Jdi na obsah Jdi na menu
 


Karlovarské městské divadlo

13. 8. 2014

 

Karlovy Vary — Městské divadlo (1886) — historie objektu

Karlovarské divadlo stojí u řeky Teplé na nároží Divadelního náměstí a Nové louky. Toto divadlo, jehož návrh pochází z vídeňského ateliéru architektů Fellnera a Helmera, není první divadelní budovou v Karlových Varech.

Roku 1717 navštívil již popáté Karlovy Vary polský král a saský kurfiřt August II. Silný. Zde pečoval o své zdraví, ale i o svého ducha. V jeho doprovodu byla totiž francouzská opera. Ta denně předváděla balety a koncerty v Saském sále. Ještě téhož roku byla pro ni upravena bouda z prken, hlíny a malty v blízkosti Českého a Saského dvora. Nový objekt Komoedienhaus stál volně vedle aleje lázeňského parku, místa promenád vznešených karlovarských hostů.

Roku 1786 píše Dr. David Becher českému guberniu žádost o povolení stavby nové divadelní budovy. Ve zdůvodnění uvádí, že objekt upravený kdysi na divadlo, vypadá spíše jako dobytčí chlév. S odvoláním na dekret z roku 1765, podle něhož byla polovina příjmů tzv. vřídelní pokladny určena potřebám města a druhá na zvýšení pohodlí lázeňských hostů, žádal, aby bylo z těchto prostředků zřízeno divadlo.

Žádosti bylo vyhověno. Roku 1787 byl zakoupen pozemek v místě, kde stojí dnešní divadlo a téhož roku položen základní kámen. O rok později 22. července 1788 byl zahájen provoz divadla provedením opery W. A. Mozarta Figarova svatba.

Stavba byla považována za monumentální ozdobu města. Současníci si pochvalovali prostornost a účelné osvětlení interiéru. Pozornost byla věnována bezpečnosti všech návštěvníků, kteří se mohli v případě nebezpečí dostat velmi rychle na ulici. Plány navrhl stavitel Peter Schack z Chebu a vlastní stavbu provedl stavitel Matheus Leistner ze Sokolova.

Divadlo bylo postaveno z cihel, vnitřní konstrukce byly dřevěné. Fasáda byla zdobena freskou profesora Hergela, opona pocházela z dílny malíře kulis a prospektů Cramera. Podle autora soudobého průvodce městem P. Störa nebyl Cramer figuralista a jeho opona s Parnasem, devíti múzami, Pegasem a Amorem byla ubohá. Celkové náklady na tuto stavbu představovaly 7.000 zl.

S postupným rozvojem města a stoupajícím počtem lázeňských hostů bylo divadlo s 543 místy příliš malé. To se psal rok 1816.

V roce 1849 postavil divadelní ředitel Josef Lutz arénu poblíž Poštovního dvora, aby mohlo být divadlo opraveno. Roku 1850 byla zahájena sezóna v nově vyzdobeném divadle.

Dne 14. září 1884 se v městském divadle hrálo naposledy, budova byla stržena a uvolnila místo budově nové. Ke zbourání divadla nedošlo však jen z nedostatku míst, ale hlavně díky neustálému tlaku českého místodržitelství, které na počátku let osmdesátých požadovalo od majitelů divadel zajištění naprosté bezpečnosti návštěvníků. Tento požadavek byl vyvolán sérií požárů divadel s velkým počtem obětí. Na podzim roku 1884 bylo tedy divadlo z bezpečnostních důvodů uzavřeno a Múzy se na necelé dva roky přestěhovaly do letního divadla za restaurací Sanssouci (dnes parkoviště vedle karlovarské galerie).

O výstavbě nového divadla však městská rada rozhodla již v roce 1870. Opatrně tehdy zvažovala výši nákladů a možnosti jejich uhrazení. Byl vytvořen fond na stavbu divadla a současně zakoupeny domy sousedící s pozemkem Becherova divadla. K takto vzniklé parcele připojilo město i své vlastní pozemky.

Teprve 24.3.1876, po překonání problémů s velikostí pozemku, který nebyl určen jen pro novostavbu, ale měl také sloužit zřízení městského parčíku, vypsala městská rada soutěž na nové divadlo pro 800 diváků a do maximální výše nákladů 220.000 zl. Do uzavření soutěže došlo 23 návrhů. První cenu získal architekt G. Koronpay, druhou cenu A. Schreit z Vídně a teprve třetí Fellner a Helmer. Projekt G. Koronpaye nebyl proveden pro spory a obtíže s podnikatelem ohledně stavebních nákladů. Proto městská rada vyhlásila druhou soutěž, ale ani ta nebyla úspěšná. Roku 1883 se městská rada obrátila přímo na projekční firmu Fellner a Helmer.

Karlovarské divadlo bylo navrženo Ferdinandem Fellnerem, který po dohodě s městskou radou nechal provést poněkud pozměněný projekt. Architekt ustoupil od honosného krytého nájezdu ke vchodu a nahradil ho malou kovovou stříškou. Stříška byla v nedávné době pro havarijní stav snesena. Ke změně projektu také došlo v úpravě terasy z Divadelní ulice. Tam bylo navrženo posezení pro 25 lidí.

Již během zahájení stavby docházelo ke sporům o výši nákladů. Tyto spory se týkaly hlavně nákladů na technické vybavení budovy tj. osvětlení, topení, ale také výše autorského honoráře 20.000 zl. Co se osvětlení týče, byla v Karlových Varech zavedena novinka a to ve veřejně přístupných prostorách osvětlení elektrické, ostatní osvětlení bylo plynové. Elektrické osvětlení poprvé firma použila v Brně 1882, potom v Záhřebu v Chorvatsku 1884 a v roce 1886 v Karlových Varech. Zatímco z důvodů zvýšených nákladů, které elektrické osvětlení představovalo, bylo odmítnuto v Liberci a roku 1886 Bratislavě. Stavební náklady dosáhly celkové výše 400 tis. zl., za stavební parcelu město zaplatilo 180 tis. zl.

Plastiky a štuky provedl Theodor Friedel a Reinhard Völkl z Vídně ve spolupráci s K. Vackem z Karlových Varů.

Na malířské výzdobě se spolu s významným secesním malířem Gustavem Klimtem podíleli i jeho bratr Ernst Klimt a Franz Matsch. Jejich společným dílem je opona zobrazující devět Múz. G. Klimt a F. Matsch vytvořili alegorické obrazy na stropě hlediště. E. Klimt je autorem proscéniové fresky.

Stavbu provedla stavební firma Em.Grimm z Karlových Varů, vrchním dozorem byl pověřen městský architekt Oertl a vedoucím stavby byl arch. Hořčička. Železnou konstrukci dodala firma Brückner, Ross a spol z Vídně. 15. května 1886 bylo nové městské divadlo otevřeno, skoro šestnáct let po usnesení městské rady o postavení nového divadla.

Otevření divadla provázela velká slavnost. Ta začala už v 11 hodin přímo v nové budově. Po císařské hymně, kterou zahrál lázeňský orchestr ve foyeru divadla, předal stavební rada Fellner starostovi Eduardu Knollovi klíč od budovy. Starosta s mnoha slovy díků klíč převzal. Pak byly uloženy do posledního kamene pamětní listiny. Lázeňský orchestr přehrál finále z Lohengrina a Mendelsonův svatební pochod, načež starosta předal dům prvnímu řediteli divadla Emanuelu Raulovi. Večer v šest hodin začalo slavnostní představení prologem režiséra Amanda Pohlera Dík múzám. Potom následovala opera W. A. Mozarta Figarova svatba. Výtěžek z prodaného představení, 1000 zlatých, byl předán na chudé. Na závěr se v městském parku konal slavnostní banket, kterého se zúčastnilo 150 slavnostních hostů.

