Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tomáš Sagher

Tomáš Sagher,*13.12.1968 - herec


Po studiu gymnázia (1982-1986) byl přijat na JAMU, absolvoval v roce 1990.

V průběhu studia hostoval v Mahenově divadle.

1990-1996 -  angažmá v MdB

5 let - spolupráce s TV Nova (Občanské judo - pořad "Bába Dymáková"), režíroval dabing, daboval, hostoval v Městském divadle  Zlín v představení DÁrtagnan ( titulní role), v Radosti (Lucerna).
Od r. 2001 opět ve stálém angažmá v MdB.

Nejraději vzpomíná na tyto role: Fidel (Čarodějky z Eastwicku), Žihadlo – West Side Story, Rudi – Svět plný andělů, Sanchez – Měsíční kámen, Gremio – Zkrocení zlé ženy, Thénardier – Les Misérables (Bídníci), Sganarel – Don Juan a mnoho dalších..

V současné době, kromě práce v dabingu, také režie dabingu, spolupráce s brněnskou televizí BTV jako moderátor pořadu Vlna z Brna.

Je členem Menšíkovy jedenáctky, která podporuje léčbu dětí s nemocemi dýchacího ústrojí.

Jeho největší ocenění: nejmilovanější tatínek

Koníčky: rodina, sport (tenis, badec, lyžování  a vůbec hory v létě i v zimě, pes, motorka :-)
Fóbie ze žraloků a jiných mořských potvor
 

zdroj Městské divadlo Brno,cz

Rozhovor s Tomášem Sagherem

Sagi: Ahoj!

Marke: Dobrý den!

Sagi: Hele, nemohl by za mě odpovídat můj tiskový mluvčí Jirka Ressler? (záludný pohled na Jirku) On o mně všecko ví...

Marke: Můžem to zkusit. Aspoň to bude zajímavější!

Sagi: Ne, tak dobře - já už budu hodnej... Motynko, místo! Tak místo! Lehni a nepředváděj se... (smích)

Marke: Hm.... Tak já budu doufat, že to bude slyšet!

Sagi: No to já taky...

Marke: No, uvidíme, co z toho vzejde. Tak začneme velmi originální otázkou: Jak jste se dostal k divadlu?

Tomáš se svým psem MotynkouSagi: K divadlu... K divadlu jsem se dostal přes svou babičku, která mě jako malého chlapečka vzala na nějaký konkurz do nějakého filmu. Já jsem uspěl, a tak mě to nějak chytlo, a pak jsem chodil do dětského studia na Provázek, pak se to tak jako vyjasnilo, že jsem chtěl jít na JAMU - a dostal jsem se a pak už jsem dělal divadlo.

Marke: Tak to buďme babičce vděční! A podporovala Vás jenom ona nebo celé příbuzenstvo?

Sagi: No... né. Babička mě ani nepodporovala. Ona mě na ten konkurz nejdřív dotáhla a pak už mně celej život jenom vyčítala, že budu kašpárek! (smích)

Marke: Jo, tak to je dobrý. Když už jsme u toho kašpárka, tak mi to nedá a musím se vrátit ke včerejšímu Faustovi – máte rád roli šaška?

Sagi: (smích) Určitě! Je skvělej, ne?

Marke: V čem je jiná práce v "experimentálním" divadle než třeba ve stálým souboru, jako třeba v Městským?

Sagi: Já myslím, že to ani není o – v těch úvozovkách – experimentálním, protože každá práce je jiná. A tam to bylo příjemný, protože jsme s Mejzym (Honza Mazák) vlastně udělali takovou dvojičku – veselou, že jo? No a my jsme ti komici a Petr Štěpán s Viktorem Skálou jsou proti nám ti tragédi, takže se to tak hezky sešlo a....

Marke: A bylo to zajímavý!

Sagi: (vyděšeně) Nelíbilo se Ti to?

Marke: Právě že MOC!

Sagi: (tentokrát potěšeně) Jo? Fakt?

Marke: To bylo naprosto dokonalý!

Sagi: Tak to je dobře!

Marke: No, my jsme s holkama na sebe vždycky mrkly a dostaly jsme šílenej záchvat a pak jsme chvilku nevnímaly... Pak jsme se uklidnily a zase nanovo! (Sagi se směje) Ale ve většině komediálních rolí se hodně improvizuje. Jak jste na tom s improvizací Vy? Improvizujete rád?

Sagi: Ano... (smích) Ano... Někdy, někdy.. No, vždycky rád a někdy se bojím, co z toho vyleze!

Marke: Takže jste spíš ten, co "odbourává", nebo se častěji necháváte "odbourávat"?

Sagi: Nooo, já jsem dřív byl ten "odbourávač", ale myslím si, že teďka v posledních letech se nechávám odbourávat, nebo spíš překvapovat – tak, to je lepší možná, než odbourávat – svými kolegy. No, a pak se stane, že se samozřejmě odbourám i já... A nejhorší je, když si člověk připraví nějaký fór na ty svoje kolegy a nejvíc odbourá sám sebe... Tak to se mi stává taky. (smích)

Marke: Takže provádíte rád kolegům takový ty "naschvály"?

Sagi: To... Ale to nejsou naschvály...

Marke: No, já to myslím tak jakože v uvozovkách – prostě takový ty vtípky...

Sagi: (hrdě) No to provádím! Ale to asi každý z nás.

Marke: Když už jsme u těch vtípků, tak jsem si vzpomněla na Jedničky – to je přímo živná půda pro tyhle vtípky a nutno poznamenat, že to jde vidět! Už se těšíte, až je zítra zase zahrajete?

Sagi: (vyjeveně) Prosím?

Marke: No, jestli se těšíte na zítřejší Jedničky?

Sagi: Na co to?

Marke: Na Jedničky!

Sagi: (ještě vyjeveněji) Na jaký Jedničky?! Co to je?!

Marke: Nooo, jako 1+1...

Sagi: Ajo, takhle! (smích) Jo, těším!! To je představení, který... prostě... je úžasně napsaný - jako text – a navíc se i povedlo a v podstatě i to, že vždycky je na tohle představení vyprodáno, je důkazem, že je supr. A myslím, že to supr JE!

Marke: Já už se strááášně moc těším! To se zase jednou pořádně zasměju, protože právě na tomhle představení jde krásně vidět, jak když někdo řekne něco, co není ve scénáři, tak lehne nejen celý publikum (a to doslova), ale i celý jeviště!

Sagi: Ano, nooo... Tak tam to je o tom, že to opravdu hrajem málo, protože já jsem to hrál naposled snad před třemi měsíci – nebo dvěma? – nevím ... Tam ta breptačka před představením je vždycky hrozně rychlá, takže tam se často tak trochu obáváme, co z toho druhého vyleze, tak vždycky vidím, jak na sebe vyvalí kolegové oči a chvilku přemýšlí, jak navázat, ale ono to je tam opravdu správně a v rámci věci, takže to je v pořádku.

Marke: A máte nějaký rituál, než jdete na jeviště?

Sagi: (chvilka zamyšlení) Hmm.. myslím, že ne.

Marke: (vyjeveně) Fakt?! (Sagi hází zoufalý pohled na opodál sedícího Jirku Resslera. Ten ukazuje, že neví... Sagi se otáčí opět na mě a ještě chvíli přemýšlí...)

Jirka: Sss... (Sagi se na něho otáčí) Máš!

Sagi: (vyjeveně) Jakej?! (Jirka posunky naznačuje.) Ajo... No to je fakt! Jooo, mám vlastně rituál, no... Jo, tak ale … mám rituál, ale musí to být představení, kde hrajou někteří kolegové – jako třeba Alan Novotný nebo Jirka Ressler (při vyslovení tohoto jména se otáčí a hází na Jirku významný pohled – oba se smějí), tak potom máme rituál, že si vždycky střiháme, a je pravda, že já jsem neporazitelný... (načež se ozývá Jirkovo "HMMMM......", a tak Sagi rychle dodává:) skoro...

Jirka: No proto!

Sagi: No, ale to skoro je v úvozovkách! (všichni se smějeme) Tak … to je takový rituál – to střihání...

Marke: O co?

Sagi: Většinou o Colu anebo Kofolu. (smích)

Marke: Tak to je zajímavý. (smích)

Sagi: (asi v mylné naději, že ho Alan uslyší až na Znamení, křičí do mikrofonu:) A PROPOS, ALANE, DLUŽÍŠ MI 300 LITRŮ COLY! (načež se vedle u stolu začne Jirka – doslova – válet smíchy...)

Marke: Jo, no, tak třeba mu to někdo vyřídí...

Sagi: Já doufám, že to ví a nechce mě ošulit!

Marke: Snad ne... Když už jsme u toho "hraní" – máte radši dětské publikum nebo takové to "dospělácké"?

Sagi: Já mám rád dobré publikum! Pak je mi jedno, jestli je dětské nebo dospělé.

Marke: A myslíte, že to dětské je vděčnější?

Sagi: Ne, děti mají úplně jinej svět! Úplně jinej svět vnímání, takže tam, kde ti dospělí v tom hledají nějakou filozofii, tak ty děti to berou úplně přímočaře. Nehledají žádný záludnosti, co my dospělí tam máme vymyšlený, ale vidí to černobíle – v uvozovkách. Teda, ne, naopak – děti jsou daleko barevnější, ale to vnímání mají prostě jasně daný: dobrý - špatný, pravda - lež a hotovo. Tam se to provalí: když je něco jakože velká přetvářka, tak ty děti se většinou nenechají obelstít – dospělí většinou ano... Ty děti prostě řeknou: ono to bylo špatně! Tak to je...

Marke: Když už jsme u těch dětí, tak mě napadá Zahrada divů – vždycky jsem přemýšlela, čím to je, že Bafsteina hraje zrovna Motynka! Rasou to nejspíš nebude – že by pan Moša chtěl zrovna takovouhle rasu a nikdo jinej než Vy takovýho pejska neměl - protože Láry a Evelína mají její sourozence, ne? Tak čím? Že by.... (už můj proslov nevydržel a skočil mi do toho ;o))

Plakát k Zahradě divůSagi: Tak bude to tím, že Motynka je nejšikovnější! (smích)

Marke: No to sem právě chtěla říct – že by z celé rodinky měla nejvíc talentu? (smích)

Sagi: (smích) V podstatě, když se dělal konkurz na ty psy, tak to samozřejmě zkoušel i Láryho Metůdek a spousta jiných psů. To bylo totiž tak, že já jsem celou dobu tak seděl a díval se, jak to zkouší, a pak jsem říkal Standovi Mošovi: „Co vlastně chceš?“ a Standa říkal: „No, aby si sedl, on s ním udělal dvě kolečka, zastavil a ten pes přes to jeviště přeběhl zpátky.“ Já sem říkal: „Jasně, momentíček. Tak, Motynko, ty si tady sedneš, uděláš dvě kolečka a pak přiběhneš... Můžem!“ A takhle to proběhlo a už bylo angažmá... (načež se Jirka začal - mírně řečeno – smát)

Marke: Tak to je teda talent!

Sagi: (hrdě) Ano, je! Však je taky po svém výkonu unavená... (oba jsme se podívali na spící Motynku)

Marke: Nooo, vypadá tak vyčerpaně, chudák... (Sagi se začal smát) Hmmm... A máte radši komedie nebo tragédie?

Sagi: Hmmm.....

Marke: Mně přijde, že i v těch tragédiích hrajete spíš odlehčují postavy, které, když se objeví na scéně, tak je divák hned veselej.

Sagi: Ale... to... (smích) No, asi, asi, asi... jsem už nějak tak zaškatulkovanej do komedií, ale dobrá tragédie je dobrá a asi mi přijde logičtější... Já sám, když půjdu do divadla, tak radši jdu na něco lehčího, kde prostě vypnu a nechám se bavit. Takže asi ty komedie.

Marke: Vy jste, jak už jste říkal, odmalička hrál, ať už to bylo ve filmu nebo na Provázku. Dokážete si představit, že by z Vás nebyl herec? Měl jste nějakej ten dětskej sen?

Sagi: No určitě. Já jsem jako každej chtěl být popelář, potom jsem léta říkal, že budu doktor – což se všem v naší rodině velmi líbilo - a pak jsem to radikálně změnil na herectví! Což už se všem tak moc nelíbilo, to jsem si i párkrát poslechl, že jsem přeci říkal, že budu ten doktor... Asi by mi to chybělo – nebo, určitě by mi to chybělo – kdybych odešel od divadla – hodně by mně to chybělo, ale umím si představit, že bych dělal něco jinýho.

Marke: Co máte na hraní nejradši?

Sagi: (dlouhé zamyšlení) To je otázka – divná... (smích) Já myslím, že se to ani nedá tak jako … dá se to rozpitvat, ale nevím, jestli je dobře to rozpitvávat. Prostě to je jako život! To hraní je v podstatě život. Protože to člověk přijde do divadla a už to nasává. A vlastně už to začíná daleko dřív, při zkoušení. Už tak jako nějak tušíme – herci – jestli se to ubírá správným nebo špatným směrem. Nejraději mám asi, když to člověk cítí z toho jeviště, že ty lidi jdou s námi. Ať je to v komedii, že se smějou, nebo v tragédii, že skoro nedýchaj, protože je to nějakým způsobem bere. Nebo když si vezmu třeba Cabaret, který mám hrozně rád jako představení: to nějak buď slyšíte, nebo i cítíte, že ty lidi jsou dojatí nebo vytahujou kapesníky a bere je to, to je prostě v tu chvíli takovej jasnej signál, že je to správně, že to nějak na ně zapůsobilo, a to je správně! To je asi na tom to nejlepší.

Marke: A co je na herectví podle Vás nejtěžší?

Sagi: Tak nejtěžší … hmmm … já myslím … další divná otázka (opět smích) … To je těžký tak pojmenovávat … (v hlubokém zamyšlení Sagiho vyrušil mobilní telefon) Tak pardon. Co ses to ptala?

Marke: … ééé … Jo, co je na herectví nejtěžší?

Sagi: Tak nejtěžší je spolupracovat s někým, s kým si absolutně nerozumíte, což se stává sice málokdy, ale stává. To je pak utrpení! Člověk si musí říkat, že je to jeho práce… Já totiž doma vždycky říkám, že jdu do divadla – nikdy nechodím do práce. Ale tak dvakrát v životě jsem měl stav, kdy jsem prostě doma řekl: „Tak já jdu do práce.“ A bylo jasný, že je zle, že je něco špatně, protože když já jdu do práce... Protože do toho divadla chodím zaprvé, že to mám rád, a zadruhé, že k tomu mám nějaký respekt, je to chrám umění, a když začnu chodit do práce, tak se něco zásadně nedaří a nechce se mi tam, ale to je málokdy.

Marke: Když už jsme u té rodiny – nevadí Vám ten nabitý herecký život? Zkoušky třeba i v noci, skoro každý den představení a k tomu rodina a tak...

Sagi: Já myslím, že mi to nevadí. Ne, respektive – mně to nevadí! Jestli to nevadí těm mým nejbližším, to je jiná věc. Ale myslím, že jim to taky nevadí, že na jedné straně si ode mě rádi odpočinou a pak se třeba zase o to víc na mě těší.

Marke: A je pro Vás těžší muzikál nebo činohra?

Sagi: Já to asi zas tak moc nerozlišuju. V činohře je to víc o tom hereckým projevu a v muzikálu je to víc o zpívání a tancování, ale to hraní je tam v podstatě o ty hudební čísla míň… jakoby. I když to taky není tak úplně pravda, protože i v těch zpívaných nebo tancovaných věcech se to musí držet v lajně té role. No, ale asi to nerozlišuju. (vtom vchází Láry Kolář, rozesmátý od ucha k uchu – jako vždycky – a míří k Motynce)

Marke: Které představení bylo na prknech Městského divadla Vaše první?

Sagi: Zlatovláska. (musím se přiznat, že jsem na něj hodila trochu vyjevený výraz, protože jsem netušila, že se někdy něco takového hrálo...) To jsem hnedka po škole… vlastně, na to jsem sem šel do angažmá a dělal jsem Jiříka.

Marke: Jiříka?

Sagi: No... A pak se nám to s Lárym tak zalíbilo, že jsme udělali tuhle pohádku na audiokazety pro děti.

Marke: Jo, to má, myslím, moje sestřenice. Jsem koukala trochu vyjeveně, když jsem zkoumala, kdože to vlastně natočil.

Sagi: No vidíš! (smích)

Marke: Vidím, no... (smích) Jaká inscenace poslední sezóny Vás nejvíc zaujala?

Sagi: V které jsem jako hrál?

Marke: Ne, tak všeobecně.

Sagi: Jo, všeobecně? Hmm... to je těžký… (dramatická pauza pro chvilku zamyšlení) Já totiž nevím, jestli je něco, co mě až tak zaujalo, že bych to vypíchl jako jednu věc. Já to rozlišuju na to, co mě něčím bere a co se mi nelíbí, a myslím si, že v tomhle divadle se dělají víceméně dobrý věci, takže to, co jsem tady viděl, mě v podstatě bavilo. Ať už jsem v tom dělal, nebo jsem to viděl jako divák. Nemám jednoznačně titul, o kterým bych řekl: tohle je teda bomba! Třeba teď, ale to je možná proto, že to je nejčerstvější zkušenost, tak Šumař na střeše. To je představení, který mě oslovilo hodně.

Marke: Šumař je hodně dobrej! Je to krásnej příběh a moc se povedlo i zpracování a to ani nemluvím o úžasných hereckých výkonech. Ale třeba taková Magická flétna vzbudila u hodně lidí záporné reakce. Co si o tom představení myslíte Vy? Já totiž vím, že většinu herců to hodně baví, taky kdy jindy můžou být součástí kouzel, že jo, ale diváci to moc nevzali. Čím si myslíte, že to je?

Sagi: Já myslím, že je to úplně jiný druh divadla, než na který jsou lidi zvyklí do tohohle divadla chodit. A tys to neviděla?

Marke: Jistěže viděla.

Sagi: Viděla? A co si o tom myslíš ty?

Marke: Mě se to moc líbilo. Třeba chvilkama mi možná přišlo, že je to trošku natahovaný, ale celkovej dojem skvělej! Než jsem na to šla, tak jsem od hodně lidí slyšela, že ty kouzla jsou tam úplně nemístný a vůbec nezapadají do děje, ale mně to nepřišlo – právě naopak. Je to díky tomu moc zajímavý!

Sagi: No právě – já znám dvě skupiny lidí. Myslím, že divadlo je správný divadlo, když se člověku líbí nebo nelíbí, protože i když odchází s tím, že to bylo hrozný, tak ho to něčím zaujalo, protože má potřebu o tom přemýšlet a tak. Myslím, že nejhorší je, když člověk odchází a jak kdyby tam nebyl. Což si myslím, že u té Flétny se diváci rozdělili opravdu na dva tábory: buď to vzali, nebo to nevzali, ale nikdo nezůstal uprostřed – nikdo, koho by to nechalo úplně chladným. No, tak já tam hraju toho Monostata, který je v podstatě záporná role se šťastným koncem – nebo s nešťastným koncem, protože spáchá sebevraždu – ale na druhou stranu zase prozře, najde si ty svoje hodnoty. A já jsem se v tom samozřejmě snažil najít něco lidského – pro mě, protože ten člověk nějak začne, potom se přes tu lásku k něčemu dobabrá a skončí tím, že se zničí. Ale byla to figura, která má vývoj, což je supr. Nebylo to od začátku do konce stejný. Flétna je a vždycky bude kontroverzní představení. Znám strašně moc lidí, kteří to odsoudili, znám strašně moc lidí, kteří řekli, že to sem vůbec nepatří, a znám menší skupinku lidí, kteří řekli, že to je pěkný, a znám celkem dost lidí, kteří řekli, že to je zajímavý – nehodnotili to, jestli je to dobrý nebo špatný, ale bylo to pro ně zajímavý, nutilo je to přemýšlet – co jsme tím chtěli říct, o čem to je a co z toho plyne a tak dál...

Marke: Co Vás dokáže spolehlivě vytočit?

Sagi: Netolerance! Netolerance se někdy snoubí s hysterií a hloupostí, ale je jedním slovem netolerance, protože netolerantní je ten, kdo si tvrdě stojí za svým, ač třeba nemá pravdu, ale ani se nesnaží zkoumat, jestli náhodou nemůže ten druhý mít pravdu. Tak to mě vytáčí. A to tak, že strašně!

Marke: Čemu nebo komu se rád vyhýbáte?

Sagi: (chvilka zamyšlení) Já se asi nevyhýbám ničemu zásadně … vyhýbám se oficialitám – trošku - to až tak nemusím, potom se vyhýbám – ale to je takový trochu klišé – hloupým lidem nebo lidem, se kterýma si nemám co říct, ale to je normální, to asi každý. Ale že bych zásadně řekl: ,,Ne, tam nepůjdu," to ne.

Marke: Blíží se Turnaj divadelníků – už jste začal trénovat?

Sagi: Já netrénuju – já si tak průběžně hraju. Koneckonců já jsem ředitel toho turnaje, že jo, takže... (smích)

Marke: Takže ta Vaše každoroční vítězství jsou proto, jo? (smích)

Tomáš s MotynkouSagi: (smích) Ne, to jsem tak dobrej! (smích) Ne, dobře – už jsem zase hodnej. Letos bude silný obsazení, ale ono to ani není o tom vítězství, ale o tom zúčastnit se a užít si to setkání, protože to je opravdu setkání. My jsme vlastně navázali na tradici turnaje, který se dělal kdysi v Bratislavě – tehdá ještě československých herců. Tam to pak zaniklo, tak my jsme to tady obnovili, tu tradici. A opravdu to berem jako setkání českých a slovenských herců. V podstatě i to, že se tam každý rok vrací a přibývají lidi – i Češi, i Slováci ze všech koutů zemí – je známkou toho, že je jim dobře, a to je dobře.

Marke: A máte mezi těmi všemi protivníky vytipovaného konkurenta, u kterého jste si řekl: „Tak to bude fakt oříšek“, když jste viděl přihlášky?

Sagi: Mám. Největším konkurentem bude asi Jarek Buben (divadelní výtvarník), se kterým jsme loni skončili oba na prvním místě, protože už nás k tomu dohnalo počasí - začalo hnusně pršet a byla tma – tak ten je moc dobrej. No a každý rok se ta úroveň zlepšuje – opravdu – protože strašně moc kolegů začalo trénovat a opravdu chodí na ty kurty a už se na to těší a všichni se ptají, kdy už to bude a jestli to bude… Takže Jarek Buben je největší konkurent, ale myslím si, že pakliže přijede Zdenek Merta, který to hraje moc dobře, tak… taky mě párkrát v životě porazil a já jsem párkrát porazil jeho, takže to je vyrovnaný. Standa Moša, když mu to chodí, tak taky hraje tak, že mě může porazit – když budu dělat machra. Už mě taky párkrát v životě porazil - tak to řeknu. A určitě je takových lidí víc – Filip Tůma (slovenský herec) hraje výborně. Uvidíme, kdo všecko přijede.

Marke: A už jste začali natáčet spoty do televize a rádia nebo tak?

Sagi: Nezačali, ale musíme začít. V neděli máme takovou pracovní schůzku, kde se musíme rozhodnout, se kterým rádiem budeme spolupracovat, no a pak to bude o tom rychle to natočit. Asi to zas budu namlouvat já (smích) a musíme to rozjet – rychle. Takovou tu reklamu.

Marke: No, Stanko má jet zítra za nějakým případným sponzorem či co?

Sagi: Jo, no... To jsou takový ty přípravný práce – taková ta mravenčí práce, která moc není vidět, ale bez ní to vlastně nejde, protože to samozřejmě stojí spoustu času a úsilí a taky spoustu peněz, takže každý, kdo nám jakýmkoli způsobem přispěje – ať finančně nebo nějakou cenou nebo nám nabídne nějaký sponzorský občerstvení nebo cokoli takového - tak je pro nás nesmírně cenný. Bez toho to nejde, protože to startovné je opravdu symbolické a aby se to dalo uskutečnit tak, aby ty lidi byly spokojení, tak to stojí spoustu práce. Ale dobrovolně jsme si to sami vzali na triko, tak to děláme rádi.

Marke: Tak ono nic moc nejde dělat nerad – teda jde, ale pak to z toho jde vždycky strašně moc cítit a není to dobrý...

Sagi: To je pravda.

Marke: Ale Vy jste hrál dlouho tenis závodně, že? Jak moc dlouho?

Sagi: Kdysi jako kluk. Já jsem to hrál jako žáček, ale vydrželo mi to až do dorostu – do JAMU. Tam už jsem to nestíhal, protože jsem se musel zabývat tím – nebo „musel“ – chtěl jsem se zabývat tím divadlem, tak tam už to skončilo. Už to nějakých 16 let nehraju - teda jakože aktivně. Přiznám se, že jsem dlouho nehrál vůbec. Po spoustě let jsem se k tomu vrátil právě přes nějaký divadelníky. Někdo řekl: „Pojď si zahrát“... Pak jsem začal jezdit do té Bratislavy a pak jsem už u toho tak nějak zůstal. To tak bývá, takový vlny – že člověk od něčeho uteče a pak se k tomu zase vrátí.

Marke: Vzpomenete si, co Vás za posledních 24 hodin nejvíc potěšilo?

Sagi: Jejda, za posledních 24 hodin?

Marke: No, tak za poslední týden, 3 dny nebo hodinu – prostě v poslední době...

Sagi: Já mám to štěstí, že se mi ten život skládá z takových těch malých radostí. No, tak dobře, když vezmu dnešní den, tak mě potěšila Motynka, že je šikovná, potěšilo mě, že jsem měl s Lárym zahajovačku na jedno představení, který teďka rozjíždíme mimo tohle divadlo – něco jako 1+1, taková komedie. A taky jsem dneska našel elektrickou pilu, kterou chci koupit, a tak to mě taky potěšilo. (smích) Takže se mi to fakt skládá z těch malých radostí.

Marke: (vyjeveně) Elektrickou pilu?! Co s tím?!

Sagi: Na chaloupku – na dřevo...

Marke: Aha.. No já jen, že když se řekne motorová pila, tak si vzpomenu na Martinovu etudu s motorovou pilou..

Sagi: Jakýho Martina?

Marke: No Havelky.

Sagi: Ajo, Havelky… to bylo takový to na Křídlech, že?

Marke: Jo, jo. Přesně to.

Sagi: Já s tím ale neumím tak dobře jako Martin, takže to pro mě bude velký dobrodružství, naučit se to. A těším se na to...

Marke: Ale bacha, abyste zůstal celej!

Sagi: No, to jsem si taky říkal, ale nebojím se nic... (smích)

Marke: Kdo se bojí, nesmí do lesa – a už vůbec ne s motorovou pilou! (smích)

Sagi: Přesně...

Marke: Tak já to zakončím, ať Vás moc dlouho nezdržuju. Co byste vzkázal svým fanouškům?

Sagi: No, tak já bych svým fanouškům vzkázal… řeknu to jako Lucka Bílá: ,,Mám vás rád – mějte mě rádi!" (smích)

Marke: Tak to je dobrý... Díky!

Sagi: Já Ti děkuju...

Marke: Ne! Vám děkuju!

Sagi: Tak si děkujem navzájem! (smích)

Ptala se: Marke (duben 2006)

zdroj Neoficiální stránky MdB,cz

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA