Jdi na obsah Jdi na menu
 


Karel Mišurec

Karel Mišurec,*6.12.1949 - herec

 

Studium JAMU ukončil v roce 1974, angažmá: Satirické divadlo Večerní Brno (1974 – 1983), od 1.8.1983 v Městském divadle Brno.

 

Rád vzpomíná na tyto role: Sebastián (Cokoli chcete), Titta Nane (Poprask na Laguně), Milan (Nevděčík), Janeček (Životopis mého strýce), Jean (Krvavá Henrietta), Vilém (Rafani), Hippodromos (Osel a stín), Egon (Něžný barbar), Dobčinskij (Revizor), Nikola Rostov (Vojna a mír), Algernon Montcrieff (Dobrý večer, pane Wilde), Ellis (Žena roku), Čochtan (Divotvorný hrnec), Agazzi (Každý má svou pravdu), Capulet (Romeo a Julie).

 

zdroj Městské divadlo Brno,cz

Karel Mišurec

Karel MišurecČlověk s krásným a sobě vlastním smyslem pro humor a nadsázku, to je Karel Mišurec. Světlo světa spatřil poprvé 6.prosince roku 1949 v Kroměříži. Tady také odmaturoval na gymnáziu. Ovlivněn kapelou Beatles, naučil se hrát na kytaru a bicí a byl členem kroměřížské beatové kapely. Dokonce měl později prsty i v jazzových večerech, konaných v divadelním klubu MdB.

Na JAMU se snažil dostat vícekrát, teprve napotřetí se mu to podařilo. Sám ale tvrdí, že aspoň tak měl možnost poznat divadlo z více stran – pracoval třeba jako kulisák nebo statoval v některých hrách. Studium JAMU ukončil v roce 1974 a ihned nastoupil do angažmá satirického divadla Večerní Brno, které bylo v roce 1983 sloučeno s tehdejším Divadlem bratří Mrštíků. A členem DbM zůstal i poté, co divadlo změnilo název na Městské divadlo Brno.

Nyní ho můžeme vidět jako Štěpána (Brouk v Hlavě), Ligniéra (Cyrano z Bergeraku), Poříze (Sny svatojánských nocí), hospodského Motšacha (Šumař na střeše), Krupkeho (West Side Story), Izáka Herskoviče (Koločava), Bálinta (Cikáni jdou do nebe), Rogersona, Rozena a Šikovatele (Smrt Pavla I.), v několika menších rolích v muzikálu My Fair Lady (ze Zelňáku) a nejnověji také jako Komorníka, Hostinského, Komisaře a Dědka Hampejze v inscenaci Tři mušketýři.

Rád ovšem vzpomíná i na tyto role: Sebastián (Cokoli chcete), Titto Nane (Poprask na Laguně), Milan (Nevděčík), Janeček (Životopis mého strýce), Jean (Krvavá Henrietta), Vilém (Rafani), Hippodromos (Osel a stín), Egon (Něžný barbar), Dobčinskij (Revizor), Nikola Rostov (Vojna a mír), Algernon Montcrieff (Dobrý večer, pane Wilde), Ellis (Žena roku), Čochtan (Divotvorný hrnec), Agazzi (Každý má svou pravdu), Capulet (Romeo a Julie).

Často hostuje v G-studiu ve hře 1+1=3 v roli Seržanta Troughtona, dříve také v představení Tři strážníci. Hraje také v Divadelním spolku Slawjena v komedii Habaďůra a v autorském kousku Jirky Resslera a Roberta Musialka Divanovela.

Pana Mišurce ovšem můžeme zaregistrovat i v dalších odvětvích herecké branže, a to hlavně v dabingu (nadaboval třeba jednoho z želvích ninjů Donatella nebo Ládínka v rodině Smolíkově). Společně s jinými výraznými tvářemi herectví nahrál CD plné moravských pohádek a pověstí pro děti Životem k životu (Rybář a vrátný, O šítbořickém silákovi, O lupiči Gráslovi). Má na svém kontě také zájezdové představení pohádky Princezna na hrášku.

Setkat se s ním je možné i na televizních obrazovkách, a to v televizní Sazičce pro štěstí (1982) nebo v Četnických humoreskách (2003).

Na otázku, co by dělal se dvěma lety prázdnin, odpověděl: „Když tak o tom přemýšlím, asi bych to nebral. Mohl bych sice víc času věnovat sobě, rodině, vnukovi a tak podobně, ale nakonec bych byl nervózní. Scházel by mi ten každodenní pracovní kolotoč, kolegové, kamarádi. Ty dva měsíce prázdnin docela stačí. Sobě, rodině i vnukovi se budu v důchodu věnovat bez omezení – aspoň doufám.“
 

zdroj Neoficiální stránky MdB,cz

Nejen o Beatles, divadle a Voskovci s Werichem... aneb Rozhovor s Karlem Mišurcem

Dočetla jsem se, že jste pod vlivem britské skupiny Beatles hrál v jedné beatové skupině ve Vaší rodné Kroměříži.

Kroměříž rodná není, ale já ji za své město považuji, protože jsem tam strávil pubertu. Jen pro úplnost - narodil jsem se v Šumperku, bydleli jsme šest let v Jeseníku, pak jsme se přestěhovali do Holešova, z Holešova do Kroměříže - to vypadá málem na kočovnou familii, ale rodiče se zkrátka stěhovali za prací či z rodinných důvodů. V Kroměříži jsem začal sedmou třídu, myslím, pak gympl.
Tomu hraní v beatové skupině předcházelo několik pokusů o „hraní“ vůbec. Otec coby vášnivý ochotník, jinak úředník v bance, mě obsadil do několika pohádek, kde jsem hrál, pokud si vzpomínám, trpaslíka. To jsem byl na základce, první-pátý ročník. Ještě v Holešově mě rodiče současně zapsali do houslí, ale ten nástroj se nějak neslučoval s mojí povahou. Zkrátka mě to nějak nebralo. Výsledkem bylo hraní u vánočního stromku a kupa opadaného jehličí.
V Kroměříži na základce jsem byl členem takové řeklo by se estrádní skupiny - jezdili jsme po různých klubech a schůzích bavit lidi scénkami a zpěvem. Téměř všichni uměli na kytaru aspoň nějaký akord, jen já ne. Nechtěl jsem to tak nechat a úporně jsem se o hraní na kytaru pokoušel coby samouk. Nebylo to zpočátku o nic lepší než ty housle, ale děsně mě to bavilo. Mohl jsem si k tomu i prozpěvovat. S jedním kamarádem jsme založili takové pěvecké duo a dokonce vyhráli nějakou cenu v pěvecké soutěži. On hrál na kytaru líp než já, naštěstí pro mě byl levák a já tak mohl ty jeho akordy v pohodě „opisovat“.
No a na gymplu pod vlivem takových skupin jako Beatles, Rolling Stones, Middle of the Road apod. jsem začal koketovat s myšlenkou hrát taky v nějaké té hudební skupině. Na kytaru jsem nebyl ovšem žádný virtuóz, a tak jsem se - opět coby samouk - pokoušel zvládnout hru na bicí nástroje. A že se mi to nakonec podařilo, dokládá fakt, že mi dala „lano“ místní beatová kapela.
Zkrátka, v pubertě jsem byl praštěný muzikou a hrou na kytaru a bicí. I rodiče pochopili, že bude lepší, když budu bušit do bicích, než s nějakou partou páchat ptákoviny. Dokonce mi koupili i pořádnou bicí soupravu. To hraní v kapele mi vydrželo docela dlouho. I když už jsem studoval JAMU a byl v prvním angažmá v SDVB (Satirické divadlo Večerní Brno), tak jsem pořád dojížděl do Kroměříže a usedal k bicí soupravě. Za bicími jsem taky hodně zpíval. Pak už jsem ale kapelu začal brzdit, nebyl čas pořádně zkoušet a obnovovat repertoár, a tak jsem s  hraním na bicí skončil. Ale stejně mi to pak dost scházelo.

A co bylo takovým větším impulsem, že jste se rozhodl pro divadlo?

Impulsem - snad to vystupování s estrádní skupinou a hlavně pokusy napodobit ještě s jedním kamarádem dvojici V+W. Po gymplu jsem se potom rozhodoval, co dál. Divadlo, nebo muziku.
Pokus o talentové zkoušky na JAMU mi nevyšel. Abych divadlo poznal blíž, nastoupil jsem jako kulisák do Divadla bratří Mrštíků s možností statovat na jevišti v malých rolích. Divadelní svět mě dostal a já si přál, aby mi další pokus o studium na JAMU vyšel. To se sice nekonalo, ale měl jsem nabídku z divadla v Uherském Hradišti účastnit se konkurzu na místo „eléva“. V konkursu jsem uspěl, podepsal smlouvu jako „herec–elév“ a prožil tak jednu nádhernou sezónu 1969-70 v oblastním zájezdovém divadle. Dobrá zkušenost a krásné vzpomínky.
Přesně v té době se kapele, ve které jsem hrál, naskytla šance odjet hrát na půl roku do Západního Německa. Rozhodl jsem se smlouvu s divadlem v Hradišti nezrušit. Kapela pak skutečně vyjela na vysněný Západ beze mě. Já talentové zkoušky nakonec udělal a měl možnost studovat na JAMU čtyři roky muzikálovou katedru, která se tehdy otevírala.

Zrovna děláme rozhovor u výročí zabití Johna Lennona (jak příznačné).

No, to je smutný. Dost mě to tehdy vzalo. Já když je viděl ve filmu Perný den, tak jsem z toho byl paf. Do té doby jsem je pouze poslouchal z magneťáku značky Sonet-duo a viděl na fotkách. A najednou se pohybovali, krásně blbli a nádherně hráli. Byli a pořád jsou dobrý. Měli báječně melodické písničky, co album, to pokus o něco nového. Přechod od jednoduché muziky ke složité. Mám všechny jejich desky a ty nestárnou.

Máte v dnešní době ještě možnost si někde zahrát?

Myslíte na bicí? Ano, my kroměřížští muzikanti se občas scházíme. První takové oficiální setkání po letech, setkání muzikantů, kteří se v kapele vystřídali, se uskutečnilo v srpnu 1989. Coby beatová kapela jsme hrávali na „Kapli“ - kousek od hlavního náměstí, hned vedle radnice. Dali jsme do místních novin zprávu, že se chceme sejít a že zveme všechny naše tehdejší příznivce a známé. Stalo se. Přišli lidi, kteří tam chodili, seznámili se, vzali se a měli děti. Tak jsme se viděli po letech a bylo to něco úžasného. Tančil se tanec, který se za našeho mládí tančil, teda jive, my stačili nacvičit pár skladeb, ale sem tam nějaký ten kiks nikomu vrásky na čele nedělal.
Vrásky na čele to ale udělalo místní policii, protože to bylo v srpnu a oni se báli, že budeme dělat virvál k jednadvacetiletému výročí srpna 68. Ačkoli akce byla povolená, policie byla ve střehu a já coby konferenciér akce musel přítomným oznámit, že musíme končit úderem půlnoci a přítomní se mohou rozcházet v tichosti po dvojicích nebo trojicích maximálně. Mělo to takový dobrý nádech. Od té doby se vlastně scházíme co pět let. Rozcházet se můžeme dle libosti. Já si říkám, že bychom to měli dělat častěji.

A jaký je váš vztah k jazzu?

Veskrze kladný. Já mám rád každou dobrou muziku. Narážíte patrně na fakt, že se v těchto prostorách, kde sedíme (Divadelní klub), konaly tzv. poslechové jazzové večery. Já to měl tak trochu na triku s našim tehdejším divadelním dramaturgem Stanislavem Jabůrkem.
Po revoluci jsme se snažili seznámit naše diváky s dílem od dříve zakázaných či málo hraných autorů. Prostřednictvím tzv. čteného divadla jsme uvedli např. Havlovu „Audienci“ a „Protest“, rozhlasovou hru Ivana Klímy „Ministr a anděl“ apod. Návštěvnost byla dobrá. Nápad se ujal.
Pak se nám ozvali právě kluci z Bromovy kapely, jestli bychom nezavedli i jazzové večery. Já coby muzikant jsem byl okamžitě pro. A taky jsem tajně doufal, že bych si mohl s „pány muzikanty“ zahrát aspoň pár kousků. Ten sen se mi splnil. Víťa Vavrda mě sem-tam za svou soupravu pustil. Kvůli přestavbě divadla - a ta se nevyhnula ani našemu klubu - se od čteného divadla upustilo a jazzové večery zavedli „Bromovci“ jinde. A tak to už zůstalo.

Na koho nebo na co ze studií na JAMU nejradši vzpomínáte?

Nejraději… no asi na to, že jsem se tam dostal. Pak na své spolužáky, kteří, pravda, byli o nějaký ten rok mladší jak já, ale zase já byl bohatší o životní zkušenosti a poznal divadlo tak nějak z jiného úhlu - měl jsem přesnější představu, co mě po škole čeká.
No a potom nemohu zapomenout na profesory - našeho třídního pana profesora Rudolfa Krátkého - činoherní herectví, na paní Vlastu Fialovou, která nás spolu s panem profesorem Karáskem provázela muzikálovým herectvím, na pana Jiřího Duška - melodram, který se později stal mým kolegou v divadle, na profesora Jiřího Maršíka - pohybovka, na pana Miroslava Horníčka - improvizace. A konečně na to, jak nám ročník nad náma předával školní divadelní studio “Martu“, kde jsme pak jako čtvrťáci zkoušeli a hráli skutečné inscenace. Na tyto inscenace se pak jezdili dívat z různých divadel a my dostávali nabídky na první angažmá.

Po absolvování následovalo tedy Satirické divadlo Večerní Brno, kde jste působil do roku 1983. V čem spočíval repertoár tohohle divadla?

Já si přál, aby následovalo angažmá v divadle u „Mrštíků“. Dělalo se tam tehdy ve větší míře než jinde i hudební divadlo a to mě lákalo. Jenže v té době tam prostě nebylo místo. Nabídky do Chebu či Ústí nepřipadaly do úvahy, protože to bylo značně daleko od Kroměříže a já v tehdejší době už byl ženatý a měl dítě. Takže jsem chtěl někam, odkud by se dalo dojíždět. I když s tím dojížděním se provoz divadla moc neslučoval. Ale i tak jsem chtěl být rodině blíž. V divadle tenkrát dostal herec smlouvu na rok a teprve potom se smlouva upravovala na dva, pět či na dobu neurčitou. To už mělo cenu se stěhovat a usadit. Aspoň já to tak tehdy viděl.
V SDVB naopak místo bylo. Podepsal jsem tedy smlouvu s představou, že za nějaký ten rok se může u „Mrštíků“ situace změnit a já třeba dostanu šanci. Ta představa se nakonec uskutečnila až v r. 1983.
Večerní Brno bylo v 60. a 70. letech velmi známé divadlo, hrál tam pan Černík, Ljuba Hermanová, jednu dobu tam hostoval i pan M. Horníček s představením „Dobře utajené housle“. Principál, vlastně oficiálně řečeno ředitel tohoto divadla Miroslav Zejda angažoval do souboru dvojici Satinský+Lasica, kteří v té době nesměli na Slovensku hrát. A ti pak na pana Zejdu nemohli zapomenout, že je přes politický tlak jako herce „koupil“. A hrál a zpíval tam i W. Matuška ve hře „Krysař“ apod. Tedy známé a slavné divadlo.
V době, kdy jsem do toho souboru nastoupil já, tak to už to divadlo jen vzpomínalo na tu slavnou éru. Ředitel Zejda o prázdninách zemřel. Dosazený ředitel na to evidentně nestačil. Chyběl režisérský tým a v případě takového malého divadla chyběla jedna hlava, která by tomu udávala správný směr. Doba byla nemocná, cenzura mocná a my bezmocní.
Divadlo, které mělo v názvu „satirické“, hrálo hry, o kterých pan Zejda kdysi trefně poznamenal - zůstala kostřička ohlodaná mravenci. Zkrátka po zásahu někoho shůry se z břitkých her stávaly bezzubé kousky. Jen sem-tam se podařilo něco zachránit a do něčeho se opřít, ale to bylo opravdu jen sem-tam.
Kupodivu se mi podařilo právě v tomto divadle zahrát si ve hrách W+V jednu s ústředních postav. I když jsem byl s kolegou Suchánkem značně názorově i generačně vzdálen, přesto jsem byl rád i za takovou zkušenost. (Šlo o hry „Pěst na oko“ a „… si pořádně zařádit“.)
Název „satirické“ to divadlo i chránil. V celém socialistickém bloku byla takového názvu divadla jen tři. V Moskvě, v Sofii a v Brně. To divadlo nebylo tak lehké zakázat. Jak by to vypadalo, že?
Nakonec mi pomohla náhoda. U „Mrštíků“ bylo místo - a tak jsem po devíti letech přestoupil právě tam. Nebo vlastně sem. Zatímco ve Večerním Brně jsem patřil málem k  nejmladším členům souboru, tady se tou dobou nacházelo hodně mladých i mladších kolegů a dalo se předpokládat, že v tomto divadle o něco půjde. Navíc tu byl výborný režisérský tým - Pavel Rímský, Pravoš Nebeský a Richard Mihula a ředitelem divadla byl Milan Pásek. V divadle se pravidelně uváděly hudební komedie a muzikály pod režijním vedením Richarda Mihuly a to mě lákalo nejvíc. Režisérský tým ještě posílil čerstvý absolvent režie na JAMU Stanislav Moša. V tom divadle vládlo zcela jiné ovzduší, než jsem doposud znal.

To bych chtěla navázat na představení z pera Voskovce, Wericha a Ježka. Jak se Vám vůbec hraje v těchto představeních?

Trochu vás opravím - jak se hrálo… Protože to už je hodně dávno, co jsem tu možnost měl. Jak jsem se zmínil, bylo to právě ve Večerním Brně, kde jsem hrál ústřední dvojici s panem Suchánkem. Zatímco V+W byli oba stejně staří - vlastně mladí - studenti právnické fakulty, když uvedli Vest Pocket Revue, to měli vlastně jako studentskou recesi - my s panem
Suchánkem byli názorově i generačně každý jinde. Ta sranda a recese je zakletá v textu, ale byla by o něco lepší, kdyby to mohli hrát herci stejné generace a naladění na stejnou vlnu.
U „Mrštíků“ byly tyto role svěřovány Jiřímu Tomkovi a Jaroslavu Kunešovi, kteří na tom byli daleko lépe. Rozuměli si lidsky i herecky a vytvořili, aspoň dle mého mínění, ideální dvojici. Odchodem J. Kuneše do Mahenovy činohry se tato dvojice rozpadla. Škoda. V uváděných hrách V+W jsem si přesto rád zahrál i ty menší role. Nakonec jsem se přece dočkal. V muzikálu „Divotvorný hrnec“ na mě připadla Werichova role - vodníka Čochtana - a pana Nováka hrál Jiří Tomek. Na tuhle spolupráci naopak strašně rád vzpomínám.

Takže jste tady zažil celkem dost změn. Myslím u „Mrštíků“ - změnu vedení, přestavbu, stavbu nové Hudební scény …

Vidíte, to mě nenapadlo, že jsem vlastně takový „pamětník“. No děly se věci. Třeba někdo, nebudu ho jmenovat, přišel s nápadem skloubit brněnská divadla - přesněji SDVB, divadlo Radost a „Mrštíky“ - dohromady pod hlavičku Městská divadla brněnská. To byl opravdu šílený nápad. Naštěstí to nemělo dlouhého trvání a vše se vrátilo do starých kolejí. Po odchodu Milana Páska z postu šéfa se na ředitelské židli vystřídalo několik ředitelů, než se jím nakonec stal již zmiňovaný Stanislav Moša.
Ještě za M. Páska se upravovala sedadla tak, aby diváci přece jen lépe viděli na jeviště. Sedadla totiž byla vzorně za sebou ještě z doby, kdy sál sloužil jako kino.Taky došlo k mírné elevaci hlediště, ale balkon ještě zůstal zachovaný. Stejně zachované zůstaly i ředitelské lože. Teprve pod vedením Standy Moši došlo k radikální přestavbě hlediště – balkón se propojil s přízemím a vzniklo hlediště, kde je z každého místa na jeviště dobře vidět.
Ani během této velké přestavby, kdy se opravovala točna a hlediště, divadlo nepřestalo hrát. Pro představení se upravila jedna ze zkušeben a divadlo tak nepřišlo o přízeň diváků. Vrcholem změn bylo postavení nové Hudební scény ve dvorním traktu divadla. Vznikl tak báječný prostor s výborným technickým zázemím pro uvádění náročných muzikálů.

Na dvoře divadla se prý také zkoušely „Sny“, a to nejen odpoledne, ale i večer, respektive v noci. Slyšela jsem o nějakém incidentu. Mohl byste zavzpomínat?

Snad se už o tom je možné šířit. Nakonec, je to dávno, a tak je ta záležitost promlčená - aspoň doufám.
Zkrátka, myslím, že to bylo v létě v roce 1991, 1992 nebo tak nějak, a my intenzivně připravovali představení „Snů“. Zkoušelo se dopoledne, odpoledne, večer pak bylo abonentní představení na jevišti a v noci po představení jsme se opět scházeli na divadelním dvoře a dál zkoušeli „Sny“. Měli jsme toho už plné zuby, ale Standa Moša coby režisér trval na tom, že je to nezbytnost. Trval tedy na nočních zkouškách. Uvědomoval jsem si, že překračujeme jisté normy, týkající se rušení nočního klidu. Reprodukovaná hudba musela být slyšet až u Lužánek. Ale jako zázrakem nám to procházelo. Až jednoho večera, vlastně jedné noci, na nás přišel rozlícený nespokojený občan. Přelezl zadní bránu a do zvuků hudby vykřikoval něco, jako „to se mi snad zdá, to není možný… já jezdím po světě s kamionem, ale něco takového jsem ještě nezažil… u toho rachotu se nedá spát… ještě jeden tón a pak za sebe neručím… rozsekám vám ten aparát a můžete mě žalovat...“ Nějak v tomto duchu.
A na důkaz, že to myslí vážně, pozvedl nad hlavu sekerku. To bylo na pováženou. Zvuková aparatura byla dost drahá na to, aby ji roztřískal nějaký nespokojenec. Režisér Standa Moša jen hlesl, že „vlastně stejně už končíme“. Ten rozlícený jedinec spustil ruce se sekerkou dolů a dal se na ústup. Sice vyhrožoval, že hrozbu splní, pokud budeme ještě dál hrát a zpívat, ale odcházel.
A my opravdu skončili. Nejen pro ten večer. Noční zkoušky se už neopakovaly. Ten „sekerník“ se postaral o to, že jsme si mohli kapánek odpočinout.
Myslím, že to tak nějak podobně proběhlo. Naštěstí jsme si zkoušky zaznamenávali na kameru, a tak se nám podařilo natočit i tento incident. Kdyby to mělo být uvedeno přesně, dá se použít tato nahrávka. Na tom místě, kde se to odehrálo, stojí dnes Hudební divadlo.

Setkal jste se s mnoha režiséry, na které z nich třeba nedáte vůbec dopustit?

Na takovou otázku se těžko odpovídá jednoznačně. S některým režisérem si rozumíte okamžitě, jste naladěni na podobné vlně. Jiný vás trochu rozhazuje, ale až časem zjistíte, že to, co chtěl, bylo vlastně na místě. Jsou i tací režiséři, se kterými si neporozumíte ani lidsky, ani pracovně.
Standa Moša je režisér, který dokáže všechny zúčasněné na inscenaci strhnout na svou stranu, nadchnout pro svůj záměr a pak už to klape jako na drátkách.Tohle se mu daří jak při práci na činoherních inscenacích, tak v uváděných muzikálech, ať už převzatých, nebo z jeho „dílny“.
Zajímavá práce byla i s Gustavem Skálou a Ondřejem Šrámkem na inscenaci „Brouk v hlavě“. Hru seškrtali a připravili pro herce tak, že se to dodnes drží na repertoáru. A to už je myslím víc jak deset let. Na činohru v repertoárovém divadle je to úctyhodný výkon.
Těch režisérů bylo pochopitelně za ty roky, co jsem u divadla, víc. Pan Hynšt, pan Rímský. Těžko říct, kdo z nich byl nejlepší.

Jak se pak díváte na to, když Vás režíruje Váš herecký kolega (mám na mysli především Láryho Koláře)?

Ne, to mi vůbec nevadí. Je to sice zvláštní situace, ale brzy si na ni člověk zvykne. Já jsem znám tím, že mám spoustu nápadů, připomínek a řešení, jak danou situaci udělat, ale nakonec musím uznat, že poslední slovo má a musí mít režisér. Ať už je to režisér, nebo kolega-režisér. Když jsme třeba dělali Habaďůru, tak došlo i k situaci, kdy mi Láry musel připomenout velmi důrazně, že on je ten, kdo tu to poslední slovo má.

Tak to Vás musejí mít režiséři „rádi“!

No, asi „mají“. Nevím. Jsou totiž herci, kterým stačí říct, aby si v určité situaci klekli, a oni si kleknou. Aniž by věděli proč. Já naopak potřebuji vědět proč, abych si to mohl zprostředkovat a vzít to za své. Takže se ptám. Ale když mi to dotyčný objasní a vysvětlí, tak není problém.
Je taky fakt, že z té spousty mých nápadů se většina z nich ukáže jako nepotřebná. O to větší mám radost, když se nějaký můj nápad uplatní. Vůbec nemám rád, když na mě někdo začne řvát, to jsem vedle. To pak nejde. Já mám radši spolupráci.

Máte nějakou oblíbenou roli?

To je zvláštní, že při rozhovorech padne téměř vždy tato otázka. Já jsem nikdy neměl nějakou oblíbenou roli, já jsem byl spíš rád, když jsem nějakou dostal. A když jsem ji dostal, tak jsem si ji jaksi oblíbil, našel si v ní něco.
Ne, žádnou vysněnou roli nemám. Chtěl bych si ještě zahrát v některé z her V+W, jakoukoli roli, ale naše divadlo dává přednost hrám jiného typu. Takže jinak „díky za každou roli“.

Hrajete v několika dnes již kultovních představeních tohoto divadla. Mám na mysli především Sny svatojánských nocí, West Side Story a také Brouka v hlavě. V nich hrajete bez alternace. Jaké to je hrát tolik let v takových divadelních kusech?

No je to úžasné. Když se začal dělat třeba „Brouk“, tak nás myslím nikoho ani nenapadlo, že se naše snažení setká s takovým diváckým ohlasem, že si tu hru diváci oblíbí natolik, že na ni budou chodit i několikrát, že se hra v repertoárovém divadle udrží deset sezón. To je malý zázrak. Jsem rád, že mohu být při tom.
Ve „Snech“ i ve „Story“ jsem alternován byl. Neodehrál jsem všechna představení do této doby uváděná. Ale těch záskoků nebylo potřeba moc. „Sny“ ještě hrajeme jak doma, tak i na zájezdech. A co se „Story“ týče - na přelomu listopadu a prosince jsme s ní byli po delším čase na Sicílii. Líbila se a je otázka, zda o ni nebude ještě zájem.

Někde byly takové fotky, zrovna k výročí desetiletého uvádění Brouka.

Když se blížilo desáté výročí uvádění „Brouka“, tak jsem požádal našeho fotografa Jefa Kratochvila, aby nás po těch letech vyfotil tak jako tenkrát – šlo o společné foto všech účinkujících, které bylo uvedeno v programu inscenace. Postavili jsme se do stejných pozic a fotka se myslím podařila. Nazval bych ji „léta běží, vážení“.

A co fyzická příprava na představení? Třeba právě v Broukovi dostáváte hodně zabrat od představitelů Rugbyho (srdečně zdravíme pány Saghera a Jíchu).

Já se snažil a i teď snažím po ránu rozhýbat tělo, abych těm mladším stačil a abych nepřibíral víc, než je nutno. Navíc jsem musel seknout s kouřením, to pak kila naskakují sama a víc, než by člověk chtěl. Ale neberte mě doslova, jsou dny, kdy mi to prostě nevychází s tím cvičením. Ale snaha tu je.
Takže i když se snažím cvičiti, musím říct, že po „Broukovi“ jsem umlácenej dost. A to sebou na zem mrskám sám. Kolegové Sagher či Jícha za to nemůžou. Už to holt není jako zamlada. A když to navíc hrajeme dvakrát za sebou, na druhý den vím, že roky jsou prostě tady, s tím se nic moc dělat nedá.

Díky Snům a Westce jste se nejednou podíval do zahraničí. Co pro Vás znamenají takovéto hostovačky?

Především práci, jelikož se jedná o pracovní zájezdy. My jsme strašně toužili s divadlem prorazit, prosadit se nejen doma, ale i v zahraničí. A právě díky těmto představením se nám to myslím podařilo. Kupříkladu „Sny“ měly německou premiéru dřív než českou. Důvod byl prostý - mít co nabídnout, kdyby byl zájem. A zájem byl. Zpočátku šlo o pár představení a později o delší šňůry po německých městech. Potom začala jezdit i jiná představení. A to nejen do Německa. Se „Sny“ jsme byli i v Helsinkách, se „Story“ v Dánsku. Dokonce se uskutečnil zájezd i do Španělska (Broadway).
Tyhle zájezdy ukazují lidem venku, že i jinde - tedy u nás - se dělá dobré divadlo, a my se při děkovačce můžeme klanět za naše divadlo, město či stát, který „reprezentujeme“.
Teď si uvědomuju, jak třeba zahraniční sportovci říkají, jak se jim líbí Praha, a přitom neměli moc možností ji vidět a poznat. Z Prahy poznají tak akorát letiště, autobus, ten je zaveze do hotelu, pak na stadion, trénink, odpočinek, zápas, spánek a cesta zpět. Moc toho z té Prahy stověžaté asi nemají, i když říkají, že „se jim Praha moc líbí“.
My jsme na tom kapku podobně. Sedneme do autobusu, jedeme třeba 900 kilometrů, dojedeme, zkoušíme, pak hrajeme a zase jedeme někam jinam, na jih, pak zase na sever, přespíme v hotelu, který je mnohdy v jiném městě než divadlo, ve kterém jsme hráli, sedneme do autobusu a jedeme zase dál. Takže z těch měst a míst díky nedostatku času nemáme tolik, abychom si je mohli v klidu projít, podívat se. Někdy se ale zadaří a na jednom místě hrajeme několik dnů za sebou. To je pak něco jiného.Většinou jde ale o zájezdy náročné na čas, pracovní, a ne o dovolenou, jak si někteří kolegové myslí.

Je to velmi zvláštní, když hrajete v jazyce, který neovládáte…

Ano, je to zvláštní. Člověk se to naučí s pomocí lektorů. My jsme taková smolná generace. Pro nás nebylo motivující učit se cizí jazyky, když bylo jasný, že se nikam nepodíváme. Mně navíc emigroval strýc do Ameriky, takže já jsem měl zavřený dveře, pak mi emigroval kamarád a bylo hotovo.
Dnes mě moc mrzí, že nějaký ten jazyk neovládám. Snadněji bych se připravoval na představení v onom jazyce, mohl bych si popovídat s místními lidmi…. Takhle jsem odkázán na překlad, fonetický zápis výslovnosti a na paměť. Kumšt je docílit toho, aby divák nabyl dojem, že ten jazyk ovládám, ačkoliv tomu tak není. Ti mladí dnes už většinou anglicky umí, takže už takový problém nemají. Ale třeba operní pěvci pějí árie v italštině, italsky nemluvě. A taky to jde.

Myslíte si, že se Westka bude ještě hrát na domácí scéně?

Je to možný, protože teď jsme ji obnovili nejen v anglické verzi pro Sicilii, ale dokonce i v češtině, jelikož s tím jedeme do Zlína. Udělal se nový konkurz, hraje tam spousta nových lidí, ale v Itálii dokázali, že na to mají, akorát se to teď musí učit česky, protože se naučili zatím jen anglickou verzi. Držím tomuto projektu palce, ať udělá ještě spoustu repríz.

Navíc mám pocit, že West Side Story je jedna ze zásadních věcí, která proslavila toto divadlo.

Těch představení, které proslavily toto divadlo, je víc, ale „Westka“ k nim bezesporu patří. Především v zahraničí nám pootvírala hodně dveří. Když se ocitla na našem repertoáru, měl jsem pocit, že se nejedná o dobrou volbu. Její divadelní zpracování muselo počítat s konfrontací s vynikající filmovou verzí, která je nepřekonatelná. Ale režisér S. Moša přišel s vlastní úpravou a vizí, jak tento muzikál uvést na jevišti v moderní podobě. Byla to dobrá volba.

Hrajete v hodně komediích. Jste komikem i doma?

Moje žena si občas stěžuje, že se mnou není sranda. Tak nevím. Ale život taky nebývá samá sranda. Myslím si, že být komikem ještě neznamená, že kolem Vás všichni padají smíchy.

Máte ještě možnost pracovat s televizí? Co dabing?

Nabídky se nějak nehrnou. Když se na sebe podívám, tak musím konstatovat, že to chápu. Já se na sebe kolikrát nemůžu ani podívat. Natož aby to snímalo oko kamery.
Ale vážně. Souvisí to asi s tím, že prostě nastupuje nová generace a dochází k obměně. Ještě na škole a potom v době mého působení ve Večerním Brně jsem měl docela dost příležitostí zkusit si práci jak před kamerou, tak v dabingu či rozhlase... Ať už to byly pohádky, inscenace či „Bakalářské příběhy“. Co se týče dabingu, třeba kreslené seriály - např. „Smolíkova rodina“, ale i živáčky - jak se v hantýrce říká celovečerním filmům a seriálům.
Upřímně řečeno, je mi trochu líto, že nemám příležitost si častěji zahrát před televizní kamerou. Naposledy v epizodní roli v seriálu Četnické humoresky nebo v pohádce Kamenný klíč.
Docela mě děsí záplava a kvalita nových seriálů. Bakaláři či televizní inscenace se napřed nazkoušely, než se to točilo. Bylo jaksi víc času. Dneska je to tak, že herci přijdou na plac „textově vybavení“, tedy že umí text, natočí se jeden trestný záběr a jede se naostro. No a po stopce už na to zapomenou a soustředí se na další klapku. Občas je to na výsledku vidět.
I dabing se začal dělat časem trochu jinak. Původně se smyčka - tedy jistý časový úsek děje - promítala na velké plátno, pod tím se promítal text a na boku promítané smyčky byly takové „bublinky“ - upozornění pro herce, že má začít mluvit. Smyčka se pustila s originálním zvukem, nazkoušelo se to a pak se jelo tzv. na tichou - tedy originální zvuk se vypnul. Jen v komplikovaných scénách se používala sluchátka s originálním zvukovým záznamem.
Dnes se smyčka nebo jistá část děje promítá na obrazovce televizoru, text je na stojanu pod obrazovkou a ve sluchátkách herec slyší jak originál, tak vlastní hlas. To byl pro mě trochu problém, jelikož nedoslýchám na jedno ucho, a tak vlastně neslyším buď originál, nebo sám sebe. Musel jsem si pro práci v dabingu pořídit naslouchátko, abych ten handicap vyrovnal. Takhle jsem točil i kreslený seriál „Želvy Ninja“ pro studio DAVAY.

…na tom jsem vyrostla.

Nó, to byla krásná práce. Dělali jsme to na „Šilingráku“ v místnosti velikosti WC.

A jakou želvu jste daboval?

Donatella myslím…

Tak tu jsem měla nejradši.

(smích) Seriálu bylo vyčítáno, že dětem prezentuje bojová umění, že to podněcuje jejich agresivitu. Myslím si ale, že v  porovnání s tím, co děti vidí na obrazovce dnes, byly ty „Želvy“ docela slabý čajíček.
Teď je sice těch dabingových studií v Brně dost, ale práce je míň a míň, většinu dobrých filmů bere víceméně Praha, což je škoda.

A na Brno většinou zbývají jen telenovely.

Ať už dabujete dobrý nebo špatný film nebo telenovelu, musíte se snažit odvést vždycky dobrou práci. Ono i ta zatracovaná telenovela má své diváky a není jich zase tak málo. Mezi vděčné diváky patří především diváci starší generace. Další skupina diváků má zapnutou televizi jako kulisu a nesleduje bedlivě děj. U dobrého filmu téměř katastrofa. U telenovely se nic neděje. Děj je většinou jednoduchý, nijak složité zápletky, a ve výsledku vše dobře dopadne. A pokud prošvihnete nějaký ten díl, krátká rekapitulace Vás spolehlivě uvede do děje.
Já na bedlivé sledování telenovel nebo současných seriálů v televizi prostě nemám čas, když ale dostanu nabídku - tedy dabovat nějakou roli v telenovele - tak to si čas udělám. Kšeft je kšeft. Stejně tak nezazlívám kolegům, že berou role v současných seriálech. Především účinkováním v televizním seriálu si kapánek upraví domácí rozpočet - to není k zahození.

To já se jim taky nedivím. Je třeba příjemné slyšet nějaký známý hlas, ale dál se na to nedá koukat.

Je fakt, že řada herců propůjčila svůj hlas zahraničním hercům, se kterými jsou pomalu ztotožnitelní. Např. František Filipovský – Luis de Funes, Ladislav Cikánek – Mulder a Jana Musilová – Scullyová (Akta X), dobře se poslouchají Miroslav Moravec, Jiří Štěpnička (Michael Douglas a jiní), Jiří Dvořák nebo Pavel Rímský, ať už dabují cokoli.
Pokud jejich hlasy slyšíte ve špatném filmu či seriálu, pak je rada jednoduchá. Každý televizor má kouzelné tlačítko a dá se vypnout. Nebo aspoň přepnout na stanici, která svým programovým složením lépe vyhovuje. Dnes už naštěstí nejsou jen dvě možnosti - tedy ČT 1 a ČT 2 - a to je dobře. I když zrovna ČT 2 často uvádí řadu dokumentárních či cestopisných filmů s čteným komentářem Táborského nebo J. Dvořáka a jiných.

Tak zpátky k divadlu. Nedá mi to a musím se zeptat, jak vzpomínáte na hru Naši Furianti?

(smích) Já jsem viděl „Furianty“ se souborem  Národního divadla Praha, když v Mahenově činohře s touto hrou v Brně hostovali. Režíroval to tenkrát pan Macháček a bylo to nádherné představení.
V našem divadle se režie ujal Zdeněk Černín. Pojal to docela jinak. Hru kapánek upravil - textově seškrtal - a kladl důraz na situace, které vytvářel celý soubor. Byli jsme v první polovině hry téměř všichni na jevišti. Celá hra se odehrávala v hospodě. Diváci tuto úpravu hry nadšeně přijali.
Právě s těmi „Furianty“ mi teď nedávno Zdeněk Černín zavolal. On je teď uměleckým šéfem Opavského divadla. Zavolal mi, zda bych si nechtěl znovu zahrál krejčího Fialu s jejich souborem. Že jim v divadle onemocněl kolega, tak jestli bych to neskočil. Já mu na to říkal: „Neblázni, vždyť jsme to naposledy hráli v roce 2003!“ Uklidňoval mě, že to bude dobrý, že si vzpomenu. Scéna i text jsou prý stejné jako v Brně, tak o co jde.
A tak jsem mu to slíbil. Pustil jsem si video se záznamem našeho představení, odjel do Bruntálu a po 15 minutách zkoušení před představením jsem vplul mezi opavské „Furianty“. V mnoha situacích jsem byl, pravda, na jevišti prvním divákem. Ale zvládl jsem to. Bylo zajímavý, že ta Zdeňkova úprava opět zafungovala.

Mně se to představení v Brně zdálo úžasný v tom, že na mě velmi dobře působilo. Vy jste všichni vypadali tak, že Vás to moc baví tam být.

Taky že bavilo. Díky videu jsem zjistil, že to bylo opravdu vynikající představení. Jak Zdeněk Junák, Láry Kolář, tak i pan Rudolf Krátký, ale i všichni ostatní hráli jako z partesu. Byl ale problém, že nám vyrostly děti - početná to rodina krejčího Fialy - a představení bylo nutné buď přezkoušet, nebo stáhnout. Jelikož jsme v divadle s abonentním systémem, zvolila se druhá varianta. Škoda, dodnes se to mohlo hrát. Ale to je osud celé řady dobrých inscenací, že je časem nahradí nové hry.
V muzikálu „Oliver!“ taky hrály děti, které vyrostly, ale zájem diváků byl tak značný, že se vyplatilo udělat nový konkurs a nazkoušet dětské scény znovu s menšími dětmi.
Standa Moša to v muzikálu „ Koločava“ vyřešil po svém, nechal scény s dětmi nafilmovat a oni nám tak nezestárly.

Právě tady je ten problém i se Zahradou divů, která se prý proto bude derniérovat.

V repertoárovém divadle, jako je to naše, je problém udržet hry, které jsou i úspěšné, na repertoáru delší dobu. Když hra udělá tak 20 – 30 repríz, je to úspěch. Udělá-li titul 50 a více repríz, jde o velký úspěch. Máme totiž několik abonentních skupin, kterým je třeba každý rok nabídnout jistý počet nových her. Současně je třeba reprizovat nové i starší hry, uvedené na repertoáru. Pak se stává, že takového Brouka, byť úspěšného, reprízujeme tak jednou za tři měsíce. A skladové prostory jsou taky limitovány.
Hudební divadlo mělo původně fungovat tak, že se nastuduje jeden muzikál a bude se uvádět, dokud o něj bude zájem. Mezi tím se připraví nový titul, který ten starší následně nahradí. Pak se ale ukázalo, že abonentní systém je nejlepší. Proto dochází ke stahování i dobrých her z repertoáru.

A jak se Vám hraje třeba více rolí během jednoho představení (např. MFL ze Zelňáku)?

Pro herce je určitě zajímavé hrát několik postav třeba i v jedné hře. Důvodů může být několik. Jednak to může být režijní záměr, ale stejně tak to může být snaha uvést na repertoár hru, která má víc postav než počet herců v souboru, kteří jsou v danou chvíli k dispozici. Náš soubor totiž hraje nejen na dvou scénách – Hudební a Činoherní, ale stane se, že nějaký titul vyjede na turné do zahraničí. S tím vším je nutno počítat. Někdy to na diváka může působit rušivým dojmem, že jeden a tentýž herec je tam opět a v jiné roli. Ale pokud je to dobře vymyšleno a zahráno, nemělo by to až tak moc vadit.

Většinou hrajete v komediích, nemáte někdy chuť si zahrát postavu podobnou třeba té v Labyrintu?

To víte, že ano. Máte na mysli, zda bych si rád nezahrál nějakou vážnou roli? Určitě. Několik příležitostí jsem v minulých sezónách měl (Capulet v „Romeovi“, otec Teriny v „Romanci pro křídlovku“, Foucherry v „Naně“ nebo Gonzálo v Shakespearově „Bouři“) a doufám, že mi ještě někdo nějakou podobnou práci nabídne. To asi ano.
Ten Labyrint, to bylo zvláštní téma. Po přečtení hry jsem si ji přesto nedokázal na jevišti představit. Jak docílit toho, aby to diváka zaujalo, vtáhlo ho to do děje? Jazyk hry hodně přibližoval Komenského dobu. Bude to srozumitelné i dnešnímu divákovi? Režisér Aleš Bergman si s tím dal úžasnou práci, jak to téma převést na jeviště. Divácký ohlas nakonec ukázal, že se mu to povedlo.

Teď bych přešla na půdu G-studia.

(smích)

Sem jste právě nastoupil do hry 1+1=3.

Trochu Vás poopravím. V G-studiu jsem poprvé začal dělat myslím v r.2003. S kamarádem a bývalým kolegou z Večerního Brna, který se vrátil z emigrace, jsme se dohodli, že by nebylo špatné obnovit pořad, který se před lety úspěšně uváděl ve Večerním Brně pod názvem Život není jen náhoda. Vzpomínalo se v něm na trojici Voskovec, Werich a Ježek, Osvobozené divadlo a Ježkovy písničky. Autorem pořadu byl tenkrát právě kamarád Ivo. Přišel s inovovanou verzí a písničkami, rozepsanými do čtyř- a pětihlasů. Věděli jsme, co bychom chtěli, ale byli jsme dva a nevěděli, kde to uvést. Já přemluvil ke spolupráci Zdeňka Bureše, Zdeňka Junáka a Láryho Koláře a celý projekt jsme nabídli k uvedení v G-studiu. Posléze se k nám přidala Jana Gazdíková a mohli jsme začít zkoušet. Čtyř- až pětihlasé zpívání bylo nelehkým oříškem, ale nakonec jsme to myslím zvládli. Pořad se uváděl pod názvem Tři strážníci.
Do hry 1+1=3 jsem „nastoupil“- jak trefně říkáte - když už byla v G-studiu na repertoáru. Na požádání Láryho Koláře, který tu hru režíroval, jsem vzal záskok za Karla Janského (ten nějak nemohl nebo byl nemocen). Hra i postava seržanta Troughtona se mi líbila, ale je to konverzačka, která svižně jede, prioritou je nejen textová, ale i situační komika, a do takové hry se záskok - aspoň pro mě - dělal velmi nesnadno. V G-studiu nevíc neexistuje nápověda, která by herci pomohla. Navíc nejsem záskokový typ. Mám raději situaci zažitou zkušebním procesem, abych se na jevišti cítil svobodně. Dodnes to není tzv. moje představení. Přesto funguje a časem jsem si tam našel svoje místa, takže už se na to i těším. Ale nevýhodou je, že stejnou roli hrajeme tři. Takže se k hraní v inscenaci dostanu tak za dva až tři měsíce a kolikrát s partnery, se kterými jsem se na jevišti ještě nesetkal. Postavy ve hře jsou několikrát alternovány, takže pořád je něco nového.

Jak vlastně vznikla Vaše spolupráce se Slawjenou?

Láry Kolář mi nabídl roli ve hře, kterou režijně připravoval pro divadlo Slawjena na prknech G-studia. Šlo o novou věc s názvem Habaďůra. Měl jsem možnost být při vzniku hry od začátku, absolvovat normální zkušební proces. Hra i role se mi líbila a hlavně zárukou úspěchu pro mě byla dvojice protagonistů – Jiří Ressler a Robert Musialek – jinak kluci, jimž Slawjena patří. Nemýlil jsem se. Hra se povedla, o čemž svědčí divácký zájem a ohlas po představení.
Další nabídku na spolupráci pod hlavičkou divadla Slawjena jsem dostal jednak od tentokrát autorské dvojice R. Musialek + J. Ressler do chystané hry „Divanovela“, a zároveň od Aleše Kučery, pod jehož režijním vedením vznikala inscenace Pan Kaplan má třídu stále rád. Oba tyto projekty vznikaly téměř souběžně a taky měly v jednom měsíci - tedy v prosinci minulého roku, premiéru týden po sobě.

Zajímalo by mě, jak třeba probíhaly zkoušky Divanovely. Jestli jste se smáli, nebo jestli jste trnuli, jak diváci některé vtipy přijmou.

Divanovelu sepsali Jiří Ressler s Robertem Musialkem a taky se oba ujali režie. Ale byli vstřícní „režiséři“ a nechávali si do toho kapku mluvit i od ostatních účinkujících. V této kamarádské atmosféře pomalu vznikal tvar představení. Ten jejich humor je zvláštní, ale měli jsme pocit, že by to u diváků mohlo vyjít, že by se mohli bavit tak, jako jsme se při zkoušení bavili my. Ovšemže jsme měli i obavy, jestli některé věci diváci pochopí tak, jak byly míněny. Zatím - to musím zaklepat - se zdá, že to vzali. Ale hra měla pouze premiéru, a tak až další reprízy ukáží, zda jsme se trefili do vkusu publika.
Je docela možné, že představení ještě dozná nějakých změn. Něco se zkrátí, něco přidá, něco ubere. Nakonec je to novinka, na které lze stále pracovat. Zvlášť když na tom dál chtějí pracovat její autoři.

Ohlasy ale byly dobré. Rozhodně ale neměňte Milující lásku, ta nemá chybu.

Jistě chápete, že návrhy na změny z  realizačního okruhu jistě budou, ale konečné slovo, jak je znám, si ponechají její autoři.

Který okamžik v životě byste chtěl vrátit a který ne?

Chtěl bych být mladší, to rozhodně. Chtěl bych mít víc energie na to, co všechno chci ještě dělat. Rozhodně bych chtěl, abych měl v domovském divadle víc hereckých příležitostí, než je tomu v současné době.
A který okamžik nechci v životě vrátit? Bylo by jich víc, těch okamžiků, ale jelikož jde většinou o soukromý život, nechám si to, s dovolením, pro sebe.

Děkuji tedy za příjemný rozhovor v prostorách divadelního klubu nad šálkem horké kávy, zatímco venku po celý čas padal sníh a divadlo žilo přípravami na muzikál „Červený a černý“...

Ptala se: Fan (7.12.2007)

zdroj Neoficiální stránky MdB,cz

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

DONATELO

(PETR.ŠPETIK, 30. 1. 2016 19:06)

KAREL.MIŠUREC
BYL.DOBRY.JAKO
DONATELO.V.SERIALU
ŽELVY.NINJA.KTERY
TOHO.ŽELVAKA.NAMLUVIL
KTERY,BYL.ZEČTĚLY.A
TOUŽIL.PO,VĚDĚNI.TO.BYLA
POVAHA,TE.POSTAVIČKY.KTERY
SI.DOVEDL.PORADIT.Z,TAKOVIMY.PROBLEMY

DONATELO

(PETR.ŠPETIK, 30. 1. 2016 19:05)

KAREL.MIŠUREC
BYL.DOBRY.JAKO
DONATELO.V.SERIALU
ŽELVY.NINJA.KTERY
TOHO.ŽELVAKA.NAMLUVIL
KTERY,BYL.ZEČTĚLY.A
TOUŽIL.PO,VĚDĚNI.TO.BYLA
POVAHA,TE.POSTAVIČKY.KTERY
SI.DOVEDL.PORADIT.Z,TAKOVIMY.PROBLMY

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA