Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jan Sklenář

Jan Sklenář,*19.10.1978 - herec

 

Jan Sklenář, nar. 19.10.1978 v Brně. Po absolvování gymnázia a DiFa JAMU, obor činohra (2001), přijal angažmá v Klicperově divadle v Hradci Králové (V. Morávek, D. Drábek, I. Balaďa, J. Frič), kde hraje řadu výrazných rolí. Hrál též v Národním divadle v Brně,Činoherním klubu Praha, Městském divadle Zlín, Městském divadle Brno. Kromě činohry se věnuje hudbě, zvlášť zpěvu. Zpívá jazzový, soulový, chansonový repertoár, se kterým se prosadil v inscenaci Kudykam M. Horáčka a P. Hapky ve Státní opeře v Praze, kde ztvárnil postupně sólové role Štamgasta, Pozorovatele i Kudykama.

Autor: matejhruska

zdroj Osobnosti,cz

Narodil se ve znamení Koně, Vah a Javoru. Přál by si - čas od času - vyměnit si úlohu s některým z diváků, aby se mohl konečně podívat na některé z představení, ve kterých hraje. Myslí si, že sláva je věčnost, nezapomenutelnost, a myslet na ni je zbytečné.

Honza Sklenář se raduje, když se mu povede dokončit něco nesnadného. A asi proto tak málo odpočívá. 

 

Z ročních období má nejraději jaro a podzim.

Oblíbená role je pro něj každá, které dokáže porozumět.

Neumí vydělat hodně peněz. Ale za to se umí pochválit. A rád chválí i jiné (když si to ovšem zaslouží).

Ze všech zvířat má jedno oblíbené - lišku.

Barva jemu blízká je barva první jarní trávy a podzimního listu na hladině vody.

Na osud nevěří.

Na otázku kam chodí, vám odpoví, že domů, do práce, do hospody, na výlety, na houby, a to v botách i bos.

 

Honza na sebe prozradil, že by jednou chtěl hrát Cyrana, že by se chtěl potkat se svým idolem Freddiem Mercurym, že neví, koho má volit, že má rád koupání „na Adama“ a že největší požitek na světě má ze srandy a z milování.

 

DRÁBEK MĚ PUSTIL POŘÁDNĚ K PRÁCI...

Touha a odhodlání Billyho v inscenaci Mrzák inishmaanský, i další naplno odehrané role, to vše promlouvá z talentu herce Jana Sklenáře.

V roce 2001 dokončil brněnskou JAMU a ve stejném roce nastoupil do Klicperova divadla v Hradci Králové. V sezoně 2005/2006 zazářil jako Harry Domin v R.U.R. od Karla Čapka v režii Davida Drábka...


V královéhradeckém Klicperově divadle působíte již desátým rokem. Soubor během té doby jistě prošel zajímavou i dramatickou cestou. Jaké byly vaše začátky v Hradci Králové?

Do divadla mě přijímal Vladimír Morávek. Už tenkrát byl rozhodnutý odejít, ale nakonec jsem měl to štěstí s ním spolupracovat ještě tři roky. Zažil jsem tedy tu slavnou Morávkovu éru. Jako mladý kluk, který dokončil Divadelní fakultu Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, jsem vstřebával spoustu velkých věcí, jedinečných zážitků i náročných mejdanů. Bylo to pro mě až mystické období a hodně mi to dalo.

Co přišlo po Morávkově odchodu?
Celé divadlo se snažilo, abychom se nestali něčím obyčejným. Bylo to klopotné a těžké hledání, ale díky uměleckému šéfovi Ivo Krobotovi se nám podařilo cestu najít. Jeho velký přínos vidím v tom, že vedle vlastních věcí na nás nechal působit řadu rozličných režisérů, které přizval ke spolupráci. Měli jsme možnost vyzkoušet si různé přístupy k práci. Všechny nás to hodně posunulo.

Velký zlom pro vás osobně nastal s příchodem Davida Drábka?
David Drábek mě pustil pořádně k práci. Herecky mě vytáhl již v roce 2005. Nebál se zariskovat a obsadil mě do role Harryho Domina v Čapkově R.U.R., čímž jsem dostal možnost ukázat, že mohu hrát i hlavní role. Díky němu je dodnes dostávám.

Podobná příležitost je v herecké kariéře nepochybně hodně důležitá.
Určitě, protože divadlo je hodně osobní věc. Když chce režisér předvést nějaký příběh, tak si musí vybrat lidi, kterým do úst vkládá svoje myšlenky. Musí jim věřit a rozumět si s nimi. To platí i obráceně. Režisér je závislý na lidech, se kterými spolupracuje. Kdyby mi David Drábek nedal takovou důvěru a velké úkoly, nikdy bych neudělal takový skok.

Nejenže David Drábek posunul výrazně vás, ale s jeho příchodem začal další slavná éra divadla?
Pro mě vlastně třetí, kterou jsem za těch deset let zažil. Beru ji jako hodně podstatnou, protože s Drábkem a dramaturgyní Magdalenou Frydrych Gregorovou se z Klicperova divadla stalo autorské divadlo. Vždycky je hodně zajímavé podílet se na něčem, co vzniká úplně od začátku. Třeba letos jsme uvedli tři zcela nové věci.

Každý divák si jistě všimne, jak se na jevišti skvěle doplňujete s herečkou Martinou Eliášovou. Jste si tak blízcí i v osobním životě?
Jistě, je v tom až zamilovanost. Takovou symbiózu jsem ještě s nikým nezažil. Společně jsme vyrazili na cestu, která se odráží v inscenacích i v osobním životě.

Vaší společnou láskou se stala inscenace Oskar a růžová paní. Autor předlohy citlivě zachází s náboženskými tématy. Může být hra i jistým prostředkem pro smíření společnosti, o které se mluví jako o ateistické, s křesťanstvím?
Prvně, když slyším slovo ateismus, tak se musím smát, ještě jsem nenarazil na člověka, jenž v něco nevěří. V našich podmínkách se spíše jedná o odmítání všech souvislostí spojených s nepravostmi napáchanými lidmi, kteří se k víře hlásili a hlásí. Na jednu stranu tomu rozumím, protože jsem přesvědčen, že by církev jako instituce neměla lidem zasahovat do života jako kdysi. Moje myšlenky mě nevedou k církvi, ale k víře.

Vyrůstal jste v evangelické rodině. Čerpáte z křesťanství inspiraci při vaší práci?
Je to pro mě dost podstatná věc. Brněnská komunita kolem našeho kostela, Skaut a později liduška mě dokonce přivedly k divadlu. V kostele jsem se setkal s biblickými příběhy, které jsou bohaté na symboliku, napětí i dramatiku. Skaut pak pro mě znamená dobrodružství a večery s kytarou. Ovšem nejsem žádný "kotlíkář". A když jsem v posledním ročníku na gymnáziu končil v lidušce, kde jsem se celou dobu věnoval zpěvu, tak jsem se poprvé dostal k divadlu.

Takže náhoda.
Z dramatického sboru tenkrát odešel jeden kluk, který uměl hrát a zpívat. Potřebovali náhradu, tak mě oslovili, jestli bych to nechtěl zkusit. Šel jsem do toho. Líbil jsem se jim tak, že mě přemluvili, abych to šel zkusit na JAMU. Poslechl jsem a jsem za to rád.

Dnes ale nejste praktikujícím křesťanem.
Do kostela jsem chodil v Brně. Když jsem přišel do Hradce, tak jsem přestal. Pro mě to totiž bylo spojené s přáteli z brněnské komunity. Ztratil jsem s nimi kontakt a tady jsem již neměl potřebu novou komunitu vyhledat. Ovšem objevil jsem místního evangelického faráře Štěpána Brodského, jehož názory jsou mi blízké. Chtěl bych s ním v budoucnu spolupracovat. Rád bych připravil pořad o židovství.

S projektem o židovství jste již jednou vystoupili s Martinou Eliášovou. Bude to něco podobného?
Ano, tenkrát jsme připravili scénické čtení z paměti, které jí zanechali její rodiče. Za války oba museli odejít do koncentračního tábora. Naštěstí přežili a část svých vzpomínek sepsali. Čtení bychom rádi nabídli lidem i školám stejně jako Oskara a růžovou paní.

Jak jste si užil letošní divadelní festival?
Co se týče divadla, tak jsem viděl jenom Taganku. Divadelní hry sleduji v průběhu roku, festival využívám k tomu, abych se potkal s přáteli z různých koutů republiky, které jsem přes rok neviděl. Mám tak za sebou zajímavá setkání a několik náročných večírků.

Rozhovor vedl Tomáš Libánek, Sedmička, 7. července 2011

SKLENÁŘ: ČAPKY UKAZUJEME I S JEJICH POKLESKY A DÉMONY
 


Věc Čapek, divadelní hra v režii Martina Františáka, která se koncem února představila hradeckým divákům. V hlavní roli jako Karel Čapek zazářil Jan Sklenář, který se na prknech Klicperova divadla objevuje již jedenáctou sezonu.

* Hra ukazuje bratry Čapky v trochu jiném světle, než jsme zvyklí. Myslíte, že to diváci unesou?
Představení jsme připravili hlavně pro diváky. Stále na něm pracujeme a zdokonalujeme je. Mně se líbí moc, představuje české velikány jako lidi. Se vším všudy. Klady i zápory, ušlechtilostmi i poklesky, každopádně vítězí jejich velikost v lidství, smysl pro spravedlnost a boj se zlými silami doby, ve které žili. Kritiky mohou být všelijaké, důležité je, jak hru přijme veřejnost, a to se myslím daří. Právě dnes jsme hráli pro středoškoláky, občas jsem se stihl podívat do publika a hrozně rád jsem viděl, že je to baví a napjatě sledují, která situace za chvíli přijde a jak se vyvine.

* Stíháte to, hrát a sledovat publikum?
Většinou ne, tohle bylo výjimečně. Je to taky výjimečná hra. Pustili jsme se na tenký led - sejmout patos z národních velikánů, to jen tak někdo nepromíjí - tak mě přirozeně zajímá reakce publika.

* Pocházíte z Brna, jak se to stalo, že vás osud zavál až do Hradce Králové?
Přišel jsem sem za Vladimíra Morávka a zalíbilo se mi tady. Vyhovuje mi způsob divadla, tak jak se v Hradci hraje. Scéna se už dlouhodobě profiluje takovým moudrým, vzdělaným způsobem. I když hrajeme nějakou taškařici, vždycky je v tom něco chytrého navíc. A to se mi líbí.

* Přestože jste poměrně početný soubor, zdá se mi, že se máte upřímně rádi, nevidím tam žádnou faleš. Je to tak?
To máte pravdu. Myslím, že to souvisí s tím, jak moudře a kultivovaně se divadlo profiluje. Angažuje vzdělané lidi, herce, režisérskou a tvůrčí špičku. Mám za to, že kde je vzdělání, moudrost, tam není místo pro křivárny, malost nebo závist třeba kvůli velké roli, funkci, kompetenci

* Někteří z vašich kolegů zamířili do Prahy do seriálových vod, neláká vás také televize nebo film?
Film by mě bavil určitě, klade se tam důraz na detail, určitě by mě to posunulo zase kousek dál. Budu se na to muset zaměřit. Seriál nevím, z naší nové produkce se mi líbil snad jen Dokonalý svět. Vím, že to mnohý TV divák nepřijme, ale myslím, že většina seriálů (ale i jiných žánrů) z lidi potichoučku dělá umělohmotné blbce.

* Co se přestěhovat přímo do Prahy, nebylo by to v tomto směru pak snazší?
Asi ano, ale já nejsem moc velký loktař, nevím, jestli bych zvládl cíleně jít za rolemi kdekoliv. Osobně mám spíš představu, že si mě třeba vybere z nějakého důvodu osobnost - režisér, kterému budu vyhovovat já a který bude vyhovovat mně. Pak bych možná přemýšlel o nějakém stěhování... Ale mně se v Hradci líbí, jsem téměř patriot a projekty tady jsou pro mě zajímavé. Nicméně jsem připraven jakoukoliv příležitost chytit za pačesy, posunout se dál. Praha koneckonců nemusí být nejvyšší metou, proč ještě víc nevypilovat jazyk a nevydat se třeba dál do světa.

* Probrali jsme seriály, co říkáte českým filmům? Jaký vás chytil za srdce?
Český porevoluční film se myslím stále ještě hledá a je to na něm i vidět. Je to ale velmi důležitá práce. Vzpomenu si třeba na Lidice. Tam mě dostal příběh toho chlapíka, který kolaboroval s Němci, pak tu tíhu neunesl a zastřelil se. Nechtěl nikomu ublížit, chtěl se jen zachránit, ale stejně nakonec před svým svědomím neutekl. Úžasný film je například Účastníci zájezdu, jednoduchý a přitom tak blízký. Jsem fanouškem Obecné školy, Kruvahošigutentag, Kuky se vrací...

* V divadle máte už široký repertoár, které postavy máte nejraději?
Vždycky mě ta postava musí zajímat. Mezi nejoblíbenější ale patří Oskar, Mrzák inishmaanský a právě Karel Čapek. Oskara a růžovou paní hrajeme nyní v Draku, srdečně zvu diváky na představení.

* Jak se připravujete na roli, na scénu, kterou musíte zahrát. Když musíte být smutný, představujete si třeba nějakou tragickou událost ze svého života?
Nezbývá mi, než vycházet ze sebe, svých prožitků. Stárnutím to má člověk lehčí, víc věcí se ve vás odehrálo, snažím se je zapamatovat a někdy později použít. Využívám svoje imaginární šuplíky. Tím, jak nabírám zkušenosti, tak už vím, do jaké zásuvky sáhnout a vylovit potřebný výraz.

* Oskar a růžová paní, příběh, kde má své místo i křesťanská víra. Na svých stránkách píšete, že pocházíte z evangelické rodiny. Jak jste na tom s "nejvyšším"?
Ano, jsem věřící, ale do kostela nechodím.

* Na bulvár mnoho vašich kolegů nadává, co si o něm myslíte?
Já s ním problémy nemám, ještě o mě nezavadil. Tady v Hradci se o nás asi stejně všechno ví. Ale pokud by náhodou o mou osobu zájem projevil, jsem přesvědčen o tom, že pokud mu nepodáte ruku, nechají vás být. Jsou to přece jen paraziti, příživníci, a pokud nemají co ožrat, jdou jinam.
 

Rozmlouvala Jitka Hodasová, DENÍK, 17. března 2012

Zdroj KD Hradec Králové,cz

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA