Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jan Hájek

Honza Hájek,*15.9.1978 - herec


 

Je z Moravské Třebové. Dvě ženy, které ho nadchly pro amatérské divadlo, se jmenují Heidemarie Sekáčová a Kája Dörrová.
Studoval JAMU, kde se potkal s režisérem Janem Mikuláškem a během „studia“ hrál v jeho inscenacích v divadle Polárka (Klub sebevrahů – R. L. Stevenson, Let přes oceán – B. Brecht). „Studium“ nedokončil a dostal angažmá v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, kde opět v režii Jana Mikuláška hrál Helicona v Caligulovi, Karla IX. v Královně Margot v úpravě Marty Ljubkové a dále v režii Radovana Lipuse Ellinga ve hře Elling a Kjell Bjarne a v současnosti tam ještě stále hraje Šlomo Herzla v Taboriho hře Mein Kampf pod režií Juraje Deáka, který ho do Ostravy vzal.
V roce 2006 dostal Cenu Thálie za talent roku do 33 let a angažmá v Národním divadle v Praze, kde v režii Michala Dočekala hrál např. Lenna ve hře Edwarda Bonda Spaseni nebo v režii Martina Čičváka Bassania v Kupci benátském. Ten ho také obsadil do alternace role Michaela v Rodinné slavnosti a potom do alternace Ivanova s Matějem Dadákem ve hře A. P. Čechova Ivanov. V roce 2011 odchází z ND Praha a od září je členem Činoherního klubu.

PS: Hostuje v Divadle Na zábradlí v inscenacích Jana Mikuláška Europeana, Buržoazie a Zlatá šedesátá aneb deník Pavla J..


V Činoherním klubu hrál v inscenacích:
Thomas Vinterberg, Mogens Rukov: Rodinná slavnost (režie Martin Čičvák, 2006 / Michael)
Anton Pavlovič Čechov: Ivanov (režie Martin Čičvák, 2007 / Nikolaj Ivanov – v alternaci s Matějem Dadákem)
Nina Mitrović: Tahle postel je příliš krátká aneb Jen fragmenty (režie Martin Čičvák, 2012 / Novinář, Doktor, Pohřebák)


Milý Honzo, nebudu se ptát, jaký je pocit herce jednou za čas jet hrát do Ostravy. Spíš ve vztahu „Ostrava a vy“ hledám souvislost „Ostrava a Činoherní klub“. Mezi Činoherním klubem a Ostravou je vazba až fatální. Spoluzakladatelé Jaroslav Vostrý a Ladislav Smoček přizvali Jana Kačera a jeho hereckou skupinu z Divadla Petra Bezruče do nově vznikajícího divadla Činoherního klubu, Roman Císař byl později v témže divadle dramaturgem a Lucie Žáčková – Blanche v Tramvaji do stanice Touha v tomto divadle také působila. Vy jste byl členem Národního divadla moravskoslezského. Je to náhoda, anebo oba dva svérázné divadelní světy mají k sobě latentně jednou za čas tak blízko? Mimochodem Tramvaj do stanice Touha měla českou premiéru v Divadle Petra Bezruče, kde ji režíroval Jan Kačer, Nina Divíšková hrála Blanche a Jiřina Třebická Stellu. Je pro vás tato historická i současná souvislost důvodem k reflexi, k pohledu herce, jenž se stává členem Činoherního klubu?

Tím důvodem k takové reflexi je určitě osobnost pana Smočka, který je tady od počátku. Jsou to spíš vnitřní dějiny Činoherního klubu. Kontinuita je znát, když si přečtete předmluvu a pak postřehy herců při tvorbě inscenací s Ladislavem Smočkem, které jsou zachycené v knize Činoherní klub 1965 – 2005. Právě v době, když s ním zkoušíte, máte pocit, že vám ta slova berou z úst. Jeho tvorba inscenací není náhodná a dovolím si parafrázovat repliku Blanche v Tramvaji do stanice Touha: „Celá tisíciletí kolem něho prošla, aniž se ho dotkla…“ a on zůstane jistotou Činoherního klubu. Pořád tady jde o herce a o kontakt.

Řekněte nám něco o Ostravě.

V Ostravě máte na starosti jen to divadlo, což je dobře. Pan Jaša vede pořád ještě nejlepší divadelní klub, kam tenkrát chodili Bezruči a lidi z Arény a mluvili o divadle. Říkali si dobré i zlé. Vygeneroval se tam jakýsi druh herectví, který je podle mě trochu jiný než jinde. Popsat ho se neodvážím, ale Michal Pavlata, kterému tímto přeji hlavně zdraví, říkal, že vždycky, když vidí hrát ostravský herce, má pocit, jako když poprvé přijely do Prahy zpívat Marie Rottrová a Věra Špinarová. Je to nějaký jiný úhel pohledu života, co nosí Ostrava ve svých sítnicích – tedy kromě síry a popílku – a odráží se pak v postoji k situacím.

Pocit dnešního člověka se také odrazil v inscenaci, kde jste byl obsazen do titulní role v alternaci s Matějem Dadákem. Čechovova Ivanova režíroval Martin Čičvák v roce 2007. Co všechno probíhá v herci během představení, když se dnes prostřednictvím Ivanova setkává s divákem Činoherního klubu?

Byli jsme na tu roli tedy tři, po třicítce, a mě moc bavily debaty o starostech tohoto muže, protože se ten stav ducha začal dostavovat. Každý jsme s ním měli svou zkušenost – z té mlhy pak vznikl okolnostmi uplácáný vetchý Golem, který se zachvěje jen při pokusu pojmenovat si to, co by vlastně ani neměl, pokud ještě bere ohledy na lidi, kteří ho mají rádi. Přítomný byl i Vladimír Kratina, který ho hrál v režii Ivo Krobota v roce 1986, takže teď, když s námi mluvil jako Lebeděv, věděl jak Ivanovovům je!

Čekají vás premiéry dvou inscenací Tramvaj do stanice Touha a Kukura, dvě role, které ještě jsou ve fázi zkoušek. Jaké je pro herce nebezpečí, když se v těsném časovém sledu setká s postavami, které jsou od sebe svou podstatou velmi odlišné?

Nebezpečí necítím. Postavu Martina Čičváka v jeho hře beru jako postavu režiséra, tvůrce – Trepleva. Smysl hry až tak nesouvisí s osudem člověka, jako spíš s osudem vztahu lidí k divadlu. Nevím, jestli si dost uvědomujeme míru nekultivovanosti a nevkusu většinové společnosti a vliv, který to zpětně na divadelníky má.

Jan Hájek v Činoherním čtení na listopad 2011

zdroj Činoherní klub,cz

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA