Jdi na obsah Jdi na menu
 


Petr Štěpán

Petr Štěpán,*20.5.1974 - herec

 

Ještě dříve, než se tento rodák ze Šumperka rozhodl, že se stane hercem, měl plnou hlavu jiných plánů: maloval comicsy, lákalo ho cestování, chtěl se stát učitelem nebo divadelním režisérem. Jeho kroky ale nakonec vedly roku 1992 na brněnskou JAMU, kde vystudoval obor činoherní herectví. Absolvoval rolí v Gogolově Revizorovi a následně mu Stanislav Moša nabídl angažmá v MdB.

Petr zde pak dostal příležitosti v činoherních inscenacích jako např. Othello (Cassio), Cyrano z Bergeracu (Le Bret), Amadeus (Větříček), Les (Alexej Bulanov) nebo Brouk v hlavě, kde v pro divadlo svízelné situaci nastudoval hlavní roli Emanuella Champsboisyho a Boutona. Kromě nich si zahrál i jednu z nejznámějších Shakespearových postav – Romea v tragédii Romeo a Julie. Mimo to jste Petra mohli vidět i v muzikálech West Side Story (Riff a Bourák), Radúz a Mahulena (Pribina) či Babylon (Atlant).

V sezoně 1999/2000 se Petr s MdB na čas rozloučil a hledal uplatnění jako hostující herec v jiných divadlech. Mezitím v Brně dohrával svůj dřívější repertoár, ale také se znovu začal objevovat v nových inscenacích: v Peeru Gyntovi (kovář Aslak) a v Marné lásky snaze (Longaville).

V sezoně 2001/2002 se opět vrátil do angažmá MdB a dostal roli Nikoly Šuhaje v muzikálu Koločava a následně mnoho dalších rolí v činohře i v muzikálu, např: Flaméche (Manželství na druhou aneb Barillonova svatba), Orin (Smutek sluší Elektře), František (Dvě gorily proti mafii), Ošetřovatel Washington (Přelet nad kukaččím hnízdem), Clifford Bradshaw (Cabaret), Nadporučík Lukáš (Osudy dobrého vojáka Švejka), Algernon Moncrieff (Jak je důležité míti Filipa), Druhý muž (Král Jindřich VIII.), Vilém (Máj), Valentin Coverly (Arkádie), Kníže Zvjozdič (Maškaráda), Albert Bafstein (Zahrada divů), Mimi (Nana), Patrik (Kdyby tisíc klarinetů), Eusebio (Znamení kříže), Dvojník Clarka Gablea (Ginger a Fred), Hermés (Odysseia), William Cecil (Marie Stuartovna), Tvrďák (Novomanželské apartmá), Amfitryon (Amfitryon), Patron Vicenzo (Poprask na laguně), Lujko Zobar (Cikáni jdou do nebe), Darryl (Čarodějky z Eastwicku), Alexandr (Smrt Pavla I.) nebo Jack Chesney (Charleyova teta).Můžeme ho také vidět jako Portha (Tři mušketýři) a Sebastiana von Steinberga (Peklo).Jeho nejnovější role je v MdB,kde ztvárňuje roli policejního komisaře Javerta(Les Misérables-Bídníci).Účinkuje také v koncertních představeních Muzikály z Broadwaye a Magical Broadway.

Petr se také dočkal diváckého ocenění. Za sezony 2001/2002 a 2005/2006 získal cenu v divácké anketě Křídla pro nejpopulárnějšího herce.

Za roli Darryla van Horna v muzikálu Čarodějky z Eastwicku získal Cenu Thálie 2007 v kategorii opereta, muzikál.

Mimo svou mateřskou scénu se Petr objevuje i na jevišti G-studia (Viva muzikál I, II a Viva Broadway Night a v komedii 1+1=3 v roli Johna Browna) a Divadla U stolu v inscenacích Život je sen a Tragická historie o doktoru Faustovi (za ztvárnění hlavní role Fausta se Petr dostal do širší nominace na Cenu Thálie za rok 2005). Hostuje také v pražském Divadle pod Palmovkou v inscenacích Gazdina roba (Mánek Mejšaný a Sklínkař) a Přelet nad kukaččím hnízdem (hlavní role Randle McMurphy).

V televizi jste Petra mohli vidět v seriálech Četnické humoresky (Jan Mázl) a Na lavici obžalovaných, v pohádkách o Ječmínkovi (Hrabě Radslav), Jak se Matěj učil čarodějem, Král ozvěny a O princezně se zlatým lukem a ve filmech Eine Kleine Jazzmusik (Danny) a Škodná. V novém seriálu TV Prima Ošklivka Katka hraje roli Daniela Konečného. Mimo to se věnuje i dabingu.

Nemá žádnou roli, které by si cenil nejvíc, ani roli, která by ho vysloveně nebavila a stejně tak žádnou nestaví na první místo. Ubližoval by těm ostatním.

Autor: domajs, bastmetztli, chikita, kema

zdroj Osobnosti,cz

18. srpna 2014 • 12:00

Expartner Lucie Zedníčkové v Cestách domů: Oplétačky se zákonem!

Petr Štěpán s dnes již bývalou přítelkyní Lucií Zedníčkovou.
Petr Štěpán s dnes již bývalou přítelkyní Lucií Zedníčkovou. (FTV Prima)
 
Vztahy v seriálu Cesty domů zamíchá Petr Štěpán (40). Herec, který na jaře opustil kvůli mladší partnerce Lucii Zedníčkovou (45), si zahraje obchodníka. V rejstříku má škraloup.

Mikuláš Navrátil se v podání Štěpána dostal na dva roky do vězení za čachry s nemovitostmi. Žena ho kvůli tomu opustila a žije s jeho bratrem. Že by aspoň v seriálu malá odplata za to, co v reálu udělal Lucii Zedníčkové?

„Divák se dočká konfliktu. Mezi bratry to bude doutnat,“ prozradil o roli Štěpán. Má prý rád trochu tajemné postavy, v nichž se perou různé charaktery. Jediným problémem je pro herce dojíždění na natáčení z Brna do Prahy. „Někdy musím vstávat uprostřed noci, ale mám v Brně rodinu a zázemí, a dokud to půjde, nebudu to měnit,“ prohlásil Štěpán.

Diváci znají herce už ze seriálu Ordinace v růžové zahradě, kde hrál nezdárného syna Zlaty Adamovské (55) Hynka Páleníka.

Autor:  hoh

zdroj Aha,cz

Petr Štěpán (* 20. 5. 1974)

Znamení křížeJeště dříve, než se tento rodák z Šumperka rozhodl, že se stane hercem, měl plnou hlavu jiných plánů: maloval comicsy, lákalo ho cestování, chtěl se stát učitelem nebo divadelním režisérem. Jeho kroky ale nakonec vedly roku 1992 na brněnskou JAMU, kde vystudoval obor činoherní herectví. Absolvoval rolí v Gogolově Revizorovi a následně mu Stanislav Moša nabídl angažmá v MdB.

Petr zde pak dostal příležitosti v činoherních inscenacích jako např. Othello (Cassio), Cyrano z Bergeracu (Le Bret), Amadeus (Větříček), Les (Alexej Bulanov) nebo Brouk v hlavě, kde v pro divadlo svízelné situaci nastudoval hlavní roli Emanuella Champsboisyho a Boutona. Kromě nich si zahrál i jednu z nejznámějších shakespearových postav – Romea v tragédii Romeo a Julie. Mimo to jste Petra mohli vidět i v muzikálech West Side Story (Riff a Bourák), Radúz a Mahulena (Pribina) či Babylon (Atlant).

V sezoně 1999/2000 se Petr s MdB na čas rozloučil a hledal uplatnění jako hostující herec v jiných divadlech. Mezitím v Brně dohrával svůj dřívější repertoár, ale také se znovu začal objevovat v nových inscenacích: v Peeru Gyntovi (kovář Aslak) a v Marné lásky snaze (Longaville).

V sezoně 2001/2002 se opět vrátil do angažmá MdB a dostal roli Nikoly Šuhaje v muzikálu Koločava a následně mnoho dalších rolí v činohře i v muzikálu, např: Flaméche (Manželství na druhou aneb Barillonova svatba), Orin (Smutek sluší Elektře), František (Dvě gorily proti mafii), Ošetřovatel Washington (Přelet nad kukaččím hnízdem), Clifford Bradshaw (Cabaret), Nadporučík Lukáš (Osudy dobrého vojáka Švejka), Algernon Moncrieff (Jak je důležité míti Filipa), Druhý muž (Král Jindřich VIII.), Vilém (Máj), Valentin Coverly (Arkádie), Kníže Zvjozdič (Maškaráda), Albert Bafstein (Zahrada divů), Mimi (Nana), Patrik (Kdyby tisíc klarinetů), Eusebio (Znamení kříže), Dvojník Clarka Gablea (Ginger a Fred), Hermés (Odysseia), William Cecil (Marie Stuartovna), Tvrďák (Novomanželské apartmá), Amfitryon (Amfitryon), Patron Vicenzo (Poprask na laguně), Lujko Zobar (Cikáni jdou do nebe), Darryl (Čarodějky z Eastwicku), Alexandr (Smrt Pavla I.) nebo Jack Chesney (Charleyova teta). Nejnověji ho můžeme vidět jako Portha (Tři mušketýři) a Sebastiana von Steinberga (Peklo). Účinkuje také v koncertních představeních Muzikály z Broadwaye a Magical Broadway.

Petr se také dočkal diváckého ocenění. Za sezony 2001/2002 a 2005/2006 získal cenu v divácké anketě Křídla pro nejpopulárnějšího herce.

Za roli Darryla van Horna v muzikálu Čarodějky z Eastwicku získal Cenu Thálie 2007 v kategorii opereta, muzikál.

Jak je důležité míti FilipaMimo svou mateřskou scénu se Petr objevuje i na jevišti G-studia (Viva muzikál I, II a Viva Broadway Night a v komedii 1+1=3 v roli Johna Browna) a Divadla U stolu v inscenacích Život je sen a Tragická historie o doktoru Faustovi (za ztvárnění hlavní role Fausta se Petr dostal do širší nominace na Cenu Thálie za rok 2005). Hostuje také v pražském Divadle pod Palmovkou v inscenacích Gazdina roba (Mánek Mejšaný a Sklínkař) a Přelet nad kukaččím hnízdem (hlavní role Randle McMurphy).

V televizi jste Petra mohli vidět v seriálech Četnické humoresky (Jan Mázl) a Na lavici obžalovaných, v pohádkách o Ječmínkovi (Hrabě Radslav), Jak se Matěj učil čarodějem, Král ozvěny a O princezně se zlatým lukem a ve filmech Eine Kleine Jazzmusik (Danny) a Škodná. V novém seriálu TV Prima Ošklivka Katka hraje roli Daniela Konečného. Mimo to se věnuje i dabingu.

Nemá žádnou roli, které by si cenil nejvíc, ani roli, která by ho vysloveně nebavila a stejně tak žádnou nestaví na první místo. Ubližoval by těm ostatním.

Náladu si zvedá dobrým jídlem a také tím, když se jednou za čas dobře vyspí.

A jak prý vypadá Petrův běžný den?
Vstát
Venčit
Zkoušet
Venčit
Venčit
Představení
Uspat psa
A pak sebe
 

zdroj Neoficiální stránky MdB,cz

Rozhovor s Petrem Štěpánem

Sasanka: No tak snad to bude slyšet... Můj technický talent se neupře... (smích)

Peťa: Já budu mluvit nahlas. Ať je mi tam trošku rozumět...

Sasanka: No... asi tě nepřekvapí otázka, jak ses vlastně dostal k divadlu?

Peťa: Já jsem se dostal k divadlu tak, že jsem byl na gymplu a rozhodovali jsme se - vlastně psali jsme takový ty dotazníky kam. A tak já jsem vlastně nechtěl dělat nic, co dělali moji spolužáci, a chtěl jsem si najít nějakou školu, která - kromě těch, který jsem si dal jako takovou zichrovku, jako že jsem si dával přihlášku na pedagogickou fakultu a na nějakej cestovní ruch a takový věci, což byly věci, který mě bavili... tenkrát... Pak jsem se dostal k nějakým knížkám o divadle a my jsme vždycky s tím divadlem tak nějak koketovali a bavilo nás to, psát scénáře a zkoušet... Já jsem už na základní škole vlastně kdysi dělal v takovým divadelním kroužku, ale nikdy by mě nenapadlo, že ze mě bude herec. Já jsem vždycky myslel třeba na to, že budu režisér, nebo film mě hodně zajímal. Ale nikdy by mě nenapadlo, že budu hrát divadlo, a musím říct, že jsem vůbec neměl představu, jak to vlastně funguje, a měl jsem ty představy - když už - dost zkreslený. A tenkrát jsem četl takovou knížku od Bolka Polívky, myslím, že se jmenovala Portrét klauna nebo tak nějak, nevím, a tam i s těma fotkama i s tím vyprávěním jsem se najednou dostal do takovýho zvláštního světa, tak mě to nějak okouzlilo, že jsem šel a napsal jsem tu přihlášku a pak se už věci začaly dít - pozvali mě na přijímačky. Já jsem tam šel jako opravdu dřevo netesané, prostě takovej hňupan ze Šumperka, se všemi problémy v řeči a hýbat jsem se neuměl... vlastně tenkrát otevíral ročník pan Karlík a ten mě přijal. Takže tak jsem se dostal k divadlu. No a pak jsem vystudoval divadelní fakultu tady v Brně a vlastně během toho studia jsem najednou tak nějak začal chápat víc, dostávat se do toho divadla, a začalo mě to bavit. Ale kdyby mě to tenkrát nebavilo, byl bych z toho rozčarovanej, neokouzlilo mě to tak, jako se to stalo na té škole, tak bych u toho nezůstal. Akorát prostě jsem k tomu tak nějak čichl a zároveň taky k tomu Brnu a už jsem tady zůstal.

Sasanka: Takže v současné době je ti divadlo bližší než film?

Peťa: To bych tak neřekl, bližší. Já si myslím, že to jsou prostě dvě různé disciplíny, že se to nedá slučovat.To je jako kdyby se atleta někdo zeptal, jestli je mu bližší skok do dálky nebo běh... prostě jedno z toho dělá, ale třeba ho baví obojí. Já jsem se vlastně k filmu dostal jen velmi málo - vlastně jenom v jednom případě, jinak jsem většinou točil samou televizi, ale vůbec to natáčení jako takový jakýkoli - i pro televizi i pro film - mě baví. Mě baví na tom takový to vytváření té iluze a to, co se s tím filmem dá udělat. Takový to tajemství, který to má. A na divadle mě baví zase jiný věci, je to naživo... zase z úplně jinýho pohledu je to divadlo krásný.

Sasanka: Já jsem vlastně vždycky přemýšlela nad tím, že na divadle mě fascinují emoce, a právě spousta lidí říká, že film je z téhle stránky jednodušší. Že se stačí naučit pouze část textu, která se potom na place zahraje...

Peťa: No, jednodušší to určitě je, protože se pracuje po sekvencích. Ale třeba když to člověk vezme z druhé stránky, toho herce při představení na jevišti něco vede - nějak začne a nějak skončí a vytvářet, jak ty říkáš, třeba ty emoce, když vlastně jsi v tom příběhu, je mnohem jednodušší než v tom filmu, kde je kolem tebe tisíc technických věcí. Oni tě postaví před kameru, řeknou, teď se nesmíš ani hnout, začni brečet, v tuhle dobu řekni tuhle větu a buď v té emoci teď. A kolem tebe běhá tisíc lidí se světlama, maskérky, kostymérky, štáb stojí za kamerou a ty musíš prostě teď na lusknutí tu emoci zahrát a být úplně přesná. V tom je to třeba těžší.

Sasanka: A třeba v divadle máš raději, když můžeš hrát komedie, kde se i odreaguješ, anebo spíš ty tragédie, jako je Znamení kříže?

Peťa: Rád hraju komedie, ale ne proto, že bych se při nich odreagoval (do závorky musím říct, že hrát komedii a dělat humor - jako dobře to dělat - je velká dřina). A většinou to bývá daleko větší práce, než třeba zahrát to nejtěžší drama. Ale mě baví hrát komedie proto, že se lidi baví. Já mám strašně rád, když se lidi smějou.

Sasanka: Jojo... komedie 1+1=3 je podle mě nejlepší komedie, jakou jsem kdy viděla...

Peťa: Já jsem taky nezažil líp napsanou hru.

Sasanka: Ray Cooney, to je autor!

Peťa: On je výbornej! Trošku pro něj hraje roli, že je bývalý herec a on to píše vlastně těm hercům jakoby na tělo. Protože si dokáže představit, jak to ti herci můžou zahrát.

Sasanka: Vlastně v jedničkách se taky dost improvizuje... a taky to někdy odbourá nejen diváky, ale i vás na jevišti, že...

Peťa: 1+1?

Sasanka: Jo jo.

Peťa: Vy tomu říkáte jedničky?

Sasanka: No... (smích)

Peťa: No... mě taková ta zdravá improvizace baví, to je fajn. Nemám rád, když se improvizuje takovým tím stylem že z "musu", protože ten herec zapomene, co má říkat, a tak začne improvizovat a začne si vymýšlet.To já prostě nemám rád na jevišti, protože ono to většinou nepřivádí žádné vtipné situace, akorát se ti herci vylhávají ze své neschopnosti. To není žádná improvizace. Improvizace musí být založená na perfektní znalosti textu, té situace a pak si herci můžou vymýšlet, můžou improvizovat, můžou reagovat na sebe a pak je to hrozně fajn.

Sasanka: Když mluvíme o tom 1+1 v souvislosti s improvizací, mluvila jsem s paní na pokladně, která říkala, že díky tomu je každé představení jiné, něčím originální...

Peťa: To je trošku ovlivněný tím, že to hrajou pokaždé jiní lidi - vlastně tam se střídá v těch sedmi rolích 15, 16 lidí, role jsou dvakrát, některé třikrát alternovaný. Takže ty kombinace, kdo jak se potká na jevišti, jsou opravdu velice zvláštní. Že třeba v určité sestavě jsem to třeba rok nehrál. Protože jsem to sice hrál s touhle partnerkou, ale ne už s tímto partnerem. Takže ty dialogy jsou vždycky něčím zajímavý - že tam je někdo novej.

Sasanka: A ještě když úplně odbočím - zajímalo by mě, jestli ti dá moc práce se naučit třeba ty verše do Znamení? Anebo je to podobný jako jiný představení?

Peťa: Mně to nedá moc práce, protože mám zatím mladou hlavu. A protože v tom zápřahu, který tady v divadle je, je ten mozek na to připravenej. Horší to je, když na to nastudování a na to uložení textu do hlavy je málo času. Když se to dělá všechno kvapem a rychle - tady máš text, nauč se to, zítra to naaranžujem a pozítří už to hrajem... tak to je blbý, to nemá rád podle mě žádnej herec, ale protože zatím ta hlava je jakoby zvyklá přijímat ten text a tak, se mi to zatím učí dobře. Musím to teda zaklepat, protože jednou přijde doba, kdy najednou zůstanu trčet na tom jevišti s otevřenou pusou a nebudu vědět, to je prostě jasný. Nikdo nemůže být v pohodě připravenej do šedesáti, sedmdesáti let.

Sasanka: Takže se ti ještě nestalo, že bys na jevišti absolutně nevěděl?

Peťa: Ale jasně že jo! Stalo... ale to je takovej momentální výpadek, že se třeba člověk zamyslí nad něčím víc, než by měl, a přestane se třeba soustředit na tu věc. A stalo se mi to mockrát, že jsem najednou třeba přeskočil větu anebo že jsem zapomněl a zůstal jsem civět na kolegy, ale ono se to vždycky dá nějak velice rychle spravit. Nebylo to ještě takový to zásadní okno, že bych prostě nevěděl vůbec, o čem hrajem... (smích)... Většinou se z toho dá vždycky nějak vylhat, říct to svýma slovama, když člověk ví, o čem je ta situace na jevišti.

Sasanka: To znám z vlastních zkušeností. To jsme pro celou školu hráli Vydrž, miláčku! a tam jsou pasáže, který se často opakujou v průběhu představení. A nám se podařilo přeskočit asi deset stránek... ale naštěstí se to potom podařilo vrátit.

(následuje telefonát - omyl:) )

Stalo se ti někdy, že bys takhle někomu zachraňoval situaci?

Peťa: To se stává celkem běžně. Dá se tomu říkat, že někoho člověk zachrání... vypadne kolegovi věta... Stalo se nám to několikrát s Viktorem Skálou, když jsme hráli Jak je důležité míti filipa - tam máme spolu spoustu dialogů a ty se dost opakujou, a navíc to není hovorový jazyk - napsal to Oscar Wilde a je to přeložený takovou, řekl bych, krásnou češtinou, která je někdy až šroubovaná. Je to tak naschvál udělaný a kolikrát se člověk najednou zamyslí nad nějakým slůvkem, který je klíčem k té větě, a zamyslí se nad tím slovem tak intenzivně, že najednou úplně zapomene, co má říkat. Mockrát se to stalo, ale to jsou takový drobnosti - to vůbec divák nemá šanci poznat.

Sasanka: Jenom ti maniaci, co chodí desetkrát na to stejné představení... (smích)

Peťa: No a těch není moc. Naštěstí.

Sasanka: Já bych se ještě ráda vrátila k tomu Znamení, protože by mě zajímalo, jaký máš názor na tento typ inscenací - ta barokní dramata. Máš je rád?

Peťa: Mě to baví. Ona ta hra je vlastně čímsi výjimečná, protože není tak jednoduché ji zinscenovat. Já když jsem to poprvé četl, tak jsem nad tím kroutil hlavou a říkal jsem si - jak to budeme hrát! Tam je přece všechno dopředu jasný, není tam jakoby větší zápletka! Ale když se nad tím člověk zamyslí hlouběji a začne opravdu - a já doufám že to tomu divákovi takhle předáváme - začne přemýšlet nad tím tématem, tak zjistí, že to je vlastně velmi hluboký téma, že tam je o čem hrát, a zároveň si myslím, že to, jak je ta hra zinscenovaná - jak ji Hanka Burešová udělala a vlastně celý ten realizační tým včetně herců, jak to hrajou - je také čímsi výjimečné, protože se tam používá takové věci, která na divadle není tak často vidět, a to je patos, protože toho se každej bojí. Ale takový ten zdravý patos, kdy se opravdu hraní povýší na druhý, třetí stupeň, tam už se nehraje jenom takovou civilkou, nehrají se jenom jakýsi... já tomu říkám pseudo-civilismus, nehrajou se reálné city, ale povýší se to kamsi výš a hraje se to všechno strašně naplno, z těch lidí se řine pot, křičí se ty emoce, opravdu se kýblem rozhazují až do sedmnácté řady, je to ale pořád při tom všem k uvěření... Já nevím, jestli to vysvětluju dost pochopitelně, ale to se prostě tak často u nás nevidí, protože i režiséři, i herci se toho trošku bojí. Už nedokážou říct na jevišti "ach"... Nedokážou říct větu, která začíná "ach mám tě plné zuby" nebo "ach lásko kam jsi odešla"... To je úplně jedno, ta věta začíná slovem "ach", a protože je to ve verších, tak tam to "ach" má svou důležitost, svou funkci. Kdyby tam to "ach" nebylo anebo se zahrálo nějakým takovým citoslovcem, tak to ztratí vlastně ten rytmus, ten verš, a je tam najednou chyba. A tady v téhle hře, zrovna v tom Znamení kříže, se to objevuje několikrát a různý citoslovce, kterýma se jakoby doplňuje ten rytmus, a mají svůj význam. Když jsme to začali zkoušet, tak já se tomu taky bránil, protože Hanka (režisérka) nás stavěla do takových pozic, které připomínají barokní obrazy, a vždycky nám říkala, ať v tom vydržíme. Když se taháme třeba v tom klášteře s Helenou a teď jsme v tom zaklesnutí a držíme se, vlastně to vypadá jako určitý blikající diáky a vždycky se tam objeví jenom ten jeden barokní obrázek. Ty pokřivený těla, ty výrazy, který jsou na těch barokních obrazech - šílený výrazy... Tak jsem se tomu taky ze začátku bránil a říkal jsem si, ježiš, vždyť budeme tady za blbý a nikdo nám to neuvěří a lidem se to nebude líbit a budou si říkat, co tady děláme. Ale velice rychle jsem pochopil, o co té Hance jde, a to, že právě se to povýší - to divadlo někam výš - to ta Hanka Burešová umí velice dobře.To právě má v tomhle představení určitou funkci, a proto si myslím, že se to lidem líbí a dosáhlo to taky jakéhosi ocenění - ať už je to ten Radok nebo navržení Helenky na Thálii..

Sasanka: Myslím, že to bylo naprosto zasloužený, protože tato inscenace, pokud je správně pochopena, nemá konkurenci...

Peťa: Je hrozně důležitý, aby lidi, kteří sedí v tom sále, se nechali unášet, nechali se ovlivnit tou atmosférou. Aby to, co na ně dýchá z toto jeviště, opravdu přijímali tak čistě, jak jim to ti herci předávají. Protože v tu chvíli budou plakat, budou se smát a bude je to bavit.

Sasanka: Mě osobně víc láká tento typ inscenací - ta dramata. Mě vždycky fascinují a dojímají ty emoce. A myslím, že třeba v muzikálu takovýhle herecký výkony vůbec nemůžou být.

Peťa: Muzikál je jiný žánr.

Sasanka: Jasně, ale třeba já jsem vždycky přemýšlela, že jednou půjdu na JAMU studovat činohru, právě proto, že je mi to bližší.

Peťa: Nejde o to, jestli člověk studuje muzikál nebo činohru. Samozřejmě že činoherec, když studuje činohru, tak se k tomu asi dostane dřív, ale dneska už je tomu opravdu tak, že i lidé z muzikálového souboru hrají v činohrách a naopak. Já jsem toho příklad - vystudoval jsem činohru a první moje práce v tomhle divadle byla West Side Story. Takže tam jde spíš o to, jestli to člověk v sobě má nebo nemá - jestli má tak velký srdíčko, aby to dokázal předat těm divákům, a to může vystudovat muzikál, nebo scénografii,činohru... to je jedno. A zároveň, jestli třeba ten divák má tak velký srdce, aby to dokázal přijmout, o to jde. Předávání a přijímání emocí.

Sasanka: Takže máš rád Znamení kříže. Nebo dáváš přednost něčemu jinýmu?

Peťa: Jo jo, já to mám rád. Znamení kříže, Život je sen i Fausta, ale třeba teď jsme udělali Novomanželské apartmá, kde vlastně je to taky svým způsobem o nějakých emocích, vypjatých situacích, ale zároveň je to tak postavený, že je to - aspoň ta moje role - vlastně až takový trošku jakoby absurdní divadlo. Že vlastně ten člověk, přestože je rozčílený, je na dně a ta situace je velmi vypjatá, tak ti lidi tím, co dělají na jevišti, jsou vtipní. Když ten divák vlastně sedí, tak si říká: "Mám se tomu smát, nebo mám nad tím brečet?" Úplně to cítím z toho sálu, že najednou ti lidi jakoby je to chtělo rozesmát, ale potom si v hlavě uvědomí, že je to vlastně velmi vážná situace, tady se přece nemůžeme smát... vždyť ten kluk je chudák. To mě zrovna taky moc baví, ten Apartmán. Je to takový fajn... Stejně tak mě baví zahrát si dobrou komedii, já to tak nerozděluju - "miluju dramata a nemám rád komedie" - tak to není! Dá se možná říct, že jakoby tím, co ze sebe vyzařuju, mi ty dramatický věci jdou líp. Ale není to tak, že by mě bavilo hrát jenom ty velký rozervance, ty velký role.

Sasanka: A když třeba srovnáš muzikály a činohry?

Peťa: Já to nijak nezatracuju. Pro mě udělat dobře muzikál je stejně velká dřina jako udělat dobře činohru. Nedá se to dávat na váhu proti sobě - co je lehčí, co je takový nebo makový... prostě jsou to dva různé žánry a přestože muzikál je v podstatě daleko víc technická disciplína - člověk se musí umět hýbat, musí umět zpívat - tak si myslím, že bez srdíčka, bez hereckého umu to nejde dělat. A důkazem toho je spousta kolegů - nebudu nikoho jmenovat - ale tam přijdou lidi a řeknou: "Víš, je to fajn, ti lidi tak krásně zpívají, ale ono je to tak krásný, když tam najednou přijde herec a něco hraje a já rozumím tomu, co hraje, co mi chce říct, tak je to úžasný." Takže, není ani jedno z toho jednoduchý. Obojí má svoje, a když to člověk dělá na plný prdy, tak to stojí za to. A mě to baví! Já si rád zazpívám na tom jevišti. S tím pohybem je to se mnou už trochu horší, ale já to beru jako stejně důležitou práci jako dělat činohru.

Sasanka: Teď mě napadá, že vy jste vlastně měli na to Znamení kříže takový zajímavý zkoušecí období - přerušené prázdninami. Bylo těžký si vzpomenout, nebo už to bylo tak zažitý, že to nebyl problém?

Peťa: Ono se nakonec ukázalo, že to byla velká výhoda. Protože my jsme opravdu stihli od května do konce června to představení připravit, naaranžovat a nazkoušet, takže jsme si ho 30.června natočili na video. Sešli jsme se 21.srpna a měli jsme ještě skoro tři týdny, abychom to jakoby vyšperkovali, připravili na jevišti, a to se ukázalo, že tahle inscenace měla na ten vznik daleko víc času než všechny ostatní inscenace, který potom přišly během roku a který byly jakoby v kuse - že je nepřerušily ty prázdniny: Stuartovna se zkoušela pět týdnů, Apartmán... takže vlastně to Znamení kříže mělo nejvíc času. Odysseia, tam jsme museli na týden odjet do Španělska, a když jsem se vrátil, byly už generálky a za týden premiéra. Všechno to bylo v takovým stresu dělaný, že doufám, že to na tom výsledku není vidět.

Sasanka: Ty jsi zmínil Odysseiu - podle mě je to tady jeden z nejlepších muzikálů. Taky je tam hloubkový zamyšlení... Máš rád Odysseiu?

Peťa: Já jsem rád, že se to lidem líbí, i když to odborná veřejnost nepřijala s takovým nadšením a velice to sepsuli divadelní kritici, ale to jen dokazuje, že co se líbí lidem, nemusí se líbit kritikům a naopak. A já jsem hrozně rád, že ten ohlas u publika je tak pozitivní, protože to je vlastně jedna z originálních věcí, který vznikly pro tohle divadlo. A to je vždycky dobře, když se dělají nový inscenace, a když se to povede a lidem se to líbí, tak je to dvakrát dobře. A nebylo to jednoduchý, já myslím, že vůbec nejsou jednoduchý ty Homérovy verše, který postrádají dialogy. To je všechno takový vyprávění. o tom, jak se Odysseus vrátil z bodu A do bodu B, co se stalo... a to všechno je epický popis a není vůbec jednoduchý z toho udělat na jevišti představení. Protože divadlo je o dialozích.

Sasanka: Aspoň je to pro diváky něco novýho...

Peťa: Připomíná mi to jednu historku - byl jsem jednou v Řecku a jedna spolubydlící, paní, která bydlela ve stejném domě jako my, za náma přišla, byla velmi rozhněvaná, a řekla nám: "Už jste měli ten jejich gyros? Vždyť to přece není žádnej gyros! U nás v Ostravě na náměstí, tam dělají gyros! Ale co toto tady dělaj? Do placky s hranolkama, vždyť gyros je bez hranolek!" A já jsem jí říkal: "Paní, a nezdá se vám, že právě tady, odkud to pochází, to dělají správně? A to, co se dělá u vás v Ostravě na náměstí, si češi nějak přizpůsobili? Jestli vám to nechutná, tak to nejezte - to je jednoduchý, ale nemá smysl se kvůli tomu rozčilovat." A já to samý cítím v divadle od těch diváků. Že přijdou a řeknou si: "Co to zase bylo?!" Hráli jsme Znamení kříže v Olomouci a tam byli lidi, kteří se pochichtávali. To byli diváci, kteří, zatímco tři čtvrtiny sálu seděly s otevřenou pusou a koukaly na to a byly zasaženi tou atmosférou, tak najednou tam seděli takový dva, tam dva, a ti se pochichtávali při těch nejvypjatějších scénách, protože to neudrželi, nedokázali ten svůj stud jinak dát najevo. Nebo spíš ho nedokázali udržet v sobě. Anebo vůbec nepochopili, o čem hrajem? No a takhle vzniká, že ti lidi potom přijdou a řeknou: "Co to bylo? O čem to bylo?"
Byla doba, kdy jistá scéna, která se jmenovala Experimentální, opravdu dělala experimenty. Dneska experimentální scéna v Brně není, protože tam se neexperimentuje, tam se dělá divadlo starý 120 let.

Sasanka: Ale stejně, Znamení kříže je neopakovatelná inscenace. Já mám potom ještě strašně ráda Smutek Sluší elektře... to je taky něco nádherného... spíš bylo...

Peťa: To bylo fajn, no.

Sasanka: Nikdo moc nechápe, proč to vlastně mělo derniéru, vždyť to bylo nádherný, oblíbený představení! Je toho škoda...

Peťa: Každá ta inscenace má svůj život, který začne a skončí, ale i když je to těm hercům třeba ze začátku líto, je to lepší, než kdyby se to hrálo jednou, dvakrát za rok, protože by se to třeba víckrát neprodalo a hrát to pro půl sálu by nemělo smysl. A kdyby se to mělo hrát takhle málo, tak to je pro ty herce utrpení se to znovu celý učit. Protože když to člověk nehraje, tak to zapomene. A potom je takový nervózní na tom jevišti a je to poznat. A taky se říká: V nejlepším se má přestat. Ta inscenace si odžila svoje, viděla to spousta lidí, spousta z nich na to bude vzpomínat. A skončila no.

Sasanka: Co jsem tak slyšela, tak to všichni komentují slovy, že jediná inscenace, které je opravdu škoda, byla Elektra. Ale když to vezmu z druhé stránky, jsou na repertoáru inscenace, který si to vůbec nezaslouží, a jsou tam třeba šest let... nikdy je neshodí, a takovou Elektru..

Peťa: To je taky třeba o tom, že není zrovna na repertoáru inscenace podobného typu. Něco třeba jako Amadeus tam není. A když se nasadí Amadeus, tak je pokaždé vyprodáno, protože je to titul, který lidi zajímá, je tam krásná hudba, je to krásně napsaná hra... i když je to nějaká fikce, ono to takhle ve skutečnosti nebylo. A proto ten Amadeus dodneška funguje a má obrovský ohlas u publika.

Sasanka: Já třeba nepochopím, že se dopředu neodhadne ta situace, jak tu inscenaci přijmou diváci. Myslím třeba Ginger a Fred.

Peťa: To je hrozně těžký říct to na začátku. Z nejlepšího textu může vzniknout hrozná blbost. Když bude chtít někdo jako protiklad zrežírovat telefonní seznam, tak ona z toho vznikne třeba strašná sranda. A lidi to budou mít hrozně rádi. Když se dělaly Klarinety, koukali jsme na to všichni skrz prsty, a dneska to má u lidí obrovský úspěch. To není měřítko. Já si o té inscenaci myslím dál svoje. Ale u lidí to má úspěch a do toho divadla chtějí chodit, zajímá je to a pobaví se. To se nedá nikdy dopředu říct. Ginger a Fred je předloha nádherná, film je úžasnej a bohužel nevím, čím to bylo, jestli výběrem souboru, fakt nevím, prostě nebylo to šťastné, tak si to odehrálo své reprízy a stáhlo se to...

Sasanka: Ale je to hrozná škoda, když se takhle něco nazkouší - představa té práce, než se to vůbec začne zkoušet, potom ty samotný zkoušky a teď za dva měsíce je to pryč...

Peťa: To se nedá nic dělat. Když hrnčíř udělá hrnek, strčí ho do pece na vypálení, vyndá ho ven a zjistí, že ten hrnek nevypadá tak, jak by měl, tak už tu hlínu nemůže vzít a udělat nový hrnek. To se nedá nic dělat a na světě není hrnčíř, co by dělal jenom dobrý hrnky. Tak to bohužel je i v téhle práci - vždycky se všechno nemůže podařit.

Sasanka: Stalo se ti někdy, že by tě nějaká inscenace strašně nebavila, musel jsi to hrát a nemohl třeba proti tomu scénáři nic dělat?

Peťa: Já jsem nikdy za těch 10 let, co jsem tady v divadle, nehrál žádnou věc, která by mě hrozně nebavila. To se nedá říct, protože vždycky jsem si našel něco, proč mi stálo za to přijít do toho divadla. I když třeba moje úloha v té inscenaci, která se zrovna ten večer hrála, byla úplně malinká, ani jsem nedělal to, čemu jsem se vyučil v divadle - třeba jsem poskakoval ve sboru a cítil jsem se nevyužitý. Tak jsem si našel aspoň to, že jsem ten večer viděl svoje kamarády, padlo pár vtipů, pokecali jsme si a vždycky byla na těch představeních sranda. Ale nepamatuji si, že bych někdy lezl na jeviště s tím, že mě tohle, co tady dělám, hrozně nebaví. To bych na to jeviště opravdu nemohl přijít. Ale neříkám, že jsem za těch 10 let byl se vším smířenej a myslel jsem si, že tohle je správně, to vůbec ne. Fakt je, že jsem zažil jednu takovou inscenaci, kdy jsem hrál v Praze před asi šesti roky s takovou zvláštní partou lidí. Když jsem viděl ty podmínky a jak se to hraje, tak jsem si tenkrát říkal: Opravdu, tohle já prostě nemůžu dělat, že já se stydím sám za sebe, že tam jsem na tom jevišti! A dohrál jsem to představení a odešel jsem z té inscenace, protože jsem neviděl žádný pokrok dopředu a bylo to naopak čím dál horší. Ale vším! To, co předváděli ti moji kolegové, jak to bylo nepřipravený a právě blbě improvizovaný... tak jsem se sbalil a odešel. Už jsem s tím nechtěl mít nic společnýho.

Sasanka: Proč sis vlastně vybral právě Brno na stálé angažmá?

Peťa: Já jsem si ho nevybral. To Brno mi tak nějak zůstalo. Já jsem tady studoval, nabídli mi tady angažmá a já jsem potom po třech letech z toho angažmá odešel a vlastně zůstal na volné noze, hrál jsem ve Zlíně, taky v té Praze a jsem takový člověk, že třeba když mě oslovil Petr Kracik, jestli bych s ním nedělal Othella na Pražský hrad, tak jsem řekl ano, to bych rád zkusil, mám volno, je čas na to nazkoušení a půjdeme do toho - budu zkoušet v Praze. A až dozkouším, tak se zase vrátím do Brna, domů. A to je jiná situace: Někdo přišel, oslovil mě s nějakou prací. Ale abych já šel do Prahy a klepal na dveře a říkal: "Dobrý den, já jsem Petr Štěpán a já hraju v Brně, nechtěli byste se na mě jít podívat? Já bych chtěl tady u vás hrát." To by mě mohlo ohrát. Prostě divadlo se dělá dobře a špatně a dělá se dobře a špatně v každém koutě v republice. V každým divadle na světě. Já jsem teď doma v Brně a neříkám, že nikdy neodejdu zrovna do Prahy! Protože nevím, co se mi stane zítra, pozítří... Člověk nikdy nemá říkat nikdy. Ale v Brně se mi divadlo líbí. Vždycky si říkám, že když chci vidět hvězdu, zajedu si do Prahy, a když chci vidět divadlo, zajdu v Brně. A tak to trošku je. Tady si ti lidi nemůžou říct, že jim to diváci odpustí, protože je znají z Ordinace v růžové zahradě nebo já nevím odkud.

Sasanka: A to je to správný divadlo! Takhle by to mělo být. Hele, nezdržuji tě už moc dlouho? Abys stihl to představení...

Peťa: Tak dáme ještě nějakou pěknou otázku na závěr...

Sasanka: Pěknou... Stalo se ti někdy v divadle něco, na co hrozně nerad vzpomínáš?

Peťa: Na co nerad vzpomínám... No, nerad vzpomínám, jak jsem se jednou na divadelním zájezdě opil... v autobuse, protože jsem měl takovou radost, že jedu na zájezd (smích), že jsem to pořádně zapil. A potom mi bylo celou cestu do Německa špatně. Byla to nejhorší jízda, jakou si člověk může vůbec představit. A pak jsou takový věci... jako na jevišti nevím. Mívám takový sny, říká se jim divadelní, že se člověk najednou ocitne v inscenaci, kterou vůbec nezná, maximálně pozná nějaké kolegy kolem sebe, ale neví vůbec, co má říkat, a je plný sál lidí. Vůbec neví, kde stojí, odkud přišel, co má říkat... To se mi takhle jednou stalo, že jsem měl sen, že hraju Brouka v hlavě a říkám úplně jiný texty, než jsou tam napsaný, a ti kolegové tak chodí za mnou a říkají mi: "Proč nám to děláš? Vždyť to byla tak pěkná inscenace, a tys nám to teď celý pokazil. Proč neříkáš ty věty, co máš říkat?!" Já jsem nebyl schopen se přeladit, pořád jsem mlel nějaký nesmysly, něco, co tam vůbec nepatřilo. Věděl jsem, že dělám něco špatně, a nemohl jsem si pomoct... Tak jsem se z toho vzbudil pěkně zpocenej.

Sasanka: Tak hlavně aby se tohle nikdy nestalo na tom jevišti!

Peťa: Kolikrát se mi stalo, že se mi splnily věci, který jsem viděl ve snu. A zdálo se mi o některých věcech a říkal jsem si, že je to nesmysl, že toho člověka vůbec neznám, a za tři měsíce na to jsem se s ním seznámil... úplnou náhodou. A najednou se stala situace, kterou jsem v tom snu viděl. Tak si říkám, kdy dojde k tomu, že se začnou plnit ty divadelní sny a já budu na jevišti mlet nějaký nesmysly a bude legrace... (smích)

Sasanka: Tak to se snad nestane...

Peťa: Budeme si držet palce.

Sasanka: Tak ať se vám dneska podaří to představení!

Peťa: Tak vám ať se daří stránky a zdravím čtenáře internetových stránek divadla. Ať se vám v divadle líbí...

Ptala se: Sasanka (duben 2006)

zdroj Neoficiální stránky MdB,cz
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA