herci to tak mají. A to právě některý repliky se tak zprofanujou, že to už je potom jedno, z jakýho je to představení, jenom se řekne ta replika a už se všichni smějou.

Sasanka: Říká ti někdo přezdívkou, jménem z nějaké inscenace?

Helenka: Režiséři, když oslovují herce, když dělají spolu nějakou věc, tak ho potom oslovují tím jménem, co hraje tu figuru. Takže mi Hanka říkala Julinko, Julie, nebo Anežko, když jsme zkoušeli Maškarádu... Jedna kamarádka mi říkala Električko, Elektro.

Sasanka: Když se ještě vrátíme k té Praze, ty jsi tam hrála poprvé tu Maškarádu?

Helenka: To bylo první, co jsem tam nazkoušela.

Sasanka: A když ses tam seznamovala s kolegy, jak sis tam připadala, když jsi většinu lidí neznala?

Helenka: No... asi když jsem přišla do Městskýho divadla poprvý, byla jsem víc nervóznější z toho, že ty lidi neznám a nevím, co mě čeká. Teď už jsem tam přišla tak ostřílená, otrkaná, že tam nějaká tréma nebo nervozita už nebyla. A navíc ti herci, ti kolegové jsou moc fajn. Moc vstřícní ti pomoct a berou tě jako sobě rovného, takže tam nebyl žádnej problém.

Sasanka: Já vždycky tak odbočím úplně někam jinam... Teď mě napadá třeba, že na těch našich internetových stránkách je sekce různých přeřeků, hlášek... Takže něco, co si pamatuješ – nějaký významný přeřek?

Helenka: Naštěstí jsem nikdy takový významný přeřek neměla. Už jsou známé historky přeřeků – třeba pan Donutil, Bolek Polívka tím jsou slavní, protože tyhle historky sbírají a nabízí svým posluchačům. Mě se to teda naštěstí, musím zaklepat, nikdy tak dramaticky nestalo. Já vím, kdy jsme hráli Elektru. To bylo tím, že jsem se to špatně naučila, v textu bylo: „A teď když už je všechno pryč.“ A já jsem se naučila a říkala: „Teď, když už je všechno v pořádku.“ Když se to hrálo po dlouhý době, vzala jsem si text a zjistila jsem, že jsem se to naučila špatně. A to jsem neměla dělat. Protože jsem potom přišla na jeviště a v takové vypjaté situaci jsem prohodila: „Tak teď, když už je všechno v prd..“ Teď mě to došlo, že to samozřejmě dopovědět nesmím. (smích) A ta chvilka na tom jevišti je neuvěřitelně dlouhá, i když je to jedna sekunda to přijde jako celá věčnost. Ale to nebyl tak nějak zásadní přeřek. Stalo se mi párkrát, že jsem zapomněla text. Ale nejdůležitější v této chvíli je, aby člověk zůstal naprosto klidný a ono to do té hlavy přijde samo. Je tam sice nějaká pauza, ale vždycky se z toho dá nějakým způsobem vylhat. Takže... no... (smích)

Sasanka: A někomu jinýmu, když se něco takovýho stane. Jak to řeší ostatní?

Helenka: Já jsem si teď představila Viktora Skálu a myslím, že ten by se začal smát. (smích) Viktor mi teď vlastně hraje partnera, hraje Macbetha, takže spolu zkoušíme a on je naprosto neuvěřitelnej komik. Právě proto se tolik těším. My jsme spolu vlastně zatím nehráli žádnou dramatickou věc.

Sasanka: Já si ho v tom ani neumím představit. On je takový komik! Třeba ve Slaměným klobouku na začátku druhé půlky. Viděla jsi to?

Helenka: Neviděla.

Sasanka: Úžasná scéna s lavórem, budíkem a potom židlí. Je tam velká komunikace s hledištěm. Ale vůbec v tom Slaměným klobouku se každých pět minut někdo otáčí, nebo si dává klobouk do obličeje a směje se. Rozesmívají tě třeba kolegové, nebo umíš udržet vážnou tvář? Mě to třeba nejde.

Helenka: Tak to záleží. Samozřejmě, když jsme hráli Znamení kříže, tak tam si člověk nedovolí ani náznak smíchu. Už tím, jak je to představení vedený, tak tam by se to ustálo, si myslím. Tam bych to ustála. Ale komedie, třeba Vydrž, miláčku!, tam jsem se několikrát odrovnala na scéně. A musela jsem se opravdu otočit a smála jsem se a lidi tleskali. A nešlo hrát dál...

Sasanka: Ale diváci potom z toho mají mnohdy větší zážitek.

Helenka: Ale já si myslím, že by to nemělo zůstat pravidlem, víš. Že by se to představení vždycky mělo hrát tak, jak je to secvičený. A jestli se něco takovýho stane, tak je to ten bonbónek na tom. Taková ta třešnička na dortu. Tam, kde je to záměr, ano, proč ne.

Sasanka: Slyšela jsme o květnovým představení 1+1, že takové ještě nebylo od premiéry. Že tam byl jeden kiks za druhým. A co mi teda utkvělo v paměti, byla hláška, kdy se Porterhouse ptá Stanleyho, jak přišel k té hlavě. A Stanley na to: „Prostě mi na tom krku narostla.“ V tom okamžiku se všichni na jevišti začali hrozně smát. A když jsem to viděla víckrát a vím, že to v tom scénáři není, je to ohromný kouzlo. Ty třeba chodíš na některý představení víckrát?

Helenka: No, když si můžu vybrat, tak jdu spíš na něco novýho, abych toho viděla víc. Ale byly i představení, který jsem viděla několikrát po sobě. Třeba Brouka v hlavě, na tom jsem myslím byla třikrát. Ale s tebou se to nedá srovnat, že jo. (smích) Když mám možnost, raději jdu na něco, co jsem ještě neviděla, třeba do jinýho divadla. Když už mám teda večer volno... Ale to jsem ještě chtěla říct k té improvizaci, že taky potom záleží na kvalitě herce, na jeho schopnostech a nadání. Jak umí v tu chvíli improvizovat. Třeba takovej Alan Novotný, to je úžasnej exemplář!

Sasanka: A Viktor Skála...

Helenka: Viktor Skála, nebo pak Erik Pardus... Myslím, že na nějakou bezprostřednost na jevišti jsou spíš chlapy. Ale viděla jsem ještě na škole záznam s paní Vašáriovou a ta byla taky úžasná. Ta taky dokázala improvizovat na jevišti a já to obdivuju. Když někdo dokáže takhle vybruslit ze situace. Možná kdyby mně se to stalo, nevím, co bych v tu chvíli dělala, co by se stalo. Nevím, co by mě v tu chvíli napadlo.

Sasanka: Co na mysli, to na jazyku... Taky by mě zajímalo, když se vrátíš do školních let, jaký jsi byla student? Byla jsi hodná?

Helenka: Já jsem byla jedničkářka. Na základní škole mě milovaly všechny učitelky. Dávala jsem pozor ve škole a potom jsem se doma neučila. Napsala jsem třeba nějaký domácí úkol, ale nikdy jsem nemusela otevřít tu knížku. Což potom byl problém už na střední škole, kdy se člověk přece jen musí do těch knížek ponořit. Tak jsem se spíš věnovala všemu ostatnímu než škole a pak jsem třeba doháněla. Horko těžko. Ale vždycky mi to tak nějak prošlo. I potom na výšce. Já jsem se to vždycky na poslední chvíli nějak stihla naučit. Což si myslím, že není zrovna dobrá známka člověka, nebo dobrej rys, když člověk něco dohání na poslední chvíli. No ale zaplať pánbůh, andělíčku děkuju, že mě to vždycky nějak dopadne. (smích)

Sasanka: V dnešní době se ti hodní studenti až tak často nevidí. Já se ještě vrátím k divadlu a zajímalo by mě, jestli máš nějaké silné zážitky, na co budeš hodně vzpomínat.

Helenka: Já budu určitě vzpomínat na kolegy z divadla. Pak to budou ty historky, přeřeky, na to budu určitě vzpomínat v dobrým. Tak nějak tuším, že čím víc je člověk starší, tím víc zapomíná, takže právě ty první dojmy a okamžiky na jevišti, ty tam zůstanou.

Sasanka: Myslíš, že by ses ještě někdy vrátila zpátky do Brna do angažmá? Nebo ještě neuvažuješ takhle dopředu?

Helenka: To nevím. To nedokážu říct. Ta cesta je tak daleká a tak široká, že teď po tom, co jsem udělala ten krok, že jsem z toho divadla odešla, opravdu nedokážu říct, jestli se někdy vrátím. Ale vím, že se budu vracet do Brna, určitě. A jestli to bude Městský divadlo, nebo Provázek, nebo jestli budu třeba někdy dělat něco s Bolkem, tak vím, že určitě to Brno. Jednak jsem se tady narodila, mám tady rodinu, přátele a je to moje doma. A myslím, že i s tím divadlem to zůstane propojený, že se sem budu vracet.

Sasanka: A máš vůbec někoho v Praze, nebo tam jezdíš sama?

Helenka: Jezdím tam sama. Samozřejmě, jsou tam přátelé a kamarádi, kteří se mnou studovali JAMU, z vyšších ročníků, kteří tam hrají po divadlech. I tam teď přímo je několik mých spolužáků. Ale takoví ti kamarádi, co nejsou z práce, tak ti jsou tady. Ty v Praze nemám.

Sasanka: Tak to přijde...

Helenka: To musí přijít.

Sasanka: Pamatuješ si nějakou historku z divadla?

Helenka: Nějakou historku... jéje... Tak to raději vypni, protože to já musím povzpomínat... (smích)

Helence děkujeme za rozhovor a všichni jí přejeme, i když mimo diktafon, aby se jí v novém divadle dařilo a hrála pořád tak pěkné role jako doposud. Držíme pěsti!

Ptala se: Sasanka (22.9.2006)

zdroj Neoficiální stránky MdB,cz
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář