Jdi na obsah Jdi na menu
 


Švandovo divadlo na Smíchově

2. 8. 2014

Švandovo divadlo na Smíchově

 
Průčelí budovy divadla

Švandovo divadlo na Smíchově je divadlo v Praze na Smíchově ve Štefánikové ulici, které navazuje na dlouholetou tradici předchozích divadel sídlících v této budově a jejím okolí.

 

Historie

V roce 1871 otevřel Pavel Švanda ze Semčic na náměstí Kinských divadelní nekrytou arénu nazývanou Aréna v Eggenbergu či V lesíčku. V zimě divadlo hrávalo nejdříve v sále nedalekého hostince, později bylo v nádvoří domu U Libuše postaveno Divadlo U Libuše. Na tomto místě se divadelní tradice udržela až dodnes. Divadlo projektované pro 1000 osob bylo otevřeno v roce 1881 Smetanovou Hubičkou. V roce 1886 byla aréna zbourána, v roce 1891 byla na nedalekém nábřeží postavena nová Aréna na Smíchově, divadlo tak hrálo v létě v aréně a v zimě v divadelní budově, ve dnech velkého zájmu pak na obou scénách současně.

V roce 1900 bylo divadlo zásadně přestavěno, když se pozice jeviště a hlediště se zaměnily, a tato dispozice se dochovala dodnes. V roce 1908 pak bylo přejmenováno na Intimní divadlo. V době počínající hospodářské krize byl soubor rozpuštěn a v budově se vystřídalo několik divadelních nájemníků. V letech 19281930 zde působilo Divadlo Vlasty Buriana, v letech 19311932 pak Divadlo komiků (Ferenc Futurista a Jára Kohout). Od roku 1932 divadlo působí opět jako Švandovo divadlo, v letech 19351938 pak v nájmu Járy Kohouta a v letech 19391944 pak Jaroslava Fošena. V roce 1944 bylo divadlo definitivně zavřeno, o rok dříve byla zbourána i Aréna na Smíchově

Po válce bylo divadelní podnikání zakázáno a září 1945 zde vzniklo Realistické divadlo, od roku 1953 přejmenováno na Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého. V roce 1991 bylo přejmenováno na Divadlo Labyrint. V roce 1998 kvůli sporům o restituci budovy divadla i počínající dlouhodobé rekonstrukci opět celý soubor zanikl a divadlo bylo dlouhodobě uzavřeno. Znovu bylo otevřeno v roce 2002 jako Švandovo divadlo na Smíchově.

Dnes je divadlo příspěvkovou organizací hlavního města Prahy. V divadle se hraje činohra, převážně jde o díla současných autorů. Herecký soubor tvoří 16 členů,

zdroj Wikipedie,cz

OBSÁHLEJŠÍ VERZE

 

 

 

Švandovo divadlo nechal vybudovat na zahradě smíchovského domu U Libuše (dnešní čp. 6, 7, 8) úspěšný divadelní podnikatel a režisér Pavel Švanda ze Semčic (1825-1891). Nejdříve zakotvil v roce 1871 se svojí lidovou Arénou v Eggenbergu, respektive V lesíčku, (na protější straně dnešního náměstí Kinských) v místech někdejších kasáren. Jeho divadelní podnikání  začal ohrožovat vojenský erár, respektive Stavební banka, které náležel pozemek, kde stála dotyčná aréna, z tohoto důvodu Pavel Švanda musel hledat urychleně jiné  řešení.

V roce 1886, kdy musela být zbourána Aréna v Eggenbergu, vytvořil ze svého divadelního “zimniště” jeho letní variantu. Nechal strhnout střechu, čím vzniklo tzv. Letní Divadlo U Libuše. 29. července se na čerstvém vzduchu mohl hrát Klicperův Blaník. Na zimu byla  aréna opět zastřešena.

Divadelní budova byla projektovaná stavitelem Záhorským pro tisíc osob. Pro nově otevřené divadlo byl také pořízen soubor dekorací, vytvořený Romualdem Skálou. Pohotový podnikatel využil divácké přízně vzmáhajícího se Smíchova a založil divadelní tradici, která v těchto místech trvá dodnes.

Divadlo bylo otevřeno 1. října 1881 Smetanovou Hubičkou za přítomnosti skladatele Bedřicha Smetany. Švanda  tehdy disponoval dvěma soubory – činoherním a zpěvoherním. Mezi zajímavé inscenace patřila česká premiéra Beaumarchaisovy Figarovy svatby v titulní roli s Josefem Šmahou. Inscenacemi dvou dramatizací románů Emila Zoly (Zabiják, 1881 v Aréně v Eggenbergu; Nana, 1882) a komedie Rabourdin a jeho dědicové (1882) zahájilo Švandovo divadlo realistickou epochu v českém divadelnictví. Hlavních rolí se zhostili Josef Šmaha a Matylda Křepelová. Vedle nich se na prknech Švandova divadla představila celá řada budoucích hvězd z Národního divadla – Terezie Šmahová, Jindřich Vilhelm, manželé Pštrossovi a Syřínkovi, Josef Frankovský, Marie Ryšavá, Eduard Vojan či Hana Kvapilová.

Velkou konkurencí bylo Národní divadlo na druhém břehu Vltavy. Otevíralo se v červnu 1881, ale vzápětí vyhořelo, čehož podnikatel Švanda nemohl nevyužít. České publikum bylo divadlo po smutné události obzvlášť příznivě naladěno a divadelní podnikání zažívalo konjunkturu. První a druhá sezóna Švandova divadla (1881-1883) patřila na dlouhou dobu k těm úspěšnějším. Znovuotevření Národního divadla, o dva roky později, situaci pochopitelně změnilo. Smíchovské divadlo nemohlo konkurovat honosné budově v centru Prahy, přesto se Národní obávalo schopného Švandy st. a zaoptovalo si dramatické novinky. V roce 1881 zakročilo ředitelství Národního divadla proti Švandovi dokonce soudně. Ukázalo se, že Švanda byl v právu, neboť Národní divadlo si spornou hru opatřilo přímo u pařížské agentury, kdežto Švanda ji zakoupil již dříve od vídeňského zástupce, který měl právo zadávat hru v celém Rakousko-Uhersku. Proto se na podzim 1882 Národní divadlo pojistilo proti dalším sporům uzavřením takové smlouvy s vídeňským divadelním agentem dr. Eirichem, že agentura nepovolila Švandovi k provozování žádnou hru, kterou předtím zakoupilo Národní divadlo. V roce 1883 došlo ve Švandově divadle k prudkému odlivu diváků kvůli otevření (17. 11.) opraveného Národního divadla. Proto se v této sezóně hrálo ve Švandově divadle jen o nedělích a svátcích.

Po smrti Elišky Peškové si sourozenci rozdělili koncese, na řízení Švandova divadla na Smíchově podíleli všichni. Kvalitní a (nejen finančně) náročný repertoár podporovaný zejména právníkem Karlem musel být “vyvažován” tzv. lehkou múzou – operetou, kterou přivedla k rozkvětu Marie Koldínská. Uváděla také nové zpěvoherní žánry – revue a great show, které k nám přišli z Paříže a Ameriky. Velkého věhlasu tu dosáhla oblíbená Marie (Mařenka, jak ji důvěrně oslovovalo diváctvo) Zieglerová než si založila vlastní divadlo v Libni U Deutschů nebo v nuselském Tyláčku. Přesto se často a ráda vracela (respektive byla zvána k pohostinským vystoupením) na smíchovská divadelní prkna. Vedle ní tu okouzlovaly zpěvem i hrou Mary Groszová, Joža Hadrbolcová, Fanča Horníková, Otýlie Dvořáková a Věra Skalská a humorem Alois Charvát.

 

Pavel Švanda ml. (1855-1923) byl operním pěvcem, vedl společnost mimo Prahu, s částí souboru působil také tři sezóny (1892-1895) v Plzni. Po úraze v roce 1904 prodal venkovskou koncesi herci J. E. Sedláčkovi.

 

Karel Švanda (1867-1928), promovaný právník, manžel herečky Emy Jelínkové-Švandové-Kadlecové, byl úředníkem zemské správy, převzal od bratra Pavla mimopražskou část souboru v roce 1897.

Zásluhu na pověsti divadla jako progresivního propagátora a provozovatele měl především JUDr. Karel Švanda. Divadlo se s předstihem (před ND) otevřelo moderně – symbolismu a dekadenci. V letech 1897-98 a 1903-05 uvedl pod patronátem literárních spolků v tzv. cyklech “Máje” hry českých modernistů – Jaroslav Hilberta (Pěst, 1904), Viktora Dyka (Premiéra, Odchod, obě 1905), Jiřího Mahena (Úspěch,1905), Fráni Šrámka, Jiřího Karáska ze Lvovic. První večer byl složen z krátkých her – Kvapilovy aktovky Přítmí, Braccovy hry Masky a dvou scén Schnitzlerova Anatola. Pro srovnání – Národní divadlo pustilo modernu na své jeviště až roku 1900 s příchodem Jaroslava Kvapila do funkce dramaturga.

K první větší přestavbě došlo roku 1900 – Karel Švanda změnil dispozici divadla (hlediště a jeviště jako dnes), zřídil foyer, ústřední topení a zázemí diváků i herců rozšířil. Přestavbu prováděl stavitel Šimek.

 

od r. 1908-1911 pod názvem Intimní divadlo

soubor: Josef Vošalík (první partner Švandové v mileneckých dvojicích), Jiří Steimar, Alexandr Třebovský, Milada Gampeová-Švagrovská, Míla Pačová, Karel Lier

Hlediště i jeviště Intimního divadla dostalo se novou, elegantní úpravu; hlavní novinka spočívala ve zřízení  foyeru po pravé straně hlediště se vchody  přímo do sálu. Otevřením těchto východů z hlediště po pravé straně do foyeru a odtud na nádvoří domu U Přemysla  se docílilo toho, že malé Intimní divadlo mělo v poměru ku počtu svých míst největší počet východů ze všech pražských divadel.

Šéf operety se v této době  stal  Richard Branald.

Na dvorku domu U Přemysla (čp. 9) se také filmovalo. Například v polovině roku 1916 tu připravoval podnikatel a herec Antonín Fencl (měl v pronájmu Arénu na Smíchově, která stála vedle železničního mostu, Přírodní divadlo v Šárce i samotné Švandovo divadlo) veselohru Josefa Švába-Malostranského Zlaté Srdéčko v produkci čerstvě založeného Lucernafilmu Václava Havla. V hlavní roli se představila s Antonínem Fenclem komička Antonie Nedošínská.

Do popředí se postupně dostávala mladičká Ema Jelínková-Švandová (1882-1971), dlouholetá „star“ divadla. Později vedla divadlo se svým hereckým i životním partnerem “milovníkem” Rudolfem Kadlecem (1889-1959). Prosperitu i nadále zajišťovala opereta, divadlo se ale nebránilo ani moderním inscenačním výbojům.

Významnou událostí bylo pohostinské režírování mladého expresionistického režiséra Františka Zavřela v roce 1914. Jeho Lulu Franka Wedekinda v hlavní roli s Emou Švandovou zásadně ovlivnila celou českou divadelní obec, mj. i K. H. Hilara.

Roku 1919 bylo zřízeno nynější průčelí se zaskleným podstřeškem podle projektu architekta Ladislava Machoně.

 

V roce 1922 proběhla další velká přestavba divadla od architekta Škrdleho podle návrhů ing. J. Pollerta. V hledišti byla namontována železobetonová konstrukce balkonů. Výzdoba hlediště pochází od akad. mal. Čeňka O. Jandla. Divadlo bylo rozšířeno o 200 míst, ústřední topení, přestavěny herecké šatny, přistavěno velké skladiště dekorací a malírna, které byly roku 1928 nuceně zbourány. Dále byl pořízen nový portál, novou oponu, nová sedadla, vše stálo 1 500 000,- Kč.

Pro tehdejší pokrokový profil Švandova divadla bylo příznačné, že právě zde hostovaly v této době takové soubory jako MCHAT (1921) nebo futuristická skupina F. T. Marinettiho.

Po odchodu Vojty Nováka do Národního divadla byl přijat další talentovaný režisér, Jan Bor, který tu v letech 1919-21 působil jako dramaturg a vrchní režisér. Za jeho působení došlo k jednomu z největších diváckých i uměleckých úspěchů divadla – inscenace Langrovy veselohry Velbloud uchem jehly z roku 1923 měla více jak 200 repríz! Nový směr, označovaný pak jako civilismus, se tedy hlásil na scéně Švandova divadla dříve, než se nová tendence prosadila jinde. Odchod Jan Bora do Divadla Na Vinohradech znamenal zásadní zlom v uměleckém profilu Švandova divadla. Repertoár opět naplňovaly lehké žánry a úroveň představení upadala. Za rostoucí hospodářské krize musela Ema Švandová soubor rozpustit a nabídla divadlo nejrůznějším nájemcům.

 

Emil Pollert - ředitel - 1922

1923 řídí Karel Švanda, přebírá Rudolf Kadlec

1928-1930 Divadlo Vlasty Buriana

Václav Jiřikovský

1931-1932 Divadlo komiků – Ferenc Futurista a Jára Kohout

činohra Emy Švandové

1935-1938 Jára Kohout

1939-1944 Jaroslav Fošen

 

Poválečné společenské a politické změny poznamenaly i Švandovo divadlo. Výnosem Zdeňka Nejedlého, tehdejšího ministra kultury, bylo zrušeno divadelní podnikání. Od září 1945 tu působilo nové vedení i soubor. Nájemcem divadla se stalo od července 1946 Družstvo zaměstnanců a návštěvníků Realistického divadla. Ředitelem byl režisér Karel Palouš, který divadlo vedl spolu s režisérem Janem Škodou. Oba založili už za války Malé realistické divadlo (pocházeli z Ostravy, v Praze začínali v Umělecké besedě na Malé straně) a se změnou režimu jim bylo přiděleno smíchovské divadlo.

V roce 1949 končila nájemní smlouva a  stát domy čp. 6, 7, 8 Švandově rodině vyvlastnil. O dramatickém průběhu tohoto aktu se zachovalo svědectví poslední žijící vnučky původního zakladatele divadla, Marie Švandové-Kacerové (nar. 1905). Před čtyřiceti lety se Marie vrátila domů z představení v Divadle Jiřího Wolkera... Nalezla svoji matku (Emu Švandovou) v nervovém šoku. Švandovo divadlo na Smíchově, které bylo v majetku rodiny desítky let, přišli znárodnit. Pan ministr Nejedlý osobně (další zmínka hovoří o tom, že Nejedlý bydlel nedaleko a stavoval se v tomto smíchovském stánku i třikrát týdně; jako skromný a pozorný divák, jako moudrý rádce a strážce), režisér Škoda a další bez předchozího ohlášení zabrali divadlo. Rodině, které patřil celý objekt a jež měla byt nad divadlem, zakázali pod pohrůžkou do divadla přístup... Zmizel archiv a na popud Zdeňka Nejedlého byl změněn i interiér divadla. Strop, který maloval František Tichý, byl přemalován bílou barvou. Na portále prý byl reliéf Elišky Peškové, který byl při sanaci rozkopnut motykou.

První sezóna Realistického divadla však prokázala, že se nepodařilo podchytit trvalejší zájem smíchovského obyvatelstva. Soubor proklamoval, že nechce stavět na hvězdách, ale na kolektivní práci všech svých členů a že v probuzeném ensemblu vidí hlavní poslání herecky výchovné a umělecky tvůrčí (J. Träger, Tvorba 1947).

Divadlo bylo pro své realistické umělecké postupy, společenskou angažovanost a ostře levicové zaměření vlastně připraveno na úkoly po Únoru 1948. Přesto v prvních poválečných letech uvádělo klasickou i moderní dramatiku, např. Paloušova inscenace Steinbeckova O myších a lidech či Millerovo Všichni moji synové. Navázalo i na tradici zábavního divadla, když si tu v roce 1946 zahrál Jan Werich hlavní roli v americké veselohře Přišel na večeři.

Na přelomu čtyřicátých a padesátých let tu triumfovalo původní české socialistické drama autorů Miloslava Stehlíka (jeho Mordová rokle byla roku 1949 oceněna na celostátní přehlídce Divadelní žatva druhým místem), Vojtěcha Cacha (DS-70 nevyjíždí a Duchcovský viadukt) nebo Karla Dvořáka (budovatelská veselohra Boženka přijede). Jan Škoda i Karel Palouš byli vyznamenáni několika státními cenami a Realistické divadlo se stalo vzorovou scénou pro ostatní česká divadla.

Metoda Stanislavského byla s RD nerozlučně spjata v dobách její slávy, kdy tu byl častým hostem i prezident Antonín Zápotocký, ale také v dobách, kdy už vyšla z módy. “Myslím, že vaše divadlo dává velké naděje, že se v brzké době stane československým MCHATem”, napsal do kroniky divadla V. Hurban v roce 1950.

V souboru se v průběhu let objevili Ivanka Devátá, Zdeněk Dítě, Miloš Hlavica, Eva Klepáčová, ale také Jiřina Štěpničková, Jiří Adamíra, Jaroslava Pokorná, Valtr Taub či Josef Vinklář, v sedmdesátých a osmdesátých letech pak Jiří Klem, Marta Vančurová, Jan Hartl, Ota Sklenčka, Jan Hrušínský, Leoš Suchařípa, Jan Vlasák nebo Zdeněk Žák a Pavel Pavlovský ad. Od roku 1976 vedl divadlo herec Zdeněk Buchvaldek, než ho v roce 1987 vystřídal režisér Jiří Fréhar.

Realismus v průběhu osmdesátých let pomalu opouštěl jeviště Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého, když repertoár vybírali dramaturgové Michal Lázňovský (1984–1990) a Vlasta Gallerová (1980–1998) a působivě emocionální obrazy vytvářeli režiséři Luboš Pistorius, Ivan Glanc, Miroslav Krobot a Karel Kříž se scénografy Otakarem Schindlerem a Jaroslavem Malinou. Netradiční tvorba založená na experimentování s prostorem (v době rekonstrukce uváděním představení v náhradních budovách jako byl Palác kultury či Junior klub Na Chmelnici) a metodami (ostatních studiových scén) pak kulminovala uvedením publicistickými kolážemi kolektivu divadla na sklonku osmdesátých let: Res publica aneb Jak jsem nezažili 20. léta (1988) a Res publica II aneb Tak jsme to zažili (1989). V listopadu 1989 se právě zde rozhodlo o stávce a dalších akcích divadelníků proti komunistickému režimu.

 

V lednu 1992 tu po další rekonstrukci otevíralo nové vedení v čele s Karlem Křížem a Vlastou Gallerovou kulturní centrum Labyrint s malou scénou v podzemí budovy divadla. Prostor dostali mladí režiséři: Petr Lébl (do té doby činný jen se svým amatérským souborem Jelo) Vojcevem a Fernando Krapp mi napsal dopis (obě 1992), Jan Borna (Velvyslanec, 1991) nebo Ewan McLaren (Úplné zatmění, 1996). Z Kladna přišla v roce 1992 režisérka Hana Burešová se svým dramaturgem Štěpánem Otčenáškem, jejichž kultivované komediální inscenace (Škola základ života) vytvářely protiváhu „divadla náročného diváka“ do doby, než v roce 1995 odešli s částí souboru do Divadla v Dlouhé.

Předposledním ředitelem byl jmenován v roce 1997 Richard Kraus, který Labyrint dovedl až k úplnému zastavení činnosti, rozpuštění souboru a uzavření budovy Švandova divadla.

 

Zřizovatel a majitel budovy divadla, Hlavní město Praha, vzápětí vypsal konkurs na obsazení divadla, ve kterém zvítězil tandem režisérů Daniela Hrbka a Michala Langa.

Švandovo divadlo na Smíchově bylo po rozsáhlé rekonstrukci (architekt David Vávra) slavnostně otevřeno v prosinci 2002 jako repertoárová scéna stálého činoherního souboru.

 

zdroj Švandovo divadlo,cz

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA