Jdi na obsah Jdi na menu
 


Stanislav Neumann

Stanislav Neumann,*16.7.1902 - 19.2.1975 - herec

 

 

 

Stanislav Neumann se narodil 16. července 1902 v Praze básníkovi Stanislavovi Kostkovi Neumannovi (1875 – 1947) a jeho ženě, nakladatelce Kamile Neumannové (1874 – 1956). Divadlu propadla také jeho nevlastní sestra Soňa Neumannová (1905 – 1971) a švagr – režisér Národního divadla Jan Škoda (1896 – 1981). Básníkem se stal Neumannův syn Stanislav Neumann ml. (1927 – 1970).

Odmaturoval a záhy ho okouzlilo divadlo. Nastoupil, i když to jeho fyziognomie nepředurčovala, v roce 1921 k divadelní společnosti F. Zöllnera. Za měsíc už hrál v divadle v Kladně (1. 5. – 31. 12. 1921), pak přešel do Národního divadla moravskoslezského v Ostravě (1922) a opět hrál sezónu v Kladně (1922 až 1923).

V letech 1923 – 1924 působil na několika scénách: v divadelní společnosti F. Kosteleckého, v Biblické scéně na Žižkově a v divadle v Českých Budějovicích. Po návratu do Prahy hostoval ve Švandově divadle a ve Vinohradském divadle. Poté účinkoval v avantgardní Zkušební scéně (1925) a v Osvobozeném divadle (1925 – 1926). V sezóně 1926 – 1927 našel angažmá v Divadle Vlasty Buriana. V roce 1927 se stal členem činohry (předtím zde byl jako elév) Národního divadla, kde působil do smrti.

Neumannovi herecké prostředky tvořila křehká, drobná postava, neobyčejná schopnost proměňovat obličej s vystouplou bradou a hlavně jeho notoricky známý nakřáplý, plačtivý hlas. V ND hrál zezačátku zejména vedlejší postavy, z nichž později přešel do komediálních rolí. Hrál různé ustrašené úředníčky, lidové muzikanty, krejčíky, písmáky, zlodějíčky, lidi různých profesích, obecní blázni, bodré dědky, mudrlanty a staříky dobrého srdce. V těchto rolích vytvářel negativní vlastnosti s trpkým humorem.

Spojoval tragiku a komiku a z komediálního herce se vypracoval na tragikomického herce se sklonem ke stylizované grotesce. Ve velkého herce dozrál v českých („Naši furianti“, „Lucerna“, „Strakonický dudák“, „Hrátky s čertem“ a jiní), Shakespearových („Cokoli chcete či Šaška“, „Král Lear“), Klicperových a Molièrových hrách. Jeho nejvýraznějšími postavami byl rytíř Hadrián („Hadrián z Římsů“), stařík Geront („Šibalství Skapinova“) a Harpagon („Lakomec“). Základ Neumannova herectví spočíval v tom, že i z menší role dokázal udělat velkou nezapomenutelnou postavu.

Přes několik epizodních postaviček, např. v komedii ŠVEJK V CIVILU (1927) a legionáře v Innemannově dramatu PLUKOVNÍK ŠVEC (1929) se ve 30. letech přehrál do desítek epizodních a výrazných rolí.

Hrál lidičky na okraji společnosti, nebo stojící mimo ni, zlodějíčky, dohazovače, podomky, herce, sluhy, ňoumy, popletené mladíky, či muže zvláštních profesí, např. ve snímcích TŘETÍ ROTA (legionář Bidlo), NAČERADEC, KRÁL KIBICŮ (učedník), MAZLÍČEK (zloděj), AŤ ŽIJE NEBOŽTÍK (sluha Filip), JANA (kamarád), ULIČNICE (policista), ROZKOŠNÝ PŘÍBĚH (Fred Pěnkava), GOLEM (Žid Daniel), JARČIN PROFESOR (student), ADVOKÁTKA VĚRA (konzulův syn Raboch), KLAPZUBOVA JEDENÁCTKA (profesor Šlejhar), ŠVANDA DUDÁK (sultán), CECH PANEN KUTNOHORSKÝCH (soudní zapisovatel Alex), CO SE ŠEPTÁ (student Kryštůfek), PŘÍKLADY TÁHNOU (sluha Adam), BABIČKA (písař), PŘÍJDU HNED (dozorce), ROZINA SEBRANEC (sklář) atp.

Z jeho větších a výraznějších rolí si uveďme: trestance v Cikánově komedii U NÁS V KOCOURKOVĚ (1934), filozofa Zelenku ve Vávrově FILOSOFSKÉ HISTORII (1937), holiče Tondu v komedii ANDULA VYHRÁLA (1938), zloděje aut Kafuňka ve VESELÉ BÍDĚ (1939), obecního blázna v MUZIKANTSKÉ LIDUŠCE (1940) Martina Friče a vrátného Havrdu v Burianově komedii PROVDÁM SVOU ŽENU (1941). U diváků se stal oblíbeným v partnerském duu s Jindřichem Plachtou, se kterým sehrál komické dvojice ve snímcích KONEČNĚ SAMI (1940) a PELIKÁN MÁ ALIBI (1940).

V poválečným letech si pro něho režiséři opět přichystali malé, ale opět výrazné postavičky lichváře Menkeho v Krejčíkově dramatu TÝDEN V TICHÉM DOMĚ (1947), basisty Kouly v Machově komedii NIKDO NIC NEVÍ (1947), nemocného, a svou manželkou (Růžena Šlemrová) donuceného k přísné dietě, rady Dyndery v HOSTINCI „U KAMENÉHO STOLU“ (1949) Josefa Grusse, starého a dětinského krále v Zemanově PYŠNÉ PRINCEZNĚ (1952), pošťáka Choury v NEJLEPŠÍM ČLOVĚKU (1954) Václava Wassermana a Ivo Nováka, dědy v Klosově a Kadárově HUDBĚ Z MARSU (1955), starého koktavého čerta Omnimora v Machových HRÁTKÁCH S ČERTEM (1956), zlého sakristiána ve Vávrově dramatu PROTI VŠEM (1957), profesora Nováka v Borského detektivce PADĚLEK (1957), starého dědy Vališe v ŽIŽKOVSKÉ ROMANCI (1958) Zdeňka Brynycha, kuchaře v PRINCEZNĚ SE ZLATOU HVĚZDOU (1959), poťouchlého havíře Pšuka v pohádce DAŘBUJÁN A PANDRHOLA (1959) Martina Friče, starého Krejzu v Čechově kriminálce 105 % ALIBI (1959), dědečka v dětských snímcích MALÝ BOBEŠ (1961) a MALÝ BOBEŠ VE MĚSTĚ (1962) atd.

Naposledy měli diváci možnost shlédnout Stanislava Neumanna na stříbrném plátně jako dědu u kolotoče v dětském snímku VOLEJTE MARTINA (1965) Milana Vošmika. Svým hlasem doplnil také několik dokumentárních snímků. Režisér Vladimír Borský o Neumannovi sestavil středometrážní medailon HEREC STANISLAV NEUMANN (1961), kde jsou, kromě ukázek z filmů, i vzácné záběry z Molièrovy inscenace „Lakomec“ na scéně Národního divadla.

Neumann často spolupracoval s rozhlasem („Maloměšťáci“, „Kristus“, „Lakomec“ či „Muziky v pekle“) a televizí (inscenace LAKOMEC, MAGDALENA DOBROMILA RETTIGOVÁ, MALÁ NOČNÍ POVÍDKA: O ŠKODLIVOSTI TABÁKU, ŘEČ O PUŠKINOVI, SVĚTÁCI apod. i seriály SOUDNIČKY a HŘÍŠNÍ LIDÉ MĚSTA PRAŽSKÉHO). V letech 1945 – 1953 působil jako pedagog na Pražské konzervatoři a později na DAMU.

Za své skvělé herectví získal řadu titulů a řádů: Zasloužilého umělce (1953), Vyznamenání Za zásluhy o výstavbu (1958), Řád práce (1958), Řád republiky (1962), Národního umělce (1965), Zasloužilého člena Národního divadla (1968) a Řád Vítězného února (1973). Na sklonku života však Neumanna stihly dvě strašné rány: v roce 1970 spáchal sebevraždu jeho syn Stanislav Neumann ml. a roku 1971 zemřela jeho mladší nevlastní sestra Soňa Neumannová.

Sám Stanislav Neuman, který se za války také účastnil protinacistického odboje, zemřel 19. února 1975 v Praze ve věku nedožitých vysokých sedmdesáti tří let. O celých šestnáct let ho přežila jeho druhá (vlastní) sestra, překladatelka Kamila Neumannová – Značkovská (1900 – 1991). Studiem jeho pestrého života a záviděníhodného díla se zabýval Petr Hořec v monografii „Stanislav Neumann“ (1963) a nepříliš úspěšně také Rudolf Mihola v publikaci „Stanislav Neumann: …odvolávám, co jsem odvolal!“ (2006).

Jarda "krib" Lopour

zdroj ČSFD,cz

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA