Prý nerad fotíte lidi...

Jednak jsou většinou v pohybu a jednak se snažím nečinit druhým, co sám nemám rád.

Ale na vašich fotkách jsem si všimla několika psů.

No jo, pejsci, to je něco jiného. Až nebudu furt někde cestovat a nepovedu kočovný herecký život, někdy za deset let si pořídím vlastního. Teď ještě není ten správný čas. Co bych si s ním počal? Vždyť z posledních 14 dnů jsem jich deset strávil na letištích.

Jenže pes může žít třeba patnáct let. Budete fit, abyste se o něj postaral?

Dřív jsem si nedokázal představit, že bych si pořídil malého pejska, jak říkám, převlečenou kočku. Chtěl jsem pořádného hafana. Ale dneska už vím, že plemeno bude malé, pomeranian. Třetím rokem dělám pořad Cesty k úspěchu a nedávno jsme natáčeli v jedné firmě, jejíž majitelé mají rozkošného pejska, ze kterého jsem byl naprosto unesen. Podívejte se na toho ňufíka! (ukazuje mi v mobilu sérii několika společných fotek se psem). Na většího už nebudu mít nohy, ale tomuhle budu stačit.

Marek Vašut

Marek Vašut

FOTO: archív TV Nova

To je milá perspektiva.

Jak říkají Angličani: „Chcete mít čisté ponožky a teplou večeři? Ožeňte se. Chcete mít bezpodmínečnou, krystalickou, věrnou a věčnou lásku? Pořiďte si psa.“ To dá rozum, že se mnou, s důchodcem, bude spát. Bude to nádherný!

Občas to lidi ve vztahu ke zvířatům přehánějí.

To je jako se vším. Někdo rozmazluje děti, někdo zvířata. Brát ho do postele ale přece není žádné rozmazlování, to je partneřina! V případě ženy si umím představit, že dlouhodobý vztah může lépe fungovat při oddělených ložnicích. Ale s pejskem? Vyrůstal jsem s mourovatou, obyčejnou domácí kočkou, která byla tak chytrá, že si klikou dokázala otevřít dveře...

S maminkou vyrazil před třemi lety na křest kalendáře Pomáháme pomáhat pro nadační fond hraběnky Mathildy Nostitzové (vpravo).

S maminkou vyrazil před třemi lety na křest kalendáře Pomáháme pomáhat pro nadační fond hraběnky Mathildy Nostitzové (vpravo).

FOTO: Profimedia.cz

Takže jste zvyklý spíš na kočky?

Když jsem byl počátkem 90. let v Americe, půjčil mi kamarád svůj mládenecký byt na okraji Houstonu. Jednou jsem potkal nádherného britského kocoura, jak se toulá kolem. Párkrát jsem mu nabídl misku a on si velice opatrně vzal. Pak už na mě přímo čekal, když jsem se v noci vracel. Po týdnu jsem mu dal žrádlo dovnitř a otevřel dveře. Dlouho váhal, až hlad zvítězil, a já jsem za ním zabouchl.

Spustil hysterii, vřískal a sápal se ven, ale skončilo to tak, že se mnou chrápal v posteli a držel mě při tom kolem krku. Přestože jsem měl za život hodně koček, s ním jsem si to opravdu užil. Chtěl jsem si ho dokonce vzít domů, jenže po seznámení s veterinárními předpisy jsem mu řekl: „Chlapče, jsi odsouzen ke svobodě.“

Tomáš Krejčí, u něhož jste tehdy v USA bydlel, pořádal 22. prosince v Lucerně diskotéku ve stylu 70. a 80. let na podporu společnosti Debra, která pomáhá lidem s nemocí motýlích křídel.

Ano, moderoval jsem tuto benefiční akci. Na konci gymnázia a prvních pár let vysoké školy jsem chodil na diskotéku téměř denně. A Tomáš Krejčí, absolvent kamery na FAMU a v té době slavný pražský dýdžej, byl tehdy můj nejlepší kamarád. V roce 1987 emigroval do Spojených států a přes malou videospolečnost se vypracoval na spolumajitele firmy natáčející reklamy s pobočkami po celém světě. Disco Night, kde vystoupila řada známých dýdžejů, byla takové nostalgické setkání starších pánů, kteří si přijdou zajuchat a možná i trošku zašlapat zelí.

Arogantního hulváta, hospodského a starostu Rudu Řezáče, si zahrál v seriálu Doktoři z Počátků.

Arogantního hulváta, hospodského a starostu Rudu Řezáče, si zahrál v seriálu Doktoři z Počátků.

FOTO: archív TV Nova

Tomáš Krejčí zajišťuje i filmovou koprodukci a vy jste se s ním o prázdninách potkal při natáčení čínského a korejského filmu. V čem to bylo jiné než se západními štáby?

Film se natolik globalizoval, že na place nebyla cítit žádná specifika. Akorát jsem si poprvé všiml masívního nasazení kamer na dronech. Příběh je obdobou amerických Dannyho parťáků, kde parta chytrých lidí ukradne briliantový náhrdelník hnusnému čínskému mafiánovi, který sídlí na hradě Bouzov. Má to být jeho švýcarské sídlo, takže v pozadí uvidíme klenoucí se alpské štíty. Jak jsem běhal po cimbuří, měl jsem nad sebou asi čtyři drony. Režisér jenom seděl u monitoru a dával pokyny, jestli mají letět výš, nebo níž.

Podle toho, jak počítačově upravujete fotky, vás moderní technologie zajímají.

Samozřejmě. Jediné, čemu se bráním, jsou sociální sítě. Na internetu kromě vyřizování pošty hlavně čtu noviny a vyhledávám informace. Srovnáváním mnoha zdrojů se člověk dopracuje ke komplexnějšímu obrázku. I v politice.

Říká se, že vyhledávání informací a přemýšlení o nich bolí.

(smích) Bolí mě spíš to, co se dozvím, protože někdy jsou to strašlivé věci. Když srovnáváte propagandu z obou či více stran dnešního světa, tak člověk někdy skutečně zírá! Ale mě to baví. Pokud jsem se chtěl jako student gymnázia na konci 70. let něco dozvědět, taky jsem musel vyvinout úsilí a ptát se po známých na knihy nebo se zapsat do dlouhého pořadníku v knihovně. Pohrabat se v nezávislých zdrojích mimo hlavní proud vyžaduje trochu námahy, a proto se lidi často nechají ovlivnit tím, co je po ruce.

I když ve filmu vystupoval už od dětských let, proslavila ho až role boxera Vildy Jakuba ve snímku Pěsti ve tmě z roku 1986.

I když ve filmu vystupoval už od dětských let, proslavila ho až role boxera Vildy Jakuba ve snímku Pěsti ve tmě z roku 1986.

FOTO: PressData

Není lepší žít v blažené nevědomosti?

Bylo by to krásné, ale nebylo mi to dáno.

K čemu vám ty informace jsou?

K ničemu, akorát se naštvu. V roce 1999 jsem zkoušel hledat duchovno, když jsem v Tibetu ve 4000 metrech seděl na kameni v absolutním tichu a samotě. Dospěl jsem ale k tomu, že jsem ještě příliš spjat se světem hmoty, takže následoval pokorný návrat do společnosti konzumu.

Jak jste vnímal události spojené s říjnovou návštěvou dalajlamy v Praze?

Mrzí mě pokrytectví a hysterie naprosté většiny glosátorů, kteří nic nevědí a problematika Tibetu je v podstatě zajímá jenom kvůli tomu, aby si kopli do prezidenta. Kdysi jsem se podílel na založení nadace Potala, která skutečně pomáhá. Přispívám, i když už nejsem aktivním členem, a nedávno jsme dokončili sbírku pro slepé tibetské děti. V životě jsem tam nikoho z těch, kteří se dnes oblékají do tibetské vlajky, neviděl.

To, co udělal pan Herman, je podle mého názoru nefér. Jestliže se ve vládě domluvili na společném postoji, proč se ministr nevzdálil několik metrů od úřadu a nesešel se s dalajlamou třeba v restauraci U Malířů? Nikdo by proti tomu nemohl říct ani slovo. Když to ale udělal oficiálně na půdě ministerstva, musel přece vědět, co způsobí.

S moderátorem Zdeňkem Podhůrským na vyjížďce v rámci Memoriálu generála G. A. Custera.

S moderátorem Zdeňkem Podhůrským na vyjížďce v rámci Memoriálu generála G. A. Custera.

FOTO: ČTK

Přemýšlel jste o tom, že byste po čtvrt století znovu vstoupil do angažmá a měl nějakou existenční jistotu?

Svoboda je příliš silný tabák. Téhle závislosti se člověk jen tak nezbaví...

Máte to podobné jako vrcholoví sportovci, v jejichž kariéře také nesmírně záleží na tom, aby byli zdraví?

Musím zaťukat, při práci jsem se ještě nezranil, ale před pěti lety se mi utrhla achilovka, jak jsem tlačil auto. (smích) Vždycky jsem měl vůz na benzín a pak jsem si koupil naftový. Po roce, co jsem v něm jezdil – ten den jsem zrovna dostal velkou roli ve filmu – jsem jel k matce na oběd a zastavil u pumpy. Přemýšlel jsem o práci a zcela bezmyšlenkovitě natankoval benzín. Po pěti stech metrech mi to chcíplo. Auto bylo čerstvě po servisu, tak jsem mechaniky nejdříve podezíral, že něco pokazili.

Volám tam rozezleně, ale po jejich otázce, zda mám benzín, mi to došlo. Bylo to v neděli dopoledne na široké ulici, a kdybych auto nechal na místě, nic by se nestalo, jenže já jsem si vyhlídl hezké místo lehce do kopce. Po pár metrech mi křuplo v noze a dál to nešlo. Musel jsem ještě natočit reklamu do rádia a pak rovnou na sál. Ale povedlo se, doktoři odvedli skvělou práci.

Osm týdnů o berlích ovšem byla otrava. Roli musel vzít někdo jiný, za tři dny jsme navíc s mou tehdejší partnerkou odjížděli na hezký zájezd do Rigy. Vybral jsem dobrý hotel bez možnosti odvolání. Jak říká Woody Allen: „Chcete rozesmát pánaboha? Seznamte ho se svými plány na nejbližší tři měsíce.“

Se Susan Sarandonovou se potkal v Praze v roce 2002 při natáčení sci-fi Děti Duny.

Se Susan Sarandonovou se potkal v Praze v roce 2002 při natáčení sci-fi Děti Duny.

FOTO: ČTK

Uživil byste se něčím jiným?

Teď už je těžké přepřahat, ale být dnes mladý člověk, ani by mě nenapadlo zamířit do šoubyznysu. Svět bulváru a medializace mi dokázaly herectví úplně zprotivit.

Vystudoval jste jednu z nejprestižnějších středních škol, Gymnázium Jana Nerudy, takže jste si asi mohl vybírat.

Zvažoval jsem Akademii výtvarných umění, protože mě hodně bavilo kreslení a malování, anebo filozofii, ale studovat marxismus-leninismus s jedním semestrem soudobých buržoazních filozofických směrů mě opravdu nelákalo. Taky mám rád jazyky, jenže tehdy byla francouzština spojena třeba s vietnamštinou...

Roli Vítka ztvárnil po boku Evy Horké v Klicperově hře Zlý jelen v Národním divadle. Psal se 8. listopad 1989.

Roli Vítka ztvárnil po boku Evy Horké v Klicperově hře Zlý jelen v Národním divadle. Psal se 8. listopad 1989.

FOTO: ČTK

Dneska by to bylo terno.

Taky by mě to dneska zajímalo! DAMU pro mě byla volba hlavou, protože řadový herec se mohl slušně živit, aniž by musel do partaje, což pro mě bylo zásadní. Člověk měl šanci uchovat si aspoň iluzorní pocit svobody. Navíc jsem humanitně založený. I když obdivuji exaktní vědy, bohužel mi nebylo dáno rozumět matematice nebo fyzice.

Netajíte se svým zájmem o architekturu. Ovlivňuje to nějak vaše rozhodnutí, kam vyrazit na dovolenou?

Nejezdím nikam pravidelně, ale už dlouho si říkám, že bych měl navštívit Andalusii, což je kout světa, kde jsem nikdy nebyl.

Čím se obklopujete doma?

Víc mě baví, když jsou věci hezké než funkční.

A jak to máte s autem?

Zajímá mě hlavně to, aby to byl kabriolet. Dneska už jsou všechna auta kvalitní, ale k žádnému nemám citový vztah, pro mě je to plechový sluha. Rád jezdím na koni, což je něco jiného. S kamarádem máme napůl plnokrevníka, úplné ferrari. (potutelně se usmívá) On má předek, já zadek. Někdy si to vyměníme, a když to dáme dohromady, tak je to pěkná vyjížďka.