V letech 1910-1912 byly v divadle provedeny rekonstrukční práce v jevišti, hledišti a suterénu podle návrhu jevištního inspektora F. B. Bretschneidera a městského stavebního úřadu v Karlových Varech.

Podle návrhů prof. arch. Artura Payera z roku 1928 byly provedeny změny interiéru, které se týkaly převážně zvýšení počtu sedadel. Plánována a schválena byla také dvoupodlažní přístavba divadla v Divadelní ulici.

Rozhodnutím městské rady v Karlových Varech byl změněn dosavadní způsob divadelního provozu, dosud se hrálo jen v létě od června do září, v době lázeňské sezóny. Od 15. října 1939 bylo zřízeno stálé divadlo s celoročním provozem.

Na základě rozhodnutí, přikročit k adaptaci a rozšíření divadla, vyzval v říjnu 1948 stavební úřad městského národního výboru projektanta Dr. ing. arch. Leo Šimona z Prahy ke zpracování předběžného náčrtu a návrhu oprav, rozpisu prací a prováděcích plánů s podrobnými výkresy. Dokumentace byla schválena ještě téhož roku.

V roce 1970 byl předložen návrh rekonstrukce budovy divadla podle dokumentace zpracované Scenografickým ústavem, ing.arch. J. Pošmournou. K rekonstrukci se přistoupilo proto, že stav šaten a příslušenství pro diváky byl již nevyhovující. Tato etapa oprav byla dokončena v roce 1978.

V roce 1975 restaurovali sejmutou divadelní oponu akademičtí malíři Jan Hála a Vlastimil Lachout.

V letech 1976-1977 byly restaurovány v budově štuky, malby a zlacení hlediště, foyeru v přízemí a 1. patře a hlavního schodiště. V místech vybouraných dveří bylo doplněno zdivo, opraveny omítky, doplněny profilace a štukové ozdoby shodné se stávajícími. Dále byly provedeny izolace omítek a promáčených štukatur a restaurovány temperové obrazy na stropě. Práce provedlo družstvo umělecké výroby ŠTUKO podle vlastní plánové dokumentace. V sezóně 1977-1978 byly vymalovány lože a balkony a opraveno zlacení v přízemí hlediště.

Roku 1986 bylo zjištěno, že pískovcové sochy ptakolvů, umístěné po stranách hlavního vchodu, jsou poškozeny stejně jako další plastiky na vnějším plášti budovy.

V souvislosti s poslední opravou divadla byla již restaurována opona firmou Tradice a prozatímně vystavena dne 31. ledna 1996 v pražském Rudolfinu, kde bude prezentována do doby dokončení kompletní obnovy divadla. Celkové náklady spojené s restaurováním opony činily cca 1 milion korun.

Popis stavby

Divadelní budova je mohutná, volně stojící a má lichoběžníkový půdorys. Na straně situované k vodě, tedy severozápadní, je užší, s podélnou osou kolmou k nábřeží. Je kryta mansardovou střechou, přičemž provaziště vystupuje z hmoty střechy nad jevištěm půdorysně příčně obdélného obrysu. Boční trakty provaziště zachovávají stejnou výšku jako přední část budovy, ale jsou kryté pouze pultovými střechami s malým spádem.

Všechny fasády objektu jsou neobarokní.

Severozápadní průčelí divadla je charakteristické mohutným tříosým středním rizalitem vytvářejícím portikus. V patře je umístěna lodžie navazující na foyer v úrovni II. balkonu. Celý objekt obíhá nízké plato o dvou stupních. Před vstupním portikem je šest předložených stupňů.

V čele divadla v přízemí jsou tři oválné arkády původně otevřené, jejichž kládí nesou bosované pilastry s jednoduchými toskánskými hlavicemi. V hloubce nik jsou dodatečně vložena čtyřkřídlá vrata.

Severovýchodní průčelí se podobně jako hlavní průčelí s portikem uplatňuje pohledově nejvýrazněji, a to již v dálkovém pohledu přes přilehlé náměstí. Je v zásadě jednopatrové, osmiosé. Mezi dvěma výraznými rizality s obloukem na nárožích je umístěna tříosá lodžie opět ustoupla jako v průčelí severozápadním. Celá tato část je dojmově zvýšena atikou s připojenou mansardovou střechou pokrytou břidlicovou krytinou, zdůrazněnou pásem sněhových zábran v podobě akroterií. V tomto průčelí se uplatňuje nástavba nad jevištěm svojí kratší stranou, která je kryta opět mansardovou valbovou střechou.

Jihovýchodní průčelí budovy je poznamenáno výrazně stoupajícím terénem Divadelní ulice, do níž je průčelí situováno. Hmotově je v zásadě řešeno opět jako symetrické. Dominující střední část nad jevištěm výrazně vystupuje z hmoty divadla výškově i jako rizalit.

Jihozápadní průčelí je v zásadě shodně řešené s průčelím severovýchodním, které je ovšem svým významem i polohou převyšuje. Odlišná je část na pravé straně, tedy směřující k jihu. Vzhledem k situování průčelí do úzké uličky, kde není patřičný odstup, jsou některé detaily členění potlačeny (např. zábradlí nad lodžií).

Střecha divadla je valbová, mansardová, s hřebenem rovnoběžným s hloubkovou osou. Stanová stříška kryje prostor nad lustrem. Nad jevištní částí je opět valbová mansardová střecha.

Krov tvoří ocelová konstrukce z příhradových nýtovaných vazníků se zavětrováním diagonálami.V prostoru krovu se zachovala výjimečná technická památka: původní dynamo, vyrobené podle výkresu uloženého v Archivu Úřadu města Karlovy Vary, datovaného r. 1884. Toto dynamo pohánělo ventilátor větracího systému divadla.

Samotný původní systém větrání a topení stojí alespoň za drobnou poznámku. V archivu města jsou dochovány všechny plány systému topení a větrání, kde jsou zakresleny přívodní kanály vzduchu do hlediště, jeviště a na balkony. Při různých přestavbách však došlo k zaslepení vývodů do podlahy hlediště a toto se větrá pouze průvanem. Přívod vzduchu mohl být regulován podle typu představení (činohra, opera) i podle počtu diváků a podle počasí.

Ve sklepích při Divadelní ulici jsou zachovány dva drobné prostory oválně valené zaklenuté, patrně jako pozůstatek staršího objektu divadla.

Závěr

Spolupráce architektů Fellnera a Helmera začala v období nesmírné konjunktury divadelní výstavby. Ještě v roce 1889 bylo v Evropě a v Americe napočítáno jen 302 stálých divadel a už v roce 1926 jen v Evropě bylo 2.499 kamenných divadel.

Většina divadel byla postavena do 1. světové války. Tento stavební rozmach dal vzniknout mnoha podobným ateliérům jako Fellner a Helmer. Není bez zajímavosti, že němečtí kolegové ateliéru Fellner a Helmer dohromady postavily 47 divadelních budov, tedy méně než ateliér Fellner a Helmer sám (54 divadel a návrhů). Tato projekční produkce měla za následek, že některé prvky dispoziční, konstrukční, výzdoba apod. se opakovaly na různých divadlech. Např. pojetí foyeru v Karlových Varech a Groβwardinu je stejné.

Jestliže se podíváme na stavby divadel ateliéru Fellner a Helmer z hlediska geografického, zjistíme, že za svého života stavěli v 6 zemích, nejvíce pochopitelně v Rakousku (36). Z dnešního pohledu se počet zemí rozšířil na 11, nejvíce staveb zůstává v Rakousku (15) a dále následuje Německo (9), Maďarsko (8), Česká re-publika (8), z toho dvě scény v Karlových Varech, městské divadlo a varieté v hotelu Národní dům.

Potřeba a rozmach divadelních staveb vycházely ze změny způsobu života, více lidí se stěhovalo do měst a tito lidé měli více volného času a hledali zábavu.

Dalším důvodem byly i zpřísněné protipožární a bezpečnostní předpisy, které nutily města ke stavbě prozatímních divadel a posléze k novostavbám. Vznikala i divadla z popudu vlasteneckého na základě občanských sbírek jako Národní divadlo v Praze. Většina zakázek na stavbu divadel ateliéru Fellner a Helmer měla charakter občanský, státních zakázek bylo napočítáno jen šest.

Za života architektů Fellnera a Helmera jim vyhořela jen tri divadla a ta byla jimi samotnými znovu postavena. Většinu divadel projektoval Fellner (31), což vyplývalo z dohodnutého stylu práce v ateliéru popsaného v předchozí kapitole Ateliér Fellnera a Helmera. Pro převážnou část vnějšího tvarosloví realizovaných divadel byly zvoleny prvky renesanční (25 divadel) a potom následují barokní (6 divadel), z toho navrhl Fellner tri a rověž tak Helmer. Podle těchto srovnání se dá říci, že u divadel dávali Fellner a Helmer ve vnějším výrazu přednost neorenesanci. Podle karlovarské dispozice, která začíná půlkruhovým vestibulem, z něhož vystupují symetricky hlavní schodišťová ramena končící ve foyeru, bylo postaveno malé divadlo v Salzburgu a Groβwardeinu. 81 Podle tohoto typu je postaveno v Irkutsku divadlo, které není prací ateliéru Fellner a Helmer, ale petrohradského stavitele Victora Schrötera.

Po stránce použitých materiálů, konstrukcí a dispozice nezůstává karlovarské divadlo za svou dobou. Stejně jako je již uvedeno v úvodu knihy obecně i na stavbě divadla je moderní konstrukce s použitím oceli na nýtovaný krov, promyšlená dispozice a další technické vymoženosti své doby jako perfektní topení, větrání a rozvod elektrického proudu, obalena historizující slupkou.

Budova divadla v Karlových Varech je velmi kvalitním a zajímavým dílem autorské dvojice vídeňských architektů Fellnera a Helmera.

Vnější výraz budovy je možné charakterizovat jako neobarokní. Základní hmota budovy je tvarována dílčími hmotami. Na základní kubus půdorysně nepravidelného tvaru, boční a čelní rizalit, po stranách mezi rizality se pak připojují lodžie. Střecha je mansardová, což je prvek původu barokního, stejně jako bohatá štuková dekorace průčelí. V dlouhé řadě divadelních budov postavených ateliérem Fellner a Helmer je divadlo v Karlových Varech první důsledně neobarokní, jak exteriér, tak interiér. Většina divadel předcházejících karlovarskému byla ve vnějším výrazu neorenesanční.

Pozornost si zaslouží charakter výzdoby. Charakteristické prvky jsou čerpány z vídeňského baroka např. početní atlanti na bočních lodžiích i v interiéru, kteří mají předchůdce v dílech vídeňských architektů vrcholného baroka, J. B. Fischera z Erlachu, L. Hildebranta a dalších.

Karlovarské divadlo, i když je drobného měřítka, je pozoruhodné jednotou vnějšího a vnitřního výrazu, lichoběžníkovým půdorysem a řešením hlavního schodiště s počátkem ve vestibulu a ukončeného ve foyeru. A právě toto ztvárnění schodiště v karlovarském divadle se stalo vzorem nebo výchozím typem na dalších stavbách ateliéru Fellner a Helmer.

 

Zdroj: Fellner a Helmer v Karlových Varech, Ing. Anna Zídková, 1997

 

 

 

 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA