Jdi na obsah Jdi na menu
 


Petr Haničinec

Petr Haničinec,*15.9.1930 - 7.11.2007 - herec

Petr Haničinec byl český herec, a to jak divadelní, tak i filmový a televizní.

Petr Haničinec pocházel z východočeských Pardubic. V roce 1953 ukončil DAMU. První herecká angažmá získal ve Východočeském divadle v Pardubících a v Armádním uměleckém souboru. Byl členem divadla S. K. Neumanna a Divadle E. F. Buriana. V roce 1962 odešel do Divadla na Vinohradech. Zde odehrál velký repertoár - vytvořil desítky rolí v současném i klasickém divadelním repertoáru: Mefisto od Klause Manna, Faust od Johanna Wolfganga von Goetha, Gorkého Měšťáci a další. Současně byl představitelem postav vojáků, stranických funkcionářů, dělnických ředitelů, kriminalistů a podobných kladných reprezentantů socialistické společnosti v různých filmových žánrech.

Poslední role odehrál Petr Haničinec v Divadle Na fidlovačce. Jeho posledními rolemi v jeho životě byli slepý Mareš v Tylově Fidlovačce a rabín v muzikálu Šumař na střeše.

Svojí fyziognomií byl Petr Haničinec předurčen hrát role padouchů nebo sveřepých, robustních chlapů, kteří na první pohled vypadali velmi sebevědomě a odvážně.

V 70. a 80. letech byl Petr Haničinec jedním z nejobsazovanějších herců v Československu. Hrál v televizních inscenacích a seriálech. Jeho postavy nebyly schematické, ale díky Haničincově hereckému umění se z nich stali živí a pro věc zaujatí lidé, kteří své problémy ukrývali pod tvrdou slupkou. Ve své herecké dráze si Petr Haničinec zahrál mnoho velkých a rozdílných rolí. Všechny jeho role spojuje nesmírná vehemence, hluboký prožitek.

Film nedal Petru Haničincovi tolik šancí. Na počátku hrál většinou malé role zaujatých vojáků nebo vedlejších hrdinů - role husity Ondřeje Hvozdy ve filmu Otakara Vávry z roku 1957 Proti všem od Aloise Jiráska. Teprve díky postavě svěřepého partyzána v Kachyňově filmu z roku 1973 Horká zima se začal prosazoval i ve filmu. Vynikal ve filmu Jaroslava Balíka z roku 1977 Stín letícího ptáčka, který byl psychologickou sondou do života současné rodiny. Další výbornou roli vytvořil v Matějkově okupačním dramatu z roku 1980 Svítalo celou noc.

Petr Haničinec se věnoval nejen práci v divadle a v televizi, ale byl znám i z rozhlasových přijímačů díky svému uměleckému přednesu. Byl znám i jako velmi dobrý dabér - v dabingu propůjčil svůj hlas postavě poručíka Colomba nebo římskému Claudiovi.

Kolegové z divadla i z televizního natáčení charakterizovali Petra Haničince jako silnou osobnost. V polovině 90. let dostal Petr Haničinec cenu za celoživotní dabing a v roce 2000 Cenu Senior Prix 2000 za celoživotní práci.

První ženou Petra Haničince byla Štěpánka Haničincová, jejíž dětské televizní pořady vyplňovaly televizní obrazovku téměř 40 let.

V prosinci roku 1995 byl Petr Haničinec vážně zraněn při dopravní nehodě, byl dlouho v kómatu a následky nehody ho trápily po zbytek života. V roce 2001 postihla Petra Haničince během divadelního vystoupení cévní mozková příhoda. Její následky se podařilo akutní operací odvrátit. V září roku 2006 musel být hospitalizován kvůli rakovině tlustého střeva. Na toto onemocnění také za rok zemřel.

zdroj Osobnosti,cz

 

Petr Haničinec se narodil 15. září 1930 v Pardubicích do rodiny poštovního úředníka Josefa Haničince (1900 – 1976) a jeho ženy Marie (1909 – 1984). Na přání otce započal se studiem na Učitelském ústavě v Chrudimi, z něhož přešel na gymnázium v Trutnově. Utekl však z domova a živil se jako hráč na klavír v barech a s Vošickým orchestrem. Přihlásil se na Státní konzervatoř (která byla záhy přejmenována na DAMU) s ukončením u profesorů Nedbala, Lukavského a Krejči (1949 – 1953).

Následně začal profesionálně hrát v pardubickém Východočeském divadle (1953 – 1954) a v pražských scénách D 34 (1954 – 1956), Divadlo S. K. Neumanna (1956 – 1962), zejména Divadlo na Vinohradech (1962 – 1999) a Divadlo Na Fidlovačce (1999 – 2001). Věnoval se také přednesu (Viola, Lyra Pragensis).

Haničinec tíhl k charakternímu herectví. Svůj hřmotný hrdinských zjev podtrhoval příjemným, hlubokým a neobyčejně neochvějným hlasem. Již svým charakteristickým zjevem byl předurčen do postav různých složitých charakterů padouchů, zločinců, zrnitých a furiantských chlapů s vnitřním temperamentem a elánem ve světovém a českém dramatu. Velké postavy ztvárnil v inscenacích „Faust“, „Komu zvoní hrana“, „Léto“, „Barbaři“, „Král Krysa“, „K domovu se dívej, anděli“, „Generálka“ či „Mistr a Markétka“).

Poprvé se na našem stříbrném plátně uvedl jako vojín v Kachyňově dobrodružném snímku ZTRACENÁ STOPA (1955), mladý vesničan v Krškově životopisném filmu Z MÉHO ŽIVOTA (1955) a přítel Honza v krátkometrážním snímku BUĎME PŘIPRAVENI (1955).

V naší kinematografii (která mu však nedala tolik příležitostí) ztvárňoval rozličné menší a také epizodní charakterní postavy letce (TAM NA KONEČNÉ), podporučíka Jílka (TENKRÁT O VÁNOCÍCH), Kolafy (SEDMÝ KONTINENT), Rudy (NA LANĚ), Fábery (POKLAD BYZANTSKÉHO KUPCE), nadporučíka Tomíčka (ČERNÝ VLK), Holana (PAVLÍNKA), předsedy JZD (TELEVIZE V BUBLICÍCH ANEB BUBLICE V TELEVIZI), Slámy (SMRT MOUCHY), Deretiče (VOJÁCI SVOBODY), Cyrila (ŘEKNEM SI TO PŘÍŠTÍ LÉTO), kupce Bartoše (POSLEDNÍ PROPADNE PEKLU), Hrouzka (HOŘKÝ PODZIM S VŮNÍ MANGA), Antoše (ZÁCHVĚV STRACHU), Viceníka (CESTA KOLEM MÉ HLAVY) a Sochora (STÍN KAPRADINY).

Své výrazné a velké postavy (značná část z nich byla v normalizačních sedmdesátých letech v politicky exponovaných snímcích) ztvárnil jako mladý husitský válečník Ondřej z Hvozdna, který vzplane láskou k novicce Martě (Jana Rybářová) v dramatu PROTI VŠEM (1956) Otakara Vávry, partyzán Karel ve válečném dramatu HORKÁ ZIMA (1973) Karla Kachyni, velký komunista Bagár v dramatu KRONIKA ŽHAVÉHO LÉTA (1973) Jiřího Sequense, otec Sochor v psychologickém dramatu STÍN LÉTAJÍCÍHO PTÁČKA (1977) Jaroslava Balíka, vyšetřovatel a kapitán Gregor v kriminálním Kleinově dramatu KAM NIKDO NESMÍ (1979) a antifašistický bojovník Bláha v dramatu SVÍTALO CELOU NOC (1980) Václava Matějky. Naposledy si zahrál zástupce ředitele v psychologickém snímku ČAS SLUHŮ (1989).

Výrazněji se uplatnil při uměleckém přednesu, v rozhlase („Rybí pohádka“, „Drahomíra“ či „Bílé apartmá“), televizi (inscenace JINDŘICH IV., VLČÍ HALÍŘ, ANYNKA A ČERT, MEZIČAS, BRÝLE, ORTEL aj., seriály ALEXANDR DUMAS STARŠÍ, F. L. VĚK, 30 PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA, MATKA, RODÁCI, ŽENA ZA PULTEM, INŽENÝRSKÁ ODYSEA, SYNOVÉ A DCERY JAKUBA SKLÁŘE, CIRKUS HUMBERTO atp. a večerníčky KUBULA A KUBA KUBIKULA, JÁJA A PÁJA, PRUHOVANÍ KAMARÁDI apod.) a dabingu (COLUMBO, JÁ, CLAUDIUS!, GLADIÁTOR atd.). Získal Cenu SČDU (1982), Zlatý květ (1984) za seriál DOBRÁ VODA, titul Zasloužilého umělce (1985), Cenu Františka Filipovského za celoživotní umění v dabingu (1996), Křišťálovou růži za poezii (1996) a Cenu Senior Prix za celoživotní práci (2000).

Petr Haničinec byl čtyřikrát ženatý. S herečkou a moderátorkou Štěpánkou Hubáčkovou – Haničincovou (1931 – 1999), herečkou Marií Kyselkovou (*1935), rozhlasovou hlasatelkou Evou Kopeckou a zlatnicí Radmilou Pleskotovou (*1950). S herečkou Štěpánkou Haničincovou měl dceru Alexandru (*1954) a s Marií Kyselkovou syna Ondřeje (*1960). V druhé polovině devadesátých let ho stihla řada nehod a zdravotních potíží (např. autonehoda, mozková příhoda, rakovina), které mu v posledních letech života zcela znemožnili hereckou práci. Petr Haničinec zemřel 7. listopadu 2007 v Bratronicích ve věku sedmdesáti sedmi let.

Jarda "krib" Lopour

zdroj ČSFD,cz

26. dubna 2015 • 12:01

Uplakaná vdova po Haničincovi (†77): Hořká zpověd o jeho hrobu! Co se u něj odehrává?

Pro Radku byl Petr osudovou láskou.
Pro Radku byl Petr osudovou láskou. (Aha! - Martin Pekárek, ara)
 
 
 
 

Ani po téměř osmi letech od smrti Petra Haničince (†77) se vdova Radka Haničincová (65) nemůže s odchodem slavného herce vyrovnat. Téměř denně za ním na hrob chodí a povídá si s ním. Na důkaz své trvající lásky nosí stále snubní prsten.

 

Herec je pochovaný na hřbitově ve středočeských Bratronicích, kde s poslední manželkou prožil poslední léta života poté, co přišli o pražský byt. „Vybral si místo pod vrbičkou,“ řekla Nedělnímu Aha! vdova Radka, která se chodí vyplakat na hrob. Se svým milovaným Petrem si povídá a radí se s ním o všech důležitých krocích. Moc ji tíží, že už není na tomto světě a že už s ním nesdílí společný život. „Nechci žádného druhého. Takovej druhej už se nenarodí,“ řekla se slzami v očích. Svého muže má stále ve vzpomínkách, v mysli i v srdci. Nejhorší jsou pro ni večery. „Denně mě bolí, že odešel. Hlavně, když v televizi dávají Dobrou vodu nebo jiné seriály a filmy, ve kterých hrál. Často vzpomínám i na to, jak jsme si pouštěli muziku. Je to pryč,“ říká hořce.

 


Snubák nesundá

Když se seznámili, bylo Petrovi už 53 let. Radka byla o 20 let mladší a stala se jeho čtvrtou a poslední manželkou. „První jsem se zamilovala do jeho hlasu, teprve potom do obličeje,“ vzpomíná vdova. „Pro mě to byl především mužskej. Krásnej a charismatickej. Měl hrozně citlivou duši a pro rodinu by udělal první poslední,“ rozpovídala se Radka a po tvářích se jí koulely slzy. „Pořád ho mám tady,“ držela se rukou na srdci. Na důkaz stálé lásky k manželovi, který po těžké nemoci odešel z tohoto světa 7. listopadu 2007, ukázala snubní prsten, který nikdy nesundala. A prý ani nesundá!

Co řekla Radka o manželovi?

„Byl monogamní. Aspoň, co byl se mnou, tak já o ničem nevím.“

„I kdyby měl přijet ze zájezdu ve tři ráno, tak vždycky chtěl jet domů.“

„S mojí dcerou jsme mu říkali Petřík hrošík.“

 

Co řekl Haničinec o manželce?

„Ženu jsem nechal doma. Někdo přece musel pohlídat tu naši zvěř.“

„Radunko, dala bys mi štrampličku?“

„Život mi byl nakloněn a já si teď jenom přeju, aby byl vlídný, až tu nebudu, na moji Radunku. Té vděčím za to, že jsem tak dlouho živ.“

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA