Jdi na obsah Jdi na menu
 


Viktor Skála

Viktor Skála,*3.3.1968 - herec

Absolvent JAMU. Po několika málo sezónách se vrátil do angažmá Městského divadla Brno.

Rád vzpomíná na tyto role: Mistr (Mistr a Markétka), Tiberge (Manon Lescaut), Bernard (Smrt obchodního cestujícího), Peer Gynt (Peer Gynt), Bruce (Nevyléčitelní), Alan Campbell (Obraz Doriana Graye), Garry Lejeune (Bez roucha), Lucien (Romeo a Jana)

 

zdroj MdB,cz

Viktor Skála (* 3. 3. 1968)

Jak je důležité míti FilipaViktor se narodil v Brně jako jedno z dvojvaječných dvojčat. Navštěvoval dramatický kroužek na Lidové škole umění, proto se později rozhodl pro studium herectví na konzervatoři, po jejímž absolvování vystudoval ještě JAMU – obor činoherní herectví (podobně jako mnozí další si vysokoškolské studium protáhl ze čtyř na pět let, absolvoval 1992). Ve stejném roce se do čela Městského divadla Brno dostal jeho nynější ředitel Stanislav Moša, který Viktorovi nabídl angažmá. Viktor přijal a kromě tříleté přestávky tu působí dodnes.

Na svém kontě má bezpočet rolí tragických, komických i dramatických. Výrazně na sebe upozornil především osobitým ztvárněním Mistra v dramatizaci Bulgakovova románu Mistr a Markétka (inscenace byla zaznamenána Českou televizí a čas od času se objevuje na obrazovce) a také jako Peer Gynt ve stejnojmenné inscenaci.

EquusPřipomeňme některé jeho další role: Lucien (Romeo a Jana), Garry Lejeune (Bez roucha), Tiberge (Manon Lescaut), Bernard (Smrt obchodního cestujícího), Bruce (Nevyléčitelní), Kotrba (Marná lásky snaha), Adam Brant (Smutek sluší Elektře), Dale Harding (Přelet nad kukaččím hnízdem), První muž (Jindřich VIII.), Septimus Hodge (Arkádie), Gil (Znamení kříže), Merkur (Amfitryon), Hádés (Odysseia), Mluvčí (Magická flétna), Básník (Máj), De Guiche (Cyrano z Bergeracu), Beauperthuis (Slaměný klobouk), Strassky (V jámě lvové), John Worthing (Jak je důležité míti Filipa), Arnold Crouch (Vydrž, miláčku!), Tatarinov a Gruber (Smrt Pavla I.) či Cyril Abid (Deník krále). Nejnověji ho můžeme vidět jako Krále, Kata z Lille a Tatínka ve hře Tři mušketýři, režírované Hankou Burešovou, a také jako Borise (Viktora) v intelektuální komedii Kumšt v režii Zdeňka Černína. Asi nejvýraznější jeho současnou rolí v MdB je hlavní postava dramatu Equus - psychiatr Martin Dysart.

Objevuje se také v činoherních úlohách v muzikálech: Psycholog, Důstojník (Hair), Ernst Ludwig (Cabaret), Voltaire (Červený a černý), Lazar (Markéta Lazarová), Strážník (Šumař na střeše). Že ale také umí zpívat, to Viktor předvedl v postavě Arlecchina v inscenaci Kamenný host aneb Prostopášník a zazpíval si také na slavnostním večeru předávání cen Křídla v roce 2006, který celý moderoval.

Viktor SkálaZatím se dočkal nominace na Cenu českého divadla (za roli Mefistofela v Tragické historii o doktoru Faustovi) a umístil se i v širší nominaci na Cenu Thálie (za titulní roli Macbetha).

Kromě MdB je Viktor nepostradatelný ještě pro jinou brněnskou scénu, a to pro Divadlo U stolu. Na jeho sklepní scéně dosud ztvárnil a ztvárňuje Mefistofela (Tragická historie o doktoru Faustovi), Macbetha (Macbeth), doktora Kerženceva (Třetí trest) a nejnověji tajemného cizince Sama (Šamhorodský proces aneb Soud nad Bohem). Hra Třetí trest je navíc téměř monodrama.

Viktor hostuje také v G-studiu v komedii 1+1=3 (Stanley Gardner).

Zahrál si též v televizní inscenaci Elektrický nůž (1999, vystupuje zde po boku Ladislava Lakomého), v pohádkách Třetí sudička (1986) a Král lenochů (1989), v dramatu Svlékání kůže (1991) nebo ve filmech Krev zmizelého (2005) a Já z toho budu mít smrt (2005). Vidět jsme ho mohli i v několika dílech seriálu Četnické humoresky. V první polovině roku 2009 se můžeme těšit na dvoudílný spíše komediální film z období protektorátu Velkofilm, kde Viktor ztvárňuje jednu z hlavních rolí.

Ve volném čase Viktor hodně čte, zajímá se o dějiny druhé světové války, občas si zahraje tenis, ale především rád a často běhá. S oblibou také tráví volný čas v přírodě.
 

zdroj Neoficiální stránky MdB,cz

Rozhovor s Viktorem Skálou

Náš rozhovor s Viktorem Skálou se uskutečnil krátce po představení Tragické historie o doktoru Faustovi v Divadle U stolu a těsně před představením Amfitryonu v MdB, v prostředí divadelního klubu. Tak jsme nemohli začít jinak než vzpomínkou na již zmíněného Fausta.

Fan: Když se vrátím k pondělku, tak ve Faustovi jste měl hodně co dělat, abyste v jedné scéně, kdy Vás coby Mefista vyvolají pánové Mazák se Sagherem, nepropadl v záchvat smíchu.

Viktor Skála (V.S.): Já jsem to nevydržel, já jsem se smál, ale kdybyste viděli Petra. Ten měl to štěstí, že seděl pod obloukem a mohl si tvář zakrýt, ale taky to nevydržel.

Fan: Už je tu divadelní sezóna, přesto mi nedá, abych se nezeptala, jak jste prožil letošní prázdniny.

V.S.: Já jsem prožil letošní prázdniny moc krásně, a mimo jakékoliv divadlo a jakékoliv přemýšlení o divadle. Když to tak spočítám, tak jsem byl měsíc a půl na horách.

Fan: A kde přesně?

V.S.: Já jsem byl hlavně v oblasti severní Moravy – Kralický Sněžník a Jeseníky. V Jeseníkách jsem byl přímo na Pradědu. Tam jsem byl 14 dní, byl jsem u kamaráda, který tam bydlí na chatě. Mám to tam moc rád, a hory mám obzvlášť rád.

Fan: A pěstujete turistiku?

V.S.: Ano, i sám chodím, třeba na týden. Sbalím si stan a vyrazím. Je zajímavé být v tu chvíli jen sám se sebou. Ale je to dobré, když je člověk jinak pořád mezi lidmi.

Fan: Co zrovna zkoušíte? Můžeme se na Vás těšit i v jiných divadlech? Neobjevíte se např. v chystaném Macbethovi v Divadle U stolu?

V.S.: Ale to je záludná otázka (smích). Ale vy to víte, objevím. Budu hrát Macbetha, vy to nevíte?

Fan: Tak to jsme nevěděly.

V.S.: Tak Macbetha budu hrát přímo já a Helenka Dvořáková bude hrát Lady Macbeth. Dál se tam objeví Igor Ondříček, Jan Mazák, to jako z lidí od nás z divadla. Bude to mít premiéru 1. a 4. listopadu. Navíc je úžasné, že v MdB mi vyšli vstříc, takže tu nic nového nezkouším a můžu se té roli plně věnovat. Je to úžasné, protože role Macbetha potká člověka jednou za život.

Fan: Jaké role se Vám zkouší lépe – tragické, nebo komické?

V.S.: Když zkouším dlouho role komické, tak se mi zkouší lépe role tragické. Když zkouším dlouho role tragické, tak se mi lépe zkouší role komické. Nejlepší je to mít vyvážené. A je taky třeba role, která vám sedne líp nebo hůř. S některou se potýkáte víc, s některou míň, ale říkal jsem si právě teď, že by bylo dobré mít nějakou tragičtější roli. Což se mi podařilo.

Fan: Jak se Vám vůbec hraje na tak malém prostoru, který nabízí sklepní scéna Divadla Husa na provázku? V čem je podle Vás základní rozdíl oproti scénám MdB?

V.S.: No... na Provázku se mi hraje dobře a tady (MdB, pozn.aut.) se mi hraje taky dobře, ale úžasné je, že ten prostor je malý, takže člověk může ztišit hlas, může to být... neříkám civilnější, to ne, ale intimnější. To znamená, že když člověk zkouší na velkém jevišti, tak musí samozřejmě myslet na to, aby ho bylo slyšet až do poslední řady, musí myslet na gesto. Když jen málo máchne rukou, tak to není vidět. Je důležité, aby to gesto bylo vidět i ve 14., 15. řadě. O Hudební scéně ani nemluvě. Ale tam jsou zase mikroporty.
Na sklepní scéně je příjemné, že člověk je tam tak blízko, vidí toho herce, že mu neunikne žádný detail. Ale je to úplně jedno, herecké nasazení musí být stejné jak tady na velkém prostoru, tak na menším prostoru. To ten divák vždycky pozná. Tak to jsem ve zkratce řekl dobře, že? (smích)

Fan: Správně.:) Jak máte rád kontakt s divákem během představení? Mám na mysli především komedii Slaměný klobouk, kde často nastává konverzace právě mezi Vámi a obecenstvem.

V.S.: Mám to rád, jinak bych s tím divákem nekomunikoval, a nebojím se toho komunikovat s ním. Zvlášť v té komedii. Akorát si člověk musí někdy dávat pozor, aby to příliš nepřepískl nebo nepřehnal, to i kvůli ostatním kolegům, aby se to představení takzvaně nerozvezlo, aby to vždycky držel v nějaké mezi, aby se potom příliš nepředváděl.

Marke: Chtěla bych se zeptat, jestli Vás konkrétně ve Slamáku někdo tak vyhodil, že jste nevěděl co říct?

V.S.: Při komedii je to dobrý, z toho se dá vždycky nějakým způsobem dostat. Ale stalo se mi, ale to neřekl přímo divák mně, když jsem hrál Peer Gynta, tak v první řadě přímo proti mě seděl nějaký manželský pár, tak přes padesát jim mohlo být. Já měl monolog, který začínal: „Vykouknu ven a on tam stál, sob tučný, lesklý, samý sval, takového jsi nikdy neviděla, bác, střelím ho radši hned, a on pad jako podeťatý ...“ a ten pán se tak otočil na manželku a říká: „Ty, to není komedie?!“ a já jsem pokračoval a on říká: „A ještě je to ve verších!“ Tak to jsem se na to díval a věděl jsem, že tyto diváky asi už neoslovím.
Musím ale říct, že se mi nestalo, že by mě nějaký divák zákeřně nějak vyhodil z kontextu. To bych se ani nenechal (smích).

Marke: Vím, že jste se jednou nechal slyšet, že když Vám ve Slamáku jednou nikdo nic neřekl, že jste z toho byl vyjevenej.

V.S.: No, né, já už jsem si na to zvykl. A teď když už se nikdo neptá, tak mě to už i schází.

Marke: No, my jsme si posledně říkaly, že když se tak nikdo neozývá, tak mu řekneme...

V.S.: ...tak mi tak pomáháte. V jistém směru.

Fan: Často Vás vídáme provádět doslova kaskadérské kousky na jevišti. Proto se ptám, jak se fyzicky připravujete na představení?

V.S.: Ne, nijak zvlášť se nepřipravuji.

Marke: Třeba to skákání na zeď při Faustovi?

V.S.: Totiž, to říkal František Derfler, když jsem to zkoušeli: „Viktore, vidíš tady tu klenbu, bylo by dobrý, když ten Petr (Štěpán, pozn.aut.) tam sedí opřený, kdyby ses rozběhl, ten oblouk přeběhl a seskočil dolů.“(smích) Já jsem řekl: „To ne.“
Ale při tom skoku se normálně rozběhnu, vyskočím na zeď a odrazím se. Jenom vím, že jak mám ten dlouhý plášť, že si ho musím chytit. Ale taky se mi stalo, že jsem spadl. Hodil jsem tygra a taky jsem jednou úplně prošlápl prkno, že mi zajela noha asi 30 centimetrů do podlahy. To jsem vyskočil, odrazil jsem se, dopadl jsem a udělalo to „tuf“. A já jsem takhle to prkno vzal, udělal jsem „chachachachá!“ a s tím jsem odešel (smích).
Jinak nemám žádnou průpravu, ale vychází to dobře. Ono to možná vypadá efektně, ale není. Důležité je – dobře se rozběhnout a dobře se odrazit.

Fan: Teď jsem si vzpomněla na jednu z nejoblíbenějších inscenací 1+1=3, tam coby Stanley Gardner máte taky jeden kuriózní kousek, a to skok za gauč. Jak zvládáte jej?

V.S.: Fakt? No jak, já se rozběhnu a skočím.

Fan: A to tam nemáte něco změkčeného?

V.S.: Ne, no tak já normálně skočím a dopadnu na ruce a ztlumím to. No tak já to tady ukazovat nebudu, ale skočím, narovnám se a dopadnu. Za tím gaučem je asi takový 20-30 cm schodek, takže to vypadá, že dopadnu úplně za ten gauč, a to, že je to o 20-30 cm výš, to divák nevnímá. Takže ono to není taková výška, to znamená, že dopadnu výš, než se to zdá divákům.
Vzpomínám si, že když jsme hráli premiéru - Apolenář hrál první, já hrál druhou - tak se stalo, že Evička Hrbáčková propadla dveřmi. Při té scéně, jak tam jsme my tři, Stano Slovák, Evička Hrbáčková a já, v té první půlce tam máme takový ten dialog, že Stanleyho vyprovodíme na autobus do školy, zavřou se dveře od autobusu a on odjede do školy. Nevím, z jakého důvodu byly zavřené dveře, a ona se nějak rozčílila, jakoby na mě, já jsem uhnul a ona nějak neudržela rovnováhu a spadla do dveří a udělala do nich díru. A lidi se moc smáli a my taky.

Fan: Jak se Vám hraje třeba tato komedie, ve které se třeba ocitnete jen několikrát do roka?

V.S.: Já jsem toto představení minulou sezónu hrál dvakrát.

Fan: A jak jste řešil text?

V.S.: No, to je problém. Já vždycky chodím a říkám: „Děcka, já mám takový strach.“ A oni říkají: „Z čeho, proč TY máš strach?“ A já na to: „Ale ne o sebe, o vás.“ Protože jak je to ta „konverzačka“ a teď to musí logicky navazovat, tak se někdy stane... no, vždycky se z toho člověk nějak vylže, protože ví to téma, ale je to nepříjemný, když se to hraje tak málo. Ale zase je to dobrodružství a to mě baví, že mohou vzniknout nečekané situace. A jsou herci, kteří se z toho dokážou dostat dobře, a jsou zase herci, kteří mají ty věci tak naučené, že jim dělá problém improvizovat.

Fan: Patříte mezi ty herce, kteří se, když spadne opona, z role dostávají dlouho? Nebo jinak, zosobňujete si své role?

V.S.: Ne, já se z toho dostávám. Pro mě je to, jako bych si oblékl kabát, protože já říkám, že ta role nejsem já, já ji jen vytvářím. Takže nejsem ten typ herce, který by se z toho dostával nějak velmi těžce.

Fan: V poslední době se na jevišti setkáváte se stejnými lidmi (Petr Štěpán, Jan Mazák, Tomáš Sagher apod.). Může být toto setkávání ještě něčím obohacující? Jaké to má výhody nebo nevýhody?

V.S.: Řeknu vám to takhle, přesně s těmi lidmi, co jste jmenovali, hraji moc rád. I s jinými kolegy. Když je ten herec dobrý, pokud k hraní přistupuje poctivě, tak se snaží vždycky něco vylepšovat – být lepší a lepší. A je to tak, že i člověk se mění, a i to se pozná v té roli.
V roce 1999 jsem hrál Mistra, pak jsem v roce 2000 nazkoušel Peer Gynta. Mistr se hrál několik let, zatímco Peer Gynt se hrál asi rok, ale najednou třeba zjistíte, že Mistr se úzce prolínal v nějakých tématech s Peer Gyntem, a najednou za půl roku hrajete nějakou pasáž jinak a je to jakoby přesnější. No, a k tomu, že se mi s Petrem Štěpánem hraje dobře. S ním jsem se poprvé setkal ve Filipovi, a tak poznáte, že i ten Petr se vyvíjí herecky. Pokud se kolega vyvíjí herecky, tak Vám to nedá a ovlivní Vás to ve Vašem výkonu. Zase to pak určitě obohatí i jeho, a to souvisí jak s Honzou Mazákem, tak s Tomášem. S nimi se mi hraje dobře. I s jinými, Igorem Ondříčkem a s Pardusem a s dalšími, aby si zase nemysleli, že... s Irenkou Konvalinovou apod.

Fan: Jakou inscenaci poslední doby máte rád (nemusí být jenom v MdB) a proč?

V.S.: Já mám rád Fausta, Vydrž miláčku, ono je to prvotina Raye Cooneyho, není to sice taková „řachanda“ jako 1+1=3, ale mám to rád, i Slamák. Já teď nevím, v čem všem hraju, asi hraju ve více věcech. Jo, v Amfitryonovi, to mám taky rád. A ještě Znamení kříže mám rád.

Marke: Oddyseia.

V.S.: Oddyseia, ale to je taková rolička. Tam je nevýhoda, že musím vždycky hodně dlouho čekat.

Fan: A co děláte, když tak dlouho čekáte?

V.S.: Tak jsem třeba v šatně a čtu si.

Fan: A co čtete?

V.S.: Třeba čtu noviny.

Fan: A třeba nějaké knížky? Vaše oblíbené kupříkladu.

V.S.: Mám, Pouští a prérií od Karla Maye. V podstatě ale nemám čas. Když si to tak uvědomuji, tak jsem dlouho žádnou knížku nepřečetl. Ale čtu si, třeba mám hodně rád encyklopedie. Mám doma úžasnou knížku, je to Antická encyklopedie, asi 7 cm tlustá, a v té může pořád člověk hledat a listovat. Mám taky rád literaturu faktu. Nečtu básně, to se přiznám.

Fan: Petr Štěpán kdysi v jednom rozhovoru tvrdil, že teď v Brně není opravdová experimentální scéna. Tvrdí, že v nynějším CED (Centrum experimentálního divadla) se hraje 120 let staré divadlo. Jaký máte na toto názor?

V.S.: Tak to bych vůbec netvrdil, protože nevím, co tam Peťa viděl. Je fakt, že na Provázku jsem dlouho nebyl, ale věřím tomu, že Vláďa Morávek je taková osobnost, i když samozřejmě...

Fan: Ale on zase nastoupil nedávno.

V.S.: No, nedávno. Třeba jsem ale viděl Renatu Kalenskou v HaDivadle, to představení se mi moc líbilo. Vždy, když vidím třeba jiný soubor nebo jiné divadlo, tak s tím nemusím souhlasit, můžu mít jiný názor na divadlo, ale vždycky poznám, jestli je za tím kus poctivé divadelní práce, a to vždycky ocením. Ale je fakt, že na Provázku jsem dlouho nic neviděl, takže takhle to nemohu posoudit. Ale nadchlo mě, to už je rok zpátky, co jsem viděl tu Renatu Kalenskou.
Vlastně v rámci CED je i Divadlo U stolu. Ne, to bych takhle netvrdil.

Fan: A teď trochu do blízké historie. Jak vzpomínáte na roli Mistra v Mistrovi a Markétce? A četl jste tento román od Bulgakova?

V.S.: Ano, samozřejmě jsem to četl. Když jsem se dozvěděl, že budu hrát Mistra, tak samozřejmě si vždycky přečtu knihu, když vím, že ta hra z nějaké knižní předlohy vychází. Taky jsem četl i Fausta apod. Člověk chce mít vždycky přehled o té době atp.
Co říct o té knížce? Já vím, že tato kniha byla předlohou pro několik filmů, ale ona je tak neuvěřitelně obsáhlá, že z toho jde udělat třeba patnáct celovečerních filmů, možná to přeháním, ale možná deset, každý na jiné téma. Samozřejmě je tam ústřední motiv lásky Mistra a Markétky a ten román na mě velmi zapůsobil a to i z toho důvodu, Vy jste to nezažili, ale já jsem se narodil v roce 1968, takže ještě si pamatuji nějakým způsobem tu normalizaci. Člověk, který neprožil třeba stalinistický režim, co tam do toho proniká, já jsem o tom taky četl nějaké knížky, co to vlastně bylo. Tehdy ve třicátých letech vůbec v Rusku, v Moskvě... Bulgakov se třeba zmiňuje o tom, jak se tam ztrácejí lidi. On to posunul až do grotesky, ale to tak opravdu bylo. To se objevuje i v knížce, kdy samotný Mistr měl sbalený kufr, protože bylo známo, že NKVD chodila pro lidi po půlnoci. Pod těmi lidmi se pak slehla zem a už je nikdy nikdo neviděl. Skončili v gulacích, nebo je zastřelili hned. Takže ta knížka je o obrovském strachu, o bolesti a o veliké lásce.
Já jsem hodně vzpomínal na Mistra a Markétku. Teď už je to dobré. Pro mě to byla velmi těžká role, velmi jsem ji prožíval, intenzivně. A skutečně, když skončil Mistr a Markétka, tak nebyl týden, abych si na to nevzpomněl, na to představení. Teprve po dvou letech už si na to moc nevzpomenu, ale tak to bylo intenzivní. To byla asi jedna z nejintenzivnějších divadelních prací, a vůbec, něco, co se jakoby do mě vtisklo, protože s Alenkou se hrálo výborně, tak jsem byli na sebe naladěni, i ty okolnosti byly dobré, že si myslím, že to bylo svým způsobem výjimečné představení i v kontextu celé republiky. Takže, když si na to vzpomenu, tak si na to vzpomenu rád a scházelo mi to představení.

Fan: Jsou nějaké podobné role, po kterých se Vám stýská?

V.S.: Na Peer Gynta taky vzpomínám rád, to jsou role, s kterýma se člověk potká jednou za život, a Peer Gynt je úžasný v tom, že se tam dá obsáhnout celý lidský život, samozřejmě v nějakém náznaku. To je taky výjimečné, ale hlavně člověk vždycky vzpomíná, jaká byla ta práce, s kým to dělal, velmi záleží na režisérovi, což práce se Zdeňkem Černínem byla úžasná na Mistrovi a to stejné s režisérem Polákem na Peer Gyntovi, ten taky patří mezi úžasné režiséry.
Teď jsem si třeba vzpomněl na Arkádii, kterou jsme dlouho nehráli, a ani nevím, jestli ji budeme ještě hrát. Taky jsem měl moc rád Septima Hodge. A vzpomenu si na Prostopášníka. To byly dobré hry, s dobrými režiséry, s dobrými kolegy. Ale nedovedu si představit, že bych teď měl hrát Prostopášníka, po dvou letech. To je taková makačka.

Fan: A jakou hudbu rád posloucháte?

V.S.: Tak já Vás asi zklamu. Já tím, že mám tři dcery, které poslouchají toho Arashe a tak různě, tak, že jo, je jim 13, 11 a 8, no tak si to vždycky poslechnu, abych byl v obraze, co to je... Mě to nějak moc nebere, a v podstatě já neposlouchám žádnou hudbu. To je zajímavé, že? Ale jsou písničky, které se mi líbí, ale neuvědomuji si, že bych sedl a pustil bych si cédéčko, nebo tak. Ale líbí se mi třeba Čechomor, Bárta, a mám rád i vážnou hudbu, to spíš klasiku, jako třeba Mozarta, Beethovena, ale skoro vůbec neposlouchám. Třeba když jedu v autě, tak si třeba pustím rádio, ale jinak to většinou vypínám.

Fan: Teď jste mi připomněl, jak se Vám vůbec líbil festival Dokořán, který se konal na konci minulé sezóny?

V.S.: Líbil se mi. To jsem právě moc rád, že jsem to viděl. Třeba Myška z bříška mě nadchla naprosto. Ta byla úžasná. Moc se mi líbila i Smrt Hippodamie. Ještě jsem viděl Křik, ale u něj jsem zjistil, že jsem odešel asi 10 minut před koncem. Protože to byl takový nával deprese, která se neustále opakovala, oni v tom zoufalství z jeviště neustále obrazně křičeli. Jsem rád, že jsem mohl vidět alespoň tyto tři věci. Ono je to moc dobré i pro herce vidět jiné věci. My jsme tady tak vytíženi. Třeba si někdy říkám: „Půjdeš do divadla.“ Tak mám někdy pocit, že jdu do práce. Já si teď dělám samozřejmě legraci.
Ještě se vrátím k tomu, že ten Mistr byl tak intenzivní, že když se natočil do televize, tak já jsem se díval na první polovinu a na druhou už jsem se nepodíval a od té doby jsem to neviděl, protože já jsem to tak prožíval, jako bych to hrál, tak jsem si říkal, co se budu vyčerpávat (smích). Ale někdy, když už má člověk hodně toho divadla, tak už nemá ani chuť jít někam jinam. Ale musím se jít zase na něco podívat.

Fan: Co je pro herce jako Vy největším uznáním za Vaši práci?

V.S.: Když jsou diváci spokojeni. Je třeba fakt výborné, když člověk odehraje komedii a teď vidí, jak lidi odcházejí v dobré náladě. Já mám jednoho známého pána, který s divadlem nemá vůbec co dělat, je technicky zaměřený a normálně si vykáme, a on mi vždycky řekne: „Pane Skálo, mně to udělalo takovou radost, já jsem si v tom divadle tak odpočinul a pak jsme si udělali s manželkou takový pěkný večer, bylo nám tak dobře.“ Tak to člověka potěší. Tak to je třeba u komedie. Když odvedete dobře výkon - a je jedno, jaká je to role - a na toho diváka to zapůsobí, tak vás to těší. Pak vidíte, že to má smysl.
Třeba u Fausta je to dáno taky tím prostorem, ten má velké kouzlo, a vlastně tím, že je to tam tak blízko, a taky tím, že je tam ta klenba, tak ony se tam ty emoce zesilují. Kupříkladu Řekové, když stavěli amfiteátr – to je to demokratické hlediště, což je vlastně i tady, tak oni přesně věděli, proč to dělají. To mi říkal jednou pan architekt Melena: Oni věděli, že když sedí lidi v půlkruhu a něco intenzivně cítí, tak se to jakoby násobí, ale když je řada rovně, tak to jenom proběhne a ten zážitek není tak umocňující. To jsou věci, že?

Fan: Možná je to tím, že je to náznak kruhu, že to tam zůstává.

V.S.: No... V Divadle U stolu je úžasný, že ta blízkost tam je. To je jako film, ale je úžasný v tom, že je to živý film...

Fan: ...ale film nedokáže to, co divadlo...

V.S.: ...nedokáže, v tom je rozdíl. Pro herce je moc dobré, že může dělat i s jinými lidmi, v jiném prostoru, vždycky ho to obohatí. A obohatí to podle mne vždy na obě strany. Že se může zase něco naučit a tak.

Fan: Jaký film Vás v poslední době zaujal?

V.S.: Dobytí ráje kupříkladu, to teď dávali a já jsem to předtím neviděl. S Depardieuem. Ale teď jako nejnovější film, co běží v kinech? Do kin chodím taky málo. Chodím jen, když mám chuť, ale teď, to by musel být skutečně film, který by mě zaujal. Mám třeba takových deset filmů, které mám rád, ale v poslední době, co mě zaujal...chtěl bych se podívat na Krásku v nesnázích od Hřebejka. V kině jsem nebyl dlouho. Snad tři čtvrtě roku.

Fan: A jaké filmy máte rád?

V.S.: Třeba mám velmi rád film Vyšší princip, představte si. To je starý film, ale když se na to člověk dívá, tak zaprvé jak ti herci hráli, jak byli vedení režisérem, jak zahráli atmosféru, jakou to má myšlenku, tak je to tak umocňující, že dneska se máloco takového vidí. Nebo Matrix jednička, to byl pro mě film, který udělal zlom v kinematografii. Byl originální, teď už se to zase opakuje, ale v té myšlence byl samozřejmě novátorský. Pak mám rád Pelíšky třeba, ale i Pupendo, Musíme si pomáhat.

Marke: Tmavomodrý svět?

V.S.: Tmavomodrý svět je dobrý film, ale to už se mi víc líbí Kolja. Ještě mám rád film, ale to nebudete znát, ten skoro nikdo nezná, protože on v kinech neběžel, ale je úžasný, jmenuje se Vánoční koleda. Hlavní roli tam hrál Patrick Stewart - jen abyste věděly, co je to za herce, on hrál kapitána v několikáté sérii Star Treku, má holou hlavu jako já. Takže to byl úžasný film, ale ze Star Trekem nemá nic společného. Každopádně obsah je na dlouhé vyprávění.
Pak mě zaujal Gándhí, ale to už je taky starý film s Benem Kigsleym. Ale to bude víc filmů. V poslední době jsem ale žádný neviděl, tak nemůžu říct.

Marke: A co třeba prvorepublikové filmy pro pamětníky?

V.S.: To je zajímavé, ty já moc nemusím. Ty třeba miluje moje dcera nebo moje žena, ty to mají moc rády. Ale dívám se moc rád na komedie s Burianem. Jef Kratochvil říkal jednou velmi zajímavou věc, že Polívka je v určitém směru pokračovatel Buriana v improvizaci. On vyšel z té čisté komiky. Myslím si, že Burian dovedl těžit ze vzniklé situace, protože měl víc fantazie než všichni ostatní kolem. Herectví je totiž i o fantazii. Že v té situaci ho napadne něco, co by druhého ani nenapadlo, to je právě to, že člověk se na to dívá s úžasem. O tom je taky to herectví.

Fan: Máte nějaký rituál, předtím než vstoupíte na jeviště?

V.S.: Nemám.

Fan: Jak se člověk dostane do filmu, seriálu atp.? Proč si třeba myslíte, že je to v Brně těžší narozdíl do Prahy?

V.S.: Musí mít štěstí, a musí mít známé. Ale hlavně v Brně je to možná těžší proto, že se tu nic netočí.

Marke: Kromě Četnických Humoresek.

V.S.: Kromě Četnických Humoresek, kde hraje pět lidí, a jinak je všechno v Praze. Takže je to tak, jak to je.

Marke: A ještě pohádky se tu točí!

V.S.: To je možný, já bych tam mohl hrát třeba nějakého permoníka, nebo hejkala bych taky mohl hrát.

Marke: Igor taky hraje v pohádkách, prince a krále...

V.S.: ...a tak Igor! (smích) Ale tady se dělá velmi málo věcí.

Fan: O Vás je známo, že jste v roce 1996 opustil divadlo, abyste se věnoval úplně jiné profesi. Co jste dělal? A co bylo hlavním impulsem k návratu na prkna, která znamenají svět?

V.S.: Podnikal jsem. Moji kamarádi založili firmu a ta firma byla úspěšná, ale dopadlo to, jak to dopadlo, to je dlouhá historie. Tak jsem do toho jakoby nahlédl, ale zjistil jsem, že je dobré se držet divadla, že člověk má dělat to, co asi umí nejlépe.
Ale já jsem měl vždycky takové zlomy. Mám konzervatoř, JAMU – jsem tedy jeden z nejstudovanějších herců v Brně (smích). Třeba jsou tu teď i vzdělanější. Já jsem dělal konzervatoř čtyři roky a JAMU jen pět, tak to bylo v pohodě. Já jsem sem dostal nabídku angažmá už na konzervatoři, ve čtvrťáku, ale říkal jsem si, že přece ne, když mi bylo 19 a už bych šel do divadla, to je přece nesmysl, ne? To ještě ne, to ještě musím dělat jiné věci. Vlastně i v tom čtvrťáku jsem si říkal: „Má to cenu dělat herectví?“ Pak jsem si na JAMU říkal: „Má to cenu dělat herectví?“, a pak jsem si řekl v divadle: „Má to cenu dělat herectví?“ Tak jsem si řekl, že to dělat teda nebudu. A to jsem měl tehdy točit film, všechno jsem odřekl a tak jsem to ze dne na den ukončil. A pak jsem se k tomu zase vrátil.

Fan: Tak to je perfektní, že jste se k tomu zase vrátil.

V.S.: Když mě to tehdy přestalo bavit. Teď mě to ale baví a myslím, že už mě to bavit nepřestane.

Fan: Byla by škoda, kdybyste třeba teď nehrál ve Faustovi.

V.S.: Třeba mi jeden kamarád od zvuku říkal, že se mu líbilo, jak jsem hrál Peer Gynta, že už jsem pak nic takhle nehrál. Ale to nemůžeš srovnávat, protože k takové roli se dostane člověk jednou za život. To máš jak houslový part, buď dostaneš Paganiniho a jsi schopen to zahrát po celém tom hmatníku a můžeš hrát na všechny struny, nebo máš roli, kde můžeš hrát jenom na jednu strunu jenom na takovém úseku. Ale dobrý herec se pozná tak, že na takovém úseku to zahraje dobře. Ale to je nesrovnatelný.

Fan: No právě, navíc každá role je o něčem jiným.

V.S.: Ano, a nějaká role dává nějakou možnost, právě jako Faust, Peer Gynt, Mistr nebo třeba Macbeth, jak to zahrát.

Fan: A viděl jste třeba něco ze Shakespearovských slavností, když už tu zmiňujeme toho Macbetha?

V.S.: Neviděl a myslím si, že jsem rád. Já bych totiž ani o prázdninách nešel na divadlo se dívat. Protože já potřebuji opravdu vypnout. I když vypnout, to mi zase nedělá vůbec problém. Já odejdu jeden den z divadla a druhý den už na to nemyslím, když jsou ty prázdniny. Třeba ta minulá sezóna byla hodně náročná. To jsem neměl třeba tak velké role, ale měl jsem sedm premiér.

Fan: To ani my diváci kolikrát nechápeme, jak to zvládáte.

V.S.: Stává se, že člověk zkouší dvě role zaráz.

Marke: No v té rychlosti zkoušení se stává, že pak nasadí jeden muzikál na „Hudebce“ a ten jede jenom měsíc, přičemž by se mohly víc hrát třeba starší kousky.

Fan: Pak se třeba stane, že vypustí Cabaret bez derniéry.

V.S.: Oni zase nepočítali s tím, že to bude mít tak málo repríz. Protože oni si mysleli, že to bude mít daleko víc repríz, ale lidi na to nechodili, protože lidi nechtějí chodit na něco, u čeho je napsáno, že se to odehrává v době před druhou světovou válkou v době nástupu nacismu v Německu - lidi jsou na toto téma hákliví. Přitom Cabaret je jeden z nejlepších muzikálů, a ještě Tovje vdává dcery (Šumař na střeše, pozn.aut.).

Fan: A ještě k Vaší postavě v Amfitryonu. Ta je trochu drsná, ze začátku topíte Mazáka a potom sprchujete Štěpána...

V.S.: Tak to je výborná role. Navíc já tam nejsem tak zlý, jak by se mohlo zdát. Kdybyste viděly, jak dával zabrat Ondříček mně v Prostopášníkovi! Já to beru tak, že je to satisfakce za takovéto role. Navíc tuto roli mám moc rád, protože má takovou vzestupnou tendenci. (smích)

Fan: Tak to by bylo vše, děkujeme za příjemný rozhovor.

Ptaly se: Fan a Marke (13.9.2006)

zdroj Neoficiální stránky MdB,cz

Rozhovor s Viktorem Skálou II

Nedávno se konala premiéra hry Equus, kde hrajete doktora Dysarta. Jaký je Váš vztah k této roli a vůbec k celé inscenaci?

Pro mě je to role, kterou teď hraju nejradši. Je to pro mě po delší době v Městském divadle zase dramatická figura. Hra samotná je velmi zajímavá tím, že má spoustu rovin, ptá se, co je vlastně ta „normálnost“. Dysart sám říká, že si klade otázky, které si jako psychiatr nikdy klást neměl... Když tu inscenaci viděl můj tatínek, říkal mi potom, že se na konci sám sebe ptal: „Proč, no proč?“ A v tom to právě je, že ani Dysart nemůže na toto „proč“ najít odpověď. Ta hra otvírá spoustu témat, ptá se, o čem je lidský život. A to je jedna z nejtěžších otázek, které vůbec můžou člověka napadnout.
Hraji to moc rád, byla to moc příjemná práce a myslím, že všichni, co v tom hrají, se na to vždycky těší. Podle mě se to celkově podařilo.

Je pravda, že na Equa jsme zatím slyšely téměř samé kladné ohlasy, během představení bývá ticho, neozývá se šustění bonbonů...

Myslím si, že tahle hra působí na lidi právě tím „očistným“ způsobem, jakým by divadlo mělo působit. V souvislosti s antickým dramatem se tomu říká katarze. Například když tam jako Dysart hypnotizuji Alana, to je v sále úplně neskutečná atmosféra, naprosté ticho... Hra je mimochodem i výborně napsaná, zároveň jako detektivka. Říkal jsem si, jestli to představení budou lidé brát, ale když je potlesk, vidíme, že diváci jsou tím příběhem opravdu zasaženi.

Říkal jste, že zkoušení Equa bylo jedno z Vašich nejpříjemnějších zkoušení, které jste u divadla zažil. Jak musí zkoušení probíhat, aby Vás „chytlo“?

No tak zaprvé musí na inscenaci pracovat dobrý režisér. Já vždycky říkám, že pro mě je režisér ten, který dovede vyložit situaci tak jasně, aby herec přesně věděl, co má hrát. Zrovna u Equa jsem slyšel názor, že ta hra je úplně jasná. Ale tak to vůbec není! Já když jsem si text přečetl jednou a podruhé, tak mi to jasné nebylo. Teprve ve třetím čtení tam člověk začne objevovat nějaká témata – a v této fázi právě musí režisér umět vyložit každou situaci. Myslím si, že zrovna Zdeněk Černín tohle umí, že nám tu hru vyložil úplně přesně. Bavil jsem se i s jednou kolegyní, která tu hru zná velmi dlouho, a ona říkala: „Viktore, teprve když jsi to hrál, tak jsem tam pochopila věci, který mně dřív vůbec nedocházely.“ Přes to moje hraní si tedy uvědomila ještě daleko víc, a to si myslela, že už tomu rozumí. Ale na tom má opět velikou zásluhu právě Zdeněk.
Práce na Equovi byla dobrá právě v tom, že režisér přesně věděl, jak kterou situaci vyložit, měl konkrétní představu. Nevznikaly žádné konflikty, protože všichni měli velmi velkou snahu, aby to dobře dopadlo, a všechny to zkoušení bavilo.
Takže: zajímavé téma, připravený režisér, příjemní a připravení kolegové, pohoda... To všechno dohromady vytvoří příjemné zkoušení.

Kdybyste měl dovyprávět příběh Equa – co bude dál s Alanem a co s doktorem Dysartem?

To je právě to, radši to ani nedomýšlím. Já můžu říct jen, co bych si přál. Já bych si přál, aby se Alan nějakým způsobem uzdavil, ale přitom zůstal svůj, a Dysart aby možná radši odešel do Řecka a měl pěkný vztah se soudkyní Hesther. I když vlastně, co jeho manželka? To je celkem drsné. Jenže na druhou stranu, když si jeden druhého neváží, tak radši ať jdou od sebe. Myslím si, že by pro něho bylo dobré, kdyby odešel na nějaký čas sám do toho Řecka, aby si všechno v sobě tak nějak ujasnil, aby vypnul.
Možná je ten jeho současný stav zoufalství pozitivní v tom, že se díky němu dostává na dřeň něčeho, i když za cenu utrpení. Možná se dostává na dno sebe sama, ale právě proto se může z toho dna odrazit. On i říká Hesther: „Podívej... k tomu, abys mohla jít životem s vědomím, že je to tvůj život - tvůj vlastní život - tak musíš projít napřed vlastním utrpením. Utrpením, které je výlučně tvoje. Nestačí se jen smočit v obecním smetišti a říct „To stačí!“ On to udělal.“ Dysart na Alanovi obdivuje tu odvahu, že ten kluk byl schopen udělat to, po čem psychiatr podvědomě touží, ale nikdy to neudělá. Obdivuje na Alanovi, že žije v úplně jiné rovině, v úplně jiných představách, stal se dokonce kentaurem, aby splynul se svým koněm, je daleko odvážnější a statečnější než doktor, který ani své ženě neřekl, že má ten obrovský problém, že je neplodný.
Takže Dysart je na tom hůř než Alan, protože on si tyto věci uvědomuje. Alan je na to ještě příliš mladý. Teprve až si to člověk začne uvědomovat se všemi důsledky, je to pro něho těžší.
Pro mě samotného ale hra končí hodně otevřeně a nejsem v podstatě schopen říct, co se bude dál dít. Ani autor to totiž vůbec neřeší, nechává konec otevřený, aby si člověk musel říct právě to: „Proč? A co já v tom světě?“ A tohle si člověk musí vyřešit sám v sobě, stejně mu v tom nikdo nepomůže. Takže nevím, jak to dopadne s Dysartem, ale přál bych mu, aby se z toho dostal.

A myslíte si, že Dysarta v jeho úvahách silně ovlivňuje fakt, že je psychiatr?

Myslím si, že psychiatři jsou zvláštní sorta lidí. To povolání není vůbec jednoduché. Já v roli Dysarta si taky kladu tu otázku, co je to „normálnost“ v životě. Sami psychiatři říkají, že slovo „normální“ je velmi zavádějící. Samozřejmě, pokud člověk přináší druhému nějaké utrpení, tak to není v pořádku, je to naopak šílené. Ale život má tolik rovin a je tak různorodý, že to člověk nemůže jednoduše pojmout a pojmenovat, rozdělit na dvě jasné skupiny.

Někteří diváci se roztrpčují nad tím, že Vojta vystupuje na konci Equa na jevišti nahý. Jak se díváte na nahotu na jevišti?

Nahotu na jevišti samozřejmě nemusím. Nemám rád takovou tu prvoplánovou nahotu, to v žádném případě. Ale druhá věc je, že v Equovi to předepsal sám autor. Nahota toho kluka vystihuje, to je jakoby neoddělitelné. Samozřejmě, člověk je nad tím trochu v rozpacích, když vidí na jevišti nahého člověka. Ale myslím si, že za daných okolností se to nedá jinak znázornit. V Londýně to hraje Daniel Radcliffe a taky je tam nahý, ale protože je Harry Potter, tak to umí začarovat.:) Jenže Vojta není Harry Potter, že jo. Každopádně kdyby tato nahota v té inscenaci nebyla, něco by tam velmi scházelo. Nahota k této hře patří.
Něco jiného je, když někdy vidím na jevišti nahé lidi, ačkoli to nemá žádný smysl. V tom je zvláštní třeba současné německé divadlo. Němci nahotu dneska používají celkem programově, třeba v tom slavném nastudování Macbetha, tam navíc i ženské figury hráli úplně nazí chlapi. To už je podle mě potřeba šokovat za každou cenu. Ale v Equovi to má jiný význam – ne vizuální, ale aby lidé pochopili Alanův osud.

O Vás je známo, že se na jednotlivé role velmi připravujete. Není to svazující, když získáte nějaký názor na roli už dopředu a ten je Vám pak převrácen režisérem?

Připravuji se, ale v chápání postavy se nechávám zcela vést režisérem, to není podle mě svazující. Třeba ten Dysart. Musím říct, že Zdeněk Černín mě v představě o mé postavě jistým způsobem vedl, ale já jsem neměl nic, s čím bych nesouhlasil, v čem bych šel proti němu. Mohl jsem se se vším, co říkal, ztotožnit, jeho výklad mně připadal zcela přesný. Je tam velké procento zásluhy na jeho straně.
Když máte režiséra, který vás vede a přesně ví kam, tak to je úžasné. On vám dá nějaký návod a vy si v rámci něj pak samozřejmě vypracováváte svoje věci podle své přirozenosti. Nemůžu to hrát jako Zdeněk Černín, každý by to hrál nějak jinak. Když mi třeba řekne, že by to někde chtělo větší expresi, tak o tom budu přemýšlet, vyzkoušíme to, ale nelze určit jediný správný způsob. Situace se dá zahrát dvaceti různými způsoby a každý bude dobrý. To je to, v čem je herectví úžasné a zajímavé, že neexistuje jeden způsob – možná jich existuje deset, možná padesát, možná sto, a vždycky ta situace bude jistým způsobem pravdivá.
Doktora Dysarta většinou hrají starší lidi, tak kolem padesátky. Ale zde není důležitá otázka věku. Syndrom vyhoření může mít přece člověk i ve čtyřiceti letech. A protože já jsem si prožil v životě určité věci, tak jsou mi v této hře určité věci v jistém smyslu velmi blízké. Je fakt, že určité věci se samozřejmě dají zahrát, ale když je má herec prožité, má to na diváka mnohem větší dopad. To prostě člověk neošidí.

Z Vašich slov plyne, že si práce režiséra Zdeňka Černína asi hodně vážíte. V čem ještě je pro Vás zkoušení s ním zajímavé?

Zdeněk je ještě velmi dobrý režisér v tom smyslu, že vás nutí do nějakých poloh, které by vás v dané chvíli ani nenapadly, že jste je schopni zahrát. Člověk se musí snažit překročit nějaký práh - nevytáhne osvědčený šuplík B6 ani A7, ale musí se najednou dostat někam, kde žádný šuplík není. Musí se namáhat najít tu cestu. A v tom jsou právě herectví a zkoušení obecně velmi zajímavé.

Jak jste se vypořádal s obrovským množstvím textu, které Vaše postava v Equovi má?

Mám pocit, že ten překlad už je velmi starý. Někdy byly věty tak lámané, v jistém smyslu literární, že mně trvalo dlouho, než jsem si v tom našel jakoby svůj jazyk. A dodnes, když to hraju, tak se teprve během prvního monologu jakoby dostávám do jazyka té hry, a jakmile se dostanu přes druhý monolog, který je o snu, tak už je to dobré. Ale trvá mi nějakou dobu, než se dostanu do rytmu hry.
Zdeněk se mnou třeba chtěl začít zkoušet hypnózu, ale já mu říkal: „Teď to ještě nejde, až v únoru.“ Protože nejdřív se musí člověk naučit texty, nejlépe tak z padesáti, šedesáti procent. U Equa bylo třeba dobré, že když jsme aranžovali, za jednu zkoušku jsme zaranžovali třeba dvacet stránek, protože to samotné aranžmá není složité. Ale potom k tomu, aby člověk mohl začít něco vytvářet, něco hrát, už potřebuje dobře znát text. Když loví text, unikají mu všechny důležité podtexty a zároveň i motivace jeho postavy. Proto jsem se snažil, abych ty základy uměl. Nedělal jsem nic jiného, než že jsem se mechanicky učil texty, přišel jsem ze zkoušky a dvě hodiny jsem se doma učil dál a dál, až mi to už pak ani nelezlo do hlavy.

A máte nějaký osvědčený recept na učení?

Takový neexistuje. Učit se a učit se. Třeba text Macbetha se učil velmi dobře, protože byl ve verších a to jsou obrazy, které si člověk vybaví. Ve verších jsou obrazy takové jasnější. Ale v případě Equa jsou to takové existencionální monology. Navíc u Macbetha byl použit výborný překlad pana Joska, který jde herci velmi dobře „do pusy“. A hlavně na sebe ty obrazy nějak logicky navazují. Kdežto tady něco řeknete a najednou skočíte o devadesát, o třicet, o sto osmdesát stupňů jinam. Tady nepomůže nic než se to mechanicky naučit.
Navíc jsme na to měli hrozně málo času. Nazkoušeli jsme to za měsíc a čtrnáct dní.

V jednom dávném rozhovoru o Vás Petr Štěpán z legrace prohlásil, že jste během zkoušení Cabaretu chodil po divadle s knihou Dějiny Berlína. Co je na tom pravdy?

Ano, to jsem chodil, to je pravda, to si ze mě Petr nedělal legraci, i když to tak vyznělo. Ale mně to nevadí!:) Mně totiž témata druhé světové války hodně zajímají. Tu knihu jsem si tenkrát koupil a dodnes ji mám.

Jak vzpomínáte na svá studia na konzervatoři?

To bylo pěkné, moc rád na to vzpomínám. My jsme měli navíc velmi dobrý ročník, i když někteří u divadla nezakotvili. Například Honza Kolařík moderuje na rádiu Krokodýl, ale hrával „na Provázku“, teď už tam jenom hostuje, Erika Kubálková hraje v Radosti a hodně dabuje. Byli jsme sice takové děti, ale měli jsme výborný ročník. Samozřejmě, každý nás tam „vodil za ruku“, ale to je jasné - když je člověku patnáct let, tak co to je, že? Vezměte si, že holky jsou ještě o dva roky vyspělejší, zatímco ti kluci jsou prostě v pubertě. Ale na konzervatoři to bylo bezvadné. Tam jsem se naučil spoustu věcí. To byly moc pěkné roky, užili jsme si spoustu legrace.

A potom jste přešel na JAMU...

Na JAMU jsem studoval pět let, rozložil jsem si poslední ročník. Nejdřív jsem byl v ročníku třeba s Mirkem Etzlerem, ale ten byl asi o čtyři roky starší než my ostatní, s Gustavem Řezníčkem, který hraje ve Zlíně, s Matějem Růžičkou... A potom jsem přišel do ročníku, kde byli Gábina Ježková, Petr Motloch, Alena Mihulová... To bylo dobré.
Já jsem to zrovna dneska počítal, kdy jsem vlastně byl na JAMU, a nemohl jsem se dopočítat, tak počkejte... Nastoupil jsem v roce 1987 a dokončil jsem studium v roce 1992, jestli se nemýlím. O rok později se mi narodila první dcera a pak už to tak šlo...:)

Takže jste byl na JAMU taky v době sametové revoluce. Jak jste to tehdy coby studenti prožívali?

To bylo úžasné a zajímavé, hlavně to, jak se k sobě lidé úžasně chovali. Zkušenost, která tehdy v měsících revoluce byla mezi lidmi, taková ta euforie, to bylo neuvěřitelné. Všichni si ohromně pomáhali. Dovedete si teď představit, že by si lidé ve společnosti pomáhali? Třeba přišel pán a řekl: „Kluci, tady máte klíče od mé škodovky, vy to potřebujete pro stávkový výbor, jezděte s ní a až to nebudete potřebovat, tak mi ji vraťte.“ Lidé se k sobě chovali neuvěřitelně. Dneska nám připadá, že to ani není možné, že je to pohádka.

Teď úplně změníme téma. Jak se Vám pracuje s panem režisérem Derflerem?

S „panem sklepmistrem“ se mi pracuje dobře. Dneska jsme zrovna začali zkoušet další hru, zatím se to jmenuje Šamhorodský proces, možná se to nakonec bude jmenovat jinak. Sklepní scéna samozřejmě vyžaduje úplně jiný styl divadelní práce. Když člověk hraje na malém prostoru, kde je všechno z očí do očí, může hrát jako na kameru, nemusí do toho zbytečně „šlapat“, jeho emoce jsou viditelné, může být přirozenější. Ale já říkám, že větší umění je hrát ve velkém divadle, aby emoce na diváka působily, ale přitom zůstaly v jisté přirozenosti. Na velkém jevišti je toto rozhodně těžší.
Ale pro herce je moc dobře, když občas hraje někde jinde, v novém prostředí - říká se tomu herecká hygiena. Nebo to taky může znamenat, že vás umyjou.:)

Už jste v Divadle U stolu viděl zatím poslední premiéru Zapomenuté světlo, kde hlavní roli představuje Váš kolega Jan Mazák?

Já jsem to sice ještě neviděl, ale věřím, že v tom Honzík Mazák musí být úžasný. V Divadle U stolu totiž schopní herci dostávají příležitosti, ke kterým se na své domovské scéně třeba zatím nedostávali. Určitě na to představení zajdu.
Mimo Divadlo U stolu se podívejme třeba na Erika Parduse. On byl zařazen do určité škatulky a hrál hodně podobné role. Najednou dostal dvě dramatické figury – a jak je krásně zahrál! Některé lidi to překvapilo, ale mě vůbec, protože s ním hraju a vím, co v tom člověku je. To se pozná. A to stejný je Honza Mazák. Právě oni dva mají oba v sobě úžasné herecké myšlení, dovedou pracovat se slovem, s rytmem.

Faust, Macbeth i Třetí trest by se daly označit jako v dobrém smyslu slova „klasicky“ dělané inscenace. Nelákalo Vás někdy zkusit si něco experimentálního?

Ne, nikdy mě to nelákalo. Já ani nevím, co si mám pod pojmem divadelní experiment vlastně představit. Pro mě je třeba svým způsobem experiment Třetí trest, to je takové divadlo jednoho herce. V tom bude určitě podobné Zapomenuté světlo, že to vlastně celé táhne jeden herec.
Ale přímo experimentální scény? Samozřejmě můžou existovat a třeba bych si práci tam i vyzkoušel. Ale muselo by to být podloženo nějakým smyslem, ne aby se dělal experiment pro experiment. Muselo by to být podloženo herectvím i režií, muselo by to mít nějaký další „rozměr“. V tomto smyslu je třeba výborné Dejvické divadlo, tam je všechno „experimentální“ založeno na tom správném herectví.

Hodláte letos na tenisovém turnaji zaútočit na prestižní „Cenu útěchy“?

No já musím hlavně postoupit! Ale když nepostoupím, tak se taky nic nestane.:) Já tenis totiž hraju jen v květnu a v červnu, to je všechno, během roku se tomu vůbec nevěnuju. Párkrát si třeba zahraju ještě se svým bratrem přes prázdniny, ale ten mě vždycky naprosto vyklepe, on je velký sportovec. Ale loni jsem měl smůlu! Hrál jsem jeden zápas navíc, ten jsem vyhrál, ale oni to vůbec nezapočítali! No chápete to?!:)

A co vy a sport obecně?

Já běhám. Snažím se o to tak třikrát, čtyřikrát týdně. Je pravda, že když jsme zkoušeli Equa, tak to nešlo. Zjistil jsem, že se nemůžu sebrat a jít na hodinu běhat, protože se musím učit. Takže to jsem na tu dobu vysadil. Ale jinak běhám pravidelně, protože mám vyzkoušené, že když člověk týden vynechá, fyzička jde rychle dolů a je to poznat. Naběhám tak mezi pětadvaceti a pětatřiceti kilometry týdně. Pokaždé běžím tak nejmíň šest, nejvíc jedenáct kilometrů, podle času. Je to výborné na kondičku a zároveň i na pročištění hlavy.

Přes léto jste byl také ve víru natáčení filmu Berthen. Jak se vám pracovalo s režisérem Pavlem Jandourkem a s Vašimi hereckými kolegy Ondřejem Pavelkou a Lubošem P. Veselým?

Natáčelo se mi moc dobře, bylo to výborné. Jak režisér, tak i samotný scénář byli kvalitní. Já už jsem předtím natočil nějaké menší věci, ale tohle byla jedna z mých zatím největších televizních rolí, v rámci tohoto filmu je to snad třetí největší. Měl jsem dvacet natáčecích dnů, což je hodně. Je zajímavé, že mi k tomu pomohlo právě Divadlo U stolu. Pan režisér mě totiž viděl ve Třetím trestu. Potřeboval mě tehdy zhodnotit v nějaké charakterní roli, a já jsem zrovna shodou okolností na své domovské scéně žádnou neměl.
Jestli půjde film do kin se ještě ukáže, vše záleží na penězích, ale bude se na podzim vysílat v televizi jako dvoudílný. Abych to zkrátil, celé to natáčení Berthena bylo moc zajímavé a příjemné, to je na dlouhé vyprávění. Pro mě to byla taková „čistá“ práce.

A myslíte si, že taková „poctivá“ práce je dnes v televizi vzácností?

Ano. Podívejte se na dnešní „rychloseriály“. Vůbec neodsuzuju herce, kteří v tom hrají. Kdyby mě potkala podobná nabídka, taky do toho půjdu. Ale očekávat nějakou výjimečnou kvalitu, jak v herectví nebo v režii, asi nejde. Není to vinou ani herců, ani režisérů, je to dáno scénářem a hlavně nedostatkem času. Když se jeden díl dělá třeba týden, tak je to strašně rychlé. To jen rozmístíte lidi v prostoru, uděláte to tak, aby se nechytala osa přes kamery, a jede se. A herci nemůžou vědět ani to základní, totiž jak se bude vyvíjet jejich postava.

Ještě poslední návrat k Berthenovi, než přejdeme zase k Městskému divadlu. V tom filmu mluvíte hodně německy...

Kdysi jsem dělal němčinu, ale pak jsem se jí přestal věnovat a to člověk zapomene. Ale možná díky tomu, že mám nějaký hudební sluch, to šlo. Text mi namluvil Vídeňák, což by podle mě mohlo být příznačné i v tom, že Brno mělo vždycky k Vídni blízko a i němčina tady musela být podobná té vídeňské. Takže jsem si tu nahrávku pořád poslouchal, pořád jsem si to opakoval a tak to fungovalo.

Jak byste zhodnotil vztahy mezi herci v MdB?

Tady jsou, myslím si, vztahy moc dobré, vůbec to klima tady v divadle je velmi příjemné. Jsem tady opravdu moc rád. Je to výborné, když člověk přijde a ví, že se tu cítí dobře. Musím říct, že kolegové jsou tady bezvadní. Když si vždycky tak říkám „kdo mi tady vadí?“, tak se mi nikdo nevybaví. To je dobré, že? A když si říkám „a kdo je tady příjemný?“, tak se mi vybaví spousta tváří.

První Vaší inscenací v MdB byla, pokud vím, Past na myši. Jak na ty začátky vzpomínáte?

Jo, první byla Past na myši! Dneska jsem na to zrovna vzpomínal. To bylo dobrý, ale pak přišla katastrofa! Protože pak jsem dostal ve Věci Makropulos, postavu Janka. To je strašná role. Zaprvé jsem hrál zamilovaného, což já vůbec nemám rád, a navíc na části hlavy jsem už tehdy měl dost listopad, a to jsem hrál osmnáctiletého Janka. Nejlepší byl Karel Janský, který mi tehdy řekl: „Vážený kolego, dostat takovou roli při příchodu do angažmá, tak bych si zrovna hodil mašli.“ To jsem hrál střídavě s Markétkou Sedláčkovou a Radkou Dokulilovou, která tu tehdy ještě hrála. No to byla sranda.
To se hrálo ještě před rekonstrukcí, k té došlo až asi o tři roky později. Víte, čemu se říká levá a pravá sauna? To jsou odchody doprava a doleva, které jsou na činohře ještě před portálovým oknem, určuje se to z pohledu diváků. Takže když režisér řekne „půjdeš do pravé sauny“, pro vás to znamená, že jdete doleva. Jenže v místech, kde je dneska levá sauna, byl tehdy jen takový kamrlík, ten končil, nedalo se jím nikam projít. Já jsem byl na scéně až po pětačtyřiceti minutách, ale na začátku jsem si tam už musel jít sednout. Vypadalo to tam jak na samotce a já jsem tam čekal na svůj výstup zamilovaného Janka, na hlavě listopad... No to bylo!

Říká se, že divadlo po rekonstrukci už je úplně jiné, než bývalo předtím, je to tak?

Ano, určitě se tu hraje jinak, je to dáno i tím, že někteří staří odešli a vystřídali je noví herci. Standa Moša má totiž obrovský cit na lidi. Stáhl si sem určitý okruh talentovaných lidí a vždycky, když se objeví nějaký talent, má tendenci ho dostat k nám. Což je dobře. Takže já si myslím, že jsou tady dobří herci a hlavně vyrovnané výkony, což je velmi důležité. Nestane se vám, že by někdo hrál výborně a jeho kolega strašně, tady jsou dobří všichni.

Ač jste činoherec, býváte obsazován i v muzikálech, ale přesto do činoherních rolí. Co Vy a zpěv na jevišti?

Já jsem sice činoherní herec, ale třeba v Prostopášníkovi jsme zpívali čtyřhlasy, dokonce jsme i tančil, já jsem to všecko dělal taky. Mám z tance hrůzu, já se strašně stydím, a co se týče zpěvu, oni tady všichni zpívají moc dobře. Třeba bych i mohl něco zazpívat, a třeba by to ani nebylo tak špatné, ale uvidíme.:) Tady jsou všichni víceméně univerzální, můžou hrát v činohře i v muzikálu, což je úžasné. Myslím si, že v rámci českého divadla je to docela vzácnost.
Třeba někdy zabaletím a zazpívám! No, baletit asi nebudu, i když v Deníku krále mám jisté náznaky. Teď jsem při tom výstupu začal padat do lidí, to já udělám podle nálady. Ale musím říct, že jsem to nevymyslel, přiměl mě k tomu Martin Dohnal, který při jedné generálce skutečně spadl do prázdných prvních řad. Radil jsem mu, ať to fixuje, že je to dobrý, ale on na to, že už se mu to znovu nepovede. A tak jsem si řekl: „Nechce? Tak já někdy spadnu!“ Ale to neznamená, že bych si to připravoval. Napadne mě to třeba dvacet vteřin předtím, rychle to zvážím a rozhodnu se, jestli ano, nebo ne.

A co říkáte na úspěch Deníku krále?

Jsou lidé, kteří jsou z té inscenace nadšení, i když jsem slyšel i hodně negativní kritiky. Ale kvalita inscenace se vlastně nedá objektivně změřit, jak by to šlo? Cenami odborníků, ohlasy diváků, kritikami? Vždyť ani jedno z těchto měřítek nemůže být zcela objektivní, tak to prostě je. Někomu jste sympatičtí, jinému ne, někdy cítíte, že publikum je hrou nadšené, ale kritikovi se zdáte špatní. Nebo naopak. A také jsou role „efektní“, které nejsou ani moc těžké, ale získají si okamžitý obdiv, a role „neefektní“, které mohou být nesrovnatelně náročnější, ale herec za ni žádnou cenu nikdy nezíská. Největší umění se skrývá v přirozenosti, když je člověk schopen sdělit druhému člověku velmi složité myšlenky, a přitom v jeho řeči není žádný patos. To je pro mě to největší umění herectví. Pokud to působí jakoby nic, ale něco z toho jde, úplně vás to zasáhne, tak v tom je to umění. Pro mě jako pro člověka a pro diváka jsou nejzajímavější role, které jsou určitou výpovědí, například Erikův Arthur Kirsch v Jámě lvové nebo má role doktora Dysarta v Equovi, zrovna tak jako role doktora Kerženceva ve Třetím trestu. To jsou obrovské lidské výpovědi.

Takže Vám největší radost udělá, pokud se Vám podaří přirozeným projevem zasáhnout diváky?

Já se třeba nemusím dlouho na děkovačce klanět, vlastně dlouhé děkovačky ani nemám moc rád, ale není v tom žádná neúcta k divákovi. Dělá mi radost, když vidím, že to ty lidi pobaví nebo je to zasáhne, nemusím mít ani dlouhý potlesk. I když jsou naopak herci, kteří si děkovačky užívají, ale na tom taky není nic špatného.

Je podle Vás poctivá příprava na roli skutečně zásadní?

Ano, já se na role připravuji, ale to je opravdu nutné. Možná si někteří začínající herci myslí, že když nebudou zkoušet, že jim to nějak dojde na generálkách. Jenže potom to jednou zahrají dobře, a podruhé hůř. Já říkám, že co herec nemá nazkoušené, to už do role nedostane. Navíc jsem poznal spoustu velmi dobrých herců a zjistil jsem, že čím je herec lepší, tím bývá pracovitější.

A co říkáte na zcela nové zpracování Jánošíka?

Mně se zdejší Jánošík moc líbí. Já když jdu na představení, snažím se hledat hlavně klady, a ne zápory, jak někteří kritici, protože divadlo mám rád a vím, co je za tím práce, energie a úsilí.
Nechápu, že někdo může celou inscenaci v několika větách odsoudit. Samozřejmě, něco se mi třeba nebude líbit, ale vždycky můžu ocenit aspoň nasazení herců nebo dejme tomu režii. Žel dnes je doba taková, že kdokoliv může napsat cokoliv. Vezmu-li to na příkladu některých plytkých kritik, to je pro mě nehoráznost. Kolik energie do toho vložil takový člověk? Myslím si, že i dnes jsou kritici, kteří chtějí psát poctivě, ale noviny jim mnohdy poctivou kritiku nevezmou, protože chtějí jen holou informaci. Teď se všechno zpovrchňuje, každý je hned se vším hotov, je mu všechno jasné...
Čili pro mě je vždycky důležitý ohlas diváka, a to poznáte, jestli to diváka zasáhne. To je pro mě podstatné. A vždycky si to ověřuju na reprízách, protože na premiéře bývá publikum složené zčásti z divadelníků a ti na tu práci zase pohlížejí jinak než běžný divák.

Jste rodilý Brňan, jaký je Váš vztah k tomuto městu?

Já mám Brno rád. Na Brnu je příjemné, že ty zdejší vzdálenosti jsou přijatelné. Za chviličku je člověk ve středu města a za chviličku v přírodě. A okolí Brna je přece nádherné.

Máte v Brně nějaké obzvlášť oblíbené místo?

Jedno oblíbené místo? To nevím, to nedokážu říct. Já se vlastně celý život pohybuju v této lokalitě (okolí MdB – pozn.aut.). Od první třídy jsem chodil na základní školu na Náměstí 28. října, od svých deseti let jsem bydlel na ulici Milady Horákové, konzervatoř je na Třídě kapitána Jaroše - to je zrovna moc krásná ulice. A doteď jsem pořád tady, pracuju tady v divadle, takže to tady neopouštím.

Mnohokrát děkujeme za rozhovor!

Rádo se stalo.

Ptaly se: Ronny a Fan (26.3.2008)

zdroj Neoficiální stránky MdB,cz
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